Anatomie omylu: Jak jediné písmeno změnilo historii tradičního džúdžucu

Představte si, že byste si chtěli najmout mistra tesaře, ale na jeho vizitce by stálo „mistr pekař“. I když by měl v ruce kladivo a pilu, pravděpodobně byste znejistěli. V jazyce se skrývá hluboký význam a i nepatrná změna jedné jediné hlásky může zcela změnit povahu toho, co se snažíme popsat. Ve světě japonských bojových umění existuje jeden mimořádně rozšířený fenomén, který dokonale ilustruje, jak se může původní hluboké poznání ztratit v překladu a geografické izolaci. Jde o propastný rozdíl mezi termíny nesoucími koncovku „-jutsu“ a těmi, které končí na „-jitsu“. Pro nezasvěceného pozorovatele je to jen drobná odchylka ve výslovnosti. Pro znalce je to absolutní hranice mezi autentickou japonskou tradicí a novodobou evropskou, a příliš často nepříliš dobrou, napodobeninou.

V našem prostředí používáme pro toto umění fonetický přepis džúdžucu. Pokud se ale podíváme na mezinárodní scénu a historický vývoj v Evropě, musíme se ponořit do lingvistické propasti mezi původním slovem Jujutsu a zkomoleninou Jujitsu. Tento zdánlivě banální rozdíl v sobě skrývá fascinující příběh o migraci bojových umění, ztrátě mistrů ve víru světové války, lidské pýše a hledání skutečné podstaty boje.

Záhada jména: Proč na jedné hlásce záleží

Abychom pochopili, proč je koncovka tak zásadní, musíme se podívat na samotné japonské znaky. Autentická japonská bojová umění používají ve svém názvu slovo „džucu“ (術), což v překladu znamená umění, dovednost nebo techniku. Znak pro slovo „džicu“ (実) má však zcela odlišný význam – znamená pravdu, realitu, semeno, nebo dokonce obohacení a plnost.

Zatímco tedy správný termín Džúdžucu (柔術) znamená doslova „umění měkkosti“ nebo „umění poddajnosti“, nesmyslný tvar Džúdžicu (充実) by se dal přeložit jako „plnost“ nebo „obohacení“. Když se tedy nějaký novodobý evropský systém nazve například „X-jitsu“, pro rodilého Japonce to zní naprosto absurdně. Je to podobné, jako byste v češtině chtěli říct, že trénujete „šerm“, ale kvůli špatné výslovnosti byste všude tvrdili, že trénujete „šarm“. Pokud se tedy jakýkoliv bojový systém pyšní koncovkou „-jitsu“ (jako například Jujitsu, Jiu-Jitsu a podobně), je to nezvratný důkaz, že nemá autentický japonský původ.

Historie dokonce pamatuje případy, kdy byl v Evropě vytvořen populární bojový systém s názvem obsahujícím koncovku „-jitsu“, a když se jeho zakladatelé pokusili otevřít pobočku přímo v Japonsku, museli koncovku z názvu raději úplně vymazat. Věděli totiž, že by s takto zkomoleným názvem působili na japonskou veřejnost spíše komicky než jako seriózní bojové umění. Pojďme být zcela přesní – jedná se o tzv. Kyusho jitsu, o kterém jsme psal již zde.

Útěk před modernizací: Zlatý věk v Evropě

Kde se ale tento omyl vlastně vzal? Abychom našli kořeny tohoto nedorozumění, musíme se vrátit na samý počátek 20. století. V této době se tradiční džúdžucu nacházelo v hluboké krizi. Na scénu totiž nastoupilo džúdó, které na základech starého džúdžucu vytvořil Džigoró Kanó. Džúdó mělo vysoce racionální a systematickou metodiku výuky a především zavedlo sportovní zápasy. Díky tomu se rychle stávalo dominantním japonským bojovým uměním a obrovské množství cvičenců starého džúdžucu k němu přecházelo.

Našli se však i tací, kteří tuto novou, modernizovanou a sportovní cestu odmítli. Několik mistrů, kteří chtěli uchovat své umění naživu v jeho čisté, bojové podobě, se rozhodlo Japonsko opustit. Vydali se do Evropy, především do Londýna a Paříže, aby tam našli nové útočiště pro svou tradici.

To, co tito mistři v Evropě předváděli, působilo na tamní publikum jako naprostý zázrak. Drobní Japonci, mnohdy o desítky kilogramů lehčí a o hlavu menší než jejich protivníci, s neuvěřitelnou lehkostí poráželi obrovské evropské zápasníky. Tyto „zázračné techniky“ okamžitě přitáhly pozornost nadšenců do bojových systémů z celého kontinentu. Bylo to ztělesnění archetypálního příběhu o Davidovi a Goliášovi. Lidé se sjížděli z celé Evropy, aby se od těchto mistrů učili.

Ztraceno v překladu: Zrod evropského omylu

Tady se však začíná psát příběh oné nešťastné koncovky. Většina těchto japonských učitelů pocházela z venkovských, odlehlejších oblastí Japonska, a tak jejich výslovnost byla silně ovlivněna lokálními dialekty. I když slovo Džúdžucu psali japonskými znaky naprosto správně, z jejich úst mohlo znít spíše jako Džúdžicu. Jejich evropští studenti neměli jak si toto slovo ověřit a zkrátka jen opakovali to, co slyšeli (nebo co si mysleli, že slyší).

K nedorozumění přispěl i fakt, že výuka probíhala výhradně ústně a fyzicky. Mistři neměli učebnice v angličtině, a i jejich samotná angličtina byla velmi omezená. Představte si to jako hru na tichou poštu, kde vám cizinec vysvětluje složitý fyzikální princip jazykem, který sám pořádně neovládá. Evropští žáci vnímali pohyby, učili se techniky, ale slovní a teoretická přesnost se začala okamžitě vytrácet.

Přervaná nit: Druhá světová válka a ztráta hlubokého poznání

Tento křehký most mezi japonskými mistry a evropskými žáky bohužel neměl dlouhého trvání. Méně než deset let po svém příjezdu se začali někteří učitelé vracet do vlasti, nebo se vydali hledat nové studenty do Spojených států. A pak přišla druhá světová válka.

Válečný konflikt znamenal absolutní přerušení veškerých kontaktů. Po válce evropští studenti marně doufali, že se jejich mistři vrátí a budou ve výuce pokračovat. Nevrátili se. Mnoho z těch nejzkušenějších mistrů zahynulo na bitevních polích. Samotné džúdžucu se v poválečném Japonsku ocitlo na pokraji absolutního zániku, protože nezbylo téměř žádné učitelé a ještě méně studentů.

Evropané tak zůstali sami. Měli v rukou střípky systému, které se stihli naučit během oné relativně krátké doby. Museli pokračovat v tréninku bez vedení. Následkem toho se obrovské množství tajných, hlubokých znalostí nenávratně ztratilo, nebo jim dokonce nebyly vzhledem ke krátkému času vůbec předány. To, co v Evropě vzniklo a co dnes označujeme oním nesprávným slovem Jujitsu, je tedy v podstatě jen vnější obálkou. Tento systém sice stále nese základní strukturu reálného japonského džúdžucu, ale chybí mu vnitřní motor – hluboké znalosti biomechaniky a principů. Je to, jako byste měli přesnou kopii sportovního auta, ve kterém ale chybí převodovka. Auto vypadá stejně, můžete v něm sedět, ale nikdy s ním nedosáhnete původního výkonu.

Zajímavé je, že když se dnes tito evropští cvičenci vydají zpět ke kořenům a začnou se učit pod vedením skutečných japonských mistrů, rychle svůj lingvistický omyl odhalí. Pochopí rozdíl a mnoho organizací v Evropě či například v Indonésii již své názvy hrdě opravilo na správné Džúdžucu.

Tři fáze úpadku: Od tradice k hrubé síle

Tragédie evropského vývoje se však nezastavila jen u ztráty hlubokých znalostí. V průběhu 70. let 20. století začala japonská bojová umění po celém světě zažívat obrovský boom, zejména díky masivní popularitě džúdó a následně i karate. A tehdy došlo k další, tentokrát umělé mutaci.

Mnozí lidé, kteří mimo Japonsko trénovali džúdó a karate, se rozhodli, že vytvoří svůj vlastní bojový systém. Vzali údery a kopy z karate, spojili je s chvaty z džúdó a na tento slepenec hrdě nalepili štítek Jujitsu. Tito “inovátoři” často studovali staré knihy a dobové filmy, aby v nich objevili takzvané zakázané techniky džúdó – tedy techniky, které byly ze sportovních soutěží odstraněny pro svou nebezpečnost, a které byly ve skutečnosti přímým dědictvím původního džúdžucu.

Tito lidé preferovali zakázané techniky, protože pro reálný boj působily mnohem efektivněji. Z pohledu autentického džúdžucu jde však o naprostou degradaci. Tento „nový evropský systém“ (nové evropské Jujitsu) nemá s původním uměním už vůbec nic společného. Zcela postrádá jakékoliv esenciální hluboké poznání a spoléhá se čistě na hrubou sílu a mechaniku podobnou řecko-římskému zápasu.

Můžeme tak sledovat jasnou vývojovou linku úpadku:

1. Tradiční japonské džúdžucu (Plnost znalostí a principů).
2. Tradiční evropské Jujitsu (Vzniklo ztrátou obrovského množství znalostí kvůli izolaci. Zůstala zachována pouze vnější hrubá struktura původních technik).
3. Nové evropské Jujitsu (Vzniklo naprostou degenerací a slepením moderních sportů. Jde o pouhé silové provedení technik bez jakékoliv vazby na původní tradici).

Střet s realitou: Tři cesty, jak čelit pravdě

Co se stane, když se cvičenci těchto evropských derivátů tváří v tvář setkají s autentickým japonským džúdžucu v celé jeho hloubce? Jde o naprosto fascinující psychologickou sondu do lidského ega a vnímání hodnot. Z dlouhodobého pozorování vyplývá, že existují přesně tři typy reakcí.

1. Naprosté nepochopení (Ignorance)

První skupina lidí si jednoduše myslí, že sledují úplně jiný bojový systém a vůbec nedokážou rozpoznat jeho hodnotu. Do této skupiny spadá drtivá většina cvičenců „nového evropského Jujitsu“ (zmíněného slepence džúdó a karate). Protože jejich vlastní styl postrádá jakoukoliv hloubku a spoléhá jen na svaly, nemají dokonce ani mentální kapacitu či senzorickou citlivost k tomu, aby si všimli, jak hluboké a geniální znalosti autentické džúdžucu nabízí. Dívají se na mistra, ale vidí jen pohyby, kterým nerozumí.

2. Pýcha, která oslepuje (Odmítnutí)

Druhá skupina je mnohem tragičtější. Tito lidé, tvořící zhruba osm z deseti cvičenců „tradičního evropského Jujitsu“, rozdíl okamžitě rozpoznají. Přesně chápou, o jak obrovskou hodnotu jde. Uvědomují si, že s využitím těchto hlubokých znalostí, které jejich předkům před 100 lety nebyly předány, by mohli všechny své techniky provádět mnohem efektivněji, snadněji a bez použití hrubé síly.

Proč se tedy nezačnou učit? Odpovědí je ego. Tito lidé se tváří, že nic nevidí, a snaží se co nejrychleji od autentických mistrů distancovat. Důvodem je ochrana jejich vlastního, těžce vybudovaného statusu. Ve svém domácím prostředí mají pověst velkých mistrů, vedou stovky studentů a rozdávají černé pásy. Požádat někoho o výuku by znamenalo přiznat, že celou dobu nevěděli všechno, a že jejich „mistrovství“ je ve skutečnosti jen zlomkem toho, čím by mohlo být. Pýcha jim nedovolí udělat krok zpět a stát se znovu žákem. Raději si chrání svůj iluzorní svět.

