Slova silnější meče – kategorie opičích problémů

V předchozích částech jsem podrobně rozepsal tanec opičáků i chování predátora. Nyní se podrobněji podíváme na tanec opičáků, z pohledu „proč“. Tedy proč vlastně k tanci opičáků dochází a proč se do něj vůbec nepouštět.

Ve hře dominance zvané tanec opičáků existuje celkem šest kategorií opičích problémů a všechny souvisí se statusem, teritoriem anebo protokoly či pravidly.

• Kontrola statusu
• Dominance
• Tohle tu neděláme
• Ty sem nepatříš
• Sněhové vločky
• Nedotknutelní

Kontrola statusu

Když se ve skupině objeví nový pes, všichni ostatní psi mu očichají zadek. Tímto způsobem se navzájem identifikují. A v lidském světě je to podobné. Ať už se to týká nového šéfa v práci, nového bratříčka v rodině, či nového člena gangu. Stávající členové skupiny se následně musí ujistit, že jejich status se s příchodem dalšího člena nikterak nezměnil. A právě proto tu je tanec opičáků.
Dominance

V každé skupině je někdo ve vedení. Pokud je skupina orientovaná na cíle, pak se vedení může plynule přesouvat z člena na člena dle momentální situace a vše je v pohodě. Platí také, že čím bezpečněji se lidé ve skupině cítí, tím je menší pravděpodobnost konfliktu. Například malé děti se ve skupině (rodině) cítí se svými rodiči v bezpečí a nesnaží se zpochybňovat vedoucí úlohu rodičů ve skupině. V opačném případě by následovala nějaká forma tance opičáků.

Tohle tu neděláme

Každá skupina má svá pravidla a protokoly, podle kterých jednají. Jinak se budete chovat ve skupině fanoušků fotbalového klubu Baník Ostrava a jinak v recitačním kroužku mladých intelektuálů. Většina z těchto pravidel a protokolů jsou neformální, to však neznamená, že by nebyly vynucovány. A k tomu může sloužit i právě tanec opičáků.

Ty sem nepatříš

V některých organizacích jsou podskupiny se silnou kmenovou identitou. Tak jako obchodní cestující bude vyčnívat mezi programátory, tak i žena bude vyčnívat mezi členy armádní či policejní speciální jednotky. Vždy se najde někdo, kdo mu/jí dá jasně najevo, že mezi ně nepatří, že nerozumí tomu, co oni dělají, apod. Tito lidé si až žárlivě hlídají své teritorium a mezi sebe pustí nové členy až po určité době či nějakém přijímacím rituálu. A máme tu tak opět tanec opičáků, který tu je proto, aby se nově příchozímu jedinci dalo jasně vědět, kam (ne)patří.

Sněhové vločky

V každé organizaci jsou lidé, kteří mají určitou moc a vliv a přesto nejsou na odpovídající funkci. Mezi takové lidi řadíme například sekretářky, recepční, asistenti, apod., kteří mají mnoho velice užitečných informací a mohou pomoci prosadit nějakou myšlenku. A pokud se cítí nedoceňovaní, vyžadují následně speciální zacházení (květiny, kávu, čokoládu, láhev vína, apod.). Nicméně získaná pomoc je následně velmi užitečná. Kdo toto nechápe, jde do (často předem prohraného) tance opičáků.

Nedotknutelní

V organizaci je také většinou skupina lidí, kteří jsou nedotknutelní. Jde například o zaměstnance s klíčovou znalostí problematiky, případně důležitými kontakty. Takoví lidé jsou ve skupině opečovávaní, aby je nenapadlo skupinu opustit a své znalosti použít jinde. I zde se nový člen, který se bude pokoušet zpochybnit jejich status, dostává do tance opičáků.

Orientace ve skupině

Pokud se ocitnete v nové skupině, doporučuje se dodržet následující kroky:

• Raději více naslouchejte a pozorujte, než hovořte
• Všímejte si, jak vypadá hierarchie. Kdo je oficiálně ve vedení a kým/proč byl dosazen.
• Všímejte si, kdo ve skutečnosti tahá za nitky a o co mu/jí jde? Získat post i oficiálně, být v pozadí a řídit běh skupiny, nebo něco zcela jiného?
• Uvědomte si, kde v hierarchii skupiny chcete být a kdo je nyní na vaší pozici.
• Pracujte na tom, abyste tuto pozici postupně získali.

Jednání s vystresovanými lidmi

Pojďme si nyní stručně říci, jak jednat s lidmi, kteří se budou nacházet ve vysokém stupni intenzity zatížení. Tomuto tématu se budu daleko podrobněji věnovat v některém z dalších cyklů, takže nyní skutečně jen telegraficky.

