Vliv mikkjó na bojová umění

napsal: Robert R. Gray

Úvod

Ezoterický buddhismus, v japonštině známý jako „mikkjó“, měl hluboký vliv na vývoj japonských bojových umění. Vnesením rituálů a filozofie do válečnické kultury vytvořilo mikkjó spojení, v níž se duchovní praxe a bojový výcvik vzájemně propojily. Tato integrace dala vzniknout paradoxu: bojovým mnichům uvězněným mezi buddhistickými pravidly nenásilí a brutální realitou feudálního Japonska. V tomto článku prozkoumáme ezoterické praktiky mikkjó a to, jak formovaly vývoj sóheiů (bojových mnichů), samurajů, kobudó (tradičních bojových umění) i nindžucu.

Část 1: Vzestup mikkjó a bojových mnichů

Kořeny mikkjó sahají k buddhistickým školám Šingon a Tendai. Učení Šingon do Japonska přinesl Kúkai v roce 806 n. l. po svých studiích v Číně u ezoterického mistra Chuej-kuo. Poté, co přijal plné předání a oprávnění vyučovat, se Kúkai vrátil s posvátnými texty, mandalami a rituálními pomůckami a nakonec na hoře Kója založil první chrám školy Šingon v Japonsku, Kongóbu-dži.

Přibližně ve stejné době se z Číny vrátil Saičó s učením školy Tendai a na hoře Hiei založil chrám Enrjaku-dži. Tento chrám, nacházející se nedaleko Kjóta, se těšil přízni císařského dvora, což mu pomohlo rozrůst se v rozlehlý komplex s téměř třemi tisíci budovami. Tyto horské chrámy škol Šingon a Tendai zůstaly vlivnými klášterními centry po více než tisíc let.

Štědré dary od dvora, které chrám Enrjaku-dži dostával, však nebyly zadarmo. Císařský dvůr měl pocit, že mu to dává právo jmenovat dalšího vůdce chrámu. Když mniši z Enrjaku-dži odmítli dvorem dosazeného opata (zasu), byli vysláni samurajové, aby rozhodnutí vynutili. Chrám ustoupil, ale zášť vřela dál.

Napětí kvůli dvorským jmenováním rostlo až do roku 970, kdy se Rjógen – vůdce Enrjaku-dži – rozhodl vytvořit bojovou jednotku na ochranu zájmů chrámu. Tento krok byl v rozporu s pravidlem, které Rjógen vydal dříve téhož roku a které mnichům zakazovalo nosit zbraně nebo se zapojovat do násilností. Změna jeho postoje je jasně patrná z textu Sanka jóki senrjaku (Zkrácené záznamy z hory Hiei), který Rjógena cituje: „Na hoře Hiei, k ochraně pravé Dharmy, k zajištění oleje do lamp a k obraně chrámových pozemků, jsou zapotřebí bojovníci. Proto by v této roli měli být přiděleni mniši, kteří jsou pošetilí a mají nejméně talentu.“ Když totiž systém sóheiů začínal, byli za bojové mnichy vybíráni hlavně ti, kteří se pro tichý klášterní život hodili nejméně.

Když se císařský dvůr příště pokusil jmenovat někoho, kdo se mnichům nelíbil, vytáhli bojoví mniši z Enrjaku-dži na protest do Kjóta. Dvůr povolal na pomoc samurajské jednotky a začala krvavá bitva – tentokrát však zvítězili mniši. Jejich vzdor zachycuje dokument známý jako Taiheiki: „Když tyrani narušují zemi, vypůjčujeme si božskou moc, abychom je zahnali.“

Nejlegendárnějším z těchto bojových mnichů byl Benkei – postava utkaná z faktů i folklóru. Svůj výcvik zahájil v chrámu Enrjaku-dži, ale nakonec byl za špatné chování vyloučen. Po toulkách horami se usadil ve staré opuštěné svatyni, které chyběl chrámový zvon. Benkei, známý svou velikostí a silou, prý ukradl masivní zvon z chrámu Miidera – hlavního rivala Enrjaku-dži. Podle legendy ho táhl přes hory až do svého nového domova. Když na něj ale zazvonil, zvon vydával jen podivný zvuk, jako by sténal, že se chce vrátit do Miidery.

Během období Edo (1603–1868) se stala populární divadelní představení a Benkei v nich začal být ztvárňován jako hrozivý i komický zároveň. Postupně vznikla představa, že Benkei měl jedno slabé místo – svou holeň. Místo tak citlivé, že by i Benkei plakal, kdyby ho do něj někdo uhodil. Tato citlivá oblast dostala název „Benkei no nakidokoro“ (Benkeiovo plačtivé místo) a tento termín se v japonštině používá dodnes, kdykoli se někdo náhodou praští do holeně.

