Psychologie přežití 2

Přečteno: 90

Schopnost přežít = schopnost se adaptovat

Dovednost přežití není o ničem jiném než o umění adaptace na nové podmínky. Není to nic nového, stačí si uvědomit, že to děláme již několik desítek tisíc let, každý jeden den…a odborně se tomu říká evoluce…. V předchozích nástrahách evoluce jsme vždy nějak (emočně) zareagovali. A pokud to bylo správně (a my přežili), naše Amygdala si to zapamatovala. V opačném případě…no…řekněme, že v opačném případě jsme to již nemuseli dál řešit….

Čím dokonalejší civilizace je, tím méně potřebujeme dovednost se adaptovat, protože společnost je stabilní. Nehrozí válka, auta jsou plná přístrojů, které nás varují i chrání před nebezpečím, z přírody také prakticky zmizely veškeré živočišné i rostlinné nebezpečné druhy (alespoň v Čechách tomu tak je), zkrátka si žijeme jak „prasátka v žitě“ a když se pak dostaneme do situace, kdy musíme neplánovaně nouzově přespat venku, ujít nějaký náročnější pochod, či vlézt do studené vody, hned nás popadne panika z všech možných virů a bakterií, dehydratace, hladu či chladu, díky kterému dozajista umřeme….zkrátka naše dovednost se adaptovat se s postupem doby velmi velmi snižuje. Právě proto tu jsou podobné kurzy technik přežití, které nám mají ukázat, že jsme odolnější, než si myslíme.

Říká vám něco termín „dlouhodobá potenciace“ (LTP)? Je to proces, který poprvé popsal I.P. Pavlov u svých psů. Ti začali slintat pokaždé, když se ozval zvonek, protože věděli, že zvonek znamená, že jim pak přinesli jídlo. Ať jim již po zazvonění jídlo přinesli, anebo ne. Riziko je totiž nedílnou součástí učení. Nenaučíte se chodit, pokud to nezkusíte. Jasně, určitě při tom mnohokrát spadnete, než vychytáte všechny jemné detaily ladné chůze. Ale jak již prokázaly Pavlovovi psi, vše se lze naučit a čím intenzivnější podnět během procesu učení bude, tím rychleji se to naučíte. Když dáte ruku na rozpálený vařič, spálíte se tak, že příště to již neuděláte. Když budete chodit a pokaždé vás zachytí rodič, takže si nikdy nenabijete, proces učení bude mnohem delší.

V této souvislosti jsem si vzpomněl, jak nás trenér juda jednou vzal ven, když nám stále nešly techniky pádů. Měli jsme venku nejdříve dělat pády na trávě a pak i na silnici. Asfaltové silnici… Doteď si pamatuji, jak jsem při prvních pokusech velmi intenzivně cítil, která část těla nebyla přesně tam, kde být měla…a zároveň mě překvapilo, jak rychle se člověk v takových podmínkách člověk naučil padat správně. A také si vzpomínám, jak jsem pak machroval před svými spolužačkami, když jsem s lehkostí padal na mramorové či parketové podlaze s úsměvem od ucha k uchu, zatímco mé krásné spolužačky jen nevěřícně kroutily hlavou, jak je to možné. No…sice mi to moc nepomohlo k jejich sbalení, ale ty obdivné pohledy…jo, stálo to za to J

Když jsem pak byl mnohem starší, pamatuji si, jak na jedné lekci boje nožem si mě vzal instruktor stranou a říká mi „tak co, jak to zvládáš?“ S dosti samolibým úsměvem jsem mu řekl, že dobrý, že si myslím, že bych se noži již dokázal ubránit. Jen se pousmál, pak bleskurychle vytáhnul ostrý nůž a zaútočil poloviční možná dokonce spíše třetinovou rychlostí. Já vytřeštil oči a z místa, kde jsem stál, jsem odskočil slušné dva metry vzad. Tak asi tak jsem to uměl….

