Ellis Amdur – 2: Úloha tradičních bojových umění v moderní společnosti

Aikido Journal (Josh Gold): Nyní, když už máme určité povědomí o vzniku tradičních bojových umění a jejich historické roli ve společnosti, máme tak již určitý kontext pro naše další téma – hodnota a význam tradičních bojových umění v současnosti. Jaký je váš pohled na toto téma a jakou roli by měla hrát tradiční bojová umění v naší společnosti, pokud se posuneme do budoucnosti?

Ellis Amdur: Než se rozpovídám, chtěl bych nejprve definovat několik základních věcí pro tuto diskusi. Budu proto na chvíli trochu puntičkářský. Pro účely této diskuse definujme tradiční bojové umění jako japonské bojové umění, které vzniklo před začátkem období Meiji (1868-1912). Důvodem, proč je nutné mít v definici jasno, je skutečnost, že tato umění si do moderní doby nesou řadu sociálních a kulturních dědictví. Mezi ně patří například to, že pokud učitel nezná vaše jméno, ve skutečnosti toto umění nestudujete. Musí zde totiž existovat určitá blízkost mezi učitelem a jeho studentem – protože v tradičních školách šlo vždy o metodu výuky jeden na jednoho, což znamená, že učitel velmi dobře znal svého studenta.

To je v kontrastu s některými “stále si říkajícími koryú”, mající slavná jména mistrů, kde studenti z jiných zemích mohou studovat pod vedením studenta jenž je studentem studenta, který je studentem studenta, který je studentem shihana nebo sokeho ryú, a pak jednou za rok jdou na nějaký velký seminář do tělocvičny, kde může být 50, 100, dokonce 500 lidí, a jenom s tím mistrem procházejí kata. A onoho mistra chrání před přímými dotazy účastníků semináře jeho starší (tj. přímí) studenti.

Upřímně řečeno, to už není tradiční bojové umění. Může to tak vypadat, studenti mohou být schopni fyzicky zacvičit všechny kata, ale už se to nevyučuje tradičním způsobem, kde kromě fyzického pohybu se postupně předává i zkušenost, znalost, etika a filozofie mistra. Nejlépe to asi vyjádříme tak, že se svým učitelem “nakazíte”: v tom dobrém i špatném slova smyslu. Bez jisté intimity se nemůžete naučit podstatu toho, čím tato umění vždy byla – vyučovala techniky, jak přežít, jak si zachovat svůj (holý) život v bitevní vřavě, a to vyžaduje velmi vysokou důvěru studenta ve svého mistra…ale muselo to samozřejmě fungovat oboustranně, protože mistr studentovi předával své vlastní zkušenosti, díky nimž přežil války i souboje.

Moderní lidé proti tomu mohou mít námitky, protože se jim nelíbí hierarchie moci a podobně, ale jsou určité věci, které se lze naučit jen tehdy, když se vliv vašeho učitele stane ve vašem životě všudypřítomným. Jinak je tu příliš mnoho jiných věcí, které vás mohou rozptylovat. Nezískáte takovou hloubku znalostí, která je mnohem větší než posloupnost technik v několika kata. Nepronikne vám to do kostí, nedostane se to do vašeho srdce.

Další věc, která mě znepokojuje, je, že přestože je teď v koryu takový boom, řekněme za posledních 20 let, myslím, že se tyto disciplíny pro mnoho lidí rozmělňují. Lidé, ať už Japonci nebo neJaponci, trénují, jako by to byla jen jedna z řady mnoha dalších zajímavých činností v jejich životě. Nemá to již ten všudypřítomný vliv, kdy na znalosti těchto technik a filozofie doslova závisel váš život.

Když se mnou chce někdo trénovat, moje první otázka zní: “Chcete se stát (pro nedostatek lepšího slova) ‘mistrem’ tohoto umění? Chcete se ho kompletně naučit, nebo je to něco, co vás jen zajímá?” Pokud je to pro ně „jen zajímavé“, učit je nebudu. Nemám zájem učit někoho, kdo nechce jednou překonat nejen mě, ale všechny, kdo to kdy studovali přede mnou. Pro spoustu lidí jsou koryu disciplíny něco jako: “Páni, to by bylo fakt super se to naučit a jakého mám skvělého a slavného učitele.” Takový člověk mne však nezajímá.

A pak je tu ještě něco dalšího, co považuji za problematické. Je to fenomén mukei bunkazai, což znamená nehmotný kulturní poklad. V roce 1935 byla založena organizace s názvem Kobudo Shinkokai, což znamená společnost pro zachování kobudo neboli koryu, a to bylo skutečně poprvé, kdy se všechna tato umění začala sdružovat. V dřívějších dobách byla jednotlivá umění vůči ostatním uměním nepřátelská, přinejmenším svým smýšlením: Yagyu Shinkage-ryu vůči Itto-ryu, a to vůči komukoli jinému. Nyní se všechna spojila v jeden “klub”. To velmi pravděpodobně znamená, že již v roce 1935 se tato umění dostala do tak těžkých časů, že se navzájem potřebovala, aby přežila. Myšlenka mukei bunkazai je živoucí starožitností. Chápu ten záměr! Chápu, jak je důležité snažit se tyto staré věci zachovat, ale hrozí tu nebezpečí okleštění, i když s dobrým úmyslem; v podstatě je to pak, jako kdybyste našli zvíře uzavřené v jantaru, které vypadá stejně jako skutečné zvíře, ale už se nehýbe. Je to stále tedy skutečné zvíře, anebo již jen jeho vnější fyzická schránka?

Přesně tak.

Už to nemá život, svého ducha. Mé nastavení mysli pro svou vlastní roli v koryu sahá až do doby před tisíci lety, kdy se kentoushi, japonští kněží, vydávali na tehdy velmi nebezpečnou cestu přes Japonské moře do Číny studovat buddhismus. Pak se vraceli a přinášeli zpět různé sekty buddhismu. Zen (v Číně to byl čchan), shingon, tendai – tyto sekty se po příchodu do Japonska významně změnily. Pokud jste někdy slyšeli čínského buddhistického kněze zpívat sútry, byl to vysoký, zpěvavý, libozvučný tón, a když pak slyšíte japonštinu, je to hluboký, hrdelní zvuk. Už jen to, že při modlitbě používají hlas a tělo jinak, znamená, že se tato praxe stala něčím jiným.

Pro mě, poté, co jsem opustil svůj domov a žil 13 let v cizí zemi, kdybych se tam pouze vrátil a zopakoval to, co jsem se tam naučil, věřím, že bych tím nesplnil jednu ze základních funkcí toho, co koryu je, totiž ovlivňovat společnost. Nemám na mysli něco zjednodušeného typu: “No, tak to zmodernizuju a místo meče použiju baseballovou pálku,” ale musí to nějak zapadat a přispívat do mé společnosti, na rozdíl od toho, aby to byla jen starožitnost, kterou lidé navštěvují.

Pro mě samotného se tento koncept ubíral několika směry. Za prvé, kromě toho, že mám několik skupin, se kterými velmi intenzivně trénuji Araki-ryu torite-kogusoku a Toda-ha Buko-ryu, jsem nedávno začal spolupracovat s dalšími skupinami v různých částech USA a to, co děláme, je jakýsi modulární trénink, který označuji jako Taikyoku Araki-ryu. Každá z nich má navíc i svou vlastní, chcete-li podskupinu, která trénuje MMA, a zajímaly je některé aspekty Araki-ryu, což je v jádru opravdu drsný systém s úchopy, se zbraněmi a podobně. Učím je části této školy: kompletně, nic netajím.

Někomu to teď může připadat v rozporu s tím, co jsem řekl výše, kde jsem vyjádřil obavu z přílišné popularizace koryu, jako by to bylo moderní bojové umění. Rozdíl je v tom, že já sice omezuju to, co učím, ale učím to úplně, přímo (jeden na jednoho) se všemi souvisejícími psychofyzickými složkami. Techniky pravého koryu jsou vlastně jakýmsi hologramem: jedna část obsahuje celý systém. Ať už to stojí, jak chce, v minulosti to bylo velmi běžné. Můžete se podívat na různé svitky – makimono, menkyo-kaiden, která používal jeden učitel ve stejné ryúha, a zjistíte, že mají různý počet vyjmenovaných technik. Učitelé sice individuálně uzpůsobovali svou výuku tím, že některé techniky preferovaly více, ale to vše tak, aniž by porušili jádro ryúha.

