Jiný pohled na páskování

Lidé, kteří se nevěnují bojovým uměním, se často domnívají, že stupně v karate, ale i v jiných (japonských) bojových uměních, jsou přesně definované, a hlavně standardizované a jejichž kvalitu kontroluje nějaký oficiální orgán sídlící kdesi v Japonsku. Ti, kteří bojová umění studují, samozřejmě vědí, že nic takového neexistuje a že černý pás šestého stupně v jedné škole nemusí být ve škole jiné považován za černý pás ani stupně prvního.
Mnoho organizací budó se snažilo o standardizaci testování mezi svými členy. Pokud patříte do dódžó patřícího k nějaké národní nebo mezinárodní organizaci, je pravděpodobné, že máte jasně dané požadavky pro každý stupeň.
To umožňuje mít jasno v tom, co musí zájemce o vyšší pásek splnit a zároveň je to transparentní i pro všechny ostatní studenty dódžó v rámci jedné (regionální či světové) organizace. Můžete pak jít do jakéhokoli dódžó přidruženého k této organizaci a být si poměrně jisti kvalitou studentů a naopak, oni si mohou být jisti tou vaší.
Pravděpodobně většina cvičících by to považovala za jasné pozitivum. V jistém ohledu tomu tak je. Zvažte však alternativní pohled na hodnocení a standardizaci.
Klasická japonská bojová umění, známá také jako korjú, se vyvíjela izolovaně jedno od druhého. Udržet podstatu svého rjú (školy) v tajnosti totiž bylo v době válek značnou výhodou.
Avšak v pozdějším feudálním období, po skončení dlouhé občanské války v Japonsku, tu již docházelo k určité výměně znalostí mezi rjú. Již nebojovalo a nebyla zde tedy tak nutná potřeba tajit své techniky a taktiku boje. Členové jednoho rjú, kteří získali dostatečné dovednosti, a dostali povolení od svého učitele, se mohli připojit k jinému rjú.
Pokud jde o strukturu rjú, každé rjú se řídilo vlastním protokolem pro udělování vyšších hodností. Neexistovala zde žádná standardizace a vlastně ani samotná potřeba takového postupu, jak si za okamžik vysvětlíme.
A pokud jde o hodnost, všimněte si, že systém korjú byl a stále i je zcela odlišný od systému moderních forem budó, jako je například karate. V době častých válek (fakticky až do konce 15.století) tu nebyla potřeba udělovat někomu hodnost, certifikát nebo pásek na znamení získané dovednosti. Pokud jste byli naživu, byl to jasný důkaz vašich dovedností.
Jediná potřeba certifikace spočívala pouze v tom, aby se určilo, kdo má právo učit a předávat znalosti této rjú. To proto, že techniky a strategie vyučované v rjú bylo považováno za majetek školy (a stále tomu tak je).
Aby se to vyřešilo, vydával ředitel rjú osvědčení menkjó, což doslova znamená “licence”. Toto slovo je nejčastěji spojováno s písemným dokladem o oprávnění vlastnit a předávat techniky rjú, ale používaly se i jiné názvy.
Když se rjú etablovalo, bylo třeba, aby jeho členové měli licenci i třeba jen k výuce určitých aspektů boje. Proto byly sepisovány dokumenty, jako například menkjó, které dávaly majiteli povolení k této činnosti. V některých případech mohly být volně svázané jako kniha, avšak ve většině případů se psaly na svitky opatřené pečetí ředitele rjú.
Říkalo se jim také mokuroku (katalog) a mohly být prostým seznamem všech kata (sestav), které mohl příjemce učit. Nebo se jim mohlo říkat menkjó (osvědčení/licence). Bylo normální, že rjú mohlo vydávat i řadu těchto licencí opravňující vyučovat techniky školy.
Nižší menkjó dávalo majiteli právo učit třeba první část učebního plánu rjú. Když se stal zkušenějším, byla mu vydána druhá licence, která mu umožňovala vyučovat druhou část. Některá rjú dokonce nevydávala vůbec žádné licence, kromě osoby, která byla určena k převzetí funkce příštího ředitele rjú. Ta měla jediné právo dále techniky této školy učit (například po smrti ředitele rjú).
“Páskování nemá smysl,” trvají na svém někteří současní karatisté. “Je to jen proto, aby udrželo zájem studentů.” To může být pravda; zjevné symboly hodností mají svou přitažlivost, zejména pro lidi, kteří jsou orientováni na odměnu. Je však příliš tvrdé a paušalizující odmítat systémy páskování jen jako pouhé marketingové prostředky.
Hodnosti s barevnými pásky – a to byl hlavní důvod, proč byly vytvořeny – usnadňují ve velkém dódžó nebo organizaci instruktorům a pokročilým studentům zjistit přibližnou úroveň dovedností studentů, které nemusí osobně znát.
Co kdyby však váš učitel (a zároveň i ředitel vaší organizace budó) znal osobně všechny studenty? Co kdyby se všichni studenti vašeho umění navzájem znali a pravidelně spolu trénovali? Byla by tu stále potřeba nebo touha po standardizované formě hodností?
I když je nemožné znát vývoj v budoucnu, zajímalo by mě, zda bojová umění mohou v moderní době směřovat směrem spíše k menším skupinám, a tím pádem i k menší standardizaci, která by pokrývala regiony či země, jako je tomu nyní.
Dnes považuje mnoho studentů Japonsko a jeho organizace budó za jakousi centrální autoritu, která je složená z těch nejpokročilejších mistrů. Málokterý z těchto studentů tam však byl nebo trénoval s těmito kapacitami.
Jejich pocit sounáležitosti s uměním nebo dódžó ve skutečnosti spočívá v osobě, která je pravidelně učí, v budově, kam pravidelně chodí.
Bývaly doby, kdy jen málokterý neJaponec měl takovou úroveň dovedností a zkušeností, aby mohl vyučovat samostatně. To se však již změnilo a stále více učitelů se dostává do situace, kdy při páskování přebírá plnou zodpovědnost za své studenty.
Představa, že učitel sedmého danu se čtyřicetiletými zkušenostmi s výukou ve vlastním dódžó potřebuje přivést ještě někoho jiného, aby ohodnotil pokrok jeho studentů, je vcelku podivná…a hlavně nesmyslná.
A proto, co kdyby si tento učitel sám stanovil standardy pro jednotlivé stupně? A sám by se mohl rozhodnout, že bude vydávat licence typu menkjó namísto jednotlivých pásků. Anebo to zkombinoval, pokud mu takový systém dával smysl.
Případně by se takový učitel rozhodl celý systém hodnocení (nařízený z organizace, pod kterou patří) změnit. Tehdy, místo toho, aby studenti říkali: “můj pásek je certifikovaný tou a tou mezinárodní asociací karate,” by říkali: “můj pásek je certifikovaný mým učitelem.” Pokud takový student pak nedokáže předvést techniky správně, případně se chová špatně v (i mimo) dódžó, pak to nebude vina nějaké organizace (jež mu pásek udělila), ale jen a pouze daného učitele.
A to není tak špatná představa, pokud se nad tím zamyslíte. Učitel se již nemůže „schovat“ za organizaci („to ne já, ale organizace mu tento pásek udělila, být to na mě, já bych mu to nedal“), ale mít svobodu a zároveň i (obrovskou) zodpovědnost opáskovat pouze ty studenty, za jejichž výkony si plně stojí.
Zkrátka (různé) systémy hodnocení mají své silné i slabé stránky. Stojí za to je zvážit.

Dave Lowry píše Karate Way od roku 1986. Více informací o jeho článcích a knihách najdete na stránkách blackbeltmag.com, kde si zadejte jeho jméno do vyhledávače.

Zdroj: časopis Black Belt, prosinec/leden, 2023, strana 18-19

napsal: Dave Lowry