Dávejte si pozor na svá slova

Přečteno: 188

Zamyslete se nad tím, jak mohou vyslovená nebo i jen zaslechnutá slova ovlivnit způsob, jakým trénujeme v dojo. A ta stejná slova mohou i ovlivnit způsob, jakým svým tělem hýbeme.
Může se to zdát přitažené za vlasy, uznávám. Většina z nás nevěří na magická kouzla, na schopnost pouhých slov ovlivnit fyzický svět. Nikdo nezemřel proto, že by na něj někdo ukázal prstem a zakřičel “bum!”. Přesto existují způsoby, jakými mohou slova ovlivnit nejen naše vnímání, ale i způsob naší existence. Karate dojo je jen jedním z míst, kde se to může stát.
Vezměte si například techniku jodan uke, jak se překládá? Pravděpodobně řeknete “blok na vysoké pásmo“. Uke však neznamená “blokovat“. Uke v judu nebo aikidó neblokuje. On nebo ona techniku “přijímá“. To je to, co “uke” znamená: přijímat. Pokud uvažujete ve smyslu blokování, uniká vám hodnota přijímání techniky a využití tohoto přijímání ve svůj prospěch.
Stejně tak když týden, co týden slyšíte svého učitele mluvit o tom či onom bloku, ovlivňuje to způsob, jakým pohyb vnímáte. Pokud tomu nevěříte, přeložte si v duchu toto slovo jinak: Pokaždé, když uslyšíte “blok“, myslete na “příjem“.
To je pouze jeden z mnoha příkladů a většina karatistů se s ním pravděpodobně ztotožní. Jiné jsou rafinovanější. Co je například “přední kop“? V japonštině se tomu říká mae geri. Studenti většiny škol japonského karate si okamžitě vybaví mentální obraz předního kopu.
Okinawští karatisté však tak jasnou představu nemají. V tradičním okinawském karate existuje mnoho způsobů kopů obecně směrem dopředu a všechny by se daly označit jako “přední/čelní kopy”. Některé formy vyžadují vytočení chodidla a nohy z kyčle, tzv. vývrtku. Kop nemíří přímo dopředu, ale má se otáčet, podobně jako otočný úder.
Některé přední kopy v okinawské kata jsou ve skutečnosti prováděny šikmo. V jiných školách se předním kopem rozumí kop špičkami nohou. Použití bříšek chodidla nebo paty k úderu je považováno za úder.
Není úplné jisté, že by před nějakými dvěma sty lety nějaký okinawský učitel karate používal termín “mae geri” nebo podobné slovo v původním okinawském jazyce. Možná však nepoužíval vůbec žádný termín. A o to právě jde. On i jeho současníci pravděpodobně jen říkali: “Kopejte takhle.” Pak to předvedli. V té době na přesnou terminologii nikdo nehleděl, protože cílem bylo se naučit kop, a nikoliv znát co nejvýstižnější (a tedy nejsprávnější) název té které techniky.
Je třeba si uvědomit, že skupina studentů seřazená v úhledných řadách a předvádějící kata nebyla součástí historie okinawského karate. Právě naopak. Trénink se nevedl v dojo, jak jej známe nyní – v okinawském jazyce pro tento prostor dokonce ani neexistuje ekvivalentní slovo.
“Hodiny” karate probíhaly na dvoře učitele nebo na mýtině v lese. Učitel byl pravděpodobně s některými studenty příbuzný, ostatní znal osobně, znal i jejich rodiny. Každý student měl plnou pozornost tohoto učitele. Ten by nestál v čele třídy a neštěkal příkazy. Stál by přímo vedle vás.
V takovém prostředí nebylo třeba žádné terminologie. Váš učitel nepotřeboval slova. Prostě vám to ukázal a vy jste jej napodobili. To mimochodem platí i pro japonská umění, myslím ta tradiční koryu z feudální doby.
Před časem mě kontaktoval jeden spisovatel; chtěl, abych mu dal pár termínů pro různé seky mečem, které chtěl použít ve své knize – něco jako třeba “proplétající se dračí švih“.
Musel jsem spisovateli odpovědět, že takových výrazů ve skutečnosti moc není. Tsubame gaeshi, “vracející se vlaštovka“, je jeden příklad, pravda. Ale drtivá většina klasických ryu nemá mnoho jasné terminologie. Stejně jako u Okinawanů byly skupiny studentů tak úzce příbuzné, že nepotřebovaly slovník termínů.
Mnohým karatistům to bude znít podivně. Moderní karate má totiž obrovské množství terminologie. Ty jsou nevyhnutelné pro to, aby se přesně definovala technika, a ta tak byla stejná po celém světě. Vytvoření japonského názvosloví pro karate bylo záměrným krokem, který mnozí senseiové raného okinawského karate použili, aby své umění učinili přijatelnějším i na pevnině. Na tom není nic špatného – ale může to bohužel z karate udělat statické umění, ve kterém je důležitější dělat něco “správně” spíše než to dělat efektivně.
Přední postoj neboli zenkutsu dachi je postoj, při kterém musí být určité procento váhy na přední noze a jiné procento na zadní noze. To je “správná” definice a způsob, jak v dojo zaujmout přední postoj. Je to zkrátka přední postoj. Splnění těchto standardů však není totéž jako zaujmutí postoje co nejefektivnějším způsobem, postoje, který se může lišit v závislosti na velikosti, délce nohou, kondici nebo ohebnosti člověka.
Učitel, který vyučuje pouze jediného studenta, to vidí a může přizpůsobit výuku i postoj studentovým tělesným predispozicím. Když však existuje ustálené slovo s odpovídající normou, tento druh individuality se ztrácí. Když student slyší “přední postoj”, má na mysli ideál. Takový, který nemusí být pro daného studenta vhodný, proveditelný, nebo dokonce zdraví (tj. kloubům) prospěšný.
V tomto smyslu má pak slovní spojení “přední postoj” určitou moc – a bohužel ne moc dobrou…
Musíme si uvědomit, že když mluvíme o “předním kopu”, mae geri, oba termíny jsou přinejlepším přibližné. Slova nejsou podstatou věci. A když se slova určitým způsobem zafixují v mysli, mohou ovlivnit způsob, jakým provádíme techniky, které mají popisovat.
Vždy je dobré studovat japonskou terminologii v dojo. Může poskytnout cenná vodítka k významu technik. Je ale také dobré mít na paměti, že ať už jsou názvy technik v japonštině, angličtině nebo češtině, neměla by mít nad vaším tréninkem příliš velkou moc. Víte, na konci toho všeho nejde o název, ale o funkčnost. Toto mějte neustále na paměti, až příště budete „blokovat“ úder…anebo raději „přijímat“?

napsal: Dave Lowry

zdroj: Watch Your Words

Poznámka překladatele – Toto se týká i jiných systémů boje. Bohužel až příliš často se zaobíráme spíše diskusí nad správnou gramatikou při určení nejvhodnějšího názvu té které techniky a často nám uniká skutečná pointa – funkčnost techniky. Sám jsem v některých jujutsu školách mnohokrát viděl provádět hody bez vychylování (aneb tupá síla), škrcení bez důležitých detailů, kdy technika působila pouze svou (opět tupou) silou a nikoliv tlakem na konkrétní místa na krku, apod. Jako by pro tyto “akademiky v gi” bylo mnohem více důležitější se “do krve” pohádat, jestli se něco má jmenovat  “… harai” či “… barai”, než zrevidovat, jestli technika funguje správně a jaké principy ma vlastně demonstrovat.

přeložil: Jarda Kolcun

Series NavigationSumo není jen o velikosti: Jak zápasníci používají strategii k vítězství (nebo prohře)! >>

Autor

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *