Džikišin-rjú džúdžucu – Zapomenuté kořeny jemného umění

Jak vzniklo slovo džúdó již sto sedmdesát let před Džigorem Kanem

Většina lidí považuje za nezpochybnitelný fakt, že termín džúdó – tedy „jemná cesta“ – vymyslel na konci 19. století reformátor japonského školství Džigoro Kano, když spojil staré školy boje zblízka s moderními evropskými pedagogickými principy. Historické prameny však odhalují překvapivou pravdu: název džúdó se používalo zhruba 170 let před tím, než Kano založil svou slavnou školu. Tento koncept se zrodil uvnitř tradice zvané Džikišin-rjú jako hluboká morální a filozofická reforma, která přeměnila nekompromisní válečné techniky z bojiště v každodenní cestu lidské laskavosti a vnitřního rozvoje.

Síla tradice a neustálá inovace: Jak fungoval japonský přenos vědomostí

Abychom pochopili, jak se mohl bojový systém v průběhu staletí proměnit z brutálních válečných technik v morální filozofii, musíme nejprve nahlédnout do způsobu, jakým japonská společnost vnímala tradici. V japonské kultuře a historii je spojení s minulostí považováno za nejvyšší znak legitimity. Tento princip se zdaleka neomezuje pouze na bojová umění; prostupuje veškeré lidské konání.

Ať už hovoříme o zemědělství, náboženství, obchodu, tesařství, kovářství, hrnčířství nebo výtvarném umění, každé řemeslo a disciplína se opírá o takzvanou rodovou linii. Tuto linii si můžeme představit jako pomyslné zlaté vlákno, které váže současného mistra k těm, kteří “kráčeli po stejné cestě před ním”.

Mít rodovou linii znamenalo vlastnictví nestřežených, hlubokých znalostí a referencí, které dokazovaly, že daný majitel zasvětil svůj život kultivaci „cesty“ a projevuje náležitou úctu svým předchůdcům. Fungovalo to podobně jako dědická pečeť mistra hodináře – zákazník nebo žák měl jistotu, že dostává léty prověřenou kvalitu.

Je však důležité zmínit, že úcta k předchůdcům neznamenala slepé ustrnutí v minulosti. Změny, vylepšení a inovace byly naprosto běžným jevem. Když mistr objevil nový princip nebo zdokonalil stávající metodu, zpravidla to vedlo k založení nové školy, obchodní značky nebo filozofického směru.

• Analogie ze světa vědy: Tento přístup byl velmi blízký tehdejšímu vnímání matematiky. Když učenci objevili nový matematický vzorec nebo vylepšili výpočetní metodu, nechovali se k tomu jako k tajemství, tajnému vědění. Naopak, své výsledky veřejně vyvěšovali na brány chrámů nebo na náměstích. Ostatní tak mohli vidět, jaké nové poznání bylo dosaženo, a mohli na něj navázat.

Přesně tímto dynamickým procesem inovace proloženým úctou k tradici prošla škola Džikišin-rjú, která vznikla zhruba v 17. století a navždy změnila směřování japonského boje zblízka.

Cesta poutníka: Od zbraní k nehybné moudrosti

Zakladatelem školy Džikišin-rjú byl muž jménem Kanemon Terada Micuhide. Narodil se ve východní části dnešní prefektury Šimane, v oblasti, která dříve patřila do feudálního panství Izumo. Své první bojové vzdělání získal od svého otce Sadanariho ve škole Teišin-rjú. Micuhide byl mimořádně nadaný a brzy ovládl veškerá tajemství a skryté principy tohoto rodinného stylu.

Dosažení mistrovství mu však nestačilo. Cítil, že jeho znalosti jsou stále neúplné a toužil po mnohem širším, komplexnějším souboru dovedností. Učinil proto radikální krok: vzdal se svého práva na rodinné dědictví, vedení školy přenechal svému mladšímu bratrovi Sadacugovi a vydal se na zdlouhavou studijní pouť po zemi.

Jeho první kroky vedly do Kjóta za strýcem Jorišigem. Pod jeho vedením podstoupil intenzivní trénink v celé řadě válečných disciplín:

• Šerm (škola Rjóišin-rjú, známá též jako Fukuno-rjú),
• Boj s kopím,
• Lukostřelba,
• Jízda na koni,
• Vojenská strategie a taktika na bojišti.

I přes nepopiratelné úspěchy a zvládnutí těchto ozbrojených disciplín však Micuhide stále nepociťoval vnitřní naplnění. Pokračoval proto ve svém putování, až narazil na učitele jménem Ibaraki Matazaemon Sensai, pod jehož vedením začal studovat styl Kito-rjú.

Tato škola byla hluboce ovlivněna konfuciánským učením a duchovními principy. Aby Micuhide tyto hluboké koncepty plně vstřebal, uchýlil se do samoty horské divočiny. Staré legendy vyprávějí, že se v horách setkal s poustevníkem, který jej naučil formu zvanou Čósei-no-kata (forma věčného života). Díky této zkušenosti si Micuhide uvědomil zásadní pravdu: skutečná „cesta“ je nekonečná a dokáže se pružně přizpůsobit životním potřebám toho, kdo po ní kráčí.

Jeho trénink v té době již zdaleka nebyl jen o fyzické síle a pákách. Micuhide studoval zenový buddhismus pod vedením mistra Takuana. Zde rozvíjel a prohluboval svou praxi pomocí meditace zvané fudótai-fudóči, což lze přeložit jako stav „nehybného těla a nehybné moudrosti“ – tedy schopnost zachovat si naprostý vnitřní klid, stabilitu a jasný úsudek i uprostřed největšího chaosu a ohrožení. Souběžně studoval také konfuciánskou filozofii u učence Hajašiho Došuna. Všechny tyto rozmanité vlivy – od technického mistrovství se zbraněmi až po hluboké meditativní a etické ponory – postupně formovaly jeho mysl a položily základy pro jeho životní dílo.

Proměna bojiště: Od zbroje k občanskému oděvu

Když Micuhide vstoupil do služeb feudálního panství Macue, usadil se a plně se věnoval výuce stylu Kito-rjú. Pro svůj tréninkový program však používal specifičtější název: Kito-rjú kumi-uči.

Termín kumi-uči byl v té době nesmírně populární a přesně vystihoval tehdejší realitu boje. Označoval zápas a zápolení přizpůsobené pro bojovníky oblečené v lehké zbroji. V této éře se bojová umění musela vyrovnat s obrovskou společenskou proměnou. Po roce 1600, kdy se moci chopil šógun (vláda rodu Tokugawa) a zemi ovládl celospolečenský mír, byl zaveden přísný třídní systém. Bojové školy už nepřipravovaly válečníky na masové bitvy v těžkých zbrojích; musely se reformovat, aby odpovídaly novým potřebám společenského řádu v mírových časech.

Zhruba kolem roku 1624 se Micuhide rozhodl zúročit vše, co se naučil během své poutě, meditací v horách a studia filozofie. Na základech stylu Kito-rjú vytvořil zcela novou školu: Džikišin-rjú Džúdžucu. Tuto historickou změnu názvu a zaměření neprůstřelně potvrzuje zachovalá kniha Džikišin-rjú Džúdžucu Óhen napsaná v roce 1721. V ní se nachází slavnostní přísaha (tzv. kišomon) ze sbírky rodiny Kadžikawa, která školu výslovně označuje termínem džúdžucu – tedy uměním jemnosti či poddajnosti.

Poznámka k původu školy: V moderním výzkumu existuje i alternativní hypotéza. Badatel Nakadžima Tecuja poukázal na možnost, že skutečnými kořeny Džikišin-rjú by mohl být už Micuhidův předchůdce a strýc Terada Jorišige. Tato teórie se opírá o textové nesrovnalosti v historickém dokumentu Džikišin-rjú Jawaradžo a také o fakt, že samotný Micuhide se za zakladatele nikdy sám neprohlašoval – s pokorou tvrdil, že veškeré své vědomosti pouze převzal právě od Jorišigeho.

Zrození slova džúdó: Revoluce v lidské laskavosti

Po Micuhidově smrti přešlo vedení školy na druhou generaci, kterou představoval jeho nejstarší syn Terada Heiemon Sadacugu. Ten poctivě pokračoval v otcově výuce a později předal školu svému nejlepšímu žákovi, muži jménem Inoue Kuroemon Micuhide, který se stal třetí generací mistrů. A právě zde dochází k zásadnímu historickému zlomu.

V roce 1724 napsal mistr Inoue do spisu Džikišin-rjú Dóhó větu, která navždy změnila chápání bojového umění:

„Džúdó je způsob života, který se řídí ctnostmi jemnosti a laskavosti, jež jsou přirozeně přítomny v každém člověku.“

Inoue začal systematicky upravovat tréninkové metody a celkové filozofické směřování školy. Do své standardní výuky džúdžucu (fyzických technik) začal plně integrovat to, co sám nazýval džúdó (cesta jemnosti jako morální postoj). Tento přístup si během jeho života získal obrovský respekt a věhlas.

• Analogie s výukou jazyka: Rozdíl mezi džúdžucu a tehdejším pojetím džúda si můžeme představit jako rozdíl mezi výukou gramatiky a psaním poezie. Džúdžucu dodávalo žákům perfektní znalost fyzických pravidel, pák a nerovnováhy (gramatiku těla). Džúdó jim však ukázalo, jak tyto nástroje použít k harmonickému a etickému životu ve společnosti (poezii lidského chování).

Význam této evoluce naplno vynikne ve spisech čtvrté generace školy, kterou vedl Inoue Kuroemon Masanaga. V roce 1734 zaznamenal do spisu Mondžin Horie ši Seionki následující úvahu:

„V předmluvě k centrálnímu svazku spisů mého učitele je upřímně a vážně uvedeno, že džúdó je zákon, který nelze porušit. V době úpadku naší éry byly principy džúda zpochybňovány, avšak morálka byla stejně tak oživena a nyní je každodenním cílem. Můj učitel hluboce naříkal nad nutností reformovat džúdžucu na džúdó.“

Tato filozofie je zopakována i v manuálu Techniky Džikišin-rjú džúdó, Svazek 1, kde se píše:

„Mezi všemi bytostmi, ať už vysoce nebo nízce postavenými, existuje morálka jemnosti a laskavosti, která je jim přirozeně dána do vínku. Následovat tuto přirozenost se nazývá džúdó.“

S nástupem čtvrté generace se tak výuka ve škole plně přejmenovala. Původní název Džikišin-rjú džúdžucu byl oficiálně nahrazen názvem Džikišin-rjú džúdó. Mistr Masanaga k tomu poznamenal, že ačkoliv samotné techniky zůstávaly věky nezměněny, celý systém byl „opraven, doplněn a reorganizován“, aby přesně odrážel toto vysoké morální učení.

Evoluce technického arzenálu: Od 40 k 90 technikám

Filozofická proměna šla ruku v ruce s proměnou fyzických technik. Na konci období Edo, v průběhu 30. let 19. století, prošla škola masivní technickou reorganizací.

V raných dobách školy, kdy byl kladen důraz na boj v lehké zbroji, obsahoval kurikulum zhruba 40 základních technik. S přechodem do mírovější společnosti a přijetím filozofie džúda však nastal výrazný posun. Bojovníků ve zbroji ubývalo, a naopak rostla potřeba řešit sebeobranu a situace v běžném, každodenním občanském oděvu (v prostých látkových úborech).

Zachovalé historické dokumenty z tohoto období prokazují nárůst kurikula na 90 technik a strategií. Tento celkový růst však nebyl jen prostým nabalováním nových pohybů. Šlo o vysoce selektivní evoluci: aby škola uvolnila místo novým technikám pro běžný oděv a lehčí zátěž, byly přinejmenším dvě kompletní sady starých technik, které se specializovaly výhradně na boj v těžké zbroji, zcela vyřazeny a nenávratně zapomenuty.

Zpětná vlna: Jak nová filozofie proměnila staré školy

Inovativní přístup školy Džikišin-rjú nezůstal izolován u jejích vlastních žáků; začal silně ovlivňovat i okolní svět bojových umění. Nejlepším příkladem je zpětný vliv na mateřskou školu Kito-rjú.

V 18. století stál v čele Kito-rjú mistr Suzuki Seibei Kuninori. Ten byl novou filozofií Džikišin-rjú doslova nadšen. Rozhodl se její morální principy převzít, upravit si je pro své potřeby a navíc k nim připojil rodinné učení zvané Džinmu-no-miči (cesta Džinmu).

Pod vlivem této inspirace udělal přesně to, co před časem udělalo Džikišin-rjú: přejmenoval svůj styl z původního Kito-rjú kumi-uči na Kito-rjú džúdó. Svůj krok vysvětlil hlubokým mottem:

„Dovednost představuje umění a techniku, cesta je přímá a trénink je ctnostný a dobrý.“

Tímto výrokem mistr Suzuki definoval, že cílem tréninku i celého života má být zvládnutí správné, morální cesty. Hlavní myšlenkou této „cesty“ bylo dosažení dokonalé jednoty mezi lidským duchem, vnitřní ctností a fyzickými kroky, které v životě činíme.

Ze svitků Kito-rjú z tohoto období se dochoval soubor 21 technik ve zbroji. Tyto formy (kata) jsou v textech popisovány jako systémy zaměřené na „principy házení s využitím přirozeného pohybu těla – využití soupeřovy vlastní síly jako jeho slabiny k narušení jeho rovnováhy“.

• Analogie s otáčivými dveřmi: Využití soupeřovy síly funguje přesně jako těžké otáčivé dveře. Pokud se do nich soupeř opře hrubou silou, nesnažíte se ho přetlačit zpět. Místo toho prudce ustoupíte ve směru jeho tlaku. Jeho vlastní síla a hybnost, kterou do strčení vložil, ho roztočí a vyvede z rovnováhy, aniž byste museli vynaložit námahu.

Svitky rovněž popisují propracovanou taktiku, kdy jsou úderové techniky používány nikoliv jako konečný způsob likvidace protivníka, ale jako chytrý přechod a příprava pro nasazení finálního hodu.

Živé dědictví v moderním tréninku

Když Džigoro Kano na konci 19. století systematizoval své Kodokan džúdó, nesmírně si vážil starých forem z Kito-rjú. Považoval je za naprostý klenot – jak po stránce technické mechaniky, tak po stránce teoretické a filozofické. Rozhodl se je proto natrvalo zachovat ve svém novém systému jako techniky nejvyšší mistrovské úrovně, dnes známé pod názvem Košiki-no-kata (staré formy).

Historická analýza však odhaluje fascinující technický paradox: ačkoliv Kano tyto staré formy z Kito-rjú zachránil a integroval do svého moderního džuda, nezdá se, že by kterákoliv z konkrétních technik použitých při tvorbě Košiki-no-kata v 19. století v kurikulu Džikišin-rjú ještě existovala. Džikišin-rjú totiž tou dobou už své staré zbrojní formy dávno opustilo ve prospěch civilní sebeobrany v běžném oděvu.

Přesto je DNA starých pák a hodů v moderním tréninku stále jasně čitelná. Historici poukazují na dva konkrétní technické mosty:

1. Strhy stranou (joko-sutemi): V Kito-rjú se hojně využívala skupina technik, při nichž obránce vědomě obětoval vlastní rovnováhu, padl na zem a přehodil soupeře přes svou vlastní hlavy nebo tělo. Tento princip měl zásadní a přímý vliv na vývoj techniky boční rozdělení (joko-wakare) v dnešním Kodokan džúdu.

2. Lámání sněhu (juki-ori): Další ikonickou formou staré školy byl obranný manévr proti napadení zezadu, při němž byl útočník prudce přetažen a hozen přes obráncovo rameno. Tato technika sloužila jako přímý předchůdce a inspirace pro jeden z nejznámějších hodů současnosti – hod přes rameno (seoi-nage).

Příběh slova džúdó tak ukazuje, že cesta bojových umění není jednoduchou přímkou od jednoho moderního zakladatele. Je to košatý strom, jehož kořeny sahají hluboko do hor prefektury Šimane, do samoty zenových meditací a ke vznešené myšlence mistrů Džikišin-rjú, kteří už před téměř třemi sty lety pochopili, že nejvyšší formou boje je zkrocení hrubé síly a nastolení přirozené lidské laskavosti.

ZDROJ: Kano Society Bulleting No.62 – Jikishin-ryu: Kumi Uchi, Jujutsu and finally Judo (Russ Ebert)