V prvé řadě není možné s takovými lidmi hovořit v dlouhých souvětích. Jednoslovné, maximálně dvouslovné, příkazy je maximum, čemu jsou ve svém stavu schopni rozumět.

Na vystresované osoby platí fakticky podobné formy komunikace jako na vystresovaná zvířata. Snížit hlasitost svého hlasu, dostat se pokud možno do hlubších tónin a hovořit klidným hlasem. Stojí za zmínku, že ten, kdo si dobře rozumí se zvířaty, má i přirozený talent zklidňovat emočně rozrušené osoby. Existuje několik základních pravidel pro jednání s takovými osobami:

Ujistěte se, že jste v bezpečí. Ano, nejdříve vy, nikoliv druhá osoba, kterou máte uklidňovat. Mějte na paměti, že vysoce vystresovaná osoba nemusí jednat racionálně a i vaši snahu o pomoc si může vyložit jako útok. Rory Miller zažil případ ve vězení, kde působil jako bachař. Dostal za úkol zklidnit v cele vězně, který byl patrně pod vlivem návykových látek. Tento vězeň si usmyslel, že Rory je převlečený ďábel a chce si ho odnést do pekla, takže cokoliv Rory řekl, bylo bráno jako pokus jej ošálit, oklamat a zklidnit jen proto, aby si jej následně odnesl do pekla. A aby to ještě nebylo tak jednoduché, vězeň se svlékl do naha, protože mu (patrně vlivem nekvalitních drog) bylo velké vedro a hodně se potil. Jak k tomu Rory dodává: „zkuste přesvědčit paranoidního kluzkého naháče, že mu skutečně chcete pomoci…“. Nakonec se mu to sice podařilo, a dlužno podotknout, že bez použití fyzické síly, takže mohl být následně předán do lékařského ošetření.
S prvním bodem také souvisí i to, jestli to skutečně máte být vy, kdo má této osobě pomoci, či dokonce na tomto místě být. Pro policisty, záchranáře či hasiče je odpověď jasná, ale neproškolená osoba, která se v dobré víře snaží pomoci, může nakonec zkomplikovat celou záchrannou akci tak, že nakonec bude potřeba zachraňovat lidi dva…
Buďte připraveni kdykoliv použít fyzickou sílu. Mějte na mysli, že situace se může změnit v mžiku oka. Spouštěč může být zvonění telefonu, zatroubení auta či zaštěkání psa. Většinou se takový zvrat stává v okamžiku, kdy jste druhé osobě dosti blízko a pak to může být rychlé, brutální a velmi velmi zlé.
Snažte se minimalizovat hlavní spouštěče. Například pláč dítěte, křik hysterické matky či prudké změny světla, a omezte svůj pohyb na minimum. Vypněte televizi, hudbu, nicméně vždy používejte selský rozum, a pokud třeba máte před sebou chlápka, který hypnoticky sedí před blikající televizí a nikomu tak neubližuje, neměňte situaci, dokud vy nebudete připraveni.
Kontrolujte svůj tón, hlasitost i volená slova. Vše by mělo být pomalé, až ospalé, hovořte hlubším uklidňujícím hlasem a pokud možno rytmicky. Je to proto, že plazí mozek velmi dobře reaguje na rytmus, což je považováno za „nejstarší hudbu“. A i když osoba není schopná reagovat na význam vašich slov, bude pravděpodobně reagovat na rytmus a tón slov.
Pokud musíte upoutat pozornost, použijte sestupnou hlasitost: „HEJ, hej, hej.“ Funguje dobře zvláště na hysterické dospěláky i děti (hovořím z vlastní zkušenosti). cílem je dát jim dostatečně silný vnější podnět, abyste přerušili jejich myšlení a mohli s nimi komunikovat.
Používejte jednoduchá prostá slova. Pozor však – nehovořte s osobou jako s dítětem či očividným hlupákem. Sarkasmus či ironie zde skutečně nemá místo, jakkoliv brilantní hlášky můžete mít (neustále pamatujte, že tohle není počítačová hra, takže neexistuje “načíst posledně uloženou pozici” v případě neúspěchu). Pokud budete poučovat, nařizovat či kritizovat, většinou vyvoláte velmi silnou negativní reakci.
Vyvarujte se překvapení. Vždy té osobě předem řekněte, co budete dělat. A následně to udělejte. „Teď tě chytnu za zápěstí a nasadím ti tato pouta.“ A pak je pomalu a v klidu nasaďte. „Nasazuji ti pouta, abychom jeden druhému neublížili. Tak je to v pořádku.“ Mějte neustále na paměti, že máte před sebou velmi nestabilní osobu (nepodceňujte situaci a pokaždé přistupujte k takové osobě jako k etrémně citilivé výbušnině, která může každou chvíli vybuchnout).

Cílem výše popsaných bodů je postupně snižovat intenzitu zastresování. Pomocí zvoleného rytmu slov se postupně prohlubuje i dech a osoba se tak přirozeně zklidňuje. Pamatujte, že není možné efektivně hovořit prostřednictvím svého lidského mozku s mozkem plazím jiného člověka. Takový člověk reaguje na prudké podněty podobně, jako had reaguje na prudké pohyby. Vše musí být relativně pomalé, plynulé a bez komplikovaných souvětí.

Máte tedy fakticky dvě možnosti, jak takovou situaci řešit – buď odstraníte spouštěč (plačící dítě, hysterická žena), anebo postupně snížíte množství adrenalinu v organismu tím, že získáte co nejvíce času. Adrenalin se po chvíli začne z těla vylučovat a člověk se postupně zklidní. Nelze přesně určit kdy, protože to závisí jednak na intenzitě předešlého zastresování a samozřejmě i na odolnosti člověka vůči takovému stresoru. A to vše však bude fungovat pouze v případě, že se osoba již nebude stresovat novými stresory.

Na závěr této části mějte na paměti ještě tyto dva důležité body:

Spouštěčem můžete být i vy. Pokud osoba, kterou se snažíte zklidnit, má s vámi špatnou zkušenost (partner, soused, bývalý kamarád, člověk, kterého jste kdysi zatýkali), případně pokud vás z nějakého důvodu považuje za původce všech problémů, či má obavy z toho, kdo jste (policista, či jiná autorita), pak se snažte místo sebe nechat situaci řešit někoho jiného. Samozřejmě pokud to ovšem jde. V opačném případě se připravte na to, že komunikace bude daleko náročnější, protože budete muset dostat tuto osobu z negativní nálady do neutrální a následně i do stavu, kdy již bude spolupracovat.
Osoba, se kterou budete jednat, nemusí nutně uvažovat racionálně a velmi pravděpodobně nebude ani schopna dělat logická rozhodnutí, ke kterým je potřeba lidský mozek. Jinak řečeno, vystresovanému rukojmí budou připadat ozbrojení únosci stejně nebezpeční jako ozbrojení členové záchranné (policejní/armádní) jednotky.

A pokud se situace zvrhne tak, že již budete muset použít násilí, pak silný, drtivý protiútok je velmi dobrou strategií. Nezapomeňte, že proti vám stojí člověk, který logicky neuvažuje. Je vystresovaný a často ani neví, co dělá.

Vůbec se to nebude podobat sparringu, který patrně máte třikrát týdně v dojo/ringu. Dokonce i držitel černého pásu v bojových sportech v takovém případě často zapomene vše, co se naučil a bude bojovat jako zpanikařené zvíře. To neznamená, že by byli neškodní, ale je to jen konstatování faktu, že jen velmi málo lidí je skutečně trénováno na takovou intenzitu násilí a brutality (vojáci/policisté ve speciálních jednotkách). Vaším úkolem přitom bude kontrola, nikoliv likvidace. Toto mějte neustále na paměti, protože opravdu nejste armádní zabijáci (míněno v dobrém), ale běžní lidé či policisté, kteří na „likvidaci“ jiného člověka nejsou psychicky připraveni. V takových případech pomáhá během rvačky komunikovat s osobou a jasně jí říci, že když bude pokračovat, že jí ublížíte ještě více (nasazená páka, škrcení, apod.).

Vše musí být jasně a zřetelně komunikované, znovu opakuji, že komunikujete s plazím mozkem druhé osoby. Ani to však není záruka, že osoba přestane. Jsou známy případy, kdy takové osoby bojovaly až do doby, kdy dostaly infarkt, případně se celkově vyčerpaly. A co vždy funguje? Mechanické vypnutí těla (zlomit ruce a nohy) třeba pomocí technik pák, případně snížení přítoky krve do mozku (škrcení). Například japonský styl boje jujutsu má v tomto zkušenosti prověřené několika staletími. I proto se používal japonskými policejními silami ke kontrole útočníka. Ale to je již na jiné povídání.

Předchozí díl

Pokračování

Zdroj:
Conflict Communication – A new paradigm in conscious communication; Rory Miller; YMAA Publication Center; 2015; ISBN-13: 978-1594393310
On killing – The Psychological Cost of Learning to Kill in War and Society; Dave Grossman; Back Bay Books; Revised ed. edition; 2009; ISBN-13: 978-0316040938

Jarda Kolcun