V každém případě tito moji noví studenti následně aplikují to, co se učí, ve svém vlastním tréninku. Například pokud zápasíte volným stylem a není v tom žádná zbraň, můžete si dovolit luxus jít rovnou po krku, abyste dotyčného uškrtili, ale pokud má dotyčný nůž, je nůž důležitější než krk.

Vskutku.

Torite kata Araki-ryu obsahuje zápas proti ozbrojenému protivníkovi. Na začátku procvičujeme katu přesně tak, jak má být, ale v určitém okamžiku ji přerušíme. A místo toho, abychom se jen v kleku uklonili, zaútočíme kopem do protivníkovy hlavy, abychom ho srazili na zem do pozice, která je také obsažena v katě. V posledním okamžiku však kop nedokončíme a místo toho začneme grappling z této nevýhodné pozice. Anebo nám v jednom okamžiku protivník vyklouzne ze škrcení (tak, jak je to v katě) a my hned přecházíme plynule do nasazení páky. Víte, každá kata má nespočet tzv. bodů zlomu, kdy věci nejdou přesně podle plánu. V určitém okamžiku ten, kdo má zbraň, ji vytáhne a pokusí se druhého bodnout. Z těchto kata vyzařuje živý reálný trénink. To je opravdu vzrušující na těchto koryu katách.

Pokud tito lidé budou pokračovat ve studiu způsobem, jakým jsem právě popsal, tak si pravděpodobně řeknou: “Chtěli bychom další kombinaci a pak další a pak další,” a to by mohlo časem vést k tomu, že se naučí celou školu…ale možná také ne. Možná se zastaví jen u jedné nebo druhé části, ale ty budou umět perfektně.

Ve skutečnosti v historii takto fungovalo mnoho ryu. Mistři nějakého bojového umění se setkávali s lidmi, o kterých si mysleli, že za to stojí a naučili je část toho, co znali, což válečník mohl poté kombinovat s dalšími technikami a vytvořit si tak vlastní styl boje. Několik mých studentů ze skupin, které jsme zmiňoval, jsou policisté, kteří se velmi soustředí na trénink přežití útoků nožem ve velmi blízké vzdálenosti, a tento styl cvičení jim vyhovuje mnohem lépe než onen soubojový/sparingový styl používání nože, který je v současnosti tak rozšířený v mnoha bojových systémech.

Existují ještě nějaké další aspekty myšlenky, že koryu, jakkoli je staré, musí být stále aktuální pro moderní dobu?

Koryu nejsou jen samotné bojové techniky, ale také principy, které jsou jejich základem, a překvapivě mnoho z těchto principů je naprosto relevantních pro moderní dobu. Jedna z mých knih „The Coordinator: Managing High-Risk High-Consequence Social Interactions in an Unfamiliar Environment”, kterou jsem napsal společně s psychologem a kognitivním vědcem Robertem Hubalem, se touto problematikou přímo zabývá. Ta byla vlastně součástí projektu agentury DARPA (Defense Advanced Research Project Agency), který se snažil pochopit, jak byste se měli nejlépe zorganizovat, zejména jako vojáci nebo pracovníci orgánů činných v trestním řízení, když máte co do činění s jedinci nebo populací, kteří vám nikdy nebudou důvěřovat, nikdy nebudou vašimi spojenci, a přesto s nimi musíte komunikovat a často i spolupracovat. Několik mých spolupracovníků na tomto projektu (Brian Lande a Jonathan Wender ze společnosti Polis Solutions) používá motto “taktika, taktika a důvěra“. To je řešení, ale jde také o to, že si tím udržujete celkovou taktickou převahu. Už jen to, že jste zdvořilí, což se v japonštině označuje jako reigi, pomáhá navázat co největší důvěru, jak jen to za daných okolností jde.

