Slova silnější meče – obránce

Pravděpodobně jste někdy zažili pocit, že „něco je špatně“, ale nedokázali jste přesně pojmenovat příčinu. To promluvil váš plazí mozek, respektive podvědomí či chcete-li intuice. Právě vaše podvědomí neustále porovnává současný stav s vaší minulostí. V teorii sebeobrany hovoříme o tzv. situačním povědomí.

Práce na sobě

Je osoba, která k vám přichází, podobná vašemu nepříteli? Pak je asi nutné být ostražitý. Je však podobná vašemu kamarádovi? Pak asi můžeme svou „obranu pustit dolů“. Projděte se někdy místem, kde je hodně lidí a všímejte si pocitů, které ve vás jednotliví lidé vyvolají. To reaguje váš plazí mozek, který neustále hledá možná rizika. My však bohužel často nenasloucháme těmto signálům, protože ihned poté nastupuje náš opičí mozek, který začne vykřikovat „to je v pohodě, že máš divný pocit v břiše, to si jen namlouváš, asi jsi něco špatného ráno snědl. Nebuď paranoidní zbabělec a klidně běž tím nočním parkem. Je už půlnoc, to víš, že jo, zrovna na tebe tam bude čekat nějakej úchyl…“, nebo “to skočíš, je to docela vysoko, ale když to skočili ve filmu, tak to kurňa dáš taky”.

Plazí mozek hodnotí reálný stav situace. Nemá fantazii a to, co nám říká, je založené na čistých faktech, které my ještě (zatím) nemusíme svými pěti smysly vnímat. Pokud tedy začnete mít onen „divný pocit“ (který si například na seminářích systému FAST mohou účastníci vyzkoušet sami na sobě prostřednictvím speciálních drilů), pak první věc, kterou byste měli udělat, je „sken“ celého svého těla. Ozývá se vám ta část těla, která se aktivuje při signalizaci nějakého ohrožení (stoupnou chloupky na krku, „motýli v břiše“, začnou se vám potit dlaně…)? Hned poté zkontrolujte své okolí a hledejte odchylky od běžného stavu – baseline. A nemusíte nutně rozumět cizím jazykům, abyste poznali náladu, případně jestli jsou k vám místní nepřátelští. Klíčem k tomu se co nejrychleji zorientovat, je dívat se a naslouchat. Jedna odchylka od běžného stavu ještě neznamená, že je něco špatně. Dvě jsou již na pováženou a tři je již problém, kterým byste se skutečně měli zabývat.

Klíčové vlastnosti úspěšného obránce

Právě naslouchání je tajemství úspěchu vynikajících vyjednavačů, psychologů, manažerů či partnerů. Kdysi jsem četl citát, který říkal něco ve smyslu, že “když hovoříte, jen opakujete známé věci, když však nasloucháte, dozvíte se něco nového”. A ve verbální sebeobraně to platí dvojnásobně. Vaším úkolem je zjistit, jestli se jedná o tanec opičáků, nebo o predátorský útok. Zatímco v prvním případě jde hlavně o status, ve druhém jde o zdroje. Dále musíte zjistit, o co vlastně agresorovi jde a jestli mu to můžete dát, aniž byste sebe či své blízké ohrozili na zdraví či životě (respekt, peníze, hodinky, apod.).

Druhý aspekt, či spíše úskalí efektivní verbální sebeobrany, je fakt, že často si připravujeme v duchu odpověď na větu, kterou ten druhý ještě nedokončil. Chceme co nejdříve skočit tomu druhému do řeči a říci věci, které my považujeme za důležité, jako například („hele, vykašli se na ty kecy a pojďme rovnou na věc. Mám černý pás v judu/karate/krav maga/jujutsu a nakopal jsem zadek větším drsňákům, než jsi ty…“). Jenže pak vám často unikne skutečný cíl agresora a vaše obrana bude postavena pouze na vašich předpokladech, jak se věci mají, nikoliv na skutečném stavu věcí. Výsledkem pak je zbytečná eskalace do rvačky a to jen proto, že jste dostatečně neposlouchali, co vám ten druhý říkal a nechali jste se vést vaším opičím mozkem.

Měli byste si také neustále uvědomovat váš emoční stav. Jakmile začnete být rozrušeni, již nejedná váš lidský mozek, ale mozek opičí, kterému je úplně jedno, jestli to nakonec přežijete, hlavně když bude jasné, že vy „dočůráte nejdál“. V praxi to pak znamená, že se necháte zatáhnout do tance opičáků a následně dojde ke zcela zbytečným zraněním či dokonce smrti.

Vykašlete se prosím na všechny ty akční filmy a hlášky, které v nich zazní, stejně tak jako na rady „certifikovaných instruktorů sebeobrany“, kteří nikdy nikomu život nevzali, patrně by měli problém zabít i kapra na Štědrovečerní večeři, ale sebejistě vám budou radit, jak co nejlépe zabít jiného člověka. Jak jsem psal již mnohokrát, oblast sebeobrany je zanesená mnoha mýty a předpoklady. Je tu i mnoho sebejistých nevzdělaných nadutých hlupáků pyšně nosících triko/nášivku s nápisem “Instruktor”. O reálném konfliktu (nikoliv tom divadelním, který nacvičují v dojo či vidí v nějakém akčním filmu) však neví zhola nic, natož o nesmírně brutální intenzitě agrese, která by drtivou většinu z nich poslala psychiatrovi na gauč na hodně dlouho, zatímco s průměrným kriminálníkem (odsouzeným za násilná trestnou činnost) by to pravděpodobně ani nehnulo.

Zpět k tématu. Abyste co nejefektivněji komunikovali s agresorem, zaměřte se plně na člověka, se kterým komunikujete a vnímejte nejen význam jeho slov, ale i tón, rytmus, hlasitost, ale i řeč těla. On musí vědět, že má vaši plnou pozornost a vy se během té doby snažte zjistit maximum informací, dříve než něco řeknete či uděláte vy.

Někteří odborníci také doporučují zrcadlit řeč těla člověka, se kterým komunikujete. Nesmí to však být nápadné, protože v tom případě celý konflikt spíše vyeskalujete. Pokud to uděláte správně, pak „se naladíte“ na podobnou vlnu a diskuse bude snadnější. Vynikající kniha o řeči těla je „Tady a teď“ od Amy Cuddyové, která nedávno vyšla v češtině v nakladatelství Paseka.

Takže krátce shrnuto: když nasloucháte, informace získáváte. Když hovoříte, informace předáváte. Co je pro vás lepší?

Taktická omluva

„Proč bych se měl omluvit?! Pravdu mám já! To není moje vina! Já to neudělal! Já to neřekl! Já to nebyl! “ Říká vám to něco? Víte….jsou situace, kdy omluva, byť máte ve skutečnosti 101% pravdu, může celý konflikt prakticky ihned ukončit a nikdo nebude zraněn. A o tom vlastně celé sebeobrana je…..

Jenže to by nám do toho nesměl hovořit náš opičí mozek, který se hned ozve a začne hystericky vřískat, že „tady jde o principy!“ (nejde, ve skutečnosti hovoříme pouze o svém egu), „když on je takový k.etén“ (pravděpodobně ano, ale je potřeba si uvědomit, že tenhle k.etén právě vám hrozí zraněním), „proč se mu mám omluvit, když je to jeho vina?!“ (je to prosté – protože on bude mít pocit, že vyhrál a celý stupidní konflikt tím skončí. A vy budete moci strávit večer doma s rodinou či s přáteli.).

Agresor jede ve skriptu, který řídí jeho opičí mozek. Ten neuznává logiku či fair play. Pokud přistoupíte na jeho hru (vstoupíte do skriptu „já tomu trotlovi ukážu zač je toho loket“), pak velmi pravděpodobně nebudete konflikt deeskalovat, ba právě naopak vám intenzivně hrozí fyzická rvačka a věci, kterých možná budete litovat do konce svého života….

A proč bychom se měli omlouvat? Nu, zkusme si tuto otázku položit jinak – a proč ne? Proč to neudělat, když díky tomu velmi pravděpodobně konflikt skončí a vy strávíte večer opět ve zdraví s rodinou? Na jedné straně tu tak máme (váš) rozmazlený egoistický opičí mozek a na druhé straně….vás, který má kamarády, rodinu a známé, kteří by (velmi neradi) museli přijít na pohřeb…váš pohřeb a to jen kvůli tomu, že jste „hájil nějaké rádoby principy“ vůči někomu, kdo velmi pravděpodobně ani netuší, že nějaké principy existují….

Anebo bychom se neměli omlouvat, abychom nevypadali jako zbabělci/slaboši před svou rodinou či přáteli? Skutečně si myslíte, že si o vás díky tomu budou myslet, že jste zbabělec? Že jsou vaši přátelé tak hloupí a nevidí absurditu celého tohohle konfliktu? Skutečně nevidíte, že raději vás budou mít i nadále po boku, než aby vám nosili květiny na hrob, protože „jste to chtěl tomu parchantovi ukázat…a on měl u sebe pistoli….to nikdo nečekal…a kdyby to šlo vrátit, tak….kdyby…kdyby…kdyby“?

Pokud mi nevěříte, zeptejte se jich. No jen do toho. Najednou zjistíte, že to, co jste se domnívali, je pouze výplodem vašeho opičího mozku, který tak chtěl obhájit svoje (nesmyslné) jednání. Je to vlastně takový „háček“ sám na sebe.

Tomuto typu omluvy se v teorii sebeobrany říká tzv. taktická omluva. Tady nejde o pravdu a skutečné principy života, světa a já nevím čeho ještě. Tady jde o to, abyste přežili a současně přesvědčili opičí mozek agresora, že „dočůrá dále“ a nechal vás být. Berte to tak, že máte úkol a ten musí být splněn. Schválně si projděte spisy skutečných mistrů boje a každý v nich nějakým způsobem píše, že největší vítězství je vyhrát boj bez (fyzického) boje.

Vzpomínáte si na taktiku velkého psa, kterou jsem zmiňoval v předchozích dílech? Velký pes nebude trestat malé štěně, které si na něj bude vyskakovat. Rozhodně ne tak, jako by ztrestal jiného velkého psa, kdyby si na něj takto dovoloval. Buďte i vy velkým (pasteveckým) psem, zapomeňte na své ego a srovnejte si do latě svého opičáka. Jedině tak máte velkou šanci, že konflikt zvládnete bez toho, abyste se museli porvat a riskovat tak své zdraví či život.

Předchozí díl

Dokončení

Zdroj:
Conflict Communication – A new paradigm in conscious communication; Rory Miller; YMAA Publication Center; 2015; ISBN-13: 978-1594393310
On killing – The Psychological Cost of Learning to Kill in War and Society; Dave Grossman; Back Bay Books; Revised ed. edition; 2009; ISBN-13: 978-0316040938

Jarda Kolcun