Kulturní propast: Proč západní svět často nechtěně zkresluje tradice japonských bojových umění
Praxe japonských bojových umění se vyučuje po celém světě již mnoho desítek let. Přesto se při přenosu těchto systémů za hranice domovského ostrova ztratilo, překroutilo nebo zcela nepochopilo obrovské množství kulturních, jazykových i filozofických kontextů. Výsledkem je často prostředí, které by v samotném Japonsku působilo přinejmenším nepatřičně, ne-li přímo komicky. Kde se stala chyba? Odpovědnost leží na obou stranách. Na vině je jak mylná interpretace tradic ze strany západních studentů (často umocněná populárními médii), tak překvapivé selhání japonských mistrů, kteří své žáky nedostatečně korigují a šíří tak nesprávné informace. Tento text podrobně rozebírá nejčastější omyly v názvosloví cvičeben, používání oděvů, etiketě, výběru zbraní i samotném pochopení jazyka, a ukazuje, jak propastný může být rozdíl mezi skutečnou tradicí a jejím západním stínem.
Zmatky v pojmosloví: Když název cvičebny nedává smysl
Když se učíme jakoukoliv novou dovednost z cizí kultury, první věc, na kterou narazíme, jsou názvy a termíny. V japonských bojových uměních je ústředním místem předávání znalostí prostor pro cvičení. Historicky, až do období Meidži, se termín „dódžó“ používal výhradně pro označení míst, kde probíhal buddhistický trénink a meditace. Pro místa zasvěcená fyzickému a bojovému výcviku se používaly zcela jiné pojmy, jako například keikoba, embudžó nebo bukan. Až v moderní době se slovo dódžó ujalo jako univerzální označení pro tréninkovou halu bojových umění.
Zásadní problém však nastává při samotném pojmenovávání těchto míst na Západě. Tradiční japonské názvy škol a cvičeben v sobě nesou hlubokou filozofickou symboliku. Běžně obsahují znaky jako kan (budova či instituce), džuku (soukromá škola) nebo dó (síň). Z těchto tří je kan zdaleka nejpoužívanější. V Evropě a Americe se však ustálil zvyk používat formát „[Něco] Dódžó“. Samotný formát by nebyl problémem, kdyby to „Něco“ nebylo často zcela absurdní.
Zahraniční instruktoři nezřídka volí jména zvířat, ryb, nebo dokonce hmyzu. Výsledný seznam cvičeben pak připomíná spíše prohlídku zoologické zahrady než seriózní vzdělávací instituce. Představte si, že byste prestižní lékařskou fakultu pojmenovali „Fakulta U Skákající žáby“ – přesně takto nepatřičně to vnímá rodilý Japonec. V Evropě lze reálně narazit na cvičebny s názvy jako „Cvičebna U Kohouta“ (což evokuje drůbežárnu), „Cvičebna U Kolibříka“ (což zní jako voliéra pro ptáky) nebo „Cobra Dódžó“ (což připomíná spíše exotickou zverimexovou prodejnu v indickém stylu).
Absurdita ovšem nekončí u zvířat. Jedna pobočka v Rumunsku hrdě nesla název „Jamabuši Dódžó“, což v překladu znamená „Cvičebna horských samurajů“. Kdekdo s elementární znalostí japonské historie ví, že samurajové zkrátka v horách nežili. Je to podobný nesmysl, jako kdyby si někdo v Japonsku otevřel klub evropského historického šermu a pojmenoval ho „Klub pouštních Vikingů“. Ještě mrazivější je existence názvů jako „Hagakure Dódžó“ – což je ve skutečnosti historické označení pro popraviště, kde se vyučovalo seppuku (rituální sebevražda). A pokud narazíte na „Asahi Dódžó“, vězte, že to zní jako pivní zahrádka provozovaná známým japonským pivovarem.
Proč se tyto chyby dějí? Z velké části proto, že západní nadšenci nerozlišují mezi termíny kan a dódžó. Zatímco kan je jméno instituce nesoucí filozofický význam, dódžó je čistě popisný termín pro místo cvičení. Správné a logické pojmenování by tedy mělo vždy obsahovat buď název vyučovaného stylu, geografickou lokaci, nebo příjmení učitele. Názvy jako Tokijské dódžó, Cvičebna džúdžucu, nebo Novákovo dódžó dávají dokonalý smysl.
Japonská tradice nabízí nádherné příklady správného pojmenování, které by měly sloužit jako vzor. Například historické názvy jako Šigakukan (označující místo pro získání samurajského vzdělání v rámci stylu Kjošin Mjóči-rjú) nebo Košikan (místo, kde se studenti učí napodobovat cestu samuraje ve stylu Maniwa Nen-rjú). Obzvláště krásným příkladem je Genbukan ze stylu Hokušin Ittó-rjú. „Genbu“ je totiž jedním ze čtyř strážných božstev nebes (vedle Bjakka, Suzaku a Seirjú). Genbu, zobrazovaný jako želva ovinutá hadem, je strážcem severních nebes a zároveň uctívaným bohem války. Vzhledem k tomu, že škola Hokušin Ittó-rjú má ve svém názvu „Hokušin“ (odkaz na Severní hvězdu), je spojení s Genbu naprosto brilantní a významově hluboké. Některé z těchto historických cvičeben dodnes stojí jako významné kulturní památky zachovávající tradiční architektonický styl bran nagajamon.
Je obrovským selháním japonských instruktorů, pokud svým zahraničním žákům tyto základní principy nevysvětlí. Vyučovat pouze fyzické techniky zdaleka nestačí. Předávání japonských bojových umění musí fungovat jako komplexní přenos celé kultury.
Mylná identita tréninkového oděvu
Stejně jako mají specifická povolání své nezaměnitelné uniformy – hasič nepůjde k požáru v plavkách a chirurg nebude operovat v montérkách – mají i japonská bojová umění jasně definovaná pravidla pro to, co si člověk obléká.
Obecný termín pro tento cvičební úbor je keikogi. Vlivem sportovní popularizace bojových umění se do běžného slovníku dostaly spíše specifické názvy jako džúdógi nebo karategi. V zahraničí se však bohužel ujal nesmyslný zvyk zkracovat tento termín pouze na „gi“. Tento lingvistický zmetek nedává rodilému mluvčímu žádný smysl a vyžaduje okamžitou nápravu.
V klasických bojových uměních (korjú budžucu), která striktně vycházejí ze samurajských tradic, platí velmi přísná pravidla. Jedním z nich je, že každý student, dokonce i úplný začátečník, musí nosit široké kalhoty hakama. Správný oděv je absolutním základem formování správného postoje a přístupu k tréninku. Instruktor tradiční školy, který mávne rukou a prohlásí, že „na začátek stačí obyčejné tepláky“, automaticky ztrácí svou odbornou kvalifikaci, protože nepochopil, že oděv je nedílnou součástí metodiky.
Dalším obrovským nešvarem je neschopnost rozlišovat mezi běžným tréninkovým oděvem (keikogi) a slavnostním oděvem určeným pro veřejné ukázky (embugi). Kromě extrémních situací, jako jsou například nesnesitelná letní horka, je zcela nepřijatelné vystupovat na veřejných ukázkách v běžném, propoceném tréninkovém oblečení. Pro pochopení lze použít paralelu s tradičním japonským zápasem sumó. Během běžného tréninku nosí zápasníci bavlněný pás (mawaši), ale pro oficiální turnaje oblékají odlišný, hedvábný pás. Tento rozdíl mezi všednodenním a slavnostním je klíčový.
V tradičních školách se při formálních ukázkách využívají specifické prvky ústroje. Mezi ně patří například hačimaki (tradiční čelenka) a tasuki (speciální šňůry sloužící k vykasání širokých rukávů, aby nepřekážely při manipulaci se zbraní). Nedílnou součástí je také specifický postoj a úprava oděvu označovaná jako momodači. Pokud dnešní ukázky, a to bohužel už i v samotném Japonsku, tyto tradiční prvky opomíjejí, znamená to, že se předávané umění stává povrchním a zásadně narušeným. Zcela tristní je pak pohled, který je běžný na evropských seminářích: cvičenci tradičních škol pro boj s mečem provádějí své formy oděni v úborech pro karate, které mají přepásané tradičním širokým pásem kaku obi. Výsledek působí nejen neesteticky, ale z hlediska funkčnosti a tradice přímo nesmyslně.
