Proč je skutečný růst v bojových uměních vždy individuální cestou

napsal: Dave Lowry

V dnešní době považujeme za samozřejmé, že každý z nás patří do mnoha prolínajících se komunit. Všechny děti, rodiče i zaměstnanci na základní škole mého dítěte se vnímají jako součást školní komunity. Zahraniční rezidenti zde v Tokiu mluví o tom, že jsou součástí komunity expatů. A samozřejmě, každý čtenář časopisu Black Belt je součástí komunity bojových umění.

Co se však v těchto diskuzích o komunitě často ztrácí, je fakt, do jaké míry je trénink bojových umění individuálním úsilím.

Ve všem – od učení se sestav, přes boj v kleci, až po hledání duchovního poznání – představuje komunita oporu. Většinou jde o to, že nám poskytuje kontext a vedení. Ale bez ohledu na to, co komunita bojových umění pro lidi dělá, může je dovést jen do určitého bodu. Bojová umění vždy ústí v individuální úspěch.

NEJOČIVIDNĚJŠÍ příklad pochází z úpolových sportů. Můžete být profesionální MMA zápasník, na kterého se soustředí celý tým trenérů, výživových poradců a kondičních specialistů. Můžete být členem velkého džúdistického týmu, který neustále spáruje a společně dře na tradiční kondičce. Na tom nezáleží. Vaše komunita bojových umění vám může pomoci se jen připravit na boj; je to ale samotný zápasník, kdo v zápase zvítězí nebo prohraje.

Totéž platí pro zdánlivě jednoduchý akt osvojování si umění. Někteří se mylně domnívají, že učení je pasivní proces. Myslí si, že jim instruktor předá techniky a oni prostě jen dělají, co se jim řekne. Ve skutečnosti je učení vždy aktivním procesem. Je to něco, co dělá student a co instruktor pouze usměrňuje. Bez tohoto individuálního boje o skutečné pochopení umění a jeho správné provedení k žádnému opravdovému učení nedochází – jde jen o mechanické memorování.

Duchovní rozvoj je stejně tak aktivním procesem jako učení se bojovým dovednostem. Osvícení, nebo i nějaké menší prozření, může u několika málo cvičenců přijít náhle, ale málokdy je to bez námahy. Skuteční guruové a mystikové bojových umění obvykle stráví roky rozjímáním a studiem, než přijde onen záblesk uvědomění.

MÝM NEJOBLÍBENĚJŠÍM PŘÍKLADEM je kjúdó. Je to jedno z mála umění, které je soutěžní a zároveň duchovní. A stejně jako u všech umění si na věci musíte přijít sami, a to i když máte pomoc od instruktora.

Soutěžní stránka kjúdó je pravděpodobně tím nejčistším příkladem individuálního úspěchu v bojových uměních. Jen vy sami zasáhnete, nebo minete terč. Není tu žádný soupeř, díky kterému byste mohli vypadat dobře nebo špatně. Nemůžete vinit vadné vybavení, pokud se netrefíte, protože za své vybavení nesete stejnou odpovědnost jako za samotný výstřel. Jak řekl mistr kjúdó Hideharu Ónuma: luk nelže. Když střílíte, ukáže se, kým skutečně jste.

Duchovní stránka kjúdó přirozeně vyplývá z praxe. Je tu touha zasáhnout terč, která může paradoxně překážet v tom ho skutečně trefit – touha, kterou je třeba překonat, aby se střelba stala nenucenou. Existuje pocit, že čas a vzdálenost jsou pouhé iluze – okamžik, kdy mistři lukostřelci cítí, že šíp se už nachází v terči. Všechny tyto věci přicházejí pouze prostřednictvím dlouhého a soustředěného úsilí.

Pak je tu onen prostý akt učení se kjúdó. Sestavy jsou krátké a pohybů je málo, ale naučit se je provádět správně vyžaduje neustálé sebezpytování a snahu. Nováček může být vyučován a veden, ale pouze on sám se může naučit cítit správnou polohu svého těla a poznat ten správný okamžik, kdy vypustit šíp. Pouze aktivní student může získat ten intuitivní cit pro správnou střelbu, kterým je japonská lukostřelba tak proslulá.

Komunita je samozřejmě v kjúdó stejně důležitá jako v jakémkoli jiném bojovém umění. Zorganizovat soutěže a vést kjúdódžó dá spoustu práce. Ale i přes veškeré pečlivě koordinované úsilí během tréninku a veškerou péči potřebnou k údržbě střelnice neexistuje nic individuálnějšího než to, když ten terč zasáhnete vy sami.

NEJLEPŠÍ VĚCÍ na pocitu sounáležitosti s komunitou je, že se tím rozšiřuje vaše identita. Vaše spojení s lidmi vám dává širší vnímání sebe sama, něčeho většího a smysluplnějšího, než je jen váš vlastní talent. V tom ale zároveň spočívá i to největší nebezpečí. Je snadné se ve své komunitě ztratit, příliš se s ní ztotožnit, nechat vyblednout skutečné úspěchy v bojových uměních a dovolit, aby se vaše osobnost rozplynula.

Stanete se prostě součástí skupiny namísto toho, abyste byli sami sebou. A protilátka je vždy stejná: najít sebe sama prostřednictvím nějakého osobního úspěchu v bojových uměních. Právě to definuje naši komunitu i nás samotné.

ZDROJ: Why True Growth in the Martial Arts Is Always an Individual Journey