Na rozdíl od Enrjaku-dži byl chrám školy Šingon na hoře Kója politicky méně aktivní a nikdy si nevybudoval armádu bojových mnichů. Odnož školy Šingon zvaná Šingi si však vytvořila vlastní vojenskou sílu v chrámu Negoro-dži. Kolem roku 1560 chrám navštívil jezuitský misionář Gaspar Vilela a ve svých cestovních denících popsal, co viděl: „Jejich meče protínaly zbroj jako měkké maso. Jejich výcvik byl intenzivní a smrt jednoho z jejich členů během cvičení se setkala s naprostým chladem.“

Část 2: Praktiky mikkjó a jejich vliv na budó

V samém srdci mikkjó leží tři základní prvky: mudry (symbolická gesta rukou), mantry (posvátné zpěvy) a mandaly (duchovní diagramy). Společně jsou spojeny se „třemi tajemstvími“ (sanmicu – tajemství těla, řeči a mysli) a tvoří trojitou zbraň proti tendenci mysli těkat. Jejich cílem je sjednotit tělo (mudra), řeč (mantra) a mysl (vizualizace mandaly) v jedno. V konečném důsledku mají praktikujícímu pomoci překonat dualitu a dosáhnout osvícení. Pojďme se na ně podívat podrobněji:

• Mudry: Specifická gesta rukou, o kterých se věří, že usměrňují energii a poskytují ochranu. Rané válečnické tradice přejaly mudry z mikkjó a používaly je jako způsob k získání ochrany a změně duševního stavu v boji.
• Mantry: Zpívané fráze určené k vycentrování mysli a přivolání božské pomoci. Mantra není magické zaklínadlo jako z Bradavic, ale spíše nástroj k soustředění mysli tím, že odhání rušivé myšlenky. V praxi se často recituje jméno božstva, aby se přivolalo jeho vedení a ochrana.
• Mandaly: Vizuální reprezentace dvou světů. Dva světy mikkjó jsou taizókai (svět lůna), symbolizující svět každodenních jevů, a kongókai (diamantový svět), představující konečnou pravdu.

Raní samurajové, kteří podporovali chrámy, začali některé z těchto praktik přejímat. Do 15. století pronikly mudry a mantry do učení Katori Šintó-rjú, jedné z nejstarších základních škol kobudó. Do 17. století mikkjó prosáklo i do nindžucu, které bylo většinou spoučástí výuky některých korjú.

Jak si však mikkjó hledalo cestu do bojových umění, jeho účel se začal měnit. V tradiční praxi školy Šingon měly rituály poskytovat ochranu před překážkami na cestě k osvícení, jako jsou rozptýlení a touha. Ale ve válečnických tradicích začala „ochrana“ znamenat „ochranu v bitvě“. Účel se stal spíše praktickým než duchovním.

Rituály mikkjó

Jedním ze známých rituálů je kečien kandžó, obřad otevřený mnichům i laikům. Zvláště přitahoval samuraje, protože věřili, že jim poskytuje ochranu v bitvě, aniž by museli skládat klášterní sliby. Klíčovou součástí obřadu je praxe zvaná tóke tokubucu, při které účastník se zavázanýma očima hodí květinu na mandalu. Věří se, že božstvo, na které květina dopadne, se stane ochráncem daného člověka, čímž se mezi nimi vytvoří posvátné pouto.

Pokročilejším rituálem je denbó kandžó, při kterém se učedník stává plně autorizovaným adžarim – mistrovským učitelem ezoterického buddhismu. Toto zasvěcení má přísné předpoklady, včetně odrecitování 100 000 manter, což je proces, který obvykle trvá nejméně dva až tři roky. Poté učedník složí speciální sliby a přijme tajné učení o mudrách a mantrách známé jako kuden – ústní předávání, které se nikdy nesmí zapsat. Zajímavé je, že mnoho škol kobudó tento systém kuden využívá také k předávání svých technik nejvyšší úrovně.

Vrcholem rituálu denbó kandžó je meditace njúga ganjú, při níž kandidát splývá s ústředním božstvem, jímž je Dainiči Njorai. Cílem této meditace je rozpustit hranici mezi vlastním já a božstvem a vstoupit do stavu jednoty. Po dokončení rituálu je učedník formálně uznán za skutečného učitele – a často je považován za živé ztělesnění božstva na tomto světě.

Samurajští podporovatelé mikkjó

• Minamoto no Joritomo (1147–1199) V roce 1185 Joritomo založil kamakurský šógunát a nechal mnichy školy Tendai provést ohňový rituál goma, aby oslavil svůj úspěch a zároveň očistil karmické hříchy způsobené válkou Genpei. Joritomo si uvědomoval politickou hodnotu toho, že má mocné bojové mnichy na své straně, a proto udělil chrámu Enrjaku-dži oficiální ochranu.
• Ašikaga Takaudži (1305–1358) Takaudži založil ašikagský šógunát a byl oddaným patronem buddhismu Šingon. Ačkoli se on sám nikdy nestal knězem, vytvořil úzké spojenectví s Kendžunem, hlavním opatem chrámu Daigo-dži a významným mistrem školy Šingon. Podle Kendžunova deníku prováděl rituály za národní mír a ochranu režimu rodu Ašikaga. Záznam Gohačidaiki uvádí, že Takaudži dokonce nechával Kendžuna, aby ho doprovázel na vojenských taženích a mohl s ním konzultovat důležité záležitosti. Jeden dokument dochovaný v chrámu Daigo-dži uvádí, že Kendžun složil sebeobětující slib ganmon, aby absorboval jakékoli neštěstí, které by jinak mohlo na Takaudžiho padnout.
• Saitó Tošinaga (?–1460) Tošinaga byl hlavou klanu Saitó v období Sengoku. Po letech bitev se zřekl válčení a stal se mnichem školy Tendai v chrámu Enrjaku-dži. Nakonec podstoupil rituál denbó kandžó a stal se plně vysvěceným knězem mikkjó.
• Uesugi Kenšin (1530–1578) Kenšin se před odchodem do bitvy pravidelně účastnil kadži kitó – ezoterických rituálů pro ochranu. Považoval se také za ztělesnění Bišamontena, buddhistického boha války. Tato myšlenka sloučení vlastní identity s buddhistickým božstvem vycházela z filozofie mikkjó.

Kudži-in: Pečetě devíti slabik

Kudži-in – devět symbolických pečetí tvořených rukama – je praxe zakořeněná v mikkjó školy Šingon a úzce spojená s božstvy, jako je Fudó Mjó-ó. Zahrnuje sekvenci devíti muder prováděných při zpívání odpovídajících slabik: Rin, Pjó, Tó, Ša, Kai, Džin, Recu, Zai, Zen. Věří se, že každá dvojice slabiky a mudry vyvolává specifickou duchovní energii. Například Ša představuje harmonii, rovnováhu a sebeuvědomění. (O kudži kiri jsem psal také zde. Pozn.překladatele)

Nejstarší formu konceptu kudži lze vystopovat až k taoistickému textu Pao-pchu-c’, z počátku 4. století n. l. Ačkoli se tento text nezmiňuje o žádných gestech rukou, popisuje podobnou verzi devíti slabik k zahnání neštěstí. Tato praxe se postupem času vyvíjela, jak se taoistické myšlenky prolínaly s vadžrajánovými buddhistickými rituály během čínské dynastie Tchang, a tyto smíšené tradice byly později přeneseny do Japonska prostřednictvím buddhismu Šingon a Tendai. V tomto období integrace s učením Šingon byly k devítislabičné mantře přidány mudry. S tím, jak rostla třída samurajů a válčení se stalo způsobem života, rostla i přitažlivost tohoto rituálu kudži slibujícího ochranu.

V 17. století našlo kudži-in novou formu vyjádření v historických nindžovských manuálech, jako je Bansenšúkai (1676). Praxe je zde spojována nejen s ochranou, ale i s neviditelností – konkrétně prostřednictvím rituálu vzývajícího Marišiten, bohyni utajení a iluzí:

„Při skrývání ležte obličejem dolů, aby byl zvuk vašeho dýchání hůře odhalitelný. Zaměřte svou pozornost a vyprázdněte mysl. Poté, s použitím mudry neviditelnosti Marišiten (levá ruka překrytá pravou), zpívejte následující mantru: ‚On a ni či mariši ei sowaka.‘“

Na této pasáži je obzvláště zajímavé to, že ukazuje spíše na praktické a psychologické aspekty kudži – jako je zklidnění dechu a vyčištění mysli – než na spoléhání se výhradně na nadpřirozené síly.

O fudóšin

Fudóšin je koncept odvozený od buddhistického božstva Fudó Mjó-ó, které symbolizuje sílu, jež protíná klamy a pomáhá lidem dosáhnout osvícení. V mikkjó představuje fudóšin neochvějnou, konečnou pravdu vesmíru. V bojových uměních se význam změnil tak, že reprezentuje neochvějný klid a vyrovnanost v boji.

Závěr

Mikkjó vzniklo spojením taoismu a ezoterického buddhismu. Postupem času vzali kněží mikkjó do rukou zbraně, aby bránili své chrámy, a propojili tak duchovní praxi s válečnickými tradicemi. Jak se tyto ezoterické rituály šířily do samurajské kultury, kobudó a nindžucu, jejich účel se změnil – od honby za osvícením k ochraně v bitvě. Dokonce i dnes žijí stopy těchto starodávných praktik dál – a to nejen v rámci buddhismu Tendai a Šingon, ale také v rámci škol kobudó, jako je Katori Šintó-rjú.

ZDROJ: Mikkyo Influence on Martial Arts