Co tím chci říci – díky tomu jsem si uvědomil, že padání na měkkých tatami anebo cvičení s tréninkovými tupými gumovými noži je dobré pro začátek. Ale pak, dříve či později, je nutné přejít i ven a na ostré nože, pokud chceme mít solidní jistotu, že nám to bude fungovat i v reálu. V opačném případě získáme jen falešnou jistotu, že to zvládneme. A tahle lekce (díky Aleši) mě naučila, že je obrovský rozdíl mezi tím, co si myslíme a co je.

Schopnost učení se v panice

Pokaždé, když se učíte něco nového, musíte přemýšlet nad každým jednotlivým pohybem. Tomu se říká explicitní učení a ukládá se do explicitní paměti.  To je místo, ze kterého si například vybavujete kuchařské recepty. Postupem času se to naučíte dělat tyto pohyby čím dál více automaticky a tato dovednost přechází do fáze implicitního učení.  Oba tyto systémy fungují na sobě absolutně nezávisle. U normálního člověka se může implicitní myšlení zcela zhroutit a zůstane mu jen to explicitní. Malcolm Gladwell, vynikající psycholog, k tomu dodává: „Kolaps znamená myslet příliš, panika nemyslet vůbec. Kolaps je ztráta instinktů a panika návrat k nim.

V této souvislosti si také vzpomínám na svou další příhodu. Úvodem bych měl říci, že mám skutečně velký strach z výšek a dosud jsem se ho nezbavil. V rámci svého vzdělávání jsem se před pár lety přihlásil na Kurz instruktora vysokých a nízkých lanových překážek, který pořádala FTVS UK. Začali jsme na nízkých překážkách, a to jsem si neskutečně užíval. Vázal uzly, stavěl různé nízké překážky a pak je testoval, prostě paráda. A pak jsme šli na vysoké překážky a tady začala moje noční můra, která zcela vygumovala naučené bezpečnostní drily. V rámci jednoho cvičení jsme měli vylézt na vysoký strom a upevnit záchranou síť. Byl jsem „dobrovolně“ vybrán, abych se postaral o jeden roh sítě. Vylezl jsem na strom a když jsem zjistil, jak vysoko vlastně jsem, začal jsem velmi slušně panikařit a mou jedinou snahou bylo co nejrychleji se dostat dolů. Klíčová informace tu je “co nejrychleji“… Na stromě jsem však musel vydržet ještě dalších několik desítek minut, než kolegové správně upevnili svou část, zatímco já pevně objímal svůj strom jako svého nejlepšího přítele. Když mi pak řekli, že už můžu dolů, byla moje mysl všechno jen ne klidná…asi jsem v tu chvíli připomínal spíše notně vyděšenou surikatu…

A protože rozum měl již pěkných pár minut volno, odepnul jsem nejdříve jedno a pak i druhé (!!!) jištění a až v posledním okamžiku jsem se zase chytnul, protože pokud bych pokračoval, dostal bych se dolů rekordně rychle, skoro bych řekl že až nezdravě rychle. Takže jsem se opět přitisknul ke stromu, pomocí dýchání (4×4) jsem se zklidnil a pak jsem si velice pomalu, krok po kroku, prošel celý bezpečnostní dril s jištěním, dokud jsem nebyl jistý, že jsem opět pevně připoután. A až teprve pak jsem bezpečně slanil dolů. Vynikající zkušenost na to, co může panika způsobit…ne, že bych si ji chtěl zase zopakovat, ale i tohle za to stálo.

Vždy se najde nějaký debil, kterému to nedocvakne“ J.F.Kennedy

Zajímavé je, že i když zcela evidentně vidíte, že je například řeka ten den hodně nad normál, vždy se najde někdo, kdo to v sobě popře a zkusí ji sjet. Záchranáři pak mají hodně práce, aby takového trotla zachránili. To samé se týká i situace v horách, kdy se v zimě každou chvíli dočtete o případech lidí, „kteří si mysleli, že to zvládnou“ a přitom měli buď nulové nebo minimální zkušenosti s podobnými situacemi. Víte, jedna věc je jít vědomě do nebezpečné situace, protože již není zbytí a improvizovat s tím, co máme a známe a druhá věc je to zkusit z hecu, nebo protože „si myslíme“….

I o tom by měly být dobré kurzy přežití. Naučit se udělat analýzu rizik a neposlouchat toho opičáka ve vaší hlavě, který může být uražený či vyhecovaný, a proto se vás bude snažit přesvědčovat, že jde jen o malou bouřku, a ne o vichřici…. Jak to však udělat?

Nejdříve je potřeba si uvědomit, že každou vteřinou dostáváte do mozku informace o celkovém objemu 6 MB…každou vteřinu. Zkuste si jen pro představu napsat jednoduchý textový dokument tak dlouhý, že bude velký celkem 6 MB. A tohle dostáváte každou vteřinu. Někde jsem viděl podobné přirovnání – je to jako byste při každém internetovém vyhledávání dostávali 6 milionů výsledků každou další vteřinu. Ať již to je jakkoliv, klíčové je, že je to tak obrovské množství informací, že byste byli paralyzování již v okamžiku, kdy otevřete oči, pokud byste neuměli informace filtrovat. Jedním z filtrů jsou tzv. emocionální značky. Čím výraznější, tím více vaši pozornost upoutá. Pocity totiž pomáhají nasměrovat logiku a rozum na místo (v mozku), kde mohou odvést co nejoptimálnější práci. Takže pokud je emoce velmi výrazná, pak to znamená nebezpečí (1.), anebo nějakou pozitivní emoci (2.). V tom případě se informace posílá do amygdaly, kde se rozhoduje čistě instinktivně. Buď bleskově odtáhnete ruku od ohně, leknete se či se naopak usmějete a až teprve pak vám dojde, že jste se usmáli.

Mozek si postupně buduje tzv. mentální modely, které bychom mohli jinak nazvat zjednodušenými schématy světa. Takový model vám může okamžitě prozradit pravidla v němž funguje okolní prostředí, nebo barvu a tvar známého objektu.

Uvedu příklad – řekněme, že doma hledáte knihu Emoční inteligence od Daniela Golemana. Při hledání netestujete každý předmět, jestli je to kniha, a navíc právě ta kniha, kterou hledáte. Ač by to bylo na první pohled logické, bylo by to ve skutečnosti zdlouhavé a únavné. Takhle to dělá počítač. Vy jdete rovnou po předmětech, které mají 1. tvar a velikost hledané knihy, 2. barvu obalu hledané knihy. Již jste provedli velmi významné filtrování, které sníží počet nalezených výsledků na max. jen několik desítek (pokud jste takoví magoři do knih, jako já ;-). Díky tomu, že máte v hlavě mentální model knihy Emoční inteligence, můžete jen zevrubně prozkoumat místa v domě a případně i rovnou vyloučit místa, kde kniha s velkou pravděpodobností nebude (předsíň, toaleta, kuchyň, pokoje mých dcer) a soustředit se naopak na místa, kde by kniha být mohla (ložnice, pracovna, obývák). Takže skenujete pokoje do té doby, dokud váš zrak neupoutá něco, co by splňovala rozměry i barvu hledané knihy.

A i přesto se může stát, že přehlédnete něco, co máte přímo před nosem. Tohle asi znáte, když něco hledáte v ledničce, že? 😉

Tunelové vidění a slyšení

Nové informace, zvláště ty posílené emocionálním výbojem, vytlačují z vaší paměti informace, které jste dosud o nějaké situaci měli. A navíc to i způsobí, že nedokážete věnovat pozornost více věcem najednou. Čím silnější emoce, tím zúženější pozornost máte. Určitě znáte pojem „tunelové slyšení“ a „tunelové vidění“. V zásadě jde o to, co jsem popsal výše. Najednou vidíte/slyšíte jen to, co máte přímo před sebou. Opět mohu ilustrovat na vlastním zážitku – když jsem se připravoval na instruktora systému FAST, součástí instruktorské certifikace je kromě jiného naučit se zvládnout (a později i zorganizovat) konfliktní scénáře, které budou přiměřené tomu, kterému člověku. Pamatuji si, jak jsem stál vůči jednomu štěkači (agresor, protivník), který byl opravdu hodně (verbální) agresivní. A zatímco jsem se snažil vyřešit tuto konfliktní situaci, druhý štěkač si stoupnul doslova vedle mě…a já ho vůbec neviděl, ačkoliv tam stál několik desítek vteřin…Štěkači přímo přede mnou se podařilo mě za stresovat natolik, že jsem viděl a slyšel jen jeho…

A ono koneckonců nemusí jít nutně jen o mezilidský konflikt (hádka vedoucí do rvačky). Hovoříme o jakékoliv krizové situaci, která je emočně tak intenzivní, že výsledkem je právě výše popsaná stresová reakce.

