Zrozeni k běhu a tanci
Skrytá evoluční síla lidského těla
Mezi lidmi koluje hluboce zakořeněná představa, že dlouhý běh představuje pro lidské tělo nepřirozenou zátěž. Slýcháme, že běhání po tvrdém povrchu nenávratně ničí kolena, poškozuje klouby a představuje formu dobrovolného mučení. Odpůrci běhu často s oblibou vytahují legendu o řeckém poslu Feidippidovi, který měl po svém slavném běhu z Marathónu do Athén padnout mrtev k zemi. (Historickou ironií je, že si tuto smrt vymyslel až o sedm set let později básník Robert Browning pro zvýšení dramatického napětí, zatímco starověcí historikové o ničem takovém nikdy nepsali.)
Skutečnost je však naprosto odlišná. Naše těla nejsou křehké schránky, které by se pohybem opotřebovávaly jako součástky starého stroje. Naopak, podíváme-li se na lidskou anatomii pohledem evoluční biologie a antropologie, zjistíme něco ohromujícího: člověk je jedním z nejlepších vytrvalostních běžců na naší planetě. Je vybaven unikátním systémem pružin, dokonalým chlazením a stavbou těla, která mu umožňuje uštvat v horku i tak rychlá zvířata, jako jsou antilopy nebo koně.
Pojďme se detailně podívat na to, proč jsme byli evolucí zformováni k tomu, abychom dokázali skákat z jedné nohy na druhou po dlouhé hodiny, ať už v loveckém tranzu na africké savaně, nebo při celonočním tanci u ohně.
Lidé proti koním: Závod, který popírá intuici
Představte si říjnové ráno kdesi v arizonských horách. Na startovní čáře pětadvacetimílového závodu (přes 40 kilometrů) stojí skupina lidských běžců a vedle nich více než padesát koní se svými jezdci. Na první pohled se zdá sázka na to, že by člověk mohl koně porazit, jako naprosté šílenství. Zvíře s mohutnými svaly a dlouhýma nohama člověka v prvních kilometrech snadno a hravě předběhne.
Přesto se to děje. V roce 1984 publikoval tehdejší postgraduální student David Carrier průlomovou vědeckou práci nazvanou The Energetic Paradox of Human Running and Hominid Evolution, ve které jako první přišel s myšlenkou, že běžící člověk dokáže v horku překonat na dlouhé vzdálenosti i ta nejrychlejší savčí stvoření. Zpočátku se tato myšlenka setkala u akademiků s posměchem. Tvrdili, že člověk běhá stejně neefektivně a neohrabaně jako tučňák.
Při arizonském závodě se však Carrierova teorie stává realitou. Jakmile se terén zvedne do strmých kopců, začne svítit prudké slunce a závod se protáhne, koně začnou ztrácet. Běžný člověk, který není ani profesionálním atletem, dokáže na takto dlouhé trati v horku porazit obrovskou část koňského startovního pole. Jak je to možné? Jak může obyčejný potomek lidoopů s plochýma nohama překonat mistra běhu z říše zvířat?
Odpověď leží v tom, jak se na běh díváme z hlediska mechaniky, a v unikátních fyzikálních limitech čtyřnohých zvířat.
Fyzika pohybu: Kyvadlo a pogo tyč
Abychom pochopili lidskou výjimečnost, musíme si nejprve vysvětlit propastný rozdíl mezi chůzí a během. I když používáme stejné končetiny, mechanika obou pohybů je naprosto odlišná.
Když jdete, máte vždy alespoň jednu nohu v kontaktu se zemí. Vaše tělo funguje jako převrácené kyvadlo – těžiště se přehoupne nahoru a dopředu přes nataženou nohu, o kterou se opíráte. Z energetického hlediska je to velmi úsporný pohyb.
Jakmile ale přejdete do běhu, biomechanika se dramaticky změní. Nohy přestanou fungovat jako kyvadla a začnou se chovat jako takzvané “pogo tyče” (skákatelné tyče s pružinou). Při každém běžeckém kroku vaše těžiště nejprve klesne dolů, zatímco ohýbáte kyčle, kolena a kotníky. V tomto okamžiku dochází k něčemu zásadnímu: vaše šlachy (zejména silná Achillova šlacha) a pružné tkáně na spodní straně chodidla se natáhnou jako guma u praku. Tím do sebe uloží obrovské množství elastické energie. Ve druhé fázi odrazu, kdy se noha znovu narovnává a svaly se stahují, tato nahromaděná energie vystřelí zpět a doslova vás katapultuje do vzduchu a vpřed. Běh není nic jiného než řada plynulých skoků z jedné nohy na druhou.
Díky tomuto pružinovému mechanismu (Achillova šlacha a klenba chodidla nám při každém dopadu vracejí zhruba polovinu pohlcené mechanické energie) se stáváme nesmírně efektivními. Máme na svou velikost překvapivě dlouhé nohy vybavené mimořádně dlouhými pružnými šlachami. Pro srovnání, naši nejbližší příbuzní – afričtí lidoopi – mají šlachy velmi krátké, a proto takto efektivně běhat nedokážou. Lidé si tento pružinový systém vyvinuli v průběhu evoluce zcela nezávisle na ostatních běhajících zvířatech, jako jsou jeleni nebo klokani.
Zajímavé je i srovnání délky kroku. Rychlost se obecně skládá z frekvence kroků a jejich délky. Když se podíváme na člověka běžícího vytrvalostním tempem a srovnáme ho s koněm vážícím šestkrát více, zjistíme šokující věc: dobrý lidský běžec má v tomto tempu podobně dlouhý krok jako kůň, ale dělá je s nižší frekvencí! Pes má naopak mnohem kratší krok, ale musí nohama kmitat nesrovnatelně rychleji. Problém pro člověka nastává až ve chvíli, kdy kůň přejde do sprintu. Při sprintu člověk už nedokáže krok prodloužit a může pouze zvyšovat jeho frekvenci, což je energeticky nesmírně náročné a vyčerpávající. Koně tedy nelze porazit ve sprintu, ale lze ho uštvat na dlouhé trati.
Tajemství dokonalého chlazení
Tou nejdůležitější vlastností, která člověku umožňuje dominovat ve vytrvalostním běhu, je náš chladicí systém. Běh generuje obrovské množství tělesného tepla. Pokud se toto teplo z těla neodvede, hrozí úpal – jakmile vnitřní teplota překročí 41 stupňů Celsia, buňky v mozku a dalších orgánech se doslova začnou vařit.
Všichni savci se chladí prostřednictvím odpařování tekutin (když se voda mění v páru, spotřebovává tepelnou energii a ochlazuje povrch pod sebou). Většina zvířat, včetně psů a dalších predátorů, se chladí zrychleným dýcháním, takzvaným zalykáním. Krátkými, rychlými nádechy odpařují sliny z jazyka a krku, čímž ochlazují krev v žilách, která následně proudí do celého těla.
Tento zvířecí systém má ovšem dvě fatální omezení. Za prvé, jazyk a ústní dutina mají velmi malou plochu. Za druhé – a to je z hlediska fyziky pohybu klíčové – když čtyřnohé zvíře přejde z klusu do cvalu (při kterém využívá i ohyb páteře), přední a zadní končetiny dopadají na zem střídavě. Tento pohyb způsobuje, že se vnitřnosti zvířete narážejí na bránici jako píst motoru s každým jedním skokem. Kvůli tomuto “pístovému efektu” zvíře při cvalu fyzicky nemůže volně oddechovat a chladit se! Musí synchronizovat každý nádech přesně s jedním cvalovým krokem. Zjednodušeně řečeno: kůň nebo pes ve sprintu nemůže fungovat jako chladič. Brzy se přehřeje a musí zpomalit do kroku nebo do klusu.
Naproti tomu lidé vyvinuli absolutně mistrovský mechanismus. Jsme potními šampiony zvířecí říše. Využili jsme speciální žlázky produkující vodu (ekrinní žlázy), které má většina zvířat pouze na polštářcích tlap, a pokryli jsme jimi celé tělo. Máme jich pět až deset milionů, zejména na hlavě, končetinách a hrudníku. K tomu jsme navíc v průběhu evoluce ztratili srst. Holá kůže v kombinaci s obrovským množstvím potu znamená, že se celé naše tělo stalo jedním gigantickým “mokrým jazykem”, který neustále omývá proudící vzduch. Běžící člověk v horku dokáže vypotit přes litr tekutin za hodinu, což mu umožňuje závodit na maratonských tratích i při teplotách přesahujících 30 stupňů Celsia. Tohle žádné jiné zvíře na Zemi nedokáže.
O stabilní hlavě a mocném pozadí
Naše výbava pro vytrvalost tím nekončí. Ve studii v prestižním časopise Nature v roce 2004 (s titulkem na obálce Born to Run) popsali výzkumníci Dennis Bramble a Daniel Lieberman anatomické rysy, které dokazují, že naši předkové druhu Homo erectus byli adaptováni k běhu už před dvěma miliony let. Příběh tohoto objevu začal náhodným pozorováním prasete běžícího na laboratoním běhacím pásu. Výzkumníci si všimli, že zatímco psovi nebo koni se hlava při běhu téměř nehne a drží směr jako letící střela, praseti hlava neustále poskakuje nahoru a dolů jako ryba hozená na břeh.
Co tento rozdíl způsobuje? Běžci v živočišné říši mají na zadní straně krku speciální pružnou strukturu, takzvaný šíjový vaz, který funguje jako gumička udržující stabilitu hlavy. Psi a koně ho mají, prasata ne. Šimpanzi a gorily ho také nemají, ale na lebkách pravěkých zástupců rodu Homo jsou po něm jasné stopy. Vznikl u nás jako evoluční odpověď na nutnost stabilizovat pohled očí při poskakování během běhu.
Dalším důležitým prvkem je srdce. Obyčejný člověk má velké, objemné a pružné srdeční komory (zcela odlišné od tuhých a menších srdcí lidoopů). Zatímco v klidu přečerpá srdce asi 4 až 6 litrů krve za minutu, při běhu to může být dvacet až čtyřiadvacet litrů a u elitních běžců neuvěřitelných 35 litrů krve každou minutu! Máme také speciálně uzpůsobené prokrvení mozku, které jej chrání před přehřátím. Naše svaly na nohou tvoří z 50 až 70 procent takzvaná pomalá svalová vlákna (u šimpanzů je to jen 11 až 32 procent), která jsou extrémně odolná vůči únavě.
Nesmíme zapomenout ani na stabilizaci celého těla. Jelikož běháme jen po dvou nohách a máme vysoko těžiště, hrozí nám při každém dopadu překlopení dopředu. Abychom nespadli na nos, vybavila nás evoluce největším svalem v našem těle – velkým svalem hýžďovým. Když jdete obyčejnou chůzí, tento sval v podstatě odpočívá. Zkuste si za chůze sáhnout na zadnici – sval je uvolněný. Ale jakmile přejdete do běhu, ucítíte, jak se s každým dopadem nohy na zem mocně zatne. Jeho hlavní funkcí při běhu je zabránit trupu, aby se po dopadu překlopil vpřed. Ke stabilitě přispívá i naše schopnost rotovat trupem díky protichůdnému pohybu rukou proti nohám.
Proč to všechno? O mase, supech a lovu k smrti
Otázka zní jasně: Proč si příroda dala takovou práci s vytvořením těchto složitých a energeticky náročných anatomických systémů? Proč jsme se nestali raději rychlejšími sprintujícími tvory?
