Přečteno: 202

Někteří mistři bojových umění se možná rozhodnou tentokrát tento sloupek Karate Way přeskočit, protože si myslí, že už vědí, co je to kiai. Je to přeci jednoduché, kiai je výkřik, který vydáváte při provádění techniky, že? Ano, to je pravda. Ale ve skutečnosti je to i mnohem více.
Toto slovo tvoří dva japonské znaky: Ki znamená “energie” a ai znamená “sjednotit“. Tento pojem se v tradičních japonských bojových uměních objevuje často a v různých podobách. V nejširším kontextu se vztahuje na způsoby manipulace s protivníkem jinými prostředky než klasickým fyzickým kontaktem. A to může zahrnovat právě i používání zvuku.
V rámci kiai však existují propracované psychologické dopady, které sahají daleko za pouhý křik. Pohled. Způsob držení těla. “Postoj”, který člověk projevuje tváří v tvář konfliktu. To vše mohou a jsou projevy kiai.
Shimada Toranosuke (1810-1864) byl stále ještě mladík, když se díky svému šermířskému umění proslavil na jihojaponském ostrově Kyushu. S bambusovým šinaji vyhrál několik soutěží. Když již neměl co vyhrát, odcestoval do Eda (dnešní Tokio), kde také vítězil v místních soutěžích. A i když některé prohrál, začal stále častěji jen vyhrávat. Jeho sláva rostla, stejně tak jako jeho sebevědomí, které vzhledem k jeho mládí pravděpodobně přerostlo posléze v aroganci.
Shimada jednou vyzval Odani Seiichira, malého nevýrazného chlapíka, který byl shodou okolností 13. následovníkem školy jikishinkage ryu. Shimada a Odani se tedy utkali; první z nich byl přesvědčen, že to bude krátký zápas. Ke svému překvapení však zjistil, že pomalu couvá. A ačkoliv Shimada ustupovat nechtěl, prostě se to dělo. Odani vykročil vpřed, meč měl sice vytasený, ale přitom nevypadal nijak zvlášť nebezpečně. Shimada poté prohlásil, že to byl pocit, jako by čelil pohybující se stěně kiai. Než si to uvědomil, ustoupil až na konec celé délky sálu….
Odani se uvolnil, ustoupil zpět do středu místnosti, kde opět vypadal jako neškodná baculatá panda. Shimada ho následoval do středu a opět pokračovali v zápase. A znovu, i když se snažil neustupovat, jak později Shimada vzpomínal, bylo to jako by na něj postupoval obrovský mrak. Byl bezmocný. Najednou zmateně zjistil, že mu přestávají fungovat ruce i nohy…a poté ztratil vědomí.
Když byl zápas ukončen, Shimada přišel za Odanim a poprosil jej, aby byl přijat za studenta jeho ryu. Byl přijat a ve svém studiu postupně vynikal tak, že dokonce později založil vlastní školu. (Zájemci, kteří se chtějí o Shimadovi dozvědět více, by měli shlédnout drama Zběsilost (rok natočení 1966, pozn. překladatele). Postava Toshiró Mifuneho je založena právě na něm.)
Z vyprávění tohoto druhu zní kiai skoro jako magie – nebo možná jako druh hypnózy či metody ovládání mysli, že? Abyste to však hned neodmítli jako nesmysl, podívejte se například na videa mistrů ruské Systěmy. Neřešme teď jejich techniky. Místo toho se zaměřte na způsob, jakým se pohybují a jak stojí, když mluví. Jak využívají své držení těla, mimiku a výhody své fyzické postavy. To vše samozřejmě není náhražka funkčnosti technik, ale jde o způsob, jak získat kontrolu nad situací.
Rádi si myslíme, že magie je něco, na co poukazují hlavně primitivní, nezkušení lidé, které zastrašuje jakákoli hrozba moci, jež není vidět, ale přesto je nějakým způsobem zjevná. Věřím, že všichni lidé jsou vnímaví k sugesci, k oněm téměř nevědomým vodítkům, která podvědomě zachycujeme z chování, výrazů a pohybů druhých. A právě to je oblast, kde existuje ono kiai, jež existuje v některých bojových uměních.
No a co se týče zvukové podoby kiai, jde opravdu o mnohem více, než mnozí vědí – zejména ti, kteří při svých “vystoupeních” kata ječí jako eunuch, který právě rozšlápl lego. V klasickém ryu (koryu) se učí velmi přesné a specifické zvukové formy kiai. Některé zvuky zpevňují svaly na zádech, přesně ty, které se používají k úderům, jiné zase zapojují břišní svaly, tedy ty, které posilují údery. Zvuky tu nejsou spontánními skřeky nebo řevem. Mají velmi přesný a záměrný význam.
Ozvučené kiai může zmást či zastrašit protivníka, stejně tak jako běžné hlasité zvuky všeho druhu. Může však také narušit jeho soustředění anebo donutit odhalit svoje slabé stránky. Klíčové je zde pamatovat na skutečný význam slova: sjednotit nebo harmonizovat svou energii s energií druhé osoby. V tomto smyslu jde při kiai o proniknutí do mysli protivníka a její následné ovládnutí.
Ano, to může znít esotericky, ale ve skutečnosti stačí v (jakémkoliv) smrtelném nebezpečí zlomek vteřiny nepozornosti nebo rozptýlení – však vzpomeňte si na způsob, jakým pracuje kapsář, který nenápadně narazí do oběti, aby na okamžik přerušil její pozornost – a získá tím výhodu. Není potřeba žádné kouzlo nebo magická síla, která dlouhodobě oběť znehybňuje. Skutečně stačí jen krátkodobé vyrušení.
Není náhodou, že Shimadu porazil právě mistr jikishinkage ryu. Tato škola se soustředila na kiai jako na základní součást své výuky. Existuje dodnes a na tento trénink se stále klade důraz.
Toto ryu definuje kiai jako kombinaci dýchání s/bez vokalizace a (bojového) postoje. Při výuce prvního z nich studenti začínají s furibo, což je velká a docela těžká hůl, kterou máchají při sólových cvičeních, aby se naučili propojit tělo s dýcháním. Později se v rámci učebního plán jikishinkage ryu student postupně učí čtyři sestavy kata, z nichž každá obsahuje jinou formu kiai. Jsou pojmenovány podle ročních období, která mají vedle praktických fyzických lekcí i řadu esoterických významů.
Ve svitcích densho tohoto starobylého ryu je mnoho odkazů na pojem kiai jako prostředku k ovládnutí nepřítele. Kiai no ri je výraz používaný k popisu metod, jak využít vlastní energii k ovlivnění druhé osoby v bojovém smyslu. Dalším výrazem je kihaku, který dnes často slýcháme v kendó dojo v souvislosti se “silným duchem“. Ve původním jazyce však znamenal schopnost kontrolovat situaci vyzařováním energie prostřednictvím správného držení těla a samozřejmě i dýchání.
Kiai je jedním z mnoha aspektů budó, které se navenek zdají být jednoduché. Podívejte se však hlouběji a zjistíte, že kiai zdaleka není tak jednoduché…