Sebeobranný sport 7 – tanec opičáků 1

Toto je velmi důležitá část konfliktu, možná ta nejdůležitější, kterou je potřeba poznat a pochopit. Asi jste již někde viděli či slyšeli, že když spolu bojují dva tygři, pak takový souboj většinou končí tím, že jeden je zabit a druhý těžce zraněný. To je však hloupost.

Pokud sledujete přírodopisné dokumenty, pak můžete vidět různé souboje, například medvědů grizzly. Naparují se, staví na zadní, aby vypadali ještě větší, různě na sebe vrčí, sem tam máchnou hrozivě tlapou, ale na konci….jeden odejde s menšími zraněními a druhý zůstává na svém území. Nebo jiný případ – stačí sledovat, jak spolu bojují dva berani či jeleni. Vždy se srazí čelně, ačkoliv kdyby si skutečně chtěli ublížit, mířili by svými rohy například na měkké břicho protivníka. Jedná se tak spíše o rituální souboj, který má v sobě pevně zakódované ochranné mechanismy, jež brání zabít jedince stejného biologického druhu.

Člověk hackuje své evoluční bezpečnostní pojistky

Podobně to má i člověk, jen s tím rozdílem, že postupně přišel na způsob, jak tuto ochranu obejít. Pak přestává vidět ve svém protivníkovi jiného člověka, ale spíše něco neosobního – zdroj bohatství (hodinky, peníze), potěšení (sex, utrpení druhého), anebo krvelačnou bestii (válka). A funguje to.

Na základě armádních studií, které proběhly těsně po druhé světové válce, zde byl velký nepoměr v počtu vystřelených nábojů a počtu zasažených lidí. Odborníci následně došli k závěru, že je to proto, že mnoho vojáků raději střílelo nad hlavy nepřátelských vojáků nebo vedle, aby nemuselo zabíjet. Zvláště se to dělo při bojích ve městech, kde se často bojovalo na blízkou vzdálenost, a mohli jste vidět tvář nepřítele, který vypadal často podobně vyděšeně jako ti vojáci. A to se pak těžko střílí. I proto armáda kompletně změnila svůj výcvikový program (změnila klasické kulaté terče za terče se siluetami, či dokonce fotografiemi nepřátelských bojovníků, zintenzivnila psychologickou přípravu, atd.….) a výsledkem pak byl zvyšující se úspěšnost zásahů ve válečných konfliktech (Korea, Vietnam, Irák…). Ale to jsem maličko odbočil, zpět k „tanci opičáků“.

Tanec opičáků

Je důležité vnímat tento tanec jako rituál s přesně danými kroky. Tanec samotný máme vrozený, nicméně konkrétní kroky jsou podmíněné kulturou, ve které vyrůstáme. Na Západě takový tanec vypadá následovně:

Navázání očního kontaktu a upřený pohled
Verbální (slovní) výzva, např. „Na co čumíš?!“
Zkrácení vzdálenosti někdy spojené s naparováním a vypínáním hrudníku
Agresivní ukazování ukazováčkem směrem k protivníkovi, případně lehké drcnutí oběma rukama do hrudníku
Hákový úder dominantní rukou do tváře. Někdy tomu může předcházet ještě blufující úder slabší rukou a teprve pak je zasazen tvrdý úder dominantní rukou

Výše popsaný tanec však ukazuje pouze jednu stranu, a to útočníkovu. Je důležité si uvědomit, že v každém kroku obránce nějakým způsobem odpovídá (viz OODA smyčka) a má možnost tak tanec zrychlit, nebo naopak zpomalit či ukončit. Takže pak se tanec může vyvíjet například takto:

Navázání očního kontaktu a upřený pohled
Verbální (slovní) výzva „Na co čumíš?!“
Odpověď obránce „Co je ti ku.va do toho, kriple!“
Reakce útočníka „Tak kripl jo?“ doprovázená vypnutím hrudníku a zkrácením vzdálenosti tak, že se skoro dotýká obránce
Útočník dále pokračuje „Co řekneš teď, z.rde?!“
Obránce „Říkám ti vypadni odsud!“
Útočník „Jo? Nebo co?!“ a drcne do obráncovy hrudi
Obránce zaútočí naučenou kombinací technik, například direkt – hák – hák
Fyzická rvačka mezi útočníkem a obráncem

Velmi důležitá věc – jakmile začnete tancovat, už nemáte situaci pod kontrolou. Vedení převezme emoční mozek (limbický systém), který se vyvíjel po mnoho stovek tisíc let. Krátce řečeno nemáte šanci s racionálním přístupem. A znovu opakuji, ačkoliv je „tanec opičáků“ o dominanci, je důležité si uvědomit, že jej netančíte, ale vámi je tančeno.
Možnosti přerušení tance

Jelikož je to celé právě o dominanci, můžete tanec přerušit například tím, že nastavíte záměrně takovou řeč těla, která bude jasně signalizovat podřízenost (tím útočník nebude mít důvod konflikt dále eskalovat). Hovoříme zde například o sklopení očí a slovní omluvě. Nicméně takový přístup (vy)řešení potenciálního konfliktu má svou cenu – můžete v očích svých či ostatních vypadat jako zbabělec (je to tedy otázka vašeho ega). Jenže je důležité si uvědomit, že stojíte proti člověku, kterého neznáte, nevíte, co umí, má (za zbraně) a jak daleko je ochoten zajít. Skutečně budete riskovat svůj život za prchavý pocit „ja mu ukážu“ (vedený hlavně vaším egem)?

Druhou možností, která se vysvětluje i při FAST seminářích, je verbálně komunikovat s útočníkem takovým způsobem, aby nenašel žádný důvod konflikt dále eskalovat. Útočník si totiž během úvodní fáze (interview – podrobně rozeberu tuto část (před)konfliktu někdy v budoucnu) hledá kromě jiného i sám pro sebe zdůvodnění, proč na vás nakonec „musel“ zaútočit. Nahazuje vám různé návnady a je na vás, jestli se chytnete. Pozor, taková konverzace navíc nemusí mít nic společného s logikou. Například:

Navázání očního kontaktu a upřený pohled
Verbální (slovní) výzva „Na co čumíš?!“
Odpověď obránce „Nedíval jsem se na vás.“
Útočník „Chceš říci, že lžu?“
Obránce „Ne, to vůbec nechci říci.“
Útočník „Tak ku.va na co čumíš, z.rde?“
Obránce „Měl jsem dnes blbej den, jsem utahaný, nedíval jsem se na vás.“
Útočník „Tak na mě už nečum, nebo ti srovnám ciferník, jasný?!“
Obránce „Jo jo, omlouvám se.“

Musíte si předem v hlavě vyřešit, co je vaší prioritou. Jestli riskovat život svůj a svých blízkých, když se necháte vyprovokovat k „tanci opičáků“ nějakým hajzlíkem, anebo spolknete svou pýchu a stáhnete se. Vzpomínáte si na to, jak vám v (kvalitních) kurzech sebeobrany říkali, abyste se stáhli a zbytečně neriskovali? Tak teď už víte proč.

Abychom předešli zbytečným zraněním či dokonce smrti, musíme se vyvarovat „tance opičáků“…tak jednoduché to ve skutečnosti je. Pokud sklopíte oči a ustrašeně se omluvíte, pak se asi nebudete cítit nejlépe, ale pokud to uděláte záměrně, pak je situace diametrálně odlišná. Podařilo se vám dosáhnout vítězství bez boje, ačkoliv to tak na první pohled nemusí vypadat. Nikdo nebyl zraněn a to se počítá. Zatímco ve sportovním utkání si můžete dovolit popustit své ego, v sebeobraně na ulici vás vaše vlastní ego může zabít….doslova.

Další možností jak deeskalovat konflikt vyžaduje notnou dávku hereckého výkonu. Dá se přirovnat k japonskému konceptu „zanshin“ nebo jeho americkému ekvivalentu „be cool“. Obojí se dá volně přeložit jako „vnímání“, „situační povědomí“, či „bdělá mysl“.

Všimli jste si někdy, jak se tváří velký pes na malého psa či stěně, které na něj neustále zuřivě doráží? Většinou si z toho nic nedělá, protože ví, že jej takový prcek nemůže ohrozit. Právě onen výraz dokonalého klidu (až nudy) spojený se sebejistotou může (anebo také nemusí) v některých případech zafungovat a útočník se raději stáhne, protože získá pocit, že se postavil skutečnému alfa samci a to je nad jeho síly. Ve skutečnosti je to však samozřejmě o něco složitější a rozhodně není možné předat takovou zkušenost tím, že člověk zde jen vypíše svoje postřehy, jak říká ve své knize „Meditations on violence“ Rory Miller.

Další možností je tzv. „pre-emptive strike“, což se překládá jako „preventivní úder“. Jinak řečeno překvapíte útočníka tím, že zaútočíte ještě dříve, než by se situace přirozeně vyvinula až do fáze přímo hrozící fyzické rvačky. Pro některé lidi je podobný přístup nepřijatelný, protože přímo eskaluje konflikt, který se může, a také nemusí, zvrhnout ve rvačku. Na druhou stranu je to také šance, jak se vyvarovat zranění, protože pokud je správně načasován, pak útočníka zcela zaskočí a tanec ukončí.

Pokračování

Předchozí díl
Zdroj:
Rory Miller; Meditations on violence – A Comparison of Martial Arts Training & Real world Experience; YMAA Publication Center; 2008, ISBN-10: 1-59439-118-1

Jarda Kolcun