Historie jujutsu v Čechách 1

Příchod jujutsu do České republiky (1910 – 1945)

Při svém hledání počátků příchodu jujutsu do Čech jsem prostudoval mnoho historických materiálů. Bohužel jsem však až na jeden nepřímý důkaz (viz dále) nenašel žádnou informaci, která by potvrzovala, že by u nás bylo vyučováno jujutsu již před rokem 1905 a že by se jednalo o jiné jujutsu, než Kodokan judo.

Vyprávění o námořnících, kteří do Čech přivezli znalosti jujutsu jsou na hraně uvěřitelnosti. Netvrdím, že se to nemohlo stát, ale vliv na situaci jujutsu u nás byl zanedbatelný. Nicméně Adolf A.Lebeda, jedna z hlavních postav v našem cyklu, se v jednom ze svých vyprávění z dětství zmiňuje o svém prvním seznámení s jujutsu: „…O tři roky později jsem začal jezdit od Kolína, kde jsem chodil na obchodní akademii. Tam jsem měl kamaráda, který se jmenoval Dvořák a který mi vyprávěl o svém strýčkovi. Tento strýček byl znamenitosti jejich rodu. Prošel velikánský kus světa, sloužil ve francouzské cizinecké legii někde v Asii a pak se stal lodníkem na francouzské obchodní lodi. Tento strýček, ačkoliv nebyl nijak zvlášť veliký a silný, se dovedl prát tak znamenitě, že se ho báli i muži daleko větší a silnější. To mne velmi zajímalo. Strýček prý se naučil takové nějaké „chmaty“, kterým nikdo neodolá. Můj zájem stoupal.

Prosil jsem o podrobnosti a chtěl jsem se ony „chmaty“ mermomocí naučit. Milý kamarád přinesl malou knížečku, kterou mu strýček půjčil. Bylo to francouzsky a byla to nějaká stručná příručka pro výcvik legionářů. Mimo jiné tam skutečně bylo popsáno několik obranných a útočných chvatů. Byly to ovšem chvaty velmi surové a tvrdé – byly to údery do slabin a na ohryzek, kopy, lámání vazu a rukou a tak dále. Bylo to tvrdé a surové a slovo jiu jitsu se v příručce ani jednou nevyskytovalo, nicméně však to bylo jakési zrádné jiu jitsu. Tehdy jsem s ním poprvé seznámil.  Bylo to však seznámení jen letmé a nikoliv právě dokonalé.“

O trochu dál již popisuje, jak se u nás postupně jujutsu šířilo: „Jeden z mých kamarádů. Který se jmenoval Vašek Kubelka a který studoval – nemýlím-li se – architekturu, mi řekl, že do kanceláře, kde on je na praxi, chodí nějaký Němec, který prý umí něco takového jako je to moje „umění“ a říká prý tomu jiu jitsu. Samozřejmě, že jsem velmi stál o seznámení s tímto znamenitým chlapíkem. Nějaký to ještě trvalo a pak jsem se s ním sešel. Byl to ing. Bruno Strobel, Berlíňan, který tu byl u nějaké německé firmy. To, co uměl milý Bruno, to už bylo něco jiného! Byla to arciť zase jen sebeobrana, ale už kombinovaná s proti útočnými porazy, tak jak je děláme dnes my.

Bruno studoval v Berlíně a tam měli nějakého japonského studenta, který si přivydělával vyučováním jiu jitsu. Bruno měl své zápisky popisující to, čemu je onen Japonec učil a kromě toho měl drobnou brožurku o sebeobraně. Naučil mne mnoha chvatům, ale marně jsem ho žádal, aby mi dovolil opsat si ty jeho záznamy a tu brožurku. Tak to trvalo od roku 1930 až do jara 1932. Bruno k nám chodil do koleje hrát volleyball a při té příležitosti jsme se také trochu zabývali tou sebeobranou.

