Ellis Amdur – 1: Vzestup tradičních japonských bojových umění

Přečteno: 181

Ellis Amdur studuje a vyučuje aikidó a další bojová umění již téměř 50 let. Kromě cvičení tradičních umění koryu Bujutsu, pracoval také na projektech, jejichž cílem bylo aplikovat principy, vycházející z klasických tradic bojových umění, na moderní prosazování práva. Je také plodným spisovatelem a jeho práce z oblasti literatury faktu zahrnují témata jako taktická deeskalace nebezpečných mezilidských situací a také historie a analýzy japonských bojových umění; jeho nejnovějším dílem v této oblasti je nové vydání knihy „Hidden in Plain Sight“, která pojednává o duchovních technikách rozvoje síly v japonských bojových uměních. Mezi jeho beletristická díla patří historická fikce „Little bird & Tiger” zasazená do japonského období Meiji a komiks „Cimarronin“, který napsal společně s autory spekulativní literatury Nealem Stephensonem, Markem Teppo a historikem Charlesem Mannem. Ellis se sešel s Joshem Goldem z časopisu Aikido Journal, aby spolu diskutovali o vývoji japonských bojových umění, jejich roli v současnosti a budoucnosti, i o svých poznatcích z historie aikidó.

Josh Gold (Aikido Journal): Máte velmi unikátní znalosti, které zahrnuje tradiční bojová umění, orgány činné v trestném řízení, sociální služby, knihy o deeskalaci a podobně. Jaký je váš pohled na roli tradičních bojových umění v moderní společnosti a na jejich budoucnost? Než se k tomu však dostaneme, bylo by zajímavé a dodalo by nám to celkový kontext k této oblasti, kdybyste nám nejprve řekl něco málo o historické roli tradičních bojových umění.

Ellis Amdur: Je to docela složité téma – dokonce jsem o tom napsal celou knihu. Jedním z prvních mýtů je, že skutečně klasická japonská bojová umění, takzvaná ryuha koryu, byla pouze válečná umění. To není pravda.

Pokud mají lidé představu, že v dávných dobách byly ryu v podstatě výcvikem mladých bojovníků, aby pak mohli jít do války, stejně jako my dnes posíláme naše mladé bojovníky na základní vojenský výcvik, aby se připravili na boj, je to nesprávné pochopení.

Existovaly sice takzvané heiho neboli heijutsu, vojenské taktické školy, kde vojáci cvičili ve formaci, a kde školili i důstojníky, jak mají cvičit své brance. Ale to nebyly ryuha. V období, kdy se ryuha rozvíjely, se občas stávalo, že někteří válečníci bojovali jeden na jednoho před ostatními vojáky, ale pak byl přeživší kritizován vlastními důstojníky za to, že se nechová vojensky a že je jen romantický idiot, protože místo toho, aby držel formaci, hraje si na sólistu.

Je nutné pochopit, že vojáci v té době bojovali především v obrovských formacích, a proto trénovali tak, aby byli v těchto velkých formacích co nejefektivnější. Například skupina ashigaru neboli nízko postavených bojovníků by v rámci tréninku stála v řece po pás ve vodě a každý z nich by měl kopí. Seřadili by se do řady a dělali by pouze techniku zvanou suburi, kdy by kopím stále dokola mlátili do vody. Byl to silový trénink. Ale byl to také trénink v jednotě, kdy stejně jako u mnoha vojenských cvičení tu šlo o zautomatizování lidské mysli a těla tak, aby všichni fungovali na základě kolektivního rozkazu na rozdíl od individuálního rozhodování, které jak jsem řekl již dříve, bylo vyhrazené pro romantické snílky, kteří patrně chtěli asi rychle v boji zemřít.

V tomto procesu výcviku chcete, aby chování branců bylo c nejvíce zautomatizované, ale zároveň se zde vyžaduje také inteligentní vojenská síla – její důstojníci, kteří měli mít určitou úroveň kreativity a přizpůsobivosti.

A právě z tohoto požadavku se ryu začalo přirozeně vyvíjet zcela jiným směrem, než vojenské taktické školy; jednak kvůli fascinaci individuálním bojem a tím, jak v něm může být člověk vlastně efektivní, a jednak proto, aby vytvořili typ bojovníka, který především dokáže vést ostatní. Většina bojovníků v Japonsku totiž původně nebyla příslušníky třídy bushi neboli samurajů. Byli to zemědělci. Pocházeli z jiných kast, které byly povolány do armády. Byli přivedeni na bojiště a zde měli bojovat ve jménu svého pána.

Můžete pohovořit o roli meče v japonských bojových uměních?

Jestliže se většina válek v letech 1400 a 1500 vedla pomocí kopí a střelných zbraní, proč byl meč v nejstarších ryu stále z velké části primární? Protože to byla hlavně symbolická zbraň, přesněji řečeno symbolická v tom smyslu, že byla symbolem společenského statusu člověka ve společnosti, symbolem vlády nad ostatními. Samozřejmě jste mohli použít meč, kopí nebo cokoli jiného v boji, když na to přišlo, ale meč měl ve společnosti v zásadě zcela jinou funkci, a to i v nejranějších školách bojových umění.

Nejlepší výzkumy v tomto směru provedli historici Karl Friday a William Bodiford. Oba jsou dlouholetými studenty bojového umění Kashima shin ryu. Ukázali, že existuje spousta historických důkazů, které vyvrací všechny tyto nesprávné představy o tradiční škole bojových umění – koryu.

Shimabarské povstání v letech 1637-1638 bylo vlastně poslední bitvou klasického japonského válečníka, kde samurajové odvedli skutečně krvavou práci. Poté následovaly stovky let totalitního míru a izolace. Navzdory obecnému přesvědčení střelné zbraně nebyly zakázány, ale byly pouze zabaveny veřejnosti. Každý hrad měl však své vlastní střelné zbraně.

V tomto období došlo k více než dvěma tisícům rolnických povstání. Obvykle farmáři svými hráběmi, motykami zmlátili samuraje, a ti se pak stáhli na hrad, vzali si střelné zbraně, postříleli a zabili farmáře a střelné zbraně opět uložili zpět do hradu.

Když lidé mluví o kontrole zbraní a navrhují systém, kdy stát kontroluje zbraně a občané by neměli mít určité zbraně, no, z jednoho pohledu to Japonsko udělalo velmi úspěšně. V podstatě vládnoucí třída měla naprostý monopol na sílu, a tak zemědělci, kteří se většinou bouřili, protože byli vyhladovělí, neuspěli, protože neměli střelné zbraně.

To jsou fascinující postřehy.

Co se stalo potom, je to, že ryu vzkvétaly. Většina koryu nevznikla v období války. Vznikly až poté, v období autoritářského – řekněme totalitního – míru. Stát měl téměř úplný mocenský monopol. Nebylo již potřeba studovat taktické plány, které se uplatňují na bitevním poli, takže logicky nebyl ani takový zájem studovat, jak se nejen bojuje ve zbroji, ale i jak se vůbec zbroj obléká, a podobně. Role samurajů se změnila a stali se vládnoucí třídou. Byli policejním orgánem, ale také se stali většinou spíše úředníky a byrokraty. V podstatě prováděli veškeré sčítání lidu, daně a podobně.

V důsledku toho vznikla ideologie „Bunbu ryódó“, což v podstatě znamená “pero a meč v jedné harmonii“. Myšlenka této ideologie spočívala v tom, že pravý válečník by měl být zároveň kulturní vzdělanou osobou. Zní to všechno velmi krásně, ale ve skutečnosti to znamenalo: “Pojďme nasměrovat (vaši) energii, která by potenciálně mohla vyvolat revoluci a nepokoje ve společnosti, a uděláme z vás loajálního úředníka.” A tak se i stalo. Něco jako středostavovský kancelářský trubec, který místo nošení kravaty k obleku třímá v ruce/za pasem meč. Většina z nich meč však nikdy nepoužila, to je mnohokrát ověřený fakt.

Jak se v těchto dobách vyvíjely různé ryu?

Mnohá ryu se i v tomto období stále více stylizovala, formalizovala a obrušovala své drsné hrany, ale zajímavé je, že v luxusu míru a v luxusu dójó začalo vznikat stále více nových technik. Jedním z důvodů bylo, že když máte čas, proč se nestát trochu kreativnějším, že? Výsledkem byly neuvěřitelně propracované tréninkové metody a vznik několika skvělých škol, ale nebylo to bohužel jen pozitivní. Přílišná sofistikovanost může vést ke ztrátě hodnoty v boji, což vidíme i v moderních bojových uměních, kdy nakonec na ulici fungují velmi jednoduché techniky, kterých vám pak fakticky stačí zvládnout jen pár.

Když se například podíváte na brazilské jiu jitsu, je tam pozice “donkey guard”, kdy se doslova otočíte k soupeři zády a ruce vystrčíte dozadu a jako byste říkali: “Jen do toho, zkuste mě napadnout a já se tak nějak svalím na zem.” V kontextu BJJ je to kreativní, ale rozhodně to nemá nic společného s bojem. Přesto mnoho studentů praktikující brazilské jiu jitsu věří, že vše, co se zde učí, lze snadno aplikovat v boji. No, a to samé se tehdy dělo s koryu.

Lidé se začali rozvíjet, ale k tomuto masivnímu rozvoji byl ještě jeden důvod. Ryu byly v té době již otevřeny i pro ne-bushi (tedy ty, kteří nikdy nebyli bojovníky). Podle jednoho průzkumu, který jsem četl, bylo v dnešní prefektuře Saitama, tuším v roce 1700, z 50 ryu až 45 vedeno obyčejnými lidmi, a nikoliv skutečnými válečníky s praktickými zkušenostmi z boje. Asi tušíte, jaký vliv to mělo na vyučované techniky.

Skutečně?

Ano. Prostí lidé dostávali stále více peněz, protože jak se Japonsko rozvíjelo prostřednictvím třídy obchodníků, měli jste ve společnosti nyní lidi, kteří získávali moc prostřednictvím obchodní směny, anebo směny půdy. Někteří z takzvaných rolníků zbohatli, a tak vstup do ryu byl brán jako vstup moderního novozbohatlíka do venkovského klubu (dnes bychom možná použili příměr do elitního golfového klubu). Akumulovali sociální kapitál. To samozřejmě poté ovlivňuje i to, jak se v ryu cvičí, co se cvičí, jestli je to využitelné ve skutečném boji a podobně.

Druhá věc je, že profesionální válečníci – třídě bushi – samozřejmě také hledali způsob, jak zvýšit svůj příjem. A právě jeden ze způsobů bylo, že jste například přišli za pánem, kterému jste sloužili a řekli jste “Hele, právě jsem získal menkyó (licenci na výuku bojových umění) v něčem,” což z vás dělalo více kvalifikovanějšího a cennějšího bojovníka pro pána. Takže vám zvýšil plat. No a ten, kdo vedl ryu si řekl, “Aha! To je zajímavá příležitost” a začal vymýšlet další a další techniky, aby mohl prodávat další a další certifikáty a licence.

Je to fakticky velice podobné jako i současné vzdělávání, že? Když každý rok odpracujete 200 hodin nebo kolik, pak se vám plat o něco zvýší. Když absolvujete nějaké odborné školení, i tehdy se vám plat může zvýšit. To znamená, že firmy, poskytující školení, začnou nabízet školení level 1, 2, 3, atd, aby si vytvořili další formu příjmu. A najednou tu tak máte z několika mála funkčních technik, které byly skutečně efektivní v boji, několik stovek či dokonce tisícovek technik, které s realitou boje mají pramálo společného.

Díky tomu začala existovat mezi ryu a samurajem vzájemná symbióza, kdy samuraj získával další svitky a certifikace (čímž se mu zvyšoval plat) a ryu získávala příjem z výuky dalších technik a vydávání certifikací.

Jsem si vědom, že to může znít až příliš cynicky. Chtěl jsem tím říci, že existuje spousta úžasných materiálů pojednávajících o této éře, a většina je velmi zromantizovaná. Chtěl jsem tu ukázat, chcete-li, sociální a společenské dopady na výuku bojových umění v době, kdy fakticky tu již nebyla reálně potřeba, a přitom se přesto dokázala ve společnosti uchytit. To je úžasné a zajímavé, nemyslíte?

Některá umění byla i politickými subjekty. Snad nejvýznamnější z nich je škola šermu Yagyu Shinkage-ryu, kde se vládnoucí shogun neučil pouze techniky s mečem. Instruktoři této školy byli i jeho poradci, jak řídit věci, a mnoho jejich strategických (válečných) teorií se používala i jako politická teorie, jak řídit zemi v dobách míru.

Do jisté míry měly některé ryu mírnou politickou nezávislost. V období Meiji se některé z nich staly plnohodnotnými politickými subjekty a některé dokonce revolučními subjekty, přičemž Meiji bylo počátkem moderního období.

Od 19. století, ne-li dříve, se ryu začaly překrývat, ba dokonce sjednocovat, a to prostřednictvím organizování soutěží. V případě kenjutsu se jednalo o šerm s náhražkami ve formě bambusových mečů a zbrojí a v případě jujutsu o dohodnuté soutěže ve volném stylu – nejprve v rámci soutěží v dójó a stále častěji v rámci řekněme cross-tréninku mezi různými příbuznými dójó.

Sparring by však neměl vést k opomíjení tréninku kata, který je nezbytný pro rozvoj a hlubší pochopení. Nácvik přesně daných pohybů je nutný pro správnou efektivitu v jakémkoli bojovém systému. Dokud nebudete opakovat nějakou činnost natolik, že se stane zautomatizovanou, ztratíte veškeré své dovednosti, jakmile se vaše tělo dostane pod adrenalinový stres.

Jedním z problémů čistého freestylu je, že si nikdy nevytvoříte technicky správné vzorce. Například při střelbě musíte mít postoj, ve kterém je vše správně zapřeno, zbraň je správně namířena, vaše oči jsou správně zaměřeny přes mířidla směrem k cíli atd. Pokud toto nemáte pořádně nacvičeno, nenaskočí vám, když dojde ke návalu adrenalinu, takže skutečná hodnota kata (choreografických forem) spočívá v tom, že máte systém nácviku vzorů, kde každý z nich logicky vede k dalšímu vzoru.

Opravdu dobré školy měly jasnou strukturu, kde každá technika vedla k další. Nebylo to jen: “Páni. Chtěl bych přidat tuhle skvělou techniku…jo a taky tuhle skvělou techniku.” Bez vzájemné propojenosti.

Na druhou stranu se můžete stát opravdu nefunkčním, pokud budete cvičit jen kata. I proto se v historii začaly objevovat soutěžní formy cvičení, z nichž se později pak stalo například kendo a judo. To byl vlastně začátek hledání způsobu, jak si vyzkoušet své schopnosti v minimálně nebo zcela kontrolovaném prostředí, díky čemuž souboj nemusel nutně poté skončit zraněním nebo smrtí. Ale to je již moderní doba.

Moc vám děkuji za sdílení těchto fascinujících detailů a postřehů o zrodu a vzestupu tradičních bojových umění v Japonsku. Myslím, že nám to poskytne skvělý kontext i pro následnou diskusi o roli tradičních bojových umění v dnešní společnosti.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ

Rozhovor vedl Josh Gold s Ellisem Amdurem

Přeložil Jarda Kolcun

Zdroj: https://aikidojournal.com/2018/03/21/ellis-amdur-the-rise-of-traditional-japanese-martial-arts/

Series NavigationEllis Amdur – 2: Úloha tradičních bojových umění v moderní společnosti >>

Autor

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *