napsal: Dave Lowry
Začal jsem cvičit budó, až když jsem nastoupil na střední školu. A zatímco dnes už není až tak neobvyklé, že mladý kluk či holka zařazují mezi své koníčky i studium bojových umění, v šedesátých letech, kdy jsem já budó objevil, to bylo ve Spojených státech spíše vzácnou raritou.
Neznal jsem žádné další kluky či holky v mém věku, kteří by se některé z budó disciplín věnovali, a proto jsem se naučil o svém studiu mlčet. A taky si myslím, že to, co většina mých spolužáků věděla o japonských bojových uměních, sestávalo převážně z “karate seků” a “hodů judo”, jak byly zobrazovány ve filmech například o Jamesi Bondovi.
Přiznávám, že jsem i lehce zneužíval jejich představy o tom, co vlastně studuji. Dle nich jsem určitě trávil čas zdokonalováním nějakých tajuplných a smrtících dovedností. A protože jsou puberťáci takoví, jací jsou, raději jsem o tom nikomu moc nevyprávěl, aby po mě nechtěli vidět nějaký důkaz mých “smrtících” schopností. O takovou pozornost jsem fakt nestál.
Proto jsem si vždy ráno uložil keikogi (svou cvičební uniformu) do skříňky, a když odpoledne skončila škola, zastrčil jsem ji do tašky spolu s učebnicemi. Pak jsem se vydal do dójó ve snaze získat úplně jiné vzdělání, než jaké mi poskytovala střední škola.
Předpokládám, že dalším důvodem, proč jsem o svém cvičení budó mlčel, bylo to, že mě do jisté míry bavilo a uspokojovalo mě vědomí, že to, co si většina lidí (včetně mě) v té době myslela o bojových uměních, bylo až legračně nepřesné. Když jsem například každé odpoledne ždímal hadr, kterým jsem vytíral podlahu v dójó, občas jsem se sám sebe zeptal: “Začínal takhle i James Bond?“.
Víte, než začal pořádný trénink, patřilo mezi mé každodenní povinnosti věnovat se úklidu dójó. Samotné dójó byla velká jídelna v domě z viktoriánské éry, který si můj sensei a jeho žena pronajímali, když žili ve Spojených státech. Většinu času jsme cvičili venku, na dvoře za domem nebo na nedalekém hřbitově. A i přesto, že jsme ten den zrovna cvičili venku, musel jsem přesto každý den uklízet místnost, která byla naším dójó.
Vzhledem k tomu, že jsem byl jediným žákem svého senseie a že dójó bylo poměrně prostorné, dávalo mi smysl, kdybych k čištění dřevěné podlahy používal spíše koště nebo mop. Tento způsob byl však pro senseie nepřijatelný. Podlahu dójó jsem proto čistil stejným způsobem, jakým se vždycky čistily, tedy stejným způsobem, jakým se dodnes čistí podlahy v buddhistických chrámech a klášterech v Japonsku.
Naplnil jsem kbelík horkou vodou a ze šňůry ve sklepě jsem vzal bavlněnou utěrku velikosti velkého ručníku na nádobí. Těmto utěrkám se v japonštině říká tenugui. Používají se při koupání jako kombinace ručníku a žínky. Tenugui si můžete koupit v japonských obchodech, ale většina lidí je sbírá. Kde? Hotely, letoviska, podniky; všechna tato místa mají své vlastní, personalizované tenugui, které rozdávají jako dárky. Když zestárnou častým používáním, ztenčí se a jsou pak „degradovány“ na hadry na úklid. Důvěrně jsem znal všechny tenugui na úklid, které jsme měli v domě. Můj nejoblíbenější byl z jednoho letoviska, s tištěnou ilustrací trojice šťastných opic, které se cachtají v horkém prameni, jenž byl součástí letoviska.
Dokonce existoval, jak mě poučili, když jsem začínal s výcvikem, i správný způsob, jak provádět tento jednoduchý úkon. Ručník držený v obou rukou jsem ždímal dlaněmi dolů. Jednoho dne mě sensei viděl, jak to dělám. Krátce na znamení nesouhlasu zavrčel a pak mi otočil ruce dlaněmi nahoru a řekl, že toto je správný způsob. Když jsem byl po letech poprvé v Japonsku ve veřejných lázních, hned jsem si všiml, že tam všichni ždímají ručníky stejným způsobem (dlaněmi nahoru), tedy zcela opačně, než se to dělá na Západě.
S tenugui v ruce jsem vždy začal v levém horním rohu dójó. No, abych byl přesnější – ve skutečnosti jsem poprvé začal v zadní části dójó – a rychle jsem zjistil, že to byla také chyba. “Žádné zametání hlíny směrem ke kamize!“, zakřičel sensei a gestem ukázal na šintoistickou svatyni v přední části tréninkové haly. “Musíš pryč od ní!” Předklonil jsem se, nohy narovnané, ruce natažené, a tak nějak jsem tlačil ručník před sebou, nahoru a dolů, nahoru a dolů, širokými tahy po celé délce a šířce dójó. Provést tento úkol pomalu je téměř nemožné. Člověk má ruce natažené dopředu a nohy se docela snaží držet krok, takže pohyb je jednak nemotorný, jednak bolestivý.
Pak jsem se stále zadýchaný a s podlahou, která se stále leskla a byla vlhká, pustil do dalších úkolů, oprašování kamizy, výměny vody v květinovém aranžmá a tak dále. Všechny tyto práce jsou součástí výcviku, kterému se japonsky říká nitten sóji: každodenní úklid.
V místě, jako je dójó, v místě hledání Cesty, nesmí být žádné rozptýlení: čistota je povinná. Běžná tělocvična může být zaprášená a vlhká, ale dójó musí být vyvětrané a zbavené nejen nahromaděné špíny, ale i každodenního prachu. Takže čistě z estetického hlediska je nitten sóji praktické a účelné. Z tohoto důvodu se provádí se stejným nadšením a důsledností ve svatyních, chrámech a klášterech v Japonsku, stejně jako v dójó bojových umění.
Pak také existuje úzká souvislost mezi způsobem, jakým se věci v dójó dělají, a určitými šintoistickými obřady. Pravděpodobně více než kterékoli jiné náboženství, šintoismus téměř fanaticky dbá na čistotu. Velká část jeho “uctívání” se skládá z rituálů, při nichž se očišťuje tělo nebo jeho okolí. Někdy se tak děje v čistě symbolickém kontextu, jako když se kněz očišťuje klacíkem z větve stromu nebo jiným speciálním nástrojem. A někdy jde o očistu v pravém slova smyslu. Jako je tomu v případě nitten sóji.
Otázka tedy nezní, zda se má sóji provádět, ale spíše kdo by to měl dělat? A proč? V tělocvičnách nebo klubech zdraví se o úklid starají lidé, kteří jsou za to placeni. Instruktora byste tam pravděpodobně nezahlédli, jak zametá. A požádat o to platícího člena by se nepochybně setkalo s nedůvěrou, ři dokonce i s nelibostí.
Bohužel však stejný přístup panuje i v některých moderních dójó. Navštívil jsem jeden klub karate, kde se studentům poprvé představovalo nitten sóji. Později jsem se dozvěděl, že do tohoto dójó nedlouho předtím nastoupil student, který absolvoval trénink v Japonsku a který se svého nového učitele zeptal, proč se před a po hodině neuklízí podlaha, jako je tomu v japonském dójó. A asi proto to učitel zde z rozpaků zavedl také.
K mému značnému překvapení pak ale učitel také oznámil, že úklid před a po hodině budou provádět pouze mladší studenti a že učitel a jeho starší studenti z toho budou omluveni. Předpokládám, že učitel považoval skromný úkol sóji za podřadný pro sebe a své pokročilé žáky. Nebo si možná přál, aby se starší žáci cítili výjimečně a aby mladší členové dójó měli na čem pracovat, aby vydrželi dost dlouho na to, aby jednou byli z úklidových prací také omluveni. Sóji však není známkou postavení.
S potěšením mohu říci, že jsem byl i v jiných dójó, kde i velmi vysoce postavení učitelé po vedení tréninku vstoupili na podlahu s úklidovým hadrem v ruce, aby pracovali po boku nejnovějšího začátečníka při každodenních povinnostech. To je pravý duch budó.
Během prvních let tréninku jsem si prošel obvyklými útrapami trapasů a společenskými a osobními úzkostmi většiny dospívajících. Někdy jsem měl tendenci přenášet frustrace z celého dne do večerního tréninku, což rozdělovalo mou pozornost a odvádělo mě od cvičení. To, co mi v tom vždy zabránilo, byla mechanika sóji. Když jsem plnil kbelík, ždímal látku a přelétal nahoru a dolů po prázdné podlaze dójó, moje mysl se postupně zbavovala událostí dne. A ačkoli jsem mohl začít svou práci unavený, naštvaný nebo sklíčený, na konci sóji jsem se vždycky cítil lépe.
Budóka, který se věnuje sóji jako součásti svého každodenního tréninku, se do něj ponoří. Je to sice všední a někteří to mohou považovat za ponižující, ale nějakým způsobem to povznáší ducha a připomíná nám to, že bez ohledu na úroveň našich dovedností je základní nutností budó neustálé odstraňování toho, co je zbytečné a oprašování nečistot, které se hromadí v naší mysli. Sóji možná není nejefektivnějším způsobem úklidu dójó. Je to však úžasná metoda pěstění ducha.
Zdroj: Traditions: Essays on the Japanese Martial Arts and Ways: Tuttle Martial Arts