Na jaře roku 1932 jsme začali chodit do Strakovy akademie, kde se o tohle naše jiu jitsu začalo zajímat více studentů. Pak se stalo najednou několik věcí. Dozvěděl jsem se, že ve Vysokoškolském sportu existuje jakýsi oddíl jiu jitsu, který je veden ing. Pecákem. Současně mi Bruno oznámil, že se bude muset vrátit do Berlína a zároveň se blížila doba mých závěrečných zkoušek. Snad proto, že měl opustit Prahu, dal si Bruno konečně říci a dal mi opsat své záznamy.

Šel jsem se také podívat do Marathonu, jehož přednosta, profesor Dr Smotlacha, měl o jiu jitsu – o „branu“, jak on tomu říkal – veliký zájem a snažil se pomoci tomuto novému sportu na nohy všemožným způsobem. Bylo to už na sklonku školního roku, a proto jsem toho tam mnoho neviděl; bylo tma všeho všudy asi pět studentů, kteří nacvičovali několik chvatů, ale zdaleka ne tolik a tak době, jako to uměl Bruno a jak jsem se tomu od něho naučil já. Nastaly ale prázdniny a tím nucená pausa.

Když jsem se vrátil po prázdninách do Prahy, byl už Bruno pryč. Šel jsem se znovu podívat do Marathonu a zjistil jsem, že VS oddíl jiu jitsu zašel na „úbytě“. Chodili jsme zase do Strakovky a opakovali jsme si to, co jsme uměli a pokoušeli jsme se naučit se něco nového.

Jeden z chlapců mi po nějaké době řekl, že se na nebi československého jiu jitsu objevila nová hvězda – S.F. Dobó. To už běžel 34. rok XX.století. Šel jsem tedy opět do Marathonu a seznámil jsem se s oním Dobó a Al. Cígnerem, slavným tehdy kanoistou a báječným kamarádem, který se také zajímal tímto novým sportem. Ti dva se věnovali spíše sportovnímu jiu jitsu (jak jsme to tehdy říkali) a chystali se na mistrovství Evropy do Drážďan. Tento zájezd se pak opravdu uskutečnil a tito dva naši borci získali nám v soutěži národů velmi čestné druhé místo.

Domluvil jsem se zatím s “otcem československého jiu jitsu“ profesorem Smotlachou, že obnovíme rozpadlý VS oddíl jiu jitsu a pokusíme se „něco z toho udělat“. Dobó se vrátil z Drážďan a začali jsme. Dobó si to, co uměl, přivezl ze Švýcar. Profesor Smotlacha se o nás skutečně staral, pokud lze nejpečlivěji a jelikož jsme trpěli naprostým nedostatkem jakéhokoliv materiálu, navázal spojení s Orientálním ústavem a japonským velvyslanectvím, aby nám potřebný materiál opatřil.

Tak jsem se seznámil s japonským velvyslancem Ogawou a jeho legačním radou dr. Coudenhove. Dr. Ogawa byl dlouhá léta v Rusku a to bylo příčinou našeho sblížení a přátelství. Já jsme se totiž narodil v Rusku a to právě tam, kde on velmi často býval. Hovořili jsme spolu rusky a dr. Ogawa měl velikou radost z toho, že si takto může udržovat svou znalost ruštiny. Býval jsem na velvyslanectví častým hostem a dokonce jsme udělali i pokus učit velvyslancovu manželku, její sestru a děti česky.

V Marathonu se zatím pilně cvičilo. Bylo nás sice málo, ale za to jsme chodili poctivě a byli jsme do jiu jitsu celí žhaví. Jednou mi dr. Ogawa řekl, že se brzy seznámím s jedním japonským profesorem jiu jitsu. Netrvalo to dlouho a byli jsme s Dobó pozváni na velvyslanectví, kde jsme se seznámili s dr. Tanakim, asistentem profesora doktora Jigoro Kano, otce dnešního jiu jitsu.

Dr. Tanaki byl na takové okružní cestě světem a mimo jiné vyjednával zájezd japonského mužstva. Dr. Ogawa nám s ním sjednal zájezd tohoto družstva a dva starty v Praze. Prof. Smotlacha se toho přehorlivě ujal a tak byl zájezd sjednán na příští rok. Dr. Tanaki přišel jednou do Marathonu a ukázal nám takové jiu jitsu, že nám nad tím sklesly ruce do klína. Kdepak jsme si my mohli troufat na něco podobného! Dr. Tanaki nás ale těšil, jen abychom nepřestávali, že to projedná s dr. Ogawou a že se docela určitě dostaneme japonské instruktory.

Start japonského mužstva byl stanoven na červenec – srpen 1935. Začátkem tohoto roku objevil se v Praze uprchlík z Německa, který se jmenoval Hans Pfeifer. Toho znal Dobó z mistrovství v Drážďanech a proto ho pozval do VS, aby nás naučil tomu, co umí.

Prof. Smotlacha měl o utkání s Japonskem úžasný zájem, a jelikož jsem měl to štěstí, že s o mně Dr. Tanaki, (snad ovlivněn mým přátelstvím s velvyslancem Ogawou) i Pfeifer dost kladně vyjádřili, poslal mě s Dobó na tábor VS, který tehdy byl na Beskydách na přehradě. Tam jsme s Dobó byli až do konce července.

Dne 31. července 1935 se konalo první utkání ČSR – Japonsko. Přes všechnu přípravu v táboře a přes všechno poctivé cvičení, jsem dopadl prabídně. Dobó, Cígner a Velebil ovšem na tom nebyli o nic lépe. Představte si, co asi jsem tehdy mohl umět a teď si uvědomte, že mým soupeřem byl Dr. Hatta, profesor tokijského „Kodokanu“ a pětinásobný mistr Japonska! Stahuji oponu nad tímto obrazem a každý si sám ve své představivosti vychutnejte jeho půvab. Lze to říci krátce: byl jsem přenáramně bit. Tak se kochejte představami, jak asi to vypadalo. Příště vám budu vyprávět dál….“

Šlo tedy o velmi podobný vývoj, jako tomu bylo v případě mnoha jiných bojových umění a sportů po Sametové revoluci, kdy se opravdoví nadšenci rozhodli jezdit pravidelně do zahraničí a tam se učit, aby to následně po určité době pravidelného studia a dojíždění přivezli zpět do Čech. Někteří zase začínali pouze z knížek a pirátských kopií instruktážních videokazet, dokud se nepodařilo sem přivézt skutečného mistra.

Sám mám ještě schované sešity s popisovanými technikami tak, jak jsem si je vypisoval z knížek, anebo když jsem byl v zahraničí na semináři a snažil se vše si pečlivě zapisovat, abychom doma pak mohli cvičit s podobně nadšenými kamarády. V té době byly kamery hodně drahé, takže jediné záznamové zařízení byla tužka a papír…a schopnost rychle psát a kreslit (postavičky) a samozřejmě dovednost zaznamenat si právě ty klíčové detaily té které techniky.

Občas mne proto pobaví, když slyším lamentování mladších ročníků, kteří mají problém dojet na výuku z jiného města či dokonce jen z jiného konce města. Naše generace cestovala do jiné země a v některých případech i na jiné kontinenty, abychom si mohli zacvičit se skutečnými mistry…a neměli jsme s tím problém (ačkoliv to často velmi znatelně vyčerpávalo naše pracně naspořené úspory), protože jsme skutečně chtěli studovat tu kterou školu boje. A jsem moc rád, že řadu z těch „starých borců“ znám osobně a dokonce některé mohu zváti i svými kamarády. Ale dost již toho stařeckého vzpomínání. 😉

Podle všeho to vypadá, že to, co nazýváme jujutsu, bylo ve skutečnosti již (Kodokan) judo a že minimálně před druhou světovou válkou se u nás necvičila jiná škola jujutsu než právě Kodokan judo. Více si o tom řekneme dále a dozvíme se také jak důležitou a zároveň i nešťastnou úlohu sehrála výše uvedená kniha Das Kano jiu jitsu….

A opět zde platí to, co jsem uvedl v předchozím cyklu, který mapoval historii, principy i školy jujutsu – nedělám si iluze, že se mi podařilo vše 100% přesně postihnout. Pokud máte jiné informace, velice rád si je poslechnu, ale musí být podepřené ověřitelnými fakty. Proto níže uvádím zdroje, ze kterých jsem čerpal já a kde mohou být zde zmiňované informace zpětně dohledatelné.