Nezbytné je zmínit i otázku osobní hygieny. V mnoha evropských cvičebnách lze spatřit nehezký zvyk: cvičenci si nechávají své tréninkové úbory viset přes noc přímo v hale. Tento zlozvyk, pravděpodobně nepochopeně okopírovaný z některých japonských klubů, je z hygienického hlediska zcela nepřijatelný. Úbor (keikogi) si musí cvičenec po každém tréninku odnést domů, vyprat a udržovat jej v čistotě. Ponechávat propocené a špinavé oblečení ve společném prostoru je urážkou ostatních a hrubým porušením základního respektu.
Respekt v prázdných slovech: Etiketa a nesmyslné pozdravy
Etiketa, ztělesněná v japonském konceptu rei, je páteří veškeré komunikace uvnitř cvičebny. Zvyk úklonou pozdravit při vstupu a odchodu z prostoru je všeobecně známý a poměrně dobře dodržovaný. Co však často zcela chybí, je skutečný, nehraný respekt k ostatním lidem v místnosti.
Tento nedostatek se nejhlasitěji projevuje v nadužívání slova „OSS“. Zvláště v zahraničí si mnoho studentů navyklo používat tento zvuk jako univerzální odpověď, potvrzení i pozdrav, s pocitem, že tím zní drsně a autenticky japonsky. Pravda je však taková, že v tradičních japonských bojových uměních nemá tento pozdrav absolutně žádnou oporu ani historii. V seriózních organizacích klasických škol je jeho používání přísně zakázáno, protože je rodilými mluvčími vnímán jako neomalený, hrubý a hluboce neuctivý.
Namísto nesmyslných výkřiků by se studenti měli naučit používat standardní, slušné fráze, které jsou běžné v celé japonské společnosti. Obyčejné „Konnichiwa“ (Dobrý den), „Onegai šimas“ (Prosím / Žádám o laskavost před cvičením), „Arigato gozaimas“ (Děkuji) nebo „Šicurei šimas“ (Omluvte mě / S dovolením) plní svůj účel nesrovnatelně lépe a vyjadřují skutečnou úroveň kultivovanosti cvičence.
Nástroj jako prodloužení těla: Tréninkové vybavení
V klasických bojových uměních není tréninkový nástroj pouhým kusem dřeva nebo kovu. Je to precizní instrument, jehož parametry se po staletí vyvíjely tak, aby přesně vyhovovaly biomechanice a strategii daného stylu. Stejně jako by profesionální houslista neodehrál koncert na plastové hračce z tržnice, neměl by cvičenec klasické školy používat nevhodné zbraně.
Bohužel, mnoho škol mimo Japonsko ztratilo povědomí o specifických proporcích a mírách svých tradičních nástrojů. Výsledkem je, že cvičenci plošně nakupují masově vyráběné, univerzální dřevěné meče a hole z obchodů. To je naprosto nepřijatelné. Pokud se někdo hlásí k legitimnímu odkazu staré (rozuměj tradiční) školy a přitom třímá v ruce tuctový výlisek z eshopu, je jeho tvrzení o autenticitě okamžitě nedůvěryhodné.
Například klasické zbraně jako hůl musí být vyrobeny z tvrdého dubového dřeva. Na seminářích v Evropě však instruktoři často narážejí na studenty, kteří si přinesou podivné, krátké hole vyrobené z nevhodných materiálů. Stejně tak cvičné kovové meče musí mít pro každý konkrétní styl přesně definovanou délku, váhu a zakřivení. Tyto rozměry nejsou věcí osobního vkusu; jsou přímo provázány s tím, jak se daná technika provádí. Jakmile máte v ruce zbraň se špatnými rozměry, je fyzicky nemožné provést techniku správně. Výuka se tak hroutí hned v základech.
Ideálním řešením je objednávat a dovážet specifické vybavení přímo z Japonska, kde se vyrábí v souladu s formálními specifikacemi jednotlivých škol (jako je tomu například ve škole Tendó-rjú Heihó). Ačkoliv zakázková výroba na míru je dnes již velmi obtížná, individuální obstarání správného vybavení zůstává pro seriózní praxi naprostou nutností.
Umění ukázat své mistrovství: Smysl veřejných vystoupení (Embu)
Zatímco sportovní pojetí boje nabízí svým svěřencům jasnou možnost otestovat nabyté dovednosti skrze pravidelné turnaje a soutěže, klasická bojová umění nic takového neznají. Absence sportovních zápasů ale na Západě vytváří vakuum. Zahraniční studenti nemají téměř žádné příležitosti, jak prezentovat to, co se naučili.
