Počítání do tisíce

Přečteno: 107

napsal: Dave Lowry
Jednou po lekci zazněla zajímavá otázka: “Je něco otravnějšího než člověk, který se rok nebo dva věnuje jednomu umění, rok nebo dva dalšímu a pak se považuje za všestranně zdatného bojovníka?” Položil ji v rozhovoru jeden z mých starších studentů v dójó jinému budookovi, rovněž pokročilému.
Ano,” odpověděl ten druhý, “existuje. Je to člověk, který několik let trénuje jedno umění a pak si o sobě myslí, že je všestranně schopný bojovník.

Na tuto výměnu názorů jsem nikdy nezapomněl, nejspíš proto, že jsem od té doby měl při své praxi budó několikrát příležitost pozorovat její příklady. Jednou jsem například viděl velmi dobrého karatistu, držitele třetího stupně černého pásu (sandan), jak se pouští do vcelku intenzivního sparringu s jiným karatistou na úrovni yondan, tedy o jeden stupeň vyšším. Akce byla rychlá a dosti silová. Sandan se posunul dopředu a pak přenesl váhu na zadní nohu. Začal zvedat přední nohu k výkopu, ale pak si to z nějakého důvodu rozmyslel. Než však stačil znovu získat rovnováhu, jeho protivník spustil prudký útok, kterým podmetl obě jeho nohy. Tělo 3.danu vylétlo v širokém oblouku vzhůru. Ocitl se ve vzduchu, chvíli prakticky „levitoval“ zcela vodorovně se zemí. Já se svou průpravou v judu jsem očekával, že dopadne do hezkého pádu. Neudělal to. Převrátil se ve vzduchu, nemotorně se rozplácl a vykloubil si při tom zápěstí. Byl to třetí dan v karate a nikdy se neobtěžoval, aby chvíli trénoval v nějakém klubu juda nebo aikida a naučil se zde techniky pádu.

Jindy jsem viděl učitele aikidó, jak chytal údery zprava i zleva, kterými na něj útočili jeho studenti a pak na ně nasazoval páky na zápěstí, které končily efektními hody. Útočníci létali po celém dójó, dokud učitel (dle mého názoru neuváženě) své studenty ještě více nevyhecoval: “No tak, chci od vás velmi silné údery.” Asi si dokážete domyslet, co se vzápětí stalo – další aikidoka, který se na něj řítil, byl čirou náhodou také karatista. Zaútočil na svého senseie přímým úderem, který byl rychlejší než blesk a měl jen o něco menší sílu. Aikido sensei inkasoval…a chvíli nebyl schopný se zvednout ze země.

Když už mluvíme o aikidó, kolikrát jste viděli ukázky, kde aikidoka vytrhává svému protivníkovi uprostřed seku jeho bokken (dřevěný tréninkový meč), jednou z technik tachi-dori neboli “braní meče“? Je to fascinující, že? No…a chtěli byste ho vidět, jak to zkouší proti japonskému vysokoškolskému mistru kendó? Přiznám se, že já také. A pak bych ale také chtěl vidět, jak si mistr kendó vyzkouší své umění proti vyznavači klasického kenjutsu koryú, tradičního umění používání meče na bojišti. (Vlastně jsem to už nejednou viděl a kendokovi se podařilo uniknout rozčtvrcení jen díky tomu, že čepel šermíře kenjutsu koryu byla dřevěná a ne ocelová.)

Nejde o to, aby se někdo předháněl a poměřoval si…cokoliv. Právě naopak. Jde o to, že jediná bojová Cesta je jistě dostatečně široká a hluboká, aby ten, kdo se jí řídí, získal harmonii s vesmírem, vedl hodnotný život, zkrátka dosáhl všech těch nejušlechtilejších cílů, které by měly motivovat vážného bojového umělce. Ale žádná forma japonského budó, žádná bojová disciplína na světě není “úplná” v bojovém smyslu tohoto slova. Je tomu tak proto, že různé bojové systémy se vyvinuly jako výsledek specifických potřeb.

Například japonské bojové umění koryu bujutsu (tradiční bojové umění na bojišti) a bojové metody indonéského farmáře silat jsou také obě klasifikována jako bojová umění. To je ale asi tak všechno, co mají společného. Zbraně, strategie, práce nohou, tréninkové formy atd. se od sebe mnohem více liší, než aby si byly podobné. Samuraj vyvinul svá umění pro použití na bojišti. Používal je proti jiným profesionálním bojovníkům. Indonéský farmář (a později šlechta, která ho zdokonalila) vyvinul své umění silat spíše jako prostředek civilní sebeobrany. Obě umění jsou neodmyslitelnou součástí jejich původních kultur. Žádné z nich – ani žádné jiné bojové umění – nemá monopol na účinnost.
To se může zdát až frustrující, když se dozvíte, že žádné umění neodpovídá na všechny vaše bojové nebo sebeobranné potřeby. Ale ono by tomu ani nemělo tak být. Spíše bychom to měli oslavovat jako příklad nekonečné vynalézavosti lidstva. Každé umění má svůj vlastní styl, své vlastní speciality, a ano, i své vlastní vrozené slabiny. Měli bychom také – a i o to jde – využít toho, že žijeme ve 20. století. Na rozdíl od samurajů nebo cvičenců silatu máme k dispozici výuku bojových umění z celé Asie. Proč tedy této příležitosti nevyužít?

Neobhajuji, jak si možná někteří myslí, přístup “když je čtvrtek, musí být večer tai chi”, tedy trénink a la švédský stůl. Ale myslím si, že jakmile člověk zvládne základy jednoho umění (což je proces, který trvá, přinejmenším u japonského budó, dobrých deset let), měl by se porozhlédnout kolem sebe.
Měl by se zajímat o systém boje i v jiných disciplínách. A možná by si je měl i vyzkoušet, aby zjistil, jak se to, co se naučil, srovnává a obstojí. Přitom se určitě něco naučí, i kdyby to mělo být jen to, že se mu nejvíc líbí jeho původní Cesta. Alespoň se jeho názor utvoří na základě zkušeností, a ne na základě úzkoprsého “moje umění je to nejlepší“, což je až příliš často slyšet v bojových uměních v dnešní době.

Mezi studenty kaligrafického štětce se říká, že je sice důležité zvládnout jeden jediný vodorovný tah pro znak “jedna”, ale díky tomu není možné se naučit počítat do tisíce, aniž bychom se nenaučili další tahy, další znaky. Naučte se základy a naučte se je dobře. Nevěřte však, že jste zvládli kompletní „umění psát do tisíce“, jen proto, že váš znak “jedna” je dokonalý.

Zdroj: Traditions: Essays on the Japanese Martial Arts and Ways: Tuttle Martial Arts

Autor

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *