Kde jsi?

Přečteno: 111

Koncem 80. let reprezentoval Donn F. Draeger na prestižní veřejné demonstraci v Tokiu školu Shinto muso ryu. Bylo zde předvedeno mnoho starých japonských bojových umění – klasických koryu. A bylo to také jedno z prvních vystoupení, na které byl pozván neJaponec.

Draeger předváděl toto bojové umění se svým učitelem Shimizu Takaji. Draeger měl jo, neboli hůl, a Shimizu dřevěný meč bokken. Při ukázce jedné sestavy (kata) Shimizuův úder zachytil Draegerovu zbraň v optimálním úhlu a vyrazil ji z jeho rukou. Ta se rychle roztočila někam pryč za jeho zády. Přesně takové okamžiky vypovídají o výcviku člověka vše. Pokud je nedostatečný nebo špatně provedený, cvičenec má tendenci ztratit klid a rozčílit se. V nejlepším případě instinktivně otočí hlavu, aby se podíval, kam se jeho zbraň poděla, a pak se pro ni vydá.

Avšak správně vycvičení mistři bojových umění udělají přesně to, co tehdy udělal Draeger. Zastavil se, zachoval klid a zůstal bdělý a ostražitý. Pak pomalu, téměř jako by to bylo naplánováno, kývl hlavou, a aniž by ztratil oční kontakt se svým protivníkem, ustoupil dostatečně daleko, aby mohl upuštěnou zbraň vidět a zvednout ji.

Při ukázce se hůl odrazila od tatami a vyrazila někam pryč nezvyklým směrem. Draeger však nějak – nespouštěje oči ze Shimizua – klidně a rozvážně popošel dozadu, a aniž by se podíval dolů, poklekl a získal ji zpět. Shimizu ho po celou dobu následoval a udržoval si odstup s bokkenem ve střehu.

Mnozí v publiku byli ohromeni. Vypadalo to, jako by měl Draeger oči vzadu v hlavě. Jak mohl vidět, kam jo dopadlo?

Vzhledem k pověsti Draegera v Japonsku jako opravdového mistra bojových umění, někteří předpokládali, že jeho schopnosti vnímání jsou takové, že slyšel zvuk dopadající zbraně a dokázal ji nějak “echolokačně” zachytit. Byl to přesně ten okamžik v historii demonstrací, o kterém se mluví dodnes.

A jak je pravda? Draeger pozoroval svého učitele. Sledoval Shimizuův pohled, který se upíral na hůl. Kráčel tím směrem dozadu a zastavil se, když se Shimizu zastavil. Učitel tak svého žáka nenápadně nasměroval. Takže to vůbec nebyl “trik”. Byl to výsledek Draegerova výcviku, soubor zkušeností, které ho naučily vnímat, vidět nuance, uvědomovat si, kde se nachází.

Občas si na tuto epizodu vzpomenu, když vidím studenty, kteří na vypracování tohoto druhu uvědomění vůbec nepracují. Například karatisté ve dvojicích, kteří se pohybují sem a tam po tatami, se při ústupu zastaví, aby se rozhlédli a zjistili, jak blízko jsou ke zdi nebo k okraji tatami. Nebo aikidóka trénující v dojo s opěrnými sloupy uprostřed udělá totéž a přeruší soustředění na soupeře, jen aby se ujistil, že není příliš blízko překážky.

Zdá se, že jde o neškodné chování. Jsou však v rozporu se zdokonalováním bojového umění. Vědět, kde se nacházíte, uvědomovat si fyzický prostor kolem sebe, je nezbytné pro rozvoj ducha skutečného budó.

Zanshin bude mnoha čtenářům povědomý. Znamená to “trvalá bdělost” nebo také jinak “přetrvávající přítomnost”. Uvědomování si prostoru je projevem zanshin.

To, že si uvědomujete, kde se v dojo nacházíte, není jen důsledek vašeho tréninku, je to jeho zcela zásadní součást.

Naučit se uvědomovat si své okolí v tréninkové hale má samozřejmě přímé uplatnění i v reálném světě. Často vídám lidi, kteří stojí těsně u okraje nástupišť na vlakových nádražích, mluví nebo píší SMS na svých telefonech a vůbec nevnímají potenciální nebezpečí. Všichni známe ty, kteří kvůli takové nepozornosti narazili do zdi nebo sloupu, či dokonce vstoupili do rušné vozovky….a…

Součástí tréninku bojových umění – ať už jde o párovou kata, kumite nebo dokonce nácvik základů, při kterém se pohybujete po dojo – je potřeba, abyste svou pozornost věnovali soupeři. Musíte si však zároveň i zachovat smysl pro hranice místa, kde se nacházíte.

Mnoho dojo má podlahu mírně vyvýšenou. Někdy jsou tam namalovány čáry, které tyto hranice znázorňují. V některých dojo a v tréninkových halách, jako je Nippon Budokan a Kodokan, jsou žíněnky barevné, aby studentům poskytovaly vizuální vodítka, což je obzvlášť užitečné, když v jedné chvíli probíhá více soutěží. V tradičním dojo nebo při venkovním tréninku je však třeba rozvíjet citlivost, která umožňuje volný pohyb bez takových zjevných znamení.

Jak jinak by vypadal boxerský zápas, kdyby vyvýšený ring neměl provazy? Zajímavá myšlenka, že? Když ustoupíte příliš daleko, spadnete z plošiny. Dojo není boxerská tělocvična, tento rozdíl je jen jedním z důvodů, proč. V dojo se sice vaše bezprostřední pozornost soustředí na soupeře, ale v úvahu přichází i vědomí prostoru. Jste si ho vědomi, i když se na něj přímo nesoustředíte.

Jednu z nejpůsobivějších ukázek klasických japonských bojových umění můžete vidět, když studenti školy hoki ryu, bojové tradice z feudální éry Japonska, veřejně předvádějí ukázky svého učebního programu. Nejde jen o techniky. Po skončení ukázky se studenti vrátí stejným směrem, ve kterém přišli do prostoru. Neotáčejí se zády k tomu, co by teoreticky mělo být bojištěm. Místo toho ustupují, dokud nedojdou na okraj embu-jo, tedy prostoru demonstrace. Zajímavé je, že obvykle se tyto ukázky konají na místech, kde studenti pravidelně necvičí. O to více je to pozoruhodné. Kromě toho, že se musí vypořádat se všemi tlaky spojenými s veřejným předváděním, musí si uvědomit rozměry místnosti a přizpůsobit se jí tak, aby se nemuseli dívat, kam jdou.

Z toho plyne, že je třeba si vždy uvědomovat, kde se v dojo učíte. Naučte se učinit z toho nedílný aspekt svého každodenního tréninku. A pak z toho udělejte aspekt svého každodenního života.

Dave Lowry píše rubriku Karate Way od roku 1986 Více informací o jeho článcích a knihách najdete na stránkách blacbeltmag.com, kde zadejte jeho jméno do vyhledávání.

Zdroj: časopis Black Belt, léto, 2023, strana 18-19

napsal: Dave Lowry

Autor

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *