Jeden chlapík, který k nám chodil do dojo, se hodně zajímal zvláště o duchovní aspekty, jež v karate viděl. Jednou nám po tréninku řekl, že nevadí, když občas vynechá trénink, protože on cvičí karate, i když hraje na kytaru.
Shovívavě jsme se tehdy na něj podívali a od té doby byl častým terčem vtipů…když nedorazil na trénink. Pravděpodobně si v té době piloval techniku úderu gyaku tsuki tím, že brnkal akordy “Stairway to Heaven“. A ani nás moc nepřekvapilo, když zanedlouho skončil.
O tom, že studium bojového umění časem pronikne, a vlastně i by mělo proniknout, do dalších oblastí vašeho života, toho bylo publikováno mnoho. To však následně bohužel vedlo k mylnému přesvědčení, že jen proto, že se snažíte přistupovat například ke hře na kytaru se stejným záměrem a zaujetím jako ke karate, pak brnkání je vlastně “skoro stejné” jako sparring, protože to je vlastně takový souboj se strunami, které musíte ovládnout „podobně“ jako musíte na tatami ovládnout soupeře, že? Asi nemusím říkat, že to je absolutní hloupost.
Když vám například rovnováha, zlepšená díky karate, umožnila minulý víkend překonat rychlý proud řeky, neznamená to, že naopak víkendové cachtání v řece zlepší vaše karate.
Stejné pojetí (ne)přenosu se pak uplatňuje u všech tradičních japonských do: budó, shodó (kaligrafie), kadó (aranžování květin) a chadó (čajový obřad). Ačkoli jsou si v jádru podobné, musíme být opatrní a nedělat ukvapené závěry.
Známý je příběh o mistrovi čajového obřadu, který nechtěně urazil samuraje a byl vyzván na souboj. V zoufalství se obrátil na svého přítele, zkušeného šermíře, který mu odpověděl: “Udělej mi čaj.” Čajového mistra toto přání překvapilo, ale rozhodl se, že čaj svému příteli uvaří. Následně provedl obřad, jako by byl jeho poslední – což možná byl. “Přistupuj k souboji se stejným duchem, s jakým jsi připravil ten čaj,” řekl poté šermíř…. Můžete hádat, co se podle této legendy stalo. Čajový mistr se dostavil k souboji, klidný a vyrovnaný, naplněný duchem čajového obřadu, a překvapený samuraj ztratil odvahu a utekl. Je to skvělý příběh, který má i důstojnou pointu…ale ve skutečnosti by čajový mistr zemřel.
Duch je úžasnou a často i podceňovanou silou, ale nemůže nahradit technické dovednosti. Chcete se stát dobrým karatistou? Cvičte karate. Je pošetilé se domnívat, že by odborník na meč mohl vzít do ruky štětec a automaticky se stát schopným kaligrafem nebo že by odborník na aranžování květin mohl předvést skvělou kata jen proto, že své umění sdílí s karate.
Avšak pozor – stejně tak by ale bylo hloupé odmítat jasné paralely mezi tradičními japonskými do. Sen Soshitsu byl 15. generací velmistrů chado, školy čajového obřadu Urasenke. Řídil školu v kritických letech 1924 až 1964, kdy se Japonsko stalo světovou velmocí a následně bylo během druhé světové války rozdrceno, aby se znovu proměnilo v moderní stát. Byl to právě jeho nápad prezentovat čajový obřad na Západě, kdykoliv tam cestoval. Následující slova napsal Sen Soshitsu o čajovém obřadu, ale jeho slova můžete číst i s ohledem na bojová umění:
“Těm, kteří usilují o následování cesty čaje, se chraňte před závistí. Stavět se do středu dění, závidět nebo pokoušet druhé – to je neodpustitelné. Poznejte svou povinnost a denně se ponořte do Cesty čaje, a naleznete spokojenost. Čím více budete vzhlížet k druhým, tím jasnější bude vaše vlastní postavení vůči nim.“
“Kdykoli se stane něco špatného, lidé se snaží, aby vypadali co nejlépe. Pokud si však vzpomeneme na pokoru hostitele v čajovně, někoho, kdo zná duchovní chuť čaje, pak se tato neustálá touha po moci kvůli sobě samé ukáže jako to, co je.“
“Poznej, co víš, a poznej, co nevíš, protože teprve pak se ukáží hranice tvé síly. Chcete-li dosáhnout duchovní síly, chopte se příležitosti, jakmile se vám nabídne; věnujte se studiu i praxi.“
“V životě je mnoho těch, kteří předstírají poznání a svádějí ostatní na scestí. Žádné jednání nemůže být trestuhodnější. Cesta není nikdy jediná (správná). Je otevřená všem, kdo po ní chtějí jít, ale ti, kdo se na ni vydávají, nutně potřebují cestu těch, kdo ji prošli dříve.”
Nabídl tento mistr karatistům něco hodnotného? No, sice cvičil bojová umění, konkrétně judo a kendó, ještě v době, kdy měla blíže k boji než ke sportu. A byl to i silný muž, ale karate nikdy nedělal. Místo toho se celý den věnoval čajovému obřadu.
Pravděpodobně ani nedokázal lžičkou na čaj rozbíjet prkna ani ji používat k sebeobraně, takže by se dalo mylně usuzovat, že nemohl nabídnout nic hodnotného pro výchovu karateky.
Stavět se do středu dění, žárlit na ostatní, snažit se vypadat dobře, když se něco nepovede – tyto nedostatky řešil u čadóky, ne u karateky.
Když nám radil, abychom nezapomínali na důležitost pokory a vyhýbali se touze po moci, bylo to myšleno tak, abychom to aplikovali v čajovém pokoji, ne v dojo.
Vědět, kolik toho nevíte, abyste dokázali ocenit a rozšířit hranice svých sil – v těchto slovech jistě není poučení pro studenta karate.
A ti, kteří předstírají znalosti a tím svádějí ostatní na scestí? To je problém výlučně čajového obřadu, jistě ne něco, před čím bychom se museli chránit v karate. Anebo je to jinak?
Možná je v karate dojo tolik poučení, že nepotřebujeme zkoumat jiné Cesty nebo naslouchat slovům těch, kteří se těmito již Cestami vydali.
A možná však, že když rozšíříme své obzory při následování nějaké Cesty, uvidíme, že ostatní, kteří jdou po jiných Cestách, nás mohou dovést mnohem dál a hlouběji i na té naší.
napsal: Dave Lowry
Zdroj: Improve Your Martial Arts Training With Knowledge From Outside
přeložil: Jarda Kolcun