Jediným logickým a důkazy podpořeným vysvětlením je získávání potravy bohaté na živiny – masa. A to dávno předtím, než byl vynalezen luk a šípy (zhruba před 100 000 lety) nebo hroty oštěpů (před 500 000 lety). Původní zranitelní hominidé bez ostrých drápů a tesáků měli zpočátku jen velmi málo možností, jak čelit lvům nebo hyenám.
Prvním důvodem, proč naši předci začali využívat běh, bylo takzvané “silové mrchožroutství” (power scavenging). Jste malý pravěký hominid a v dálce na africké savaně vidíte kroužit supy, neklamné znamení mršiny. Pokud vyrazíte uprostřed spalujícího dne a poběžíte, máte velkou šanci dorazit na místo dříve než hyeny, které se v takovém horku přehřívají. Následně stačí klacky odehnat supy a můžete se dostat například k morkovým kostem, které lvi nesnědli.
Kolem hranice 2 milionů let v naší historii však již nacházíme důkazy, že hominidé lovili velká zvířata, jako jsou pakoně nebo kudu. Jak ulovit obrovské zvíře, které vás může vykopnout nebo nabrat na rohy, jen pomocí klacku či kamene?
Zde přichází na řadu lovecká technika známá jako uštvání neboli “persistence hunting”. Dodnes existují záznamy o tom, že ji praktikovali lovci ze společenství Sanů (Křováků) v poušti Kalahari, indiáni kmene Tarahumara v Mexiku, domorodí lovci v Amazonii pralesních prasat nebo dokonce Laponci (Saamové) honící soby na běžkách v hlubokém sněhu.
Tento způsob lovu je založen na brutální vytrvalostní hře na kočku a myš. V nejteplejší části dne si skupina lovců vyhlédne kořist – ideálně velké zvíře, protože velká těla se přehřívají mnohem rychleji. Kdykoli se lovci přiblíží, zvíře v panice nacválá velkou rychlostí do bezpečné vzdálenosti. Uteče, ale protože musí cválat, nemůže dýchat a chladit se. Teplota jeho těla prudce stoupne. Zastaví se ve stínu a snaží se zalykáním odpařit teplo. Jenže lidští lovci běží uvolněným, vytrvalostním tempem a navíc neomylně čtou stopy. Běží za zvířetem a vynutí si jeho další úprk ještě dříve, než stačilo snížit svou vnitřní teplotu.
S každým dalším úprkem tělesná teplota antilopy nebo pakoně stoupá. Lovci střídají mírný klus a rychlou chůzi. Běh trvá průměrně o něco déle než půlmaraton (přes 21 kilometrů) tempem zhruba šest minut na kilometr. Po několika hodinách tohoto psychologického i fyzického teroru se zvířecí termoregulační systém zhroutí. Zvíře dostane těžký úpal, nohy se mu podlomí a zkolabuje. Lovec k němu pak může zcela bezpečně přijít a zvíře zabít, klidně jen s pomocí kusu ostrého kamene.
Lov byl však jen jedním z důvodů. Běh měl vždy i rituální, sociální nebo náboženský rozměr. U kmene Tarahumara fungují běhy mužů (rarájipari) i žen (ariwete) jako forma hluboké modlitby, různé americké domorodé kmeny běh oslavovaly rituály nebo sportovními hrami, a pokud bychom se podívali hlouběji do historie, ženy se běhu i vytrvalostních lovů účastnily rovnocenně.
Paradox zranění a umění běhat
Zde ale narážíme na obrovský rozpor. Pokud jsme evolučně naprogramováni jako dokonalé běžecké stroje, proč jsou čekárny ortopedů a fyzioterapeutů plné běžců stěžujících si na bolesti kolen, záněty Achillovek, únavové zlomeniny holení či plantární fasciitidu (bolestivý zánět pevné vazivové blány na spodu chodidla)? Pokud nás příroda vybavila pro maratony, proč nás to tolik bolí?
Někteří lidé tvrdí, že zranění z běhu jsou “civilizačním syndromem”, výsledkem toho, že žijeme v moderním prostředí, na které naše tělo není adaptované. Zastánci bosého běhu zase často prohlašují, že hlavní příčinou všeho zla jsou moderní odpružené boty. Pravda je však mnohem prozaičtější a opírá se o detailní pochopení adaptability tkání.
Je nezbytné nejprve vyvrátit onen ohromný mýtus: běh neničí chrupavky a nezpůsobuje osteoartrózu kolen nebo kyčlí. Desítky důkladných vědeckých studií prokázaly, že rekreační běžci nemají o nic vyšší riziko rozvoje osteoartrózy než lidé, kteří neběhají vůbec. Pravdou je pravý opak – mírný vytrvalostní pohyb a svalová aktivita naopak pomáhají udržovat chrupavku zdravou a chrání ji před degenerací. Studie dokonce ukazují, že riziko osteoartrózy v populaci za poslední dvě generace dvojnásobně stouplo právě proto, že jsme jako společnost zlenivěli a pohyb omezili!
Proč tedy vznikají bolesti, šípovitá bodání do paty nebo “vybočená kolena”? Jde téměř výhradně o takzvaná zranění z opakovaného stresu. Problémem je, že naše svaly a náš kardiovaskulární systém (výdrž) se zátěži přizpůsobují mnohem, mnohem rychleji než naše pojivové tkáně – kosti, vazy, šlachy a kloubní pouzdra. Běžec začátečník po několika týdnech zjistí, že má silnější plíce a nebolí ho svaly na stehnech. Nadšeně tedy prodlouží vzdálenost a zrychlí. Jenže holenní kosti, Achillova šlacha nebo úpony na noze tuto razantní změnu nezvládají. Začnou se v nich hromadit mikroskopická poškození. Než se tyto pomalé tkáně stihnou opravit a zpevnit, přidá běžec další kilometry. Výsledkem je únavová zlomenina nebo chronický zánět.
Tomuto stavu napomáhá i slabost důležitých stabilizačních svalů, zejména v oblasti trupu (core) a takzvaných abduktorů kyčle na vnější straně boků. Pokud jsou tyto svaly slabé, nedokážou při každém dopadu udržet koleno v ose, koleno se nebezpečně propadá dovnitř a enormně zatěžuje úpony.
Riziko zranění při běhu graficky připomíná tvar písmene U. Nejvíce se zraňují naprostí začátečníci, kteří radikálně zvedají zátěž, a potom profesionální a extrémní sportovci. Obyčejní “joggeři”, kteří běhají s mírou, rozumnou rychlostí a objem zvyšují maximálně o pověstných 10 procent týdně, trpí zraněními jen minimálně.
Ale kromě toho, “kolik” běháme, je naprosto klíčové i to, “jak” běháme. Běh není jen prostý, mechanický děj, je to dovednost. Lovci z různých kmenů, africké kmeny i keňští atleti nevyrážejí na trať jen tak nazdařbůh. Učí se formu od zkušenějších. Pozorování komunit trénujících naboso, i špičkových afrických běžců, odhalilo čtyři základní pravidla správné biomechaniky dopadu:
- Žádné zbytečné překračování (overstriding): Noha by neměla dopadat daleko před těžiště těla s napjatým kolenem. Při dopadu má být bérec svislý a chodidlo přímo pod kolenem, jinak noha funguje jako brzda, do které narazíte vahou vlastního těla.
- Rytmus 170 až 180 kroků za minutu: Kadence je alfou a omegou. Místo abyste krok prodlužovali natahováním nohy vpřed (čímž se dopouštíte bodu 1), učí se zkušení vytrvalci zvyšovat rychlost tím, že skáčou dále za zachování velmi vysoké frekvence kroků. Rychlé střídání nohou zabraňuje těžkým, drtivým dopadům.
- Správný náklon těla: Trup se nesmí ohýbat v pase. Znamená to plýtvání energií nutnou na neustálé vyrovnávání padajícího těla.
- Dopad na plochou nohu (přední nebo střední část chodidla): Tím se vyhýbáme tvrdému nárazu paty o zem, který vysílá mohutnou rázovou vlnu přes kolena a kyčle až do páteře. Dopad na přední část chodidla využívá plynulého ztlumení nárazu pomocí ohybu kotníku, pružiny v klenbě nohy a natažení Achillovy šlachy. Nutno podotknout, že takový dopad generuje silnější tlak právě na kotník a lýtkové svaly – pokud se na něj člověk adaptuje příliš rychle, hrozí zánět.
Toto poslední pravidlo silně souvisí s během naboso. Jak ukázala rozsáhlá studie týmu Daniela Liebermana z roku 2010 zvaná Tread Softly: How We Ran in Comfort Before We Started Wearing Shoes, moderní boty s tlustou, vypolštářovanou patou izolují nohu od bolesti tvrdého nárazu. Utlumují naši senzorickou zpětnou vazbu z chodidel. Ztrácíme kontakt s informací, jak drtivě na zem dopadáme. Pokud se zujete a poběžíte po tvrdé silnici, vaše tělo vám nedovolí dupnout silou na patu. Přirozeně začnete zkracovat kroky, zrychlovat jejich frekvenci a našlapovat pružně na bříška prstů, přesně tak, jak to lidé dělali miliony let před vznikem moderní obuvi.
Nečekaný vytrvalostní trénink pravěku: Tanec
Vysvětlení dokonalé tělesné stavby a techniky běhu nás však přivádí před jednu záhadu: Aby moderní člověk uběhl dlouhý závod, jako je maraton, musí tvrdě a cíleně trénovat celé měsíce, plánovat si objemy, pilovat techniku. Nikdo v pravěku, ale ani u lovců a sběračů současnosti, nedělal nic podobného! Nikdo nechodil cíleně běhat deset kilometrů “pro zdraví”, nepostavil se na bílou čáru a netoužil zaběhnout trať za určený časový limit. Jak tedy mohly jejich svaly, úpony, plíce a srdce zvládat celodenní, mnohakilometrové nahánění antilop v horkém písku?
Kromě samotného chození, kterého v takové populaci nasbíráte neuvěřitelné kilometry denně, se ukázal ještě jeden faktor, jímž moderní sportovní věda často opovrhuje: Tanec.
V padesátých letech dvacátého století zorganizovala rodina Marshallowých (otec Laurence a syn John zachytili stovky hodin materiálu) studijní cesty za kmenem Sanů do pouště Kalahari. Zachytili tehdy úžasné okamžiky: léčebné tance, které Sanové, lovci a sběrači, organizovali. Z jejich zápisů i od dalších antropologů víme, že tanec u přírodních kmenů nepředstavoval jen lehkou večerní zábavu. Šlo o naprosto regulérní, obrovsky fyzicky náročný a vysoce frekventovaný proces, který sloužil k udržení zdraví, tmelení skupiny, ale nevědomky i k formování dokonalé kondice!
Představte si noční Kalahari. Poté, co padne soumrak, usednou lidé k ohni a začnou zpívat beze slov. Tleskají a udávají rytmus. Muži se zvednou a v nekonečném řetězci kroužíolem skupiny, dělají rychlé, drobné, pružné kroky, které odpovídají pulzaci písně. Hodinu po hodině. Zatímco do moderního fitcentra zajdete na šedesát minut, Sanové tancovali tyto rituály celou noc, mnohdy v ohromném fyzickém i psychickém vypětí! Způsob, jakým se tělo na takovou událost adaptuje, je dokonalou průpravou pro onen mýtický vytrvalostní běh lovce.