Ve své části tohoto projektu jsem se zaměřil zejména na kiai jutsu. Když slyšíme pojem kiai jutsu, obvykle si představíme někoho, kdo prostě jen hlasitě křičí, ale kiai je ve skutečnosti manipulace s vaším vlastním psychickým a fyzickým nastavením a v interakci s druhou osobou jde také o manipulace s ní s pozitivním taktickým výsledkem, ať už je jakýkoli. Tyto principy lze přímo aplikovat na jakoukoli komunikaci, ať už jde o vyjednávání o rukojmích, nebo interakci na ulici s jednotlivci.

Vzal jsem proto tyto koryu zásady a zasadili jsme je do moderních scénářů. Například jeden scénář se týkal dvou bojovníků, kteří hledali povstalce. Byli v domě a jeden z nich, nenuceně a hloupě, zatímco vede rozhovor s členem rodiny, sebere ze stolu kus chleba a ukousne si z něj. Není to jeho domov, zkrátka zapomene se. Jak to napravit, když najednou situace začne eskalovat? Žena, které dům patří, začne křičet a chlap se natáhne, aby ji uchlácholil. Ona si však teď pomyslí, že ji chce napadnout a znásilnit! Pak rozvedeme řadu alternativních strategií. “Dobře, když zkusíte tuto strategii, co se stane? Když zkusíte tuhle strategii, co se stane?” “Co se stane, když zkusíte tuhle strategii?” Spousta výsledků končí neúspěchem, což v tomto případě znamená vzpouru, zabití lidí nebo přinejmenším zvýšení dalšího odcizení a nenávisti. Hlavním úkolem je umět v jediném okamžiku rozpoznat všechny složky této rozvíjející se kritické situace, které se v japonštině říká zanshin, a použít nejlepší kiai (v tomto případě organizaci sebe sama k organizaci ostatních kolem sebe) k nalezení taktiky, jež vede k řešení.

To je velmi zajímavé. Dokážu si představit, že i obyčejný občan může tyto principy používat i v každodenních interakcích.

Rozhodně. Ve skutečnosti jeden z mých studentů, který je IT manažerem společnosti s podobným modelem jako Uber v Evropě, použil znalosti z výše uvedené knihy při práci se zaměstnanci z několika zemí a zjistil, že skvěle fungují. Je to Řek a principy se mu velmi osvědčily při diskusích přes Skype se zaměstnanci v Peru.

Každopádně, abychom dokončili povídání konkrétně o koryu, většina cvičících praktikuje – a plně hodlá praktikovat – historicky a kulturně situované bojové umění. Tak by to mělo být. Nicméně aby bylo více než jen živou starožitností, musí moderní studenti v Japonsku i v zahraničí zvážit, jak může toto umění přispět světu, ve kterém žijí. Tak jako koryu v průběhu své historie k něčemu takovému přispívalo, tak proč by tomu mělo být nyní jinak? U některých umění to může zahrnovat technické znalosti, které mohou skutečně pomoci lidem přežít v dnešní době. Ale i v uměních, která jsou na hony vzdálená modernímu boji zblízka, ať už jde o yabusame (lukostřelbu na koni) nebo shuriken jutsu (techniku vrhání hrotů), existují základní prvky týkající se toho, jak uspořádat svou mysl tváří v tvář nepřátelským záměrům, které nebyly nikdy překonány. Jsou aktuální i dnes.

Jediným důvodem, proč o těchto uměních uvažujeme jako o “zamrzlých v čase”, jako o koryu, jsou historické okolnosti. Jak jsem již zmínil, Japonsko začalo nakonec slučovat a homogenizovat svá různá bojová umění, což vyústilo v judo, kendó a další moderní standardizované formy. V průběhu této modernizace se u mnoha koryu, takzvaných archaických umění, objevily moderní doplňky různého druhu, jak se Japonsko modernizovalo.

Podívejte se na mnoho škol jujutsu, které měly nové sekce modernizovaných aplikací. Totéž se dělo s různými kenjutsu ryu, pomocí různých nových metod sparingu. Kdyby se nerozvinulo judo a kendó, spousta těchto koryu by pokračovala v rozvoji a říkala by si: “Jak můžeme tyto principy aplikovat v moderní době?“. Avšak díky rozvoji moderních standardizovaných forem, těchto konsolidovaných umění, jako je judo, aikidó, kendó a naginatado atd. to jaksi zmrazilo i původní koryu. Stále však disponují neuvěřitelnou zásobárnou znalostí, které dosud stále nebyly přeneseny do moderních standardizovaných forem, a přitom mnohé z těchto informací jsou dnes velmi potřebné.

Vrátím-li se k přímějším otázkám sebeobrany a bojových umění, můj osobní pohled je takový, že pokud se někdy člověk dostane do situace, která se vyhrotí do bodu, kdy je nutná fyzická sebeobrana – až do bodu fyzického střetu, stává se to nepředvídatelným a extrémně rizikovým, bez ohledu na to, jak jste zkušení.  Takže myšlenka, že by bojový umělec měl být schopen zneškodnit nebo vyřešit situaci dříve, než dojde k nějakému fyzickému střetu, se zdá být nesmírně důležitá.

Ano, souhlasím. Ale to je však mnohem širší diskuse než o koryu. Takže jestli ti to nevadí, přesuňme se od diskuse o koryu k obecnější diskusi o bojových uměních, sebeobraně a podobně.

Souhlasím. Tato otázka, zda trénujeme způsobem, který nám skutečně pomůže být v bezpečí, zejména pokud jde o deeskalaci agrese, je něco, na co se podle mě mnoho dójó dostatečně nezaměřuje. Včetně toho mého.

Moderní systémy bojových umění mají často velmi nereálnou představu o agresi a o tom, jak ji zvládat v moderní společnosti 21. století. Například v některých stylech, kde se používají čepele, včetně koryu, se učíte dělat věci, za něž můžete jít do vězení. Uvedu jen jeden příklad, řekněme, že v kata, kterou se učíte, vždy nakonec bodnete protivníka pod ucho, abyste ho dorazili. Pokud to však budete opakovat tisíckrát a pak se nedej bože do takové situace dostanete, je velká pravděpodobnost, že to “automaticky” provedete, zkrátka proto, že jste to tak trénovali. A teď otázka právníka: když jste měli protivníka zcela pod kontrolou – proč jste ho pak ještě zabili?

V bojových uměních je snadné získat zkušenost: “Páni, to je fakt super. Podívej, co vše jsem se naučil.” Ale vůbec se neuvažuje o tom, zda to jste se naučili, je skutečná sebeobrana v tom moderním kontextu, kde existují nějaká právní omezení. Chápu, že pokud vám jde o život, musíte se starat přednostně o jeho záchranu než o cokoliv jiného. Ale pokud se učíte sebeobranu, musíte vzít v úvahu A) techniky musí být adekvátní situaci a nesmí být v rozporu se zákony země, kde žijete a B) spolu s technikami se však také musíte naučit, jak se vyhnout problémům, abyste tyto techniky nemuseli vůbec použít. Pokud některý z těchto aspektů ve výuce bojových uměních zanedbáte, mohou se lidé dostat do velmi nešťastných situací.

Přesně tak. V našem dójó pořádáme semináře sebeobrany, kde se bavíme o právních aspektech sebeobrany a o tom, jak deeskalovat situace. Vím, že sensei Bruce Bookman vede intenzivní kurzy sebeobrany pro ženy, které trvají sedm hodin, a většina látky se týká deeskalace, snahy co nejrychleji pochopit, kde a kdo je potenciální hrozba. Jiní v komunitě dělají podobné věci s různou mírou úspěchu a propracovanosti, ale neviděl jsem mnoho dójó, které by tento přístup smysluplně zapracovali do běžných tréninkových programů. Myslíte si, že by to tak mělo být? Jak by se tyto prvky měly včlenit do rozvoje moderního mistra bojových umění?

Pro moderní dobu musí být doplňkem výcviku začlenění moderní formy kiai jutsu – slovní deeskalace. Abych uvedl příklad toho, co mám na mysli, učím hodně slovní deeskalaci v kontextu prosazování práva a věřím, že odvádím velmi dobrou práci. Nicméně učím převážně v klasické třídě. Studenti o tom mohou uvažovat ve svém volném čase, mohou souhlasit s tím, co říkám, ale když se pak dostanou do situace, kdy se střílí/nestřílí, verbální dovednost je první, co jde do háje, pokud nebyla dostatečně procvičena ve správném kontextu. S Donem Gullou z Arrestlingu jsme za tímto účelem vyvinuli výcvikový program, kde se zabýváme slovní deeskalací, odebírání zbraně, využitím zbraně v boji, taserem, výcvikem “vše v jednom”, a tak pokaždé, když trénujeme verbální dovednost, je to v kontextu toho, že druhá osoba může náhle sáhnout na opasek a něco vytáhnout. Pokud je to zbraň, je asi lepší ho co nejdříve zastřelit, ale co se stane, když se ukáže, že to byl mobilní telefon? Při nácviku v konfliktních situacích jsem takto “zabil” spoustu lidí, kteří nakonec měli jen mobilní telefon a je to velmi frustrující zjištění poté, vše se děje tak rychle… v tu chvíli bych přísahal, že jsem v té tréninkové konfliktní situaci opravdu viděl zbraň, i když se to ve skutečnosti ukázalo, že se jednalo jen o iPhone.

Musíte cvičit tak, aby byl váš trénink realistický. Ve válečné zóně je taková chyba jen “vedlejší škodou”, ale my nežijeme ve válečné zóně, a proto pro nás platí úplně jiná pravidla.

Totéž musí platit i pro verbální obranu. Vezměme si například aikido. Proč neudělat lekci, kde předtím, než zaútočíte na partnera shomen uchi nebo cokoli jiného, vedete konverzaci. Co třeba simulace hádky? Dokážete rozlišit mezi někým, kdo říká: “Člověče, to bylo moje parkovací místo,” a strčí do vás, od někoho, kdo místo toho, aby do vás strčil, natáhne ruku a chytne vás za obličej a pak se snaží vám vydloubnout oko? Technika, kterou použijete, musí mít jinou úroveň autority, jinou intenzitu kontroly, protože ten člověk se vás skutečně snaží zmrzačit, na rozdíl od toho prvního, který vás jen odstrčil z cesty. Proč podobné scénáře nezapojit do praxe?

Správně. Je to úplně jiná úroveň ohrožení.

Ano, přesně tak, tak proč to nedat do kontextu výcviku a nepřidat verbální interakci s potenciálním útočníkem? Pokud jsme najednou vrženi do něčeho, co jsme nezažili v podmínkách vysoké intenzity, velmi pravděpodobně ztuhneme. Budeme v rozpacích, anebo se naopak vrátíme k tomu, co známe nejlépe. Pokud jsem například trénoval pouze jeden konkrétní úder a vy na mě verbálně nastoupíte tak, že se budu cítit vystresovaný a bude se mi zdát, že vše, co bych případně řekl, jen situaci zhorší, pak vás možná udeřím jen proto, abyste na mě přestal řvát. A protože jsem tu jednu techniku tolikrát nacvičoval a stal se v ní fakt dobrý, pravděpodobně vás zraním více, než odpovídá situaci, protože zkrátka neznám jiné nástroje k deeskalaci než tuto fyzickou destrukci. Na nic jiného jsem se totiž fakticky netrénoval.

Jedna dobrá věc je, že například, jak jste zmínil sebeobranu Bruce Bookmana a trénink, se kterým je spojen, mají uprostřed tréninku scénářů velmi tvrdé slovní interakce, protože oběti napadení často vypovídají: “To, co mě opravdu vykolejilo, bylo to, co mi říkal. Ty odporné věci, které mi doslova plival do obličeje, ty způsobily, že jsem úplně zatuhnul,” a tak je třeba je zahrnout do tréninku. Nechápu, proč to jako studenti tradičních bojových umění (koryu) do výuky nezařazujeme. Pro mě je právě to moderní forma kiai jutsu.

DOKONČENÍ PŘÍŠTĚ

Rozhovor vedl Josh Gold s Ellisem Amdurem

Přeložil Jarda Kolcun

Zdroj: https://aikidojournal.com/2018/03/25/ellis-amdur-the-role-of-martial-arts-in-modern-society/