„Tohle se nemůže dít“

Charles Perrow, americký sociolog, který se proslavil studiemi průmyslových katastrof a leteckých či dopravních neštěstí, ve své knize Normal Accidents napsal: „svět si tvoříme dle naších očekávání, protože nedokážeme zpracovat komplexitu toho stávajícího. Pak zpracováváme informace odpovídající očekávanému světu a hledáme důvody pro to, abychom mohli vyloučit informace odporující. Při procesu tvorby našeho světa ignorujeme nečekané a nepravděpodobné interakce.“

Jinými slovy řečeno…už jste asi někdy zažili situaci, kdy jste si pro sebe říkali „tohle není možné, tohle se nemůže dít“. Tak přesně tohle je nejen možné a děje se a zároveň je to i zdaleka nejčastějším důvodem pro to, že lidé přicházejí o život….ať již se jedná o lavinu, povodeň nebo autonehodu…

Jsou například známy případy lidí, kteří rozmlátili své buzoly, protože ukazovaly jiným směrem, než si tito lidé mysleli, že mají jít. Zcela popřeli skutečnost a chtěli, aby buzola ukazovala tak, jak oni chtěli…

Při této příležitosti se mi vybavuje, jak nám náš instruktor na kurzu přežití popisoval jednotlivá stádia bloudění:

  1. V první fázi, kdy postupně dochází k odklonu od vytyčené trasy má člověk tendenci lehce ohýbat realitu. Tím je myšleno, že když na mapě je kostel vpravo a my vidíme na mapě, že je spíše před námi, pak si to vnitřně vysvětlíme tak, že to je možná menší zkreslení mapy. Vidíme kostel, a to je hlavní…bohužel.
  2. Ve druhé fázi již zcela evidentně popíráme realitu, a i když se odkláníme od správného směru stále více, přesto plánujeme svoje další kroky s (absolutně nesprávným) předpokladem, že kostel je plus mínus správným směrem. Vnitřně si nechceme přiznat, že jsme jinde, než si myslíme, že jsme.
  3. Třetí fáze je moment prozření, že možná již opravdu jdeme 2 hodiny úplně blbě a ten kostel je ve skutečnosti úplně jiný kostel…V této fázi to hodně lidí vzdává…vidí, že se zbytečně takovou štreku trmáceli a že se možná budou muset stejnou cestou vracet. Anebo udělat mnohem větší obchůzku, aby se dostali zpět na původní trasu…a to je hodně demotivující.
  4. Poslední fáze je proměna. Tady se pozná, jaký mají lidé mindset (nastavení mysli). Buď to zabalí (a v extrémním případě zemřou), anebo se pokusí k tomu přistoupit s humorem (protože to je jediná možná cesta, jak pokračovat v přežití) a odhodlaně se vydat novou cestou. Co je však důležité – ti chytřejší se poučí a příště dělají průběžné kontroly mnohem častěji než jednou za hodinu. Například každých 20 minut. Pak je riziko a dopad dalšího bloudění již menší než v předchozím případě. Ostatně i proto jsme na noční orientační pochody byli vysílání vždy ve dvou. Aby ten druhý kontroloval, že jeho parťák s mapou jde správně. A ti, kteří se spolehli na parťáka a jen se, jak se říká „vezli“, pak často zjistili, že to nebyla dobrá volba. Nikoliv proto, že by parťák neuměl číst v mapě (no možná částečně i proto), ale spíše proto, že po čase začal být unavený a začal dělat chyby. Výsledkem pak bylo bloudění obou.

Předchozí díl

Pokračování

Zdroj:
Umění přežít – kdo přežije, kdo zemře a proč; Laurence Gonzales; 2008; nakladatelství Jota; ISBN: 978-80-7265-250-8

Jarda Kolcun

Můžete komentovat

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *