Nezamýšlené důsledky

Přečteno: 112

Buďte opatrní, když vám někdo navrhuje změny v tréninku karate. Nemluvím o změnách, které jsou přirozenou součástí vývoje vašeho pokroku ve studiu bojových umění. Když jste začínali s tréninkem karate, museli jste strávit dlouhé, únavné hodiny nad základy – jako je pohyb v postoji způsobem, který je efektivní a plynulý. Po několika letech v dojo už ale takový trénink nepotřebujete.
Ano, je přirozené, že se váš trénink změní. Budete věnovat svůj čas složitějším aspektům umění. To je v jistém smyslu “změna”, ale není to ten druh změny, o které zde budeme diskutovat.
Také vám nenavrhuji, že musíte slepě následovat nějakou metodu jen proto, že je tradiční. Hlavně proto, že to, co je údajně tradiční, zejména v karate, často vůbec takové není.
Například tradiční okinawské karate nezahrnovalo brutální sebepoškozování spočívající v rozbíjení rukou o tvrdé předměty, aby se vytvořily velké mozoly. Změna, kterou zavedlo mnoho moudrých učitelů, spočívající v mírnějším a opatrnějším používání makiwary a dalších polstrovaných pomůcek, nebyla ve skutečnosti žádnou novinkou. Byl to spíše dlouho očekávaný návrat k původnímu způsobu výuky karate.
Změnou mám na mysli myšlenky zavedené v dojo nebo do vašeho tréninku, které se navenek mohou jevit jako rozumný pokrok, ale pokud se podíváte pozorněji, může být pro následování Cesty bojových umění až škodlivý.

Dobrým příkladem je men neboli helmy nošené v moderním kendó. Jak možná víte, kendó se zcela jistě vyvinulo až v post feudální éře Japonska. Se snížením potřeby bojově funkčních a účinných metod šermu, nejprve díky celonárodnímu míru zajištěnému šógunem Tokugawou a později díky modernizaci Japonska, umění meče upadlo.
Nedostatek praktického využití zároveň vedl v japonském šermu k nejrůznějším experimentům. Místo dřevěných bokkenů (dřevěný meč) vyvinuli nadšenci pružné bambusové meče shinai. A byla vynalezena i odpovídající zbroj – nikoliv taková, jaká se používala na bitevním poli, ale lehká ochrana, která umožňovala plný kontakt…s bambusovými meči.
Přilba, která v primitivní podobě již existovala ve vybraných tradičních způsobech šermu, byla dále rozvíjena. Ocelová mřížka vpředu chránila obličej a silné polstrování po stranách chránilo zbytek hlavy před údery.
Přilba kendó byla vnímána jako změna, vylepšení, které bylo podobně jako některé moderní přístupy k jiným formám boje, oslavováno jako způsob, jak učinit šerm skutečnějším. Zápasníci nemuseli své údery stahovat tak, jako by to dělali s pevnou dřevěnou zbraní bokkenem.
Věděli jste, jestli jste byli zasaženi, a věděla to i osoba, která úder prováděla. Díky „autentičnosti“ bylo používání přilby pro nadšence kendó atraktivní.
To, co se zdálo jako dobrá změna, však mělo některé nezamýšlené důsledky. Pokud jste někdy na sobě měli helmu kendó, víte, že vaše periferní vidění přestane existovat. Když ji máte na hlavě, je to jako dívat se skrz trubku.
Když šermíři používali své zbraně tak, jak to dělali na bitevním poli – nebo později při pouličních střetech – stáli k protivníkovi vždy šikmo. To způsobilo, že střed těla, kde se nachází srdce a další životně důležité orgány, byl menším cílem.
Téměř ve všech formách boje zblízka, od karate až po evropský šerm, se používá stejný šikmý střeh horní částí těla. Jak víte, v karate se s protivníkem “nepostavíme do čtverce“, tedy tak, že stojíme plně čelem k sobě. Místo toho zaujímáme pozici hanmi neboli “polo obličejový postoj“, kdy je vedoucí levá či pravá noha vepředu.

Zkuste se postavit k protivníkovi čelem a uvidíte, jak je to nešikovné a nebezpečné. V kendó je však tento postoj čelem vpřed zcela běžný. A neexistuje způsob, jak se postavit, tak jak by se postavil klasický šermíř z dob válčení, pokud máte na hlavě kendó přilbu. Kvůli její konstrukci byste byli poloslepí.
Přilba kendó změnila kendó. Koncept postavení se k protivníkovi čelem zavedlo řadu konceptů, které dobře fungovaly v dojo, ale které by vás zabily, kdybyste se snažili používat meč a své tělo tímto způsobem v reálném střetu. Jinými slovy, změna, kterou přilba přinesla, měla důsledky, jaké si první průkopníci kendó nedokázali představit.
Karate nikdy nebylo takovým pevným, neměnným uměním, jak si mnozí představují. Karatisté na staré Okinawě měli tendenci experimentovat. Mnozí z nich byli popravdě řečeno geniální nebo alespoň velmi nadaní. Takoví lidé nedosáhnou takového postavení slepým následováním. Kladou si otázky. Experimentují.
Někdy jejich zkoumání přináší poznání. Například zavedení kata heian nebo pinan, které umožnilo mladým lidem trénovat ve větších skupinách, znamenalo nový významný krok ve vývoji karate. Neobešlo se to však bez nezamýšlených důsledků.
Získání masové výuky znamenalo, že individuální výuka od učitele k žákovi byla vážně ohrožena.
Karate, jak se vyučovalo v 19. století na Okinawě, bylo uměním předávaným s velkým důrazem na přizpůsobení se jednotlivci. Učitel, který měl pět žáků, je učil různě, v závislosti na jejich osobnostech a fyzických schopnostech. Učitel se čtyřiceti studenty nemohl dělat totéž.
Nejde o to, že by člověk měl zpochybňovat změny, které přicházejí ve vašem karate jak v dojo, tak v samotném umění. Jde o to, že je třeba velmi pečlivě zvážit důsledky, které s sebou nesou – ty zamýšlené a možná ještě podstatnější i ty, které s sebou na první pohled nenesou.

Dave Lowry píše rubriku Karate Way od roku 1986 Více informací o jeho článcích a knihách najdete na stránkách blacbeltmag.com, kde zadejte jeho jméno do vyhledávání.

Zdroj: časopis Black Belt, summer, 2023, strana 18-19

napsal: Dave Lowry

Autor

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *