Co dělá dobrého učitele bojových umění dobrým učitelem a proč si ho musíte najít?

Přečteno: 26

Budoucí studenti bojových umění se často ptají: “Které bojové umění by pro mě bylo nejlepší?“. Možná by si však měli položit jinou otázku: “Který instruktor by pro mě byl nejlepší?

Nachází se škola vašeho učitele tři hodiny cesty od vašeho domova, díky čemuž můžete trénovat pouze dvakrát nebo třikrát měsíčně? Pokud ano, musíte se smířit s tím, že se budete učit pomaleji a že vás čekají frustrující návštěvy jeho dojo, kdy si neosvojíte žádnou novou látku, ale místo toho budete opravováni v tom, co jste se již naučili.

Je váš učitel starý? Pokud ano, možná zjistíte, že se vaše pohyby zmenšují a zkracují v místech, kde by měly být velké a dlouhé. Viděl jsem dojo, kde se dvacetiletí kluci pohybovali, jako by byli měsíce od vozíku. Podvědomě nebo záměrně kopírují postoje a pohyby staršího učitele, i když jim říká něco jiného.

Brání vám škola nebo práce v tom, abyste trénovali tak často, jak byste chtěli? Pokud ano, budete se muset smířit s tím, že nebudete postupovat tak rychle, jak byste si přáli – i když vaši kamarádi v dojo získávají pásky rychleji než vy a nechávají vás za sebou.

Proč jsem začal těmito třemi scénáři? Abych něco naznačil: Trénink pod vedením i dobrého učitele bojových umění není vždy dokonalý. Často je třeba překonávat překážky a některé jsou poměrně náročné.

Bez ohledu na to, jak náročné věci jsou, je váš život samozřejmě mnohem snazší s dobrým učitelem, než kdybyste měli učitele špatného (ale mohli jej vidět častěji). Jinými slovy řečeno, proti překážkám, kterým byste čelili ve výuce pod vedením špatného instruktora, nemáte prakticky žádnou šanci uspět.

Téměř všechny problémy v dnešních bojových uměních lze vysledovat právě ve špatné výuce. Nemám na mysli jen ty učitele, kteří o sobě prohlašují že jsou mistry a předstírají, že mají dovednosti, které ve skutečnosti nemají. Anebo ti, kteří učí především proto, že tím řeší nějaký problém svého ega.

Mám na mysli také ty učitele, kteří jsou sice poctiví, mají dobré úmysly a jsou i obětaví, ale přesto jsou špatní. A nyní si vysvětlíme proč.

Dovolte mi, abych vám nejprve předložil dvě hypotézy, které pomohou vysvětlit můj názor. Zaprvé, učit budó je nesmírně obtížné. Za druhé, je jen velmi málo lidí, kteří jsou k tomu kvalifikovaní. Nějak považujeme za samozřejmé, že budó se snadno učí a naučí, pokud má člověk fyzickou a psychickou výdrž u něj vydržet. Vždyť po celé zemi jsou tisíce dojo a tisíce učitelů v nich i v klubech zdraví a komunitních centrech. Považujeme také za samozřejmé, že každý držitel černého pásu je automaticky dobrým učitelem.

Pravdou však je, že bojová umění jsou velmi komplexní. Je těžké se je naučit, a ještě těžší je, je naučit jiné. Většina lidí toto však nechápe.

Však co je těžkého na tom naučit kop, že? Je lákavé si myslet: “Minulý měsíc jsem se naučil mechaniku kopu stranou (yoko geri) a pak jsem ho několikrát procvičil. Teď už ho můžu učit.” To je ale obrovský omyl. Umět kop stranou zahrnuje pochopení jeho mechaniky, nejprve specificky té vaší. To ale stále neznamená, že ho dokážete naučit i jiné s odlišnou postavou. Každý má jiné tělo („vysocí pavouci“ vs „osvalení hobiti“), a proto musí při naučení čelit jiným problémům. Pochopit kop stranou natolik důkladně, abyste byli schopni se s těmito odlišnostmi vypořádat, vyžaduje roky tréninku, stejně jako zkušeností, a především vhled do problematiky celkové. V opačném případě učíte fyzický pohyb, a nikoliv podstatu techniky.

Ve stejném smyslu je i obrovský rozdíl naučit se kop stranou, když stojíte v solo řadě vedle sebe na lekci. Ale naučit se přesnému načasování jeho použití, metodám efektivního použití, nemluvě o koordinaci pro jeho použití v kombinaci s dalšími technikami…to je úplně jiná úroveň.

Skutečnost je taková, že většina karatistů, kteří se tyto pohybové dovednosti dobře naučí, mají pouze talent potřebný k tomu, aby se tu, kterou techniku naučili sami. Znají totiž své tělo a dokážou si ji přizpůsobit tak, aby ji provedli správně a ve správném okamžiku. Ve skutečnosti se ji tak nenaučí díky učiteli, ale paradoxně navzdory němu.

Než učitel začne učit kop stranou, musí udělat víc než se jen naučit, jak ho biomechanicky provádět. Musí pochopit základní obecné principy svého stylu boje. Musí vidět, jak jsou tyto principy vtisknuty do kopu – jinými slovy, propojit obecné s konkrétním.

Ale musí také chápat opačný postup – jak konkrétní úder (v tomto případě kop stranou) odráží obecné principy jeho umění. Musí vědět, jak a jestli kop zůstává v souladu s těmito principy a jak je demonstruje. Jedině tak může učit základy karate jako celku, místo aby jen předával jednotlivé techniky.

Neschopnost právě toto udělat, je i důvodem, proč tolik instruktorů údajně vyučuje kombinaci několika (karate) stylů. Nechápou, že bojové umění musí být založeno na ucelených jednotných principech, které organizují tělo a mysl stejným způsobem, který je spolehlivý a hlavně celistvý.

Interpretovat karate jako „sbírku“ v podstatě nesouvisejících technik a pak je učit bez jakéhokoli smyslu pro souvislost, je jednou z největších chyb, kterých se učitelé karate dopouštějí.

Skutečnost je taková, že karate vyžaduje určitou perspektivu, aby mohlo být efektivně předáváno. Dobrý učitel se musí postupně vyšplhat do bodu, kdy je jeho pohled dostatečně široký, protože jen tak může ostatním ukázat, jak se tam dostat a jak se posunout dál. A ano, ani s takovým učitelem to není snadné. Ale bez něj? Hodně štěstí.

napsal: Dave Lowry

Zdroj: What Makes a Good Martial Arts Teacher and Why You Need to Find One

přeložil: Jarda Kolcun

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.