Pokud sledujete některou ze sociálních sítí používaných mladými lidmi v Japonsku, pravděpodobně znáte zkratku “KY”. Může to znít záhadně. A nebude to o nic méně záhadnější, když se dozvíte, že KY znamená kuuki yumei. A i když umíte japonsky, nemusí vám to nic moc říkat: “Přečtěte si vzduch“. Vědět, co to znamená, může ovlivnit způsob, jakým trénujete v dojo.
Pravděpodobně nikdy neexistovala civilizace, která by byla tak homogenní jako ta japonská. Naproti tomu pravděpodobně nikdy neexistovala tak heterogenní společnost jako ta ve Spojených státech. Zamyslete se nad tím: Žádný Japonec se druhého nikdy nezeptá: “Z jaké země pocházeli tvoji předkové?” Všichni Japonci pocházejí totiž ze stejného místa…z Japonska.
V národě, kde všichni sdílejí stejnou historii, kulturní normy a standardy, je toho skutečně hodně, co není třeba vysvětlovat. V osobním styku lze mnohé považovat za samozřejmé. Je to trochu nadsázka, ale pokud se Japonec cítí nepříjemně, většina ostatních Japonců v místnosti to pozná – anebo to poznat dokážou. Existuje typická řeč těla, která se projevuje. Je pro ně snadno čitelná.
V japonském dojo je to podobné: Pokud je s vámi učitel spokojen, poznáte to – za předpokladu, že umíte číst signály… stejně tak, pokud je nespokojený.
To znamená, že velká část komunikace v dojo může probíhat beze slov. Západní “odborníci” na Japonsko z toho však často dělají velkou ezoterickou vědu. V některých případech se to až směšně zveličuje. Například je absurdní si myslet, že všichni Japonci reagují na lichotky, urážky, frustraci nebo radost naprosto stejně. Obecně však platí, že sociální náznaky jsou v dojo i jinde přinejmenším přiměřeně spolehlivé.
Hodiny v mnoha západních (nejen) karate dojo začínají, když pokročilý student vidí senseie vcházet do tréninkového prostoru a zakřičí: “Seřaďte se!” Zajímavé však je, že v klasických bojových uměních v dojo se to obvykle neděje. Senpai vidí učitele přicházet a bez velkého povyku jde na své místo, kde se má utvořit řada. Jeho “služebně mladší” kolegové si toho ihned všimnou. Nic se neříká. Všichni studenti automaticky zaujmou své místo. Není třeba žádných slov.
Může se to zdát jako banalita, ale ve skutečnosti je to důležitá součást výcviku – nebo alespoň byla v dávné době, kdy ti v dojo používali své umění následně v boji. V bitvě, jakou tito lidé znali, stejně jako ve všech bitvách, bylo mnoho chaosu: hluk, zběsilá akce, strach. Komunikace, pokud jste byli závislí pouze na slovním nebo vizuálním sdělení, byla riskantní. Ne, museli jste být schopni “cítit”, co skupina kolem vás vyjadřuje…vycítit to a reagovat. Ano, válka v Japonsku zahrnovala i individuální boj. Závisela však především na formacích a skupinových akcích. Všechny ty řeči o “osamělých samurajích” jsou romantické nesmysly. Pokud samuraj nedokázal pracovat ve skupině, zemřel.
K popisu této neverbální komunikace se používá mnoho japonských termínů. Skupina, pevně semknutá díky bojovému výcviku, se někdy nazývá dantai, což se dá přeložit jako jednotlivci, kteří se pohybují jako jeden efektivní celek. Haragei, doslova “břišní umění“, je slovo, které popisuje komunikaci, jež přichází zevnitř. To nás přivádí zpět ke kuuki yomei. “Číst ve vzduchu” znamená umět vycítit, co se děje, aniž by nám to někdo řekl.
Pro seriózního karatistu (nebo judistu, či jujutsuku) je rozhodující, aby si vytvořil vztah s učitelem, který je založen na schopnosti číst vzduch kolem tohoto učitele a v dojo obecně.
Navštivte dojo, skutečné dojo, kde se vyučuje některá z koryu, na několik dní a uvidíte, jak to může vypadat úplně jinak, než jak jste zvyklí. Jeden den je nálada odlehčená, lidé vtipkují a baví se. Jindy je nálada napjatá, stísněná. Nikdo nemluví. Všichni cvičí se smrtelnou vážností. Tyto rozdíly vznikají proto, že studenti v dojo umí číst svého učitele. Vědí, že v tento den je s nimi a s jejich tréninkem spokojený. V jiný den vidí něco, co se mu nelíbí. Podle toho reagují na obojí.
Teď nemluvíme o učitelích, kteří jsou psychicky nevyrovnaní, kteří v mžiku přechází od úsměvu k vrčení. Mluvíme o senseích, kteří poznají, kdy se jejich studenti snaží a kdy se flákají, kdy jsou zcela zapojeni do výuky a kdy se nechávají myšlenkami unášet jinam. Studenti, zejména ti “služebně starší”, to budou vnímat také.
Představte si dojo jako jakési mraveniště. Senpaiové jsou ti, kteří mají jednu anténu napojenou na to, co se kolem nich děje. Než začne denní trénink, mohou si povídat s ostatními. Druhou anténu mají naladěnou na svého učitele – i když zrovna stojí kolem a povídá si s ostatními. Velmi rychle dokážou určit, co chce. Ostatní budou naladěni na své senpaie a jejich akce se budou od nich odvíjet.
Není snadné naučit se číst vzduch v dojo kolem svého učitele. Pokud si myslíte, že učení bojového umění se omezuje na to, že přijdete, absolvujete lekci, zacvičíte si a pak odejdete a pokračujete ve svém životě, máte při získávání této dovednosti smůlu.
Musíte se soustředit, soustředit se a vnímat vše, co se v dojo děje. Vyžaduje to čas a neuvěřitelné úsilí. Pokud chcete říct, že studujete japonské bojové umění, nebudete mít lepší šanci to skutečně dokázat do té doby, dokud se nenaučíte číst vzduch v dojo.
napsal: Dave Lowry
Zdroj: Read the air; Dave Lowry; Black Belt Magazine June/July 2022, strana 20-21
přeložil: Jarda Kolcun