V Japonsku a Číně se tento prostor tradičně vyplňuje veřejnými ukázkami, takzvanými embu. Tyto události nejsou primárně vnímány jako show pro diváky, ale historicky sloužily jako hónó embu – ukázky obětované a zasvěcené božstvům (kami) u šintoistických svatyní. Takový koncept obětování technik bohům je však pro západního člověka kulturně nesrozumitelný a cizí.
Přesto mají ukázky nezastupitelný význam. Bojová umění jsou disciplínou samurajů, ale zároveň představují svébytnou formu umění. Schopnost demonstrovat precizně osvojené dovednosti dává celému tréninku hlubší smysl. Historicky v období Edo bylo pro samuraje absolutním vrcholem roku, pokud mohli své umění předvést v rámci oficiální prohlídky (džóran embu) před svým lenním pánem. Byla to otázka nejvyšší cti a příležitost k získání odměn. Dnes se v Japonsku takováto formální ukázka před zástupcem historického rodu koná už jen zřídka (významnou výjimkou je každoroční přehlídka společnosti Macuširo-han Bunbu Gakkó Budókai, na kterou osobně dohlíží čtrnáctý hlava rodiny Sanada, pan Sanada Jukitoši).
Vzhledem k tomu, že evropští a američtí studenti nesdílejí potřebu obětovat své formy japonským božstvům, musí evropští i japonští instruktoři vytvořit nové příležitosti k motivaci. I bez náboženského podtextu by veřejné ukázky měly být pravidelně organizovány. Dávají studentům jasný cíl, motivují k preciznosti a pomáhají udržovat umění živé a veřejně viditelné.
Jazyk jako nepřekročitelná bariéra k pochopení
Na závěr je nutné zmínit překážku, která je možná tou nejnáročnější, ale zároveň nejdůležitější ze všech: znalost japonského jazyka. Pro běžného rekreačního cvičence může být postačující znát pár základních povelů. Pokud se však cizinec chystá stát instruktorem a předávat tradici (ať již si pod tím představíte cokoliv) dále, je studium japonštiny naprosto nevyhnutelné.
Hluboké pochopení technik a teorií klasických škol je bez jazykové výbavy zcela nemožné. Jazyk totiž není jen sada slov; obsahuje nuance, jemnosti a způsoby myšlení, které nelze přenést čistě fyzickým tréninkem těla. Mnoho učitelů si velmi rychle uvědomí, že angličtina (či jakýkoliv jiný západní jazyk) naprosto selhává ve snaze zachytit pravou podstatu filozofických a technických konceptů starého Japonska.
O náročnosti tohoto úkolu svědčí i fakt, že i pro samotné rodilé Japonce je čtení starých předávacích svitků (denšo) nesmírně obtížné. Jsou psány starobylým jazykem, často s využitím specifických šifer a metafor. Očekávat, že by cizinec mohl plně pochopit význam těchto historických záznamů bez znalosti japonštiny, je zcela naivní.
Pokud však zahraniční student získá alespoň schopnost základní konverzace a porozumění, otevírají se mu dveře k mnohem hlubší rovině umění. Bojové styly pracují se zcela specifickou terminologií. I pouhé názvy sestav a jednotlivých pohybů (kat) v sobě nesou nesmírně hluboký význam. I když se dnešnímu člověku mohou zdát tyto názvy staromódní nebo archaické, je v nich zakódováno učení celých generací mistrů. Pokud člověk těmto názvům nerozumí, cvičí pouze prázdný pohyb bez pochopení jeho duše a účelu.
K plnému převzetí klasické tradice je zkrátka nezbytné dokázat číst a interpretovat to, co mistři zanechali ve starých svitcích. Mnoho cizinců se tohoto úkolu lekne, prohlásí „to nedokážu“ a vzdá to. Takový postoj je ale v přímém rozporu se samotnou cestou bojovníka. Pokud to člověk vzdá, nikdy nedosáhne skutečného mistrovství a umění nikdy plně nepochopí. Jedinou správnou odpovědí na tento problém je neustálá snaha. Jak praví přístup k tréninku: „Pokud to ještě neumíš, musíš se snažit tak dlouho, dokud to nedokážeš.“
ZDROJ: What’s Weird About Japanese Budo & Bujutsu Culture Abroad?