Tento jev navíc není výsadou jen jednoho afrického kmene. Hadzové tancují dlouhé, někdy velmi divoké a radostné noční tance nebo mystický svatý tanec epeme. Kmen Tarahumara v Mexiku pořádá tři až čtyři druhy různých obřadních tanců, které trvají dvanáct, ale často i čtyřiadvacet hodin v kuse, a zopakují se i třicetkrát do roka! Cestovatel Carl Lumholtz už v roce 1905 popsal, s jak naprostou vážností a ceremoniálním nasazením Tarahumarové k tanci přistupují. Dokonce ani civilizovaná Evropa v tomto směru kdysi nezaostávala. Kdybychom se podívali na klasické bály v Anglii na přelomu 18. a 19. století, zjistíme, že účastníci byli schopni tančit naplno od osmi hodin večer do čtyř do rána, aniž by si jedinkrát sedli.
Co je na tom z hlediska biomechaniky úžasné? I přesto, že tanec není běh, v mnoha rysech funguje přesně podle stejných vzorců. Tanečníci se neustále odrážejí z jedné nohy na druhou. Aktivují šlachové pružiny, stabilizují trup pomocí hyžďových svalů, pracují ve vysoké frekvenci, aniž by dělali extrémně dlouhé kroky. Bezcílné poskakování po celou noc je tou nejdokonalejší formou kardiovaskulárního a tkáňového tréninku pro pravěký lov.
Když mozek odletí a tělo běží dál
Společným jmenovatelem vytrvalostního tance a běhu na extrémní vzdálenosti není jen zapojení stejných svalů a fyziologie, ale také neurochemie. Pravděpodobně jsi někdy sám po dlouhé fyzické aktivitě zažil stav podivného uvolnění a klidu. Tělo po dlouhých hodinách intenzivní pohybové činnosti vylučuje záchranné látky pro zmírnění stresu a bolesti. Krev se zaplavuje endorfiny, opioidy a zejména úžasnými endokanabinoidy, látkami strukturálně velmi podobnými aktivním složkám marihuany.
Tato endogenní biochemická laboratoř produkuje stav známý mezi moderními běžci jako “runner’s high” a u tanečníků jako změněný stav vědomí či trans. Barvy okolí se náhle zdají jasnější, sluch zbystří na neuvěřitelnou úroveň (vnímáte zašustění každého lístku, každý zvuk prasklé větvičky) a pochybnosti a únava se rozplynou. Z pohledu evoluční biologie tento zostřený vjemový stav perfektně pomáhal pradávným lovcům soustředit se na čtení mikroskopických stop v písku a neztratit kontakt s prchajícím zvířetem ani po hodinách vysilujícího pronásledování.
Při extrémních nočních tancích se u Sanů (kteří tento extatický stav označují jako “polosmrt”) projevuje tělesnými záškuby, pocity opuštění těla a komunikací s druhými světy. Lovec Louis Liebenberg vyprávěl fascinující příběh, kdy se během štvaní kořisti s křováckými lovci propadl do halucinačního stavu, ve kterém měl pocit, že se sám doslova mění ve velkého býka kudu, kterého štvali. Extrémní běh i celonoční tanec zkrátka vyžadují a otevírají stejné komnaty v naší mysli i těle.
Miliony let se naši předci pohupovali v kolenou a pružili na svých šlachách v rámci denního boje o přežití, nebo při mystickém nočním tanci okolo ohňů. Nedělali to pro shazování kilogramů do plavek ani jako povinnou daň v rámci zdravého životního stylu. Pohyb byl nezbytnou nutností a niterným spojením se zbytkem komunity.
Proto když se na velkých městských maratonech, v houfech elitních atletů a zpocených třicátníků ve funkčním oblečení, zjeví devadesátiletý muž, který běží s neuvěřitelným nasazením, s úsměvem od ucha k uchu a v lehkém a přirozeném tempu, není to anomálie. Zosobňuje jen ten nejhlubší, prastarý odkaz našeho druhu. Naše těla se běhu, skákání a tanci nebrání. Pokud nasloucháme jejich přirozené biomechanice a dáme pomalým tkáním čas zvyknout si na sílu odrazů, můžeme čerpat z evolučního daru, díky kterému jsme opanovali prostor dříve, než naši ruku ozdobil první hrot kopí.
ZDROJ: Exercised: The Science of Physical Activity, Rest and Health
