Měl by sensei někdy odejít do důchodu?

Přečteno: 23

Je to náročné téma, ale snad jsem konečně dost starý na to, abych se jím zabýval objektivně – a s určitým nadhledem, který stojí za to sdílet. Otázkou tentokrát je, kdy by měl člověk v karate nebo jiných formách budó odejít do důchodu.

Krátké vysvětlení: Žádný seriózní bojový umělec “neodchází do důchodu” v tom smyslu, že by přestal trénovat, studovat a zkoumat život cestou bojového umění. V japonštině existuje výraz, že člověk by měl žít svůj život jako kara kyohi, tedy naplno, dokud z vás nezůstane „suchá slupka“. Z žádného bojového umění nelze odejít do důchodu, všechna představují celoživotní Cestu. Nastane však okamžik, pokud učitel budó žije dostatečně dlouho, kdy již musí uvažovat o odchodu ze své vedoucí pozice. Přesněji řečeno, musí být ochoten ustoupit, aby umožnil nové generaci převzít aktivní učitelskou roli.

To může některé čtenáře překvapit. V populárních legendách (a filmech) o bojových uměních je vousatý mistr nejen stále v čele, ale také neustále překonává své mladší, silnější žáky. Skutečnost je však taková, že ačkoli nám budó může zajistit zdravý život a můžeme se naučit lépe zacházet s načasováním a dalšími jemnostmi způsobem, který dokáže porazit mladší a silnější cvičence, umění nás nemůže magicky osvobodit od času. Pokud budeme žít dostatečně dlouho, budeme chřadnout jak fyzicky, tak psychicky. To je zkrátka fakt.

Nenaznačuji tím, že vaše budoucnost senseie bude budoucností chřadnoucího, mumlajícího dědka. Nebo že pro vás v dojo, které jste tak dlouho vedl, nebude vždycky místo. Jde spíše o to, že musíte přijmout změny. Přizpůsobit se jim. Užívejte si je tak, jak budou postupně přicházet.

Ve staré japonštině existuje název: go inkyo sama. Go je čestný titul, stejně jako sama, což je formálnější verze slova san. Inkyo označuje zvláštní, soukromou oblast, životní prostor vyhrazený pro ty, kteří odešli do důchodu z každodenního života. Ve starém Japonsku se válečníci, šlechtici a bohatí staří lidé často stahovali do ústraní od své kariéry i od každodenního shonu. Na sklonku svého života se věnovali umění, svým koníčkům nebo studiu historie či filozofie. V Japonsku se tento termín používá dodnes. Podnikatelé a další profesionálové se na toto období těší. Po celé této zemi můžete vidět go inkyo sama: lidé pracují na zahradě a věnují se dalším činnostem, na které jako pracující dospělí nikdy neměli čas.

V dojo senseiové, kteří se stanou go inkyo sama, nepřestanou nutně chodit na lekce. Avšak přestávají nadále vést výuku. Například Gichin Funakoshi (zakladatel karate školy Shotokan, pozn. překladatele) v posledních letech svého života seděl na židli po straně dojo. Pozoroval učitele, kteří vedli cvičení. Čas od času si některého z učitelů zavolal, aby jim něco řekl nebo poradil. Většinou však nechával tyto učitele, aby zaujali své místo, dozráli a rozvíjeli svou osobnost potřebnou pro vedení.

Často – až příliš často – stárnoucí západní učitelé karate rádi věří, že “na to ještě mají“, pokud jde o jejich fyzickou zdatnost. Ego může hrát obrovskou roli. Tito senseiové věří, že jsou nepostradatelní, že ti mladší senioři v dojo jsou možná schopni vést hodiny, ale jen pro začátečníky anebo děti, a že ty pokročilé věci mohou přijít stále pouze od nich.

Navštívil jsem dojo, kde sensei zastával tento postoj ještě dlouho poté, co již nebyl “použitelný”. Trval na tom, že je to on, kdo nadále všechno řídí. Přednáší a probírá témata, která už všichni slyšeli tucetkrát. Senioři jsou samozřejmě zdvořilí, a tak naslouchají a vše odkývají. Je však cítit jejich frustrace. I sensei je frustrovaný. Často ví, že opakuje stejné instrukce a že už nedokáže sám fyzicky předvést to, co svým studentům říká. Může být rozmrzelý, dokonce i rozzlobený. A vybíjí si to pak na studentech. „Vy si myslíte, že to umíte, ale pořád vám to moc nejde!

Člověku je stárnoucího učitele v této situaci líto. Zároveň by měl vědět, že takový sensei narušuje plynulý tok bojového umění. Pokud je to dobré dojo, vychoval již generaci pokročilých studentů, z nichž někteří by měli být schopní a dostatečně kompetentní, aby postupně převzali roli učitele.

Anebo ne a pak od starého senseie často uslyšíte: “Nejste připraveni.” Nu a je otázkou, jestli je to proto, že si sensei opravdu myslí, že on sám je má ještě co naučit, aby jeho senioři “konečně dozráli”. Nebo jen jeho ego nezvládá fakt, že musí již své pokročilé studenty nechat jít jejich vlastní cestou výuky?

Pokud jste stále ještě mladý, může vám toto téma připadat strašně teoretické. Je těžké si představit, že přijde den, kdy budete muset uvažovat o takových věcech, jako je odchod do (senseiovského) důchodu.

Abychom byli spravedliví, nesmíme zapomenout, že na každého starého učitele, který nechce odejít, když by již měl, připadá zároveň také (až příliš) sebevědomý student, který si myslí, že je připraven stát se učitelem, i když tomu ve skutečnosti tak není. Ale to je na jíný článek.

Všichni začínáme svůj trénink s více či méně sobeckými zájmy. Chceme být silnější, schopnější čelit hrozbám i nepřízni osudu. Nikdo z nás nepřišel do dojo jen proto, že by od samého začátku svého studia chtěl zachovat a zdokonalit umění a předávat ho dále. Tak daleko do budoucnosti jsme při svém prvním příchodu do dojo většinou nemysleli.

Pokud hovoříme o špatném učiteli, tak ten nikdy neztratí onu sebestřednou mentalitu při výuce. I když učí, jeho pozornost se soustředí pouze na sebe (aby byl nadále obdivován). Jeho studenti jsou tak do jisté míry jen jiným způsobem, jak opět poukázat na své vlastní úspěchy.

Pokud hovoříme naopak o dobrém učiteli, tak ten na jedné straně sice sleduje vlastní zájmy, ale zároveň se začíná zajímat o ostatní studenty v dojo a o rozvoj umění jako takového. Postupně dospívá k pochopení, že není středobodem dění v dojo. Je pouze dalším článkem v dlouhé linii, která se táhne až k zakladateli školy boje a ke generacím učitelů, kteří přišli po tomto zakladateli.

Dobrý učitel si je vědom toho, že svou výukou vytváří další články pro budoucnost. Až přijde čas, musí svou tvorbu skončit. A musí umožnit dalším článkům, aby zaujaly své místo v historické linii. V hodnocení svých žáků bude vždy “senseiem”, a proto bude vždy respektován. Bude však mít navíc také tu možnost, že získá novou životní roli – go inkyo sama.

napsal: Dave Lowry

Zdroj: Should a Martial Artist Ever Retire?

přeložil: Jarda Kolcun

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.