Aikido Journal (Josh Gold): Řekněte mi, co si myslíte o aikidó. Učil jste se s mnoha velikány aikidó a máte přitom i velmi široký záběr bojových umění i mimo aikidó. Jaký je tedy váš současný pohled?
Ellis Amdur: Jaký je můj pohled na aikidó? Víte, ve skutečnosti se nepovažuji za člověka, který se věnuje aikidó. Ale aikidó mě přivedlo do Japonska. Přivedlo mě k umění, které mám nejraději, a proto cítím vůči aikidó jistý dluh, který musím a chci nějak vrátit, což jsem u jiných bojových umění, kterým jsem se také věnoval, necítil. Aikidó jsem intenzivně cvičil asi pět let, během nichž jsem trénoval asi šest hodin denně. Prostě velmi intenzivně a pak o mnoho let později, vlastně poté, co jsem napsal knihu „Dueling with O-Sensei“, mě někteří lidé požádali, abych přišel do jejich aikidó dójó a zde učil. Tehdy mě napadlo: “Ježíši, já se od té doby aikidó prakticky nevěnoval,” ale začal jsem tam pak chodit spíše jako host. A věřím, že to bylo obohacující pro obě strany. Členům škol aikidó jsem nabídl jedinečný pohled, který byli okamžitě schopni začlenit do toho, co dělali. Ani v nejmenším jsem se je nesnažil měnit – spíše jsem jim nabízel informace, které mohli využít. Já jsem díky tomu v aikidó začal objevovat přednosti, které jsem předtím neviděl. Mezi ně patřila myšlenka, že aikidó je kromě všeho ostatního metodou rozvoje plynulého, propojeného těla, což je koncept často označovaný jako “vnitřní síla”.
Díky návratu k aikidó, ale již jen jako host, jsem toho mnoho získal v hlubším poznání. Mohl jsem se setkat se spoustou oddaných, skvělých lidí. A díky některým z těchto kontaktů i díky mé vlastní práci se pro mě aikidó znovu stalo vstupní branou – tentokrát při zkoumání základů tréninku vnitřní síly jako něčeho, co kdysi bylo součástí prakticky všech japonských bojových umění.
A v neposlední řadě jsem se mohl zapojit i do jedné z nejlepších zkušeností svého života v oblasti bojových umění, do spolupráce s Brucem Bookmanem. Bruce a já jsme spolu začali trénovat: on mě učil techniky BJJ a já jeho naopak techniky Araki-ryú. Jednoho dne jsme začali zkoumat možnosti hole jo a na základě toho jsme zahájili projekt, při kterém jsme používali právě tyto 150 cm dlouhé hole. Chtěli jsme vytvořit pět forem pro dvě osoby, které by měly pokrývat i rozvíjet následující dovednosti:
- Mají bojový základ. Použili jsme prvky ze všeho, co jsme dosud oba trénovali, abychom je uzavřeli do těchto forem.
- Každá z pěti forem se soustředí na jiné principy: Pracují v různých vzdálenostech (ma-ai) a mají rozvíjet rozdílné dovednosti.
- Jsou oboustranné ve smyslu rolí útočníka a obránce. Na konci každé formy se ocitnete v pozici, kdy si uke (tedy ten, kdo přijímá techniku) a tori (tedy ten, kdo vykonává techniku) vymění role. Každá forma je díky tomu “nekonečnou smyčkou”.
- Přispívají k rozvoji Bruceova aikidó i jeho studentů. Je to něco jako “rám kolem obrazu“. Nestačí, že fyzické techniky jsou dobré. Musí dále rozvíjet i další dovednosti studentů Tenzan Dójó.
- Jsou tzv. “otevřeným zdrojem”. To znamená, že mohou být snadno přizpůsobeny jiným systémům a stále budou plně funkční. Například změnou určitých parametrů jsem schopen z nich udělat čisté Araki-ryú. Sami je proto používáme v rámci několika mých skupin Taikyoku Araki-ryú.
Někomu by se mé prohlášení na začátku mohlo zdát poněkud přehnané, ale nedokážu ani popsat, jak cenná zkušenost to pro oba z nás byla.
Když se nad tím zamyslíte, příběh vzniku většiny bojových umění je většinou vždy o nějakém osamělém mistrovi, který něco vytvořil. Někdy tu sice máte příběh o spolupráci, jako například Kenji Tomiki a Hideo Ohba, ale i tam byl sensei Tomiki rozhodně ten starší a zkušenější učitel, a sensei Ohba žákem. Na druhou stranu jsme si s Brucem naprosto rovní a každý přinášíme jiné dovednosti a pohled na věc. Je to úžasná zkušenost, když můžeme společně pracovat na těchto věcech. Člověk jako je on, kdo je v mnoha jiných oblastech vzdělanější než já, dokáže zargumentovat, že jsem se mýlil ve svých předpokladech, a to můžeme věcně probrat a na konci každého dne říct: “Jo, tohle jsme zvládli.” Je to zkrátka skvělé.
Co se týče aikidó samotného, jak řekl Winston Churchill v úplně jiném kontextu: “Je to hádanka, zahalená do tajemství, uvnitř záhady“. Především tu máme člověka, Ueshibu Moriheie (zakladatele aikidó), který praktikoval poněkud zmystifikované propracované bojové umění daitó-ryú, jež má ve svých osnovách více technik boje zblízka než kterákoli jiná japonská škola jujutsu. Je to proto, že každá další varianta původní techniky se stala další, tj. novou, technikou.
Plus tu máme aspekt tréninku vnitřní síly, což byly nauky, které byly omezeny na velmi málo vybraných lidí, buď proto, že jim málokdo věnoval pozornost, anebo se to učilo jen několik pečlivě zvolených lidí. Pak se objeví Ueshiba, který má přesah do neo-Šintó ideologie.
Morihei Ueshiba sám sebe viděl jako zachránce, spásného mesiáše tohoto světa. A jeho poselství zmátlo, a i stále mate spoustu lidí. Lidé například vidí v jeho textech termín “harmonie” a spousta z nich má pak takový ten zasněný duchovní výraz ve tváři a říká: “Já jsem pro harmonii,” ale to, o čem Ueshiba mluvil, ve skutečnosti vůbec nebylo to, co si tito lidé představují.
Ueshiba převzal původní koncept, který zněl “nebe/země, člověk“. Původně jde o čínskou definici. Pochází z dávných dob a má více významů. Na kosmologické úrovni je to rozdělení vesmíru na nebe a zemi, síly jin a jang, a člověk je zde mikrokosmos, který ztělesňuje celý vesmír. To byl původní koncept na této úrovni.
Ano, souhlasím. Díky diskusím s lidmi, jako jste vy, Peter Goldsbury, Christoper Li a další, začínám lépe chápat tuto problematiku.
Další koncept “nebe/země, člověče” je používán jako návod k popisu toho, jak nejlépe a co nejefektivněji využít síly lidského těla, kde síly země jsou v podstatě gravitace a země – tedy to jde dolů, co padá k zemi, a co se naopak tlačí ze země, tedy nahoru. Síla nebes, nebeské čchi, je kokyu, a to je veškerý trénink spojený s dechem, s rozvíjením vnitřní, propojené síly. Síla člověka je dantian nebo tanden (energetická centra těla). Existuje mnoho představ o tom, co to je a jeden ze způsobů, jak si to představit, je příměr k jakési „diferenciální převodovce těla“, která vám pomáhá co nejefektivněji a koordinovaně usměrňovat tyto síly v těle.
