Judo není příliš vhodné pro sebeobranu. Soutěže v tradičním karate, kde nedochází ke kontaktu, jsou nudné. Tai chi není dobré na zvyšování aerobní kondice. Taekwondo je pouze sport.
Podobné komentáře jsou v kruzích diskutérů o bojových uměních běžné. Často pochází od těch, kteří si o sobě myslí, že jsou mnohem zkušenější a kompetentnější, než ve skutečnosti jsou. Nejčastěji jim chybí rozhled, protože znají maximálně jedno až dvě bojová umění, kterým se věnovali a dle nich následně generalizují všechny ostatní. Když pak slyšíme taková tvrzení, měli bychom se skutečně zamyslet nad tím, jestli máme skutečně dost informací o tom, kterém bojovém umění. A ještě důležitější je, že při hodnocení jakéhokoliv aspektu bojového umění je třeba si ujasnit, k čemu toto umění v historii, ale i nyní slouží.
Většina seriózních studentů chápe rozdíl mezi válečným uměním a bojovým uměním. Válečná umění jsou ty disciplíny, které byly praktikovány třídou válečníků (např. samurajů), nebo které se z těchto disciplín později vyvinuly. Bojová umění jsou ta, která byla vyvinuta z jiných důvodů než pro použití na bojišti: sebeobrana, sportovní umění atd.
Judo je tedy bojový sport, které vzešel z technik boje, jež používali samurajové (jujutsu). Kung-fu je bojové umění původně vytvořené pro sebeobranu nebo pro boj s bandity.
Žádné bojové umění, ať už válečné nebo jiné, není zcela univerzální (a to, které to tvrdí, lže). Všechna mají více či méně specifické cíle. Někdy mohou být mnohostranné, přesto mají nakonec nevyhnutelně své hranice. Je třeba je posuzovat právě podle jejich skutečných cílů, a nikoliv podle (často romantických či filmových) přání nebo potřeb těch, kteří by se jim mohli chtít věnovat.
Klasická japonská bojová umění – například Bujutsu – nemají například metody nebo strategie, které by se přímo zabývaly hrozbou, jež představují střelné zbraně. Střelné zbraně, s výjimkou těch, které se používají v hromadných formacích, hrály v japonském feudálním období jen malou roli. Bylo by tedy nereálné navrhovat, že strávíme roky v dojo výukou boje s mečem metodami výuky ze 17. století, abychom se naučili bránit při střetu se (současnou) střelnou zbraní.
To je zřejmý příklad. Zde je další, méně zřejmý, ale často vyslovovaný: “Jakmile jdete na zem nebo začnete zápasit, karate je k ničemu“. To může být pravda, nebo částečná pravda, anebo pravda s určitými výhradami. Co je nepopiratelně pravda, je to, že karate se vyvinulo především jako úderové umění. Některé z jeho technik mohou být použity i k ovlivnění způsobů úchopu. Záměrem (tj. způsobem boje) karate však není zápas/grappling (a stojí za zmínku, že Okinawa má svá vlastní zápasnická umění, taková, s nimiž by velmi pravděpodobně většina okinawských karatistů v období, kdy se karate vyvíjelo, byla obeznámena).
Nebo na tvrzení, že “judo není dobré pro sebeobranu“, je třeba si uvědomit kontext, v němž Jigoro Kano toto umění vytvořil. Do osnov juda sice zařadil řadu tréninkových metod sebeobrany, ale jeho hlavním cílem nebylo vytvořit umění sebeobrany. Spíše chtěl vytvořit a zdokonalit fyzický, morální a společenský způsob života prostřednictvím cvičení technik hodů a úchopů. A jakou hodnotu může mít judo v sebeobraně moderního životě, je sice dobré téma k rozhovoru, ale nenechte se zmást – to není hlavním účelem juda. Studenti těchto umění by měli také pochopit, že tyto rozdíly nejsou vůbec míněny jako kritika.
“Říkáte, že taekwondo není na ulici užitečné, co? No, já jsem viděl, jak jeden taekwondista srazil zloděje k zemi kopem do hlavy s otočkou!” Osobně o takových historkách nepochybuji. Nejde o to, že by se nějaké umění nedalo použít k jinému účelu, než ke kterému bylo vytvořeno. Může. Zkušený chirurg může být schopen použít nůž na filetování ryb i jako nouzový skalpel, ale nikdo nebude tvrdit, že díky tomu je hlavním použitím tohoto nože chirurgické využití. (Další příklad, který často v této souvislosti uvádím – byly zaznamenány případy, kdy se člověk ubránil útočníkovi golfovou holí, ale žádné golfjutsu jako bojové umění neexistuje, že? Poznámka překladatele)
Praktici nějakého konkrétního bojového umění často podléhají určitému druhu úzce specializovaného myšlení. Vidí ve svém umění tolik vrstev, takovou složitost, až začínají chápat, že studium umění je ve skutečnosti celoživotní závazek. Z jejich pohledu se zdá, že (právě to jejich) umění je neomezené a univerzální. Začne se promítat do mnoha oblastí jejich života i mimo dojo. To jsou odhalení, která zcela jistě znamenají určitý duchovní růst a jakési zrání v bojovém umění a je to dobře. Může to však také vést k myšlenkovém postoji, jenž nás bohužel mylně vede k přesvědčení, že právě to naše umění je prostě všeobjímající, že je odpovědí na všechny otázky života.
Tai chi má pozoruhodné přínosy pro život člověka. Mezi ně však zcela jistě nepatří aerobní kondice. Bylo by téměř nemožné, bez ohledu na to, jak člověk v tai chi trénuje, zvýšit tepovou frekvenci a udržet ji dostatečně vysokou tak, aby to ovlivnilo úroveň aerobní zdatnosti. Ale to ani není smyslem ani účelem tai chi.
No a bezkontaktní turnaje karate možná nejsou tak vzrušující jako MMA souboje v kleci, pokud v nich hledáte to samé, co v MMA – ale pokud víte, na co se zaměřit, je tam spousta atraktivního a přesvědčivého materiálu k dalšímu studiu.
Opět je tedy důležité si uvědomit, že když zjistíme primární důvod pro to, které bojové umění, když definujeme jeho hranice (tedy jeho omezení), neznamená to, že pro něj neexistují alternativní možnosti.
Taekwondo vděčí za svůj vznik především potřebě mladých mužů, vysídlených a znechucených válkou v Koreji ve 20. století, mít možnost uplatnit svou mladickou energii. To ale neznamená, že nemá již žádnou jinou hodnotu. A neznamená to, že nepřináší žádné hodnoty ani v současnosti.
Vědět, k čemu vaše umění slouží, proč vzniklo a po jakých liniích se vyvíjelo, je pro jeho pochopení, a hlavně vaše místo v něm, zásadní. Je to nezbytná součást vašeho bojového vzdělání. Je jednoduché říci, že právě to vaše bojové umění je použitelné na ulici, v ringu i v kondičním a duchovním rozvoji. Ale ve skutečnosti to jen svědčí o vaší povrchní znalosti historie i kontextu, ve kterém toto bojové umění vzniklo a dále se vyvíjelo.
napsal: Dave Lowry
Zdroj: Black Belt Magazine, Feb/March 2020, str. 18-19
přeložil: Jarda Kolcun