3. Odvaha k pokoře (Přijetí)

Poslední skupina je vzácná. Zhruba jen dva z deseti cvičenců tradiční evropské větve dokážou potlačit své ego. Když spatří autentické džúdžucu se všemi jeho principy, uvědomí si jeho nedozírnou cenu. Titul „mistr Jujitsu“ je pro ně v tu chvíli bezcenný v porovnání s možností ovládnout skutečné vědění. Jsou ochotni obětovat svůj stávající společenský status, odložit své ego a začít se učit znovu a lépe, aby úroveň svých stávajících dovedností pozvedli na nesrovnatelně vyšší úroveň. Pro tyto lidi je mistrovství vnitřním stavem poznání, nikoliv vnějším označením.

Královská disciplína: Skutečné tajemství Aiki

Proč je tak kriticky důležité hledat čisté a původní džúdžucu a nespokojit se s jeho napodobeninami? Odpověď leží v jednom z nejtajemnějších konceptů bojových umění, kterým je „Aiki“. Mnoho tradičních japonských stylů v sobě ukrývá komponentu Aiki, což je naprostý vrchol, nejvyšší dosažitelné stádium techniky džúdžucu.

Aiki neznamená magii, i když tak pro vnějšího pozorovatele může působit. Je to naprosto dokonalé pochopení biomechaniky, načasování, práce s těžištěm a narušení struktury protivníka takovým způsobem, že k jeho překonání není potřeba téměř žádná fyzická síla. Znalost Aiki byla ještě před několika desítkami let omezena na absolutní hrstku lidí i v samotném Japonsku. Díky snaze novinářů a publicistů, zejména ve Spojených státech a v Japonsku, se dnes o tomto pojmu mluví mnohem otevřeněji.

Zde však narážíme na absurditu moderní doby. V Evropě existuje mnoho stylů, které samy sebe honosně nazývají „Aiki Jujitsu“. Přitom tito lidé neznají ani ty nejzákladnější principy skutečného džúdžucu. Je to naprostý paradox. Představte si člověka, který neumí sčítat a odčítat, ale na dveře si pověsí cedulku, že vyučuje kvantovou fyziku. Pokud někdo nezná funkční základ, nemá sebemenší šanci ovládnout autentické Aiki, které je jeho nejvyšší a nejsofistikovanější nástavbou. Pokud chce kdokoliv na světě skutečně pochopit a studovat Aiki, nemá jinou možnost než se vyhnout všem formám evropského Jujitsu a začít hledat u zdroje – v autentickém japonském Džúdžucu (angl. Jujutsu).

Znovuzrození a budoucnost

Příběh tohoto umění má naštěstí nadějné pokračování. Je těžké uvěřit, že umění, které po druhé světové válce málem přestalo existovat, dnes zažívá v Japonsku svou velkou renesanci. Stále více lidí se začíná zajímat o své kořeny a počet cvičenců roste. S tím, jak sílí domácí základna, roste i počet autentických mistrů, kteří opět cestují do zahraničí a šíří své umění světem.

Díky jejich obrovskému úsilí se šance, že zájemci v Evropě narazí na skutečné džúdžucu, každým rokem zvyšuje. A jakmile člověk jednou uvidí originál, rozdíl je natolik markantní a zřejmý, že ho už nelze ignorovat. Počet lidí, kteří touží učit se skutečné bojové umění, neustále narůstá na úkor vyprázdněných derivátů.

Není to už otázka toho, zda původní japonské džúdžucu přežije. Nyní jde už jen o to, jak dlouho bude trvat, než se tato autentická tradice opět stane hlavním, ne-li přímo jediným proudem, který bude ve světě cvičen a vyučován. Pravda – ta hmatatelná, vtělená do dokonalého pohybu a staletími prověřených principů – totiž nakonec vždycky převáží nad pouhou iluzí ztělesněnou v jednom chybném písmenu.

ZDROJ:【Series of Budo Essay vol.10】 Jujutsu, Jujitsu or what else ?