Ueshiba se přihlásil k oběma těmto myšlenkám, ale pak přidal ještě třetí, a to že síly nebes a síly země – síly samotného vesmíru – nejsou v rovnováze, a to, co to může napravit, co může tyto neuspořádané síly vesmíru harmonizovat, je právě osvícený člověk. Zejména tím měl na mysli sebe sama, ale samozřejmě nikoliv pouze výhradně sebe. I jiní mohou prostřednictvím studia, jímž budujeme svou duchovní sílu, napravit nebe a zemi. Je to dost velkolepá vize, nemyslíte?
Občas výslovně říkal: “Morálka mě nezajímá.” Jeho vlastní životní příběh obsahuje spoustu příkladů, které toto dokládají. To se nezměnilo ani po druhé světové válce. Až do své smrti zůstal mesiášským tvrdě pravicovým duchovním ideologem. Je skutečně mýtus a nepravda, že odešel do Iwamy, kde se stal duchovně osvíceným a díky tomu pak přijal myšlenku pacifismu. To se nikdy nestalo.
V každém případě byl Morihei Ueshiba pozoruhodný člověk. Byl silou dobra, ale tato zjednodušená představa, že aikidó vzniklo proto, aby vytvořilo mír na zemi, prostě není zcela pravdivá. Na počátku osmdesátých let nás několik pod vedením Phila Relnicka vytvořilo organizaci s názvem Japan Martial Arts Society (JMAS). Čtyřikrát ročně k nám přijížděli skvělí mistři bojových umění a přednášeli nám neJaponcům žijícím v Japonsku. Doshu Kisshomaru, syn O-Senseie, měl tehdy prezentaci a jeden člověk zvedl ruku a prostřednictvím tlumočníka se zeptal: “Kdy se váš otec stal pacifistou?” Někdo to Doshúovi přeložil a on se tehdy zatvářil poněkud zmateně: “Prosím, asi jsem vám nerozuměl?“. Chlapík mu to přeložil znovu a on velmi posmutněl. Chci říct, že měl až v očích slzy a odpověděl: “Můj otec nikdy nebyl pacifista.” A pak ještě dodal: “To je pravda“.
Jak říkal Doshu, jeho otec byl mimo celé to obecně přijímané schéma, vzorec myšlení či model. Mluvil skutečně o něčem jiném, což je hádanka, kterou se každý snaží rozklíčovat. Poválečné aikidó bylo původně v podstatě pokusem přežít okupaci nepřátelskou silou, tedy Spojenci, kteří v dobrém i zlém nechápali, o čem japonská bojová umění jsou.
Nikdy jsem neslyšel tuto historku o otázkách a odpovědích s Doshu Kisshomaru na té akci.
Kisshomaru Sensei přepracoval onu neo-šintó ideologii do více pro-sociálnějšího rámce a použil aikidó jako prostředek harmonizace mezi kulturami, mezi jednotlivci atd. Nevyčítám mu to, protože v podstatě to, co původně vytvořil Ueshiba Morihei, byla malá sekta…
V jistém smyslu je to však stejná kritika, kterou lze snadno vztáhnout na jakékoli jiné koryu. Aikidó bylo pokusem vytěžit z absence výuky vnitřní síly něco velmi dobrého a zpřístupnit to širší populaci.
Problémy, které mohou nastat, jsou však v tom, že pokud děláme bojové umění, a to ztratí až příliš mnoho praktických bojových dovedností, stane se z něj jen forma kontaktní improvizace, což je sice skvělá taneční forma, ale pro někoho, kdo hledá bojové umění, to může být spíše frustrující.
Tolik lidí přitáhly k aikidó příběhy o člověku s nadlidskými schopnostmi, možná až nadlidskou silou, který dokázal řídit lidi, velmi mocné lidi té doby.
Haga Junichi, velký sensei kendó a iaidó, řekl: “Ueshiba byl nejlepší šermíř v Japonsku.” To je pravda. Existují i další příběhy opravdu pozoruhodných bojových umělců, kteří tehdy prohlásili: “Ano, Ueshiba byl nejlepší člověk, jakého jsem kdy viděl.” To je pravda.
Dnes však již bohužel neuslyšíte lidi říkat: “Vešel jsem do aikidó dójó a bylo to nejlepší bojové umění, nejefektivnější bojové umění, jaké jsem kdy viděl.” Takže něco očividně musí chybět.
Když se však podíváte na historické dokumentární filmy, Ueshiba tam dělá zcela stejné techniky jako my dnes. Když se dokonce podíváte zpětně na Daito-ryú, je to sice více propracovanější, ale jsou to stále stejné věci; pokud ztratíme zvláštní schopnosti, které měl Ueshiba a několik jeho následovníků po něm a kterým zjednodušeně říkáme vnitřní síla, je to velmi špatné pro celé bojové umění. Techniky aikidó vnímám jako prostředek, který pomáhá lidem zvládnout téměř všechny síly působící v trojrozměrném prostoru na vaše tělo.
Role uke se musí skutečně změnit. U většiny aikidó dójó je dnes role uke taková: “Udělám útok a pak jsem zcela pasivní. Jsem fakticky do určité míry hadrová panenka, abych poté udělal jen ukemi (pád)“. Upřímně věřím, že v aikidó v jeho čisté původní podobě by měl být právě uke tím, kdo se učí. Někdo působí silou na mou končetinu a já musím být schopen tuto sílu neutralizovat a čelit jí. To je skutečné aikidó. Mám však pocit, že jsme to celé pochopili obráceně a špatně. Myslím, že by to mělo být maličko jinak. Nasadíte mi páku nikyo. Začne mě bolet zápěstí. Jak mám upravit pozici svého těla, abyste mě už nedržel? Dalším krokem bude, jak mohu využít toho, že jste se dobrovolně rozhodl využít obě své ruce na jednu mou ruku, a teď mi díky tomu fakticky předáváte kontrolu, i když se vy snažíte chytit mé zápěstí do páky? Na technické úrovni by se aikidó podle mého názoru mělo ubírat právě tímto směrem a jsem přesvědčen, že by to byla velmi fascinující studie.
To je zajímavé. Své myšlenky jste poměrně podrobně nastínil i ve své knize „Hidden in Plain Sight“.
Ano, myslím, že jsem ji napsal asi před osmi lety. Začalo to vlastně prostřednictvím časopisu Aikidó Journal, kdy jsem se začal zajímat o koncept vnitřní síly. Začal jsem psát několik sloupků a v reakci na mé sloupky se rozvinul obrovský dialog s některými lidmi, které možná někteří z vašich čtenářů znají: Napadají mě například Mike Sigman, Dan Harden a Yazawa Tomo, ale i mnoho dalších lidí. Díky psaní jsem se seznámil s lidmi jako Rob John a Akuzawa Minoru, lidmi, kteří tyto myšlenky studovali v různých aspektech, a došlo k úžasnému dialogu, díky čemuž jsem měl novou řadu esejů. Začal jsem tyto eseje zpracovávat do nějaké ucelené struktury a přišel jsem nakonec s knihou „Hidden in Plain Sight“.
Téma knihy „Hidden in Plain Sight“ spočívá v tom, že ačkoli je studium vnitřní síly nyní již z velké části ztracené, existovaly, a stále ještě existují, specifické formy fyzického tréninku, které prostupovaly japonskými bojovými uměními, přičemž mnohé z nich pocházely z čínských zdrojů.
Pokud by se tyto techniky ztratily nadobro, pak jakýkoliv mistr bojových umění dosáhne nejproduktivnějšího věku kolem dvaceti let a pak nastává postupný úpadek (především jeho fyzické síly). Existuje však nějaký způsob, metoda, jak se nadále zlepšovat nejen v teoretické rovině, ale i ve fyzické technice, v síle?
Mimochodem, neexistuje jen jeden typ specializovaného silového tréninku. Existuje poměrně dost způsobů, a každý má své přednosti. Patří mezi ně druh často označovaný jako “Šest harmonií“, což je klasický trénink vnitřní síly, založený na stejném modelu jako „nebe/zem, člověk“.
Původní verzi knihy „Hidden in Plain Sight“ jsem napsal před asi osmi lety. Rozhodl jsem se k ní vrátit poté, co jsem hovořil s mnoha lidmi a učil se od nich, stejně jako jsem sám trénoval podle těchto nově získaných metodik. Naučil jsem se toho mnohem víc, a tak mám novou knihu, s mnoha přepracovanými částmi a s mnoha novými kapitolami. Je asi o 60 000 slov větší. Kromě části o vnitřní síle se mi, myslím, podařilo mnohem přesněji určit kořeny školy Daito-ryú Sókaku Takedy (a tím i školy aikidó Morihei Ueshiby). Snažím se vysledovat kořeny tělesné kultury, jak se vztahují k bojovým dovednostem, a kromě toho k rozvoji propojeného těla, kde každý pohyb co nejefektivněji zapojuje celé tělo. Druhá část knihy rozšiřuje a rozvíjí to, co bylo již v prvním vydání, integruje všechny nové informace, které jsem získal, a aplikuje je na témata daitó-ryú a aikidó.
Kdy vyjde nová verze?
V dubnu (2018). Kniha „Hidden in Plain Sight“ je v současné době v předprodeji. Tuto knihu a další mé knihy o bojových uměních si můžete pořídit u mého nakladatelství Freelance Academy Press. Pokud má čtenář zájem i o mé další texty, může tak učinit na stránkách edgeworkbooks.com. Další webová stránka, která by mohla některé lidi zajímat, se jmenuje kogenbudo.org. Na této webové stránce jsou nejen některé mé kratší eseje a rozhovory, ale vyzývám zde lidi, kterých si vážím, aby napsali esej o tématu, které se jich týká v oblasti budó. Například John Driscoll, který je judista i aikidista, udělal kompletní srovnávací studii o tom, kolik technik aikidó je vlastně ze školy daito-ryú, a dostal se na více než 70 % shodu. Také se podíval na každou techniku aikidó, aby ověřil, jestli nějaká technika pochází z jiného zdroje než právě z daito-ryú. Má velmi dobře zpracovanou esej o technice koshi nage z aikidó související s Yagyu Shingan-ryu, školou, kterou se Ueshiba v mládí učil. O japonské bojové kultuře mluví i Dave Lowry. Zkrátka spousta takových věcí tu je možné nalézt. No a pak tu je i autor, který je v Austrálii policistou z povolání. Dal jsem mu za úkol napsat popis každého případu, kdy při policejní práci použil techniku z nějakého tradičního bojového umění.
Byla to skvělá diskuse. Moc vám děkuji, že jste se s Aikidó Journal podělil o své postřehy a pohled na věc.
Joshi, moc děkuji za tuto příležitost, nejen za rozhovor s tebou, ale také za setkání se senseiem Haruo Matsuoka. Znali jsme se na dálku už dříve, ale díky tomuto rozhovoru jsem dostal příležitost setkat se – a doufám, že i spolupracovat – s další spřízněnou duší, s dalším člověkem, který hledá stejné poznatky jako já ve své praxi. Na aikidó je zajímavé, že je to aktivita, která představuje jakousi fyzikální hádanku – o aikidó i uvnitř samotného aikidó existuje více sporů než téměř v jakékoliv jiném bojovém umění, kterým jsem se kdy zabýval. Na jedné straně mohou být některé z těchto diskusí ztrátou času lidí (bezpochyby často jsou), ale na druhé straně, když máme řadu inteligentních velmi oddaných lidí, kteří se snaží přijít na kloub velmi složité hádance, jež nabízí obrovskou odměnu nejen na konci procesu, ale i v jeho průběhu, pak je to skvělé.
KONEC
Rozhovor vedl Josh Gold s Ellisem Amdurem
Přeložil Jarda Kolcun
Zdroj: https://aikidojournal.com/2018/03/25/ellis-amdur-on-aikido/
