Jak moc je současná podoba technik tradičních bojových umění skutečně autentická?

Přečteno: 124

Nedávno mě napadlo aplikovat jednoduchou matematiku a pravděpodobnost, abych zjistil, jestli a jak moc jsou současné techniky „tradičního“ bojového umění stále ještě věrné původní formě. Říkáte si asi, že to je kravina…ale vydržte.

Jen pro jistotu zdůrazním, že tím „tradiční“ myslím, jak moc jsou techniky (pozor, nikoliv principy), které se současní studenti učí, skutečně využitelné v boji, kdybychom se nyní dokázali vrátit v čase o nějakých 350-400 let zpět. Tehdy se ještě v Japonsku intenzivně válčilo a techniky, které se vyučovaly, byly s velkou pravděpodobností zcela efektivní/funkční. A pokud nebyly, pak ten, kdo je v boji zkusil použít, ji už neměl šanci dále šířit, protože…asi tušíte proč.

A teď si pojďme udělat to avizované matematické cvičení, o kterém jsem psal prve. Předpokládejme, že člověku, který se zúčastnil poslední větší bitvy (bitva u Sekigahary,  roku 1600) bylo v té době asi 30 let a poté si založil rodinu. Podle historických studií se lidé v 16.-17.století dožívali průměrného věku cca 50 let. Přežil četné války a měl dalších asi 20 let na výchovu svého syna i nástupce školy, kterou se rozhodl založit, protože profese vojáka již díky sjednocení Japonska nebyla tak žádaná.

Jednalo se o člověka, který na vlastní kůži zažil válku a vyučoval proto techniky, které mu skutečně pomohly přežít. Zakusil, co to znamená postavit se nepříteli, a zároveň i věděl, jaké to je život vzít. Možná si z bojů odnesl nějaké to zranění není na těle, ale i na duši. Kolem něj na bojišti umírali lidi, které pravděpodobně znal, a z nichž některé možná i považoval za své přátele. Předpokládejme, že nejpozději ve svých 60 letech pravděpodobně zemřel přirozenou smrtí a školu převzal jeho syn ve věku 20 let… Píše se tedy rok 1630. Prosím, důležitá poznámka na okraj – neřešte ani tak věk, jako spíše postupný vývoj.

Syn (první generace) znal techniky od svého otce, skutečného válečníka. Dá se proto s velkou pravděpodobností předpokládat, že i on také vyučoval velice funkční techniky, protože se je naučil pod vedením člověka, jenž se bojů přímo zúčastnil. Předpokládejme také, že byl schopen učit do konce svého života, tedy do dosažení věku 50 let, kdy předal školu svému synovi opět ve věku 20 let. Píše se rok 1650.

Vnuk (druhá generace) skutečného válečníka, který vyučoval stále ještě velmi pravděpodobně plně funkční techniky, protože se je naučil od svého otce, který byl studentem skutečného válečníka. Opět předpokládejme, že byl schopen učit až do konce svého života, tedy do dosažení věku 50 let, kdy předal školu svému synovi (opět ve věku 20 let). Píše se rok 1680.

Pravnuk (třetí generace) skutečného válečníka, který školu po smrti svého otce převzal. Je to již 80 let od poslední skutečné bitvy. Vzpomínky blednou, zkušenosti postupně mizí. Od té doby nebylo moc šancí bojovat, pokud jste nebyli členy policie či armády, ale i pak jste řešili spíše občasná rolnická povstání než regulérní války…a to bylo prakticky vše. V době šógunátu vládl mír, což bylo pro bojová umění paradoxně velmi špatné. Techniky, které tento mistr vyučoval, již tedy nebyl schopen velmi pravděpodobně prověřit v reálném boji a je tu proto již jistá pravděpodobnost zkreslení, zkrátka že si je začal upravovat dle toho, jak si myslel, že asi jeho praděd bojoval.

Vězte, že Japonci opravdu nejsou odlišní od jiných lidí, takže se dá předpokládat, že i on časem do technik vnášel i své myšlenky a nápady, byť mohlo jít zprvu o drobné úpravy (délka kroku, maličko jiný úhel úderu apod.). K tomu mohl mít logické důvody – jednak mohl mít jinou postavu než jeho praděd, jednak se mohlo postupně klást důraz na něco jiného apod.

Zkrátka již uplynula opravdu dlouhá doba od poslední skutečné bitvy a na technikách to začíná být znát. A není tu autorita, která by stále držela původní znalosti technik, protože je nemá, jak prověřovat v boji. Opět předpokládejme, že byl schopen učit až do konce svého života, tedy do dosažení věku 60 let (v osmnáctém století se průměrná délka věku zvyšuje), kdy předal školu svému synovi (opět ve věku 20 let). Píše se rok 1720.

Prapravnuk (čtvrtá generace) skutečného válečníka…a další postupná degenerace původně bojového systému pokračuje. Ačkoliv se mistr snaží co nejvěrněji opakovat a vyučovat to, co se naučil od svého mistra, mění se doba, filozofie a přístup k likvidačním válečnickým technikám, protože se věří, že šógunát bude věčný. I on do něj (možná nechtěně) vnáší ty svoje ideje, jak to asi před více jak 100 lety vypadalo a jak se bojovalo. A protože sám nemá zkušenosti z boje, opírá své znalosti o svitky, případně vyprávění svého děda. Techniky se proto dále zákonitě mění a díky absenci možnosti si je ověřit v reálném boji, velmi pravděpodobně dále degenerují. Opět předpokládejme, že byl schopen učit až do konce svého života, tedy do dosažení věku 60 let, kdy předal školu svému synovi (opět ve věku 20 let). Píše se rok 1760.

Praprapravnuk (pátá generace) a průměrná délka života se v devatenáctém století posouvá na cca 80 let, takže mistr vyučuje skoro 70 let. Píše se rok 1830 a je to již 230 let od poslední velké bitvy…230 let.… 

Vznikají nové tréninkové postupy, které se snaží v dobré víře udržet funkčnost, ale pokud nemáte reálný test, pak… Je to podobná situace, jako bychom se v současnosti učili systém boje, jenž se naposledy použil v roce 1793, což je pro představu jen čtyři roky poté, co byla dobyta francouzská Bastila. A to bychom na tom byli ještě velmi dobře, díky vynálezu knihtisku (r.1440), který zajistil, že z té doby máme slušné množství šermířských a jiných manuálů…na rozdíl od Japonska, jehož popisy technik i systémů boje byly většinou napsané na rýžovém papíře, jenž se nevyznačoval zrovna dlouholetou trvanlivostí, takže se musely přepisovat v případě, kdy se papír již začal rozpadal. No a při přepisování skoro jistě došlo k dalšímu „zkreslení“, zvláště pokud přepis konal člověk, který neznal kontext, ani sám nebyl mistrem té které školy. Ale mnoho svitků nenávratně zmizelo díky požárům, které byly ve městech velmi časté, anebo proto, že mistr zemřel ještě dříve, než si stihnul vychovat a jmenovat svého potomka. Díky tomu, se původní škola rozštěpila (pokud zcela nezanikla) a ti, kteří pokračovali ve výuce, nezískali plné znalosti v tom, kterém systému boje…nicméně to jim nevadilo tvrdit, že právě oni jsou legitimními zástupci. Ale řekněme, že to není náš případ a mistr stihnul vychovat svého syna jako dalšího nástupce.

Prapraprapravnuk (šestá generace) učí do roku 1880 a již brzo má vyjít kniha, jenž má změnit vnímání Západu na Japonsko a jeho válečníky. Díky americkému komodoru Perrym bylo Japonsko roku 1853 donuceno se otevřít západnímu obchodu. Japonci jsou v úžasu, kam se svět kolem nich posunul jak v oblasti obchodu, průmyslu, tak především i ve vojenství. Postupně vše tradiční a japonské začalo být považováno za zastaralé, nepotřebné a nefunkční.

Praprapraprapravnuk (sedmá generace) učí do roku 1930. V roce 1899 vyšla kniha Bushido od Inazo Nitobeho, aby přiblížil Japonsko západnímu světu a ten začíná objevovat samuraje a jejich (mimochodem zcela vymyšlený) kód Bushido. V letech 1904 a 1905 země válčila s Ruskem, ale již se používaly zcela jiné zbraně než v bitvě u Sekigahary (1600). Nicméně se opět začínají studovat historické prameny způsobů boje, protože Japonsko se ve velkém militarizuje a připravuje na 2. sv.v.

Prapraprapraprapravnuk (osmá generace), učí do roku 1980. Japonsko si prošlo ponižující porážkou a bojová umění jsou od roku 1945 spíše studována především pro svůj vnitřní rozvoj než zvládnutí fyzických likvidačních technik, které jak jsme si říkali dříve, začaly mizet již někdy v průběhu třetí – čtvrté generace. Navíc se bojová umění začínají více standardizovat, stávají se masovou záležitostí, a to málo co ještě z efektivní techniky zbylo, se obětovalo ve prospěch sportovní formy (např. testování mečů – tameshigiri, které dříve probíhalo sekáním do živých/mrtvých lidí (vězňů) v porovnání se současností, kdy se seká do svinutých rýžových rohoží).

Mnoho lidí se sice snaží o návrat k původním technikám a výukovým postupům, ale jednak původní výukové postupy hodně bolely (připravovaly člověka na skutečný boj) a jednak je to již více jak 300 let, kdy proběhla poslední větší bitva…300 dlouhých let, po jejichž dobu prakticky nebyla šance prověřit, že co se student naučil od svého mistra, skutečně také funguje v reálném boji (a ne, sparring, sportovní zápas je něco zcela jiného a nesrovnatelného se zápasem na život a na smrt).

Protože ani jeho mistr, dokonce ani mistr jeho mistra a ani mistr mistra jeho mistra nikdy v boji nestáli. A pokud bojovali, tak spíše střelnou zbraní, ale nikoliv mečem, kopím či lukem. Takže „tradiční“ technika se dále měnila a velmi pravděpodobně nikoliv k lepšímu.

Praprapraprapraprapravnuk (devátá generace), bude pravděpodobně učit asi až do roku 2030…Máme tu tak minimálně devět generací z nich asi posledních 6-8 generací nestály tváří v tvář nepříteli s mečem. Ano, sem tam se mohli dostat do nějakého osobního souboje, ale…ty rozhodně nebyly tak časté, jak vidíme v samurajských filmech. Protože pokud samuraj setnul rolníka, nebo se někde porval, místní pán to nenechal bez trestu. Šógun měl velmi dobrý přehled o tom, co se děje i v té nejzapadlejší vesnici, a protože doba míru trvala až do připlutí komodora Perryho v roce 1853, dá se předpokládat, že jakékoliv nepokoje a rozbroje byly tvrdě potlačovány.

No…a když jsme si to tu tak krásně rozebrali, vyplývají nám z toho dvě zásadní zjištění:

  • V současnosti již mají (tradiční) bojová umění techniky, které jsou pravděpodobně velmi odlišné od těch, jež se používaly v reálných bojích před několika stovkami let. Každá generace mistrů změnila „několik detailů“ v upřímně míněné dobré víře a nyní…nyní je již technika zkrátka jiná. Nevím, jestli k lepšímu, či horšímu, protože tu není nikdo, kdo by s mečem skutečně bojoval na život a na smrt a mohl tu kterou techniku posoudit. A sestavy (kata), či sportovní sparring je opravdu někde jinde. Nejhorší na tom také je, že nedokážeme zrekonstruovat původní techniku, protože ji zkrátka již neznáme. Dříve se svitky s technikami příliš nepsaly – válečníci bojovali a neměli čas si psát poznámky k boji a pokud, tak jen velmi malý zlomek přežil čas (drtivá většina manuálů vznikla až v období Edo (1603-1867), což je až poté, co války skončily). A pokud takové svitky přežily, pak byly x-krát kopírovány, což jak jsme si již řekli, vnášelo další nepřesnosti do chápání té, které techniky. Navíc jste netušili, kdo svitek přepsal a jakou měl vlastně odbornost. A kdybyste i přesto byste nalezli zcela nezkreslený svitek s technikami, pokud neznáte kontext, pokud jste sami nikdy nestáli s mečem v ruce tváří v tvář nepříteli, pak vaše chápání textu bude založené pouze na vašich předpokladech, a nikoliv reálných zkušenostech.
  • Jen takové bojové umění, které má příležitost si techniky ověřit v praxi, může s jistotou tvrdit, že jejich techniky fungují. Zbytek je…řekněme diskutabilní.

Jsem přesvědčený, že by se skuteční válečníci dávné historie řehtali jak koně, kdyby viděli, co tu někteří vyučují jako zaručeně funkční tradiční historické techniky boje a/nebo sebeobrany. Jak se tu honosí vysokými dany, mají svá kimona pošitá všemožnými nášivkami, pronášejí drsná moudra a navzájem se ujišťují v různých federacích a asociacích, jak jsou úžasní, tradiční, autentičtí, jediní a samozřejmě správní….

Ale abych neskončil úplně pesimisticky – velmi pravděpodobně se nezachovaly autentické techniky, ale díky samotnému systému výuky se s jistou mírou pravděpodobnosti možná zachovaly principy boje (z nichž tyto techniky vychází). A právě na nich je možné (znovu) stavět. A co je na tom to nejúžasnější, je fakt, že principy jsou univerzální i ve smyslu, že můžete stejný princip aplikovat na boj s mečem, prázdnou rukou, holí, nožem, či střelnou zbraní (nejsem expert na střelné zbraně, proto pouze předpokládám). 

Je dobré si to uvědomit a místo soustředění se na drilování nějaké konkrétní „tradiční“ techniky se spíše snažit pochopit princip, který tato technika reprezentuje. A pak jej hledat a aplikovat i jinde. Ačkoliv se změnila doba, zbraně, filozofie i celkový přístup, člověk je stále stejný. Možná i díky tomu nás mohou tradiční bojová umění stále mnoho naučit. Ale je potřeba znát kontext a snažit se pochopit ono PROČ, což mnoho lidí ignoruje. Hlavně, že může šermovat mečem v hakamě a získávat jeden (nejprve technický a poté i mistrovský) stupeň za druhým…Jak říkám, velcí válečníci by se smíchy plácali do stehen, anebo také zaplakali zoufalstvím, co jsme provedli s jejich uměním boje.…

Autor

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *