Dům postavený na iluzích

Proč nás bojová umění učí lhát sami sobě a jak z toho ven

I. Úvodní vysvětlení: Základní stavební kameny problému

Každý student bojových umění začíná svou cestu hlubokou úctou. Je to naprosto elementární základ, vůbec první lekce, která je tak samozřejmá, že ani nemusí být vyslovena nahlas. Tento proces začíná už při samotném příchodu. Cvičenci se uklánějí pokaždé, když překročí práh a vstoupí na tréninkovou plochu. Před svým učitelem automaticky klopí zrak na znamení respektu. V tomto přísně strukturovaném prostředí neexistuje prostor pro unáhlenost; studenti tiše čekají na explicitní povolení k tomu, aby se vůbec mohli pohnout nebo promluvit. Celý tento proces působí neobyčejně vznešeně, je plný respektu a v danou chvíli se zdá být naprosto správný.

Právě tato všudypřítomná úcta dodává celému umění jeho nezaměnitelnou vážnost. Slouží jako neustálá připomínka toho, že to, co se v tréninkové hale odehrává, není pouhým obyčejným cvičením nebo běžným sportem. Je to vnímáno jako něco posvátného, co svými kořeny sahá hluboko do minulosti, napříč generacemi dávných válečníků, kteří zasvětili celé své životy snaze o pochopení lidského boje.

V takto nabité atmosféře se role učitele transformuje. Stává se něčím mnohem víc než jen pouhým trenérem. Je vnímán jako živoucí nádoba plná historie, jako přímý most, který spojuje současnost s velkými mistry minulosti. Student do rukou tohoto člověka vkládá obrovskou důvěru; svěřuje mu nejen svůj tréninkový pokrok, ale především svou vlastní fyzickou bezpečnost. A právě v této bezmezné důvěře se začíná formovat něco nesmírně mocného, ale zároveň i velmi nebezpečného.

Svět bojových umění je doslova protkán symbolikou a žije z ní. Barevný pás uvázaný kolem pasu, zarámovaný certifikát, složitý graf znázorňující rodokmen a linii předchozích učitelů, nebo tradiční kaligrafie zavěšená na zdi – každý z těchto prvků nese obrovskou váhu. Důvodem této váhy je fakt, že všechny tyto symboly slibují jedno: pokračování (rodu, tradice, systému). Skrze ně je studentům sdělováno, že jsou nedílnou součástí něčeho prastarého a léty prověřeného.

Zásadní problém však spočívá v tom, že lidé mají silnou tendenci zaměňovat tuto historickou kontinuitu za skutečnou pravdu. Faktem zůstává, že jen proto, že se určitá myšlenka nebo konkrétní fyzická technika neustále opakuje po dobu sto let, vůbec neznamená, že v realitě skutečně funguje. Stejně tak platí, že jen proto, že byl nějakému muži udělen honosný titul, ještě automaticky neznamená, že si jej doopravdy zaslouží. Pokud je všudypřítomná úcta ponechána bez jakékoliv kontroly a kritického zhodnocení, stává se měkkou, úrodnou půdou, ve které mohou velmi snadno zapustit kořeny nebezpečné iluze.

II. Geneze mýtu: Od respektu k iluzi

Postupem času se z oněch původně čistých rituálů, které měly vyjadřovat respekt, mohou vyvinout pouhé rituály mechanické poslušnosti. To, co na samém začátku odstartovalo jako upřímné hledání hlubšího porozumění, se nenápadně transformuje do náboženství/sekty založeného na pouhém opakování. Přesně v tomto specifickém prostředí se rodí mýtus o neomylném mistrovi. Tento mýtus nevzniká z nějakého prvoplánového a zlomyslného podvodu, ale rodí se z prosté lidské potřeby.

Na jedné straně jsou zde studenti. Ti bytostně potřebují věřit tomu, že už existuje někdo, kdo úspěšně dorazil do cíle – do pomyslné destinace, ke které oni sami teprve s velkými obtížemi směřují. Tato víra v existenci dokonalého mistra jim dodává tolik potřebnou naději a ukazuje jim směr. Na straně druhé jsou učitelé. Protože i oni jsou jen lidé, mají přirozenou potřebu cítit, že ty dlouhé roky jejich vlastního tvrdého studia a odříkání je skutečně dovedly na nějaké vyšší, výjimečné místo. Titul “mistr” tak funguje jako dokonalý nástroj, který uspokojuje hlad na obou stranách. Učiteli tento titul validuje a potvrzuje jeho absolutní autoritu, zatímco studentovi potvrzuje jeho víru a ospravedlňuje jeho snažení.

Skutečné nebezpečí nastává v momentě, kdy celá skupina začne tento titul přijímat jako něco naprosto nezpochybnitelného. V takové chvíli se totiž hledání objektivní pravdy stává něčím podřadným a ustupuje pouhému vnějšímu zdání. Svět bojových umění je bohužel přesně takových vnějších zdání plný. Najdeme zde muže, kteří schválně mluví v hádankách, kteří o sobě tvrdí, že jsou držiteli prastarých a tajných tajemství, a kteří předvádějí, jak pouhým mávnutím rukou dokážou posílat své studenty létat vzduchem, a to zcela bez jakéhokoliv fyzického kontaktu. A studenti se při tom usmívají, uctivě se uklánějí a i nadále těmto iluzím věří. Důvod je prostý: alternativou by totiž bylo muset si přiznat bolestivou pravdu, že byli celou tu dobu klamáni a podváděni.

Tato pevná struktura vybudovaná na absolutní úctě se nesmírně těžko narušuje a zpochybňuje, a to především proto, že promlouvá k těm vůbec nejlepším stránkám lidského charakteru. Respekt, hluboká pokora a pevná disciplína – to všechno jsou objektivně ctnosti, kterých by si měl každý správný praktikant bojových umění vážit a které by měl pěstovat. Jakmile jsou však tyto ctnosti zneužity k tomu, aby umlčely jakékoliv kritické myšlení a pochybnosti, přestávají být ctnostmi. Stávají se z nich pouhé nástroje k udržení kontroly nad studenty.

Mnoho škol dokonce přímo vyučuje, že pouhé položení otázky instruktorovi je projevem arogance ze strany studenta. Často používají metaforu o tom, že student musí takzvaně “vyprázdnit svůj šálek” a s absolutní odevzdaností důvěřovat naordinovanému procesu. Je sice pravdou, že proces učení vyžaduje určitou míru důvěry, ale tato důvěra by nikdy neměla po studentovi vyžadovat naprostou slepotu k realitě. Student, který se nikdy na nic nezeptá a nic nezpochybní, se ve skutečnosti neučí o nic rychleji; jediné, čeho dosáhne, je to, že se toho naučí mnohem méně.

III. Psychologie sebeklamu a institucionální slepota

V oblastech selského rozumu je běžné, že lidé mají tendenci měřit hodnotu věcí podle reálných výsledků, nikoliv podle poutavých historek. Zářným příkladem je zemědělec. Toho nezajímá, co se o sobě snaží tvrdit samotné semínko nebo jaký má obal; jediné, na čem mu záleží, je to, jaká úroda mu z něj nakonec vyroste na poli. Přesně tento pragmatický princip by měl být hlavním vodítkem pro jakoukoliv praxi bojových umění. Přesto však napříč mnoha tělocvičnami a dožó stále platí, že barvité příběhy mají mnohem větší váhu než hmatatelné důkazy.

Příběhy a legendy o velmistrech, kteří údajně přežili nespočet pouličních rvaček, nebo vyprávění o jejich údajném tajném tréninku s tajemnými mistry v horách, se opakují stále dokola. Opakují se tak dlouho a s takovou jistotou, až se z nich stanou nezpochybnitelná fakta. Kdokoliv, kdo by se odvážil o těchto příbězích pochybovat, je okamžitě onálepkován jako neuctivý jedinec. Tato toxická kultura ticha pak účinně živí samotný mýtus a poskytuje mu silnou ochranu před jakýmkoliv racionálním zkoumáním.

Je třeba si uvědomit, že každý mýtus slouží nějakému účelu. V dobách krutých válek sloužil obraz dokonalého, neporazitelného válečníka k tomu, aby vojákům dodával inspiraci a odvahu. Naopak v dobách míru poskytuje tento obraz smysl těm lidem, kteří zoufale hledají nějaký řád uprostřed chaotického světa. Mistr bojových umění se tak v myslích lidí stává živoucím symbolem dokonalé disciplíny, naprosté kontroly a míru, kterého je dosaženo skrze sílu.

Problém ovšem nastává v okamžiku, kdy tyto symboly přerostou samotnou pravdu, kterou měly původně pouze reprezentovat. Jakmile k tomu dojde, lidé začnou uctívat samotný obraz a zapomenou se učit z reálné podstaty, která se za ním skrývá. Mnohá místa, kde se bojová umění vyučují, se bohužel přesně do tohoto bodu dostala. Někteří cvičenci zde tráví daleko více svého drahocenného času snahou o přesné zapamatování si spletitých rituálů, než aby tento čas věnovali tvrdému testování samotných bojových technik. Přistupují ke svému umění nikoliv jako k vědě, která vyžaduje experimenty, ale spíše jako ke svatému písmu. S naprostou vážností citují mistry, kteří žili před několika staletími, a nakládají s jejich tehdejšími slovy, jako by to byla neměnná Boží přikázání, která už nikdy nelze nijak aktualizovat, přizpůsobit nebo vylepšit.

Úcta, která je zbavena racionální reflexe a zamyšlení, se stává jedem. Z psychologického hlediska je slepota studentů k těmto klamům postavena na jednoduchém, avšak neuvěřitelně silném mechanismu. Když člověk do nějakého systému investuje dlouhé roky svého života, spoustu peněz a celou svou osobní identitu, je pro něj představa, že by měl připustit chyby a nedostatky tohoto systému, vnímána jako jeho vlastní, hluboce osobní selhání.

Lidská mysl se takovýmto útokům na vlastní ego aktivně brání tím, že zkrátka začne popírat zjevné důkazy. Tento psychologický fenomén se odborně nazývá kognitivní disonance, což je definováno jako silné vnitřní napětí mezi tím, čemu pevně věříme, a tím, co v realitě skutečně prožíváme a vidíme. Ve specifickém světě bojových umění tento psychologický jev navíc často mutuje v něco ještě mnohem horšího: ve fází kognitivní disonance dochází k úplné kapitulaci a odevzdání samotné lidské logiky.

Ve chvíli, kdy student vnitřně přijme premisu, že jeho učitel je absolutně nezpochybnitelný, přestane disonanci pociťovat. Uleví se mu, protože prostě a jednoduše zcela přestane kriticky myslet. Jeho slepá víra se pro něj stane jedinou pravdou a samotná tréninková hala se promění ve svatyni, kde objektivní vyšetřování je nahrazeno pouhým náboženským přesvědčením.

Struktura mnoha těchto škol toto odevzdání logiky aktivně povzbuzuje. Už jen samotné používání vznešených titulů, jako je velmistr, učitel nebo mistr, s sebou nese silný náboženský podtext. Složité ceremonie zahrnující hluboké uklánění se a klečení na kolenou mají za úkol neustále posilovat pocit striktní hierarchie. Od samého začátku jsou studenti drezurováni k tomu, aby jakékoliv opravy a korekce přijímali zcela mlčky, aby pohyby bez jediného komentáře slepě opakovali a aby potlačovali jakékoliv individuální myšlení ve prospěch udržení umělé harmonie celé skupiny.

Na disciplíně a respektu jako takových pochopitelně není vůbec nic špatného, ovšem ve chvíli, kdy upjatá hierarchie zcela nahradí prostor pro otevřený dialog, veškerý osobní růst a vývoj se zastaví. Mýtus neomylného mistra navíc úspěšně přežívá také proto, že lidem nabízí lákavou jednoduchost ve světě, který je jinak plný zmatku. Samotná myšlenka na to, že existuje nějaká autorita, která zná všechny odpovědi, je pro lidskou psychiku velmi uklidňující. Reálný život je totiž složitý, opravdový trénink je tvrdá dřina a pokrok vpřed je vždy pomalý. Proto se zdá být mnohem snazší a pohodlnější plně důvěřovat iluzi, že právě váš učitel drží v ruce magický klíč ke všemu. Velká část studentů si raději vybere pocit jistoty, než aby hledali skutečnou pravdu. Jistota totiž zahřeje, zatímco pravda je velmi často nepříjemná a mrazivě chladná.

IV. Střet s realitou: Nutnost destrukce falešné harmonie

Bojová umění by však ve své nejhlubší podstatě neměla být o hledání pohodlí. Jsou a vždy by měla být o střetu s realitou, a realita ze své podstaty bezpodmínečně vyžaduje testování. Nikdo nemůže o sobě tvrdit, že skutečně rozumí boji, pokud se jeho teoretické nápady a techniky okamžitě zhroutí pod skutečným, reálným tlakem.

Správně by bojová umění měla fungovat jako čisté zrcadlo, ve kterém se skrze fyzickou akci jasně a nezpochybnitelně odhaluje pravda. Pokud určitá technika v praxi selže, toto pomyslné zrcadlo by mělo danou vadu nekompromisně ukázat, nikoliv se ji snažit schovat za oponu nekonečných výmluv. V případě, že sám učitel není schopen fyzicky demonstrovat a předvést to, co tak horlivě káže, měla by všechna jeho slova okamžitě ztratit svou autoritu.

Skutečný a oprávněný mistr by měl být totiž schopen své umění jasně vysvětlit, prakticky demonstrovat a dokázat jej obhájit za použití čisté logiky. Takový člověk by měl veškeré otázky studentů vítat s otevřenou náručí, nikoliv se jich obávat. Pokud učitel nesnese žádné dotazování a vyhýbá se zkoumání, pak ve skutečnosti vůbec nechrání své bojové umění, ale chrání pouze své vlastní křehké ego.

Přesto se bohužel ve většině škol odehrává přesný opak. Autorita učitele je tam bráněna zuby nehty i ve chvílích, kdy objektivní důkazy naprosto jasně ukazují, že se mýlí. Studenti tento zjevný klam nevidí, a to z jednoho prostého důvodu: sami sebe během let tréninku úspěšně vycvičili k tomu, aby se oním směrem vůbec nedívali.

Někteří lidé se snaží argumentovat tím, že jakékoliv zpochybňování mistrovské autority ničí celkovou harmonii v dožó. Tvrdí, že přílišné analyzování a logické pitvání technik oslabuje celkového ducha daného umění. Pravda je ale přesně opačná. Systém bojových umění, který nedokáže přežít to, že je podroben otázkám a racionálnímu zkoumání, si zkrátka vůbec nezaslouží, aby přežil do dalších let. Harmonie, která je vybudována pouze na nuceném tichu a strachu promluvit, totiž není žádnou skutečnou harmonií; je to obyčejná podřízenost a poslušnost.

Způsob, jakým se věci řeší například na americkém Středozápadě, nabízí velmi přímočarý a jasný pohled, který by dokázal proříznout spoustu těchto nesmyslů. Pokud tam něco nefunguje, lidé to prostě vezmou a opraví to. Pokud bojová technika v praxi selhává, tak se musí změnit. Celý svět bojových umění by se z této tvrdé a nekompromisní praktičnosti mohl velmi mnoho naučit. Místo toho se však obrovské množství cvičenců nadále křečovitě drží svých fantazií. S vážnou tváří prohlašují, že jejich specifické umění je pro reálné testování příliš smrtící, že je natolik posvátné, že se o něm nesmí pochybovat, nebo že je natolik čisté a dokonalé, že se zkrátka nesmí nijak měnit.

Žádné z těchto tvrzení však není prohlášením o síle, jsou to pouze maskovaná prohlášení vycházející z hlubokého strachu. Skutečný mistr, který si je plně a bezpečně jistý svými vědomostmi, se žádného přezkoumání neděsí. Naopak jej sám aktivně zve a podněcuje, protože si je velmi dobře vědom faktu, že jakákoliv pravda roste a stává se mnohem silnější právě skrze náročné testování.

Zvenčí může tento pomyslný dům, který je kompletně postaven na slepé úctě, vypadat naprosto bytelně a solidně. Jeho stěny jsou honosně vyzdobeny certifikáty s pečetěmi, nablýskanými trofejemi a historickými fotografiemi zachycujícími staré muže v tradičních róbách. Uvnitř cvičí studenti vyznačující se ukázkovou disciplínou a neochvějnou loajalitou. Ale pokud se člověk uvolní a zaposlouchá se opravdu pozorně, zcela zřetelně uslyší nebezpečné vrzání narušených základů. Lze tam vycítit skryté napětí, které panuje mezi tím, čemu se v hale uměle věří, a tím, co je skutečnou pravdou venku na ulici.

V. Syntéza a východisko: Návrat k autenticitě

Mnozí studenti toto napětí uvnitř sebe vycítí poměrně brzy, avšak kvůli svému pocitu loajality a závazku k učiteli se jej rozhodnou vědomě ignorovat. Jiní zase stráví v tělocvičně i celá desetiletí svého života, než si konečně uvědomí tvrdou pravdu: mistr, kterého po celou tu dobu bezmezně uctívali jako poloboha, byl ve skutečnosti vždycky jen pouhý člověk. Byl to člověk, který byl sice pravděpodobně zručný a šikovný, ale zcela jistě nebyl neomylný. Toto konečné prozření může pro mnohé představovat obrovskou bolest a může působit až devastujícím dojmem. Ve skutečnosti je to však ten naprosto nejdůležitější okamžik – je to ten pravý začátek skutečného učení a porozumění.

Rozhodnutí trénovat bez závoje iluzí vyžaduje obrovskou porci odvahy. Vyžaduje to schopnost přijmout fakt, že i vaše nejoblíbenější a nejpoužívanější techniky, vaši nejváženější učitelé a vaše nejoblíbenější legendy a příběhy mohou být zkrátka chybné nebo přinejmenším nekompletní. Znamená to vědomě upřednostnit drsnou pravdu před hřejivým pohodlím nevědomosti. Znamená to pochopit jeden velmi důležitý fakt: respekt a upřímnost nestojí v opozici a nejsou to žádná protikladná slova. Student se může svému učiteli uctivě uklonit, a přitom si stále zachovat schopnost plně kritického myšlení.

Je zcela namístě ctít staré tradice, avšak to nesmí bránit neustálému vývoji a evoluci. Cesta bojových umění by měla vždy připomínat živý organismus, který reaguje na okolí, a nikoliv zaprášený muzejní exponát vystavený ve vitríně.

Tyto myšlenky u mnoha lidí nepochybně vzbudí pocity hněvu. Najdou se tací, kteří budou vehementně tvrdit, že zpochybňování mistrovské autority je krajně neuctivé a že snaha o odhalování těchto iluzí je pouze destruktivní činností, která vše boří. Budou tvrdit, že takový pohled na věc je plný cynismu. Pravý cynismus však představuje odmítnutí veškeré naděje, zatímco toto poselství je pravým opakem cynismu. Vzniklo totiž z upřímné naděje, že se bojová umění dokážou jednoho dne povznést nad všechny ty vymyšlené mýty a že znovu objeví svůj skutečný zdroj síly v čisté pravdě.

Staré tradice a způsoby výuky mají bezesporu svou nepopiratelnou hodnotu, ale je nutné je neustále a pečlivě podrobovat zkoumání. Udělované tituly mají svůj nezastupitelný význam, ale to platí jedině za předpokladu, že jsou skutečně podloženy a zaslouženy činy, nikoliv jen plynoucím časem. Úloha mistra je velmi cenná, ale opět pouze v případě, že tento mistr nepřestává na sobě pracovat, neustále se učí novým věcem a své nabyté vědomosti předává svým studentům se stoprocentní upřímností.

Dříve nebo později musí nastat chvíle, kdy se každý bojový umělec musí sám postavit před pomyslné zrcadlo a položit si základní otázku týkající se toho, čemu vlastně on sám uvnitř skutečně věří. Je jeho osobní loajalita vázána k uměle vytvořenému systému, nebo k hledání objektivní pravdy? Dře na tréninku proto, aby svým pozlátkem ohromoval ostatní lidi kolem sebe, nebo proto, aby prostřednictvím boje porozuměl sám sobě? Je jeho úklona před učitelem projevem skutečného a upřímného respektu, nebo je motivována pouze skrytým strachem z autority? Všechny tyto otázky jsou nesmírně nepříjemné a mohou působit rušivě, ale pro osobní růst jsou naprosto nezbytné. Bez ochoty se na ně ptát se všichni vystavujeme obrovskému riziku, že se z nás stanou jen herci, kteří bezmyšlenkovitě přehrávají prastarý rituál, jehož původní smysl a účel byl dávno zapomenut.

Mýtus neomylného mistra si udržuje svou nesmírnou moc především proto, že se velmi obratně schovává za zástěrku dobrých a ušlechtilých úmyslů. Tento mýtus s oblibou používá jazyk ctnosti a hluboké pokory. Ale skutečná pokora se nevyznačuje tím, že člověk mlčí; skutečná pokora spočívá v absolutní upřímnosti k sobě i k ostatním. Stejně tak platí, že skutečný respekt nevychází z mechanické poslušnosti, ale projevuje se skrze aktivní zapojení a zájem. Bojový umělec, který si už ani nedokáže představit, že by mohl zpochybnit slova svého učitele, vlastně už dávno opustil samotné srdce a podstatu celého bojového umění. Pravá cesta se totiž nikdy neschovává v submisivitě a podrobení se, ale v neustálé touze po porozumění.

Ten starý a křehký dům, který byl od základů postaven na slepé úctě, může teoreticky stát dál. Stane se tak ale jedině v případě, že bude kompletně přestavěn a jako stavební materiál bude tentokrát použita pravda. Jeho stěny musí být nevyhnutelně strženy a očištěny od všech iluzí, jeho podlahy musí být zbaveny nánosů slepé a naivní víry, a celá jeho střecha musí být napříště pevně podepřena chladným rozumem a logikou.

Učitel by měl být na slovo vzatým a váženým průvodcem, ale nikdy by neměl být slepě uctíván jako nějaká nadpozemská bytost. Student by měl ke svému umění přistupovat s maximálním respektem, ale nesmí se stávat poníženým sluhou bez vlastního názoru. Samotné bojové umění musí být něčím, co neustále dýchá a pulzuje životem, nikoliv něčím, co bylo před sto lety definitivně nabalzamováno a vystaveno na odiv.

Pokud by se dalo vybrat jen jedno jediné zásadní poselství, které by si měl každý cvičenec odnést, pak zní následovně: skutečné mistrovství objektivně existuje a je reálné, ale mýtus neomylnosti je jen pouhá fikce. Cesta, která vede k opravdovému porozumění boji i sobě samému, kategoricky vyžaduje přítomnost obou dvou stran mince – jak pokorné úcty, tak i rebelie v podobě pokládání otázek; jak zachovávání ověřených tradic, tak i nekompromisního fyzického testování. Jakožto cvičenci se klidně a hluboce klaňte svému mistrovi, projevujte mu úctu za jeho vědomosti, ale nikdy, za žádných okolností, se nesmíte uklonit samotnému mýtu, který jej obklopuje.

Bojová umění jako taková si zkrátka zaslouží mnohem víc než jen naši prázdnou víru bez zapojení mozku. Bojová umění si zaslouží absolutní upřímnost od těch lidí, kteří mají v sobě tu sílu a jsou ochotni vidět věci takové, jaké skutečně jsou, a to i v těch chvílích, kdy je odhalená pravda více než jen trochu nepříjemná. V budoucnu bude zcela klíčové důkladně prozkoumat přesně to, jakým způsobem se tento mýtus o mistrovi vlastně zrodil, jakým způsobem nabíral na síle a jak konkrétně dokáže i v dnešní době formovat podobu celého světa bojových umění. Bude nezbytné podrobně nahlédnout na to, jak funguje ono absurdní divadlo umělé autority, jak funguje fanatický kult krevních linií, jaká je ekonomika plynoucí ze slibovaného osvícení a jaké psychologické procesy probíhají v myslích učitelů i jejich žáků.

Bude zkrátka nutné se čelem postavit ke všem těm líbivým iluzím, které dokonalé mistrovství tak často obklopují, a zároveň si uvědomit obrovská rizika a nebezpečí, která hrozí v případě, že se člověk naopak rozhodne jakékoliv vnější vedení a rady zcela arogantně odmítnout. Tím úplně nejdůležitějším úkolem ze všech ale nakonec bude nalezení té správné cesty, která vede zpět k čisté autenticitě. Zpět k místu, kde bojová umění nebudou křehkým divadelním jevištěm vybudovaným z umělé úcty, ale kde se budou moci znovu bezpečně postavit na tu nejpevnější možnou půdu – na půdu hmatatelné a testovatelné pravdy.

Dveře jsou dokořán otevřené. Stačí jen překročit práh a vstoupit dovnitř. Avšak veškeré své boty upletené z pocitů falešné a neotřesitelné jistoty nekompromisně zanechte přede dveřmi na rohožce. Jediné věci, které byste si s sebou měli do tohoto pomyslného domu přinést a pevně je svírat v rukou, jsou opravdový a upřímný respekt, chladně uvažující rozum a ničím nezatíženou ochotu dívat se na svět jasnýma, ničím nezakrytýma očima. Uvědomte si jedno: mýtus nám všem vládl už příliš dlouho. Nyní přišel ten správný čas na to, abychom se osobně setkali s tou tvrdou realitou, která se skrývá za všemi těmi vznešenými tituly, abychom poznali skutečného obyčejného muže ukrytého za fasádou legendy a abychom objevili tu syrovou pravdu, která se ukrývá za každou jednou hlubokou úklonou.