Sebeobranný sport 8 – tanec opičáků 2

Jelikož je „tanec opičáků“ o získání jiného (zpravidla vyššího) statusu ve skupině, existují zde jistá pravidla. Například nebudete nikdy útočit na děti, protože tím si respekt ve skupině určitě nezískáte, stejně tak jako útokem na seniory. Podobně asi nebudete ani útočit na psychicky narušené jedince a to hlavně proto, že jsou až příliš nepředvídaví a případná rvačka by se mohla vyvinout jinak, než očekáváte.

Tanec opičáků vs Opičí tanec

Původní anglický termín „Monkey dance“ jsem viděl chybně přeložený jako „opičí tanec“. To je však nepochopení kontextu, ve kterém je tento termín použit.

„Tanec opičáků“ je totiž v drtivé většině případů záležitostí pouze mužů. I v přírodě naleznete jen velmi vzácně případy, kdy by se podobného tance účastnily samice. A má to svůj smysl. Žena je z hlediska evoluce cennější, protože může přivést na svět dalšího jedince. Mužů bylo…a bude vždy dostatek 😉 Proto žena na podobné „dětské hrátky“ nemá čas a soustředí se raději na uchování rodu, než poměřování pindíků.

A z toho plyne ještě jeden důležitý poznatek – zatímco muži, zatažení do tance opičáků, podvědomě dělají vše proto, aby nakonec nedošlo k fyzické rvačce (jakmile je uznána dominance jednoho z tanečníků, tanec končí), u žen je to diametrálně rozdílné. Ženy neznají tuto hru na macho a na rozdíl od mužů jsou naprogramování bránit za každou cenu život svůj i život svých blízkých a proto boj s nimi je daleko nelítostnější, brutálnější a velmi často končí těžkým zraněním až smrtí. Ženy instinktivně jdou po cílech, které způsobí maximální zranění, takže oči, krk, genitálie, atd. Ostatně zeptejte se někoho, kdo se snažil od sebe roztrhnout dvě zuřivé ženy….vsadím se, že si v tuto chvíli přál být někdo hodně daleko od nich. 😉

Tanec opičáků a domácí násilí

Pokud se muž snaží použít „tanec opičáků“ na ženě, jeho cílem je především získání/potvrzení vlastní dominance. Jenže když se žena brání, vyvolá to v něm takovou zuřivost, že podobné potyčky pak často končí vážnými zraněními. To, co zpočátku byla hra na dominanci, se následně změnilo na souboj o přežití. Muž bude vždy „hrát“ podobné hry logicky s někým, u koho nepředpokládá, že by byl silnější než on. O to více jej překvapí a rozzuří, pokud se ukáže, že žena není jednoduchý cíl a potrestá jí daleko více, než kdyby zůstalo u dokazování, „kdo je tu pánem“. Některé ženy si proto nechávají zpočátku líbit urážky a ponižování, které pak však bohužel přerostou ve strkanice a následně i v brutální domácí násilí. Ženy zvláště zpočátku vnitřně cítí, že kdyby se ozvaly, zpochybňovaly by mužnost svého partnera (to, že to nemá s mužností nic společného, je jiná věc).

Prosím nechápejte mne špatně, neříkám, že by se žena neměla bránit. Spíše tím chci říci, že když už se žena rozhodne bránit, pak to musí udělat na 105%, protože pokud muž zvítězí, následné potrestání bude velmi vážné. Proto musí žena použít takové postupy, které muže co nejrychleji „vypnou“, uspí, zneschopní. Ale daleko důležitější je zcela jiné nastavení mysli. Zatímco muž to považuje za hru „kdo dál dočůrá“, pro ženu to je o přežití, doslova.
Skupinový tanec opičáků

Podobně jako u jednotlivce i ve skupině jde především o hru na dominanci. V tomto rituálu členové skupiny soutěží o status tím, že dokazují svou loajalitu skupině. To dělají například tím, že demonstrují jak nelítostní a brutální dokážou být vůči cizinci, tedy všem mimo skupinu. Je to tedy hlavně o tom, dokázat, kdo je lepším členem skupiny tím, že bude brutálnější vůči ostatním (mimo skupinu).

Pro takové lidi je cizinec všechno možné, jen ne člověk. Je to prostředek, jak mohu dokázat ostatním, že jsem nejdrsnější a jakmile tanec začne, má taková osoba malé šance se ubránit. Jakákoliv reakce bude skupinou považována za důvod k útoku. Jedni z nejbrutálnějších napadení, včetně usmrcení se staly právě v důsledku skupinové tance opičáků. Takové situace jsou běžné ve vězeňském prostředí, ale i u gangů, jejíž členové neustále bojují o svou pozici v „potravinovém žebříčku“. Používají zvláštní označení pro osoby, které jsou v rámci tohoto tance napadené tak, aby v nich nikdo neviděl lidskou bytost, ale například „prase na porážku“, “krysu”, apod.

Pokud se vyskytnete v takové situaci a budete tahat za kratší konec, pak zvláště ještě na samém počátku tance máte šanci personalizovat se před útočníkem a zkomplikovat mu tak jeho další útok. Například tím, že mu řeknete něco osobního o sobě (mám děti, jsem učitel, mám nemocnou matku…). Takový člověk pak bude mít problém vás vidět jako „cizince/ne-člověka“ a opět možná je šance, že se tanec přeruší. Většinou to však funguje v situacích, které trvají déle (situace s rukojmím, apod.). Naopak moc nefungují v případě napadení na ulici bandou výtržníků.

Rory Miller zmiňuje ještě jednu metodu, která mu zafungovala v situacích, kdy stál proti skupině vzbouřených vězňů. V jednom případě hrál psychicky narušeného magora, který měl současně konverzaci s Elvisem a Ježíšem. Zároveň přehrával drsňáka tak, že to vězňům přišlo směšné a nechali jej být, protože pro ně nepředstavoval dostatečnou výzvu/hrozbu.

Metodě, kterou použil, se někdy také říká „malé štěňátko“. To také nikoho neohrožuje a nikdo nemá potřebu mu dokazovat svou dominanci. Možná si teď někteří říkáte, že ze sebe udělal hlupáka a zbabělce, ale nedochází vám jedna důležitá věc – situaci zvládnul bez potřeby se fyzicky bránit několika násilným vězňům a mohl tak večer po práci strávit se svou rodinou. Pokud by se nechal ovládnout svým egem, velice pravděpodobně by skončil na JIPce…v tom lepším případě. Nepleťme si sportovní sparring se sebeobranou. Cílem je přežít, nikoliv získat chlapské poplácání po zádech, že to natřel čtyřem hajzlům.

Jiní popisovali, že podobný tanec přežili tím, že utekli a schovali se, další lidé řekli, že předstírali mrtvé a jiní, že tanec přerušili tím, že zaútočili první (preventivní úder) a s takovou brutalitou, že to ostatní ze skupiny odradilo od dalších akcí. Univerzální pravidlo jak se v takových situacích chovat však neexistuje.
Predátorské násilí

Toto je již jiná úroveň násilí a nejedná se o tanec opičáků. Zde již nejde o prokázání dominance, ale je podobné násilí mezi dvěma rozdílnými biologickými druhy. Když medvěd zápasí s jiným medvědem o území či ulovenou kořist, bojuje také úplně jinak, než když se snaží ulovit jelena, anebo bojuje s vlkem. Když tygr bojuje o území a vyhraje, jiný tygr opouští území relativně nezraněn. Když však tygr bojuje s vodním buvolem, ten většinou umírá. V této souvislosti jsem si vzpomněl na hezký příběh o tom, jak jeden shaolinský mnich jednou ráno meditoval a najednou spatřil bílého jeřába bojujícího s hadem. Velice se mu zalíbil způsob jakým jeřáb uhýbal a zasazoval útoky hadu a inspirován těmito pohyby následně vymyslel styl jeřába, který pak posloužil jako inspirace pro okinawské a později i japonské karate. Je to však jen hezký příběh a se skutečností to nemá vůbec nic společného. Jeřáb totiž nebojuje s hadem. On ho zabije. Jak to udělá? Velmi potichu a pomalu se přiblíží k tomu nejhloupějšímu, nejpomalejšímu letargickému hadovi, který nedává pozor a zabije jej tím, že zobákem zasáhne jeho páteř.

V predátorském násilí je oběť pouhým zdrojem. Nikoliv člověk, student, sparring partner, apod. Útočník v tomto případě většinou používá dvě strategie:

Útok je předem naplánovaný tak, aby si útočník zvolil čas (kdy zaútočí), místo (kde zaútočí) a způsob (jak zaútočí). To mu umožní se nepozorovaně přiblížit k oběti na takovou vzdálenost, že může zaútočit. Oběť bude nepřipravená a velmi pravděpodobně bude zprvu reagovat jednou ze tří instinktivních reakcí (strnutí-útěk-boj). Takové přepadení nepřipomíná souboj v kleci, či na tatami, sparring, apod. Je to boj o zdroj/život.
Útočník se nejprve přiblíží k oběti s využitím svého šarmu a manipulace. Vzpomínám si, jak jsem před x lety zkoušel (v rámci průzkumu samozřejmě), jestli a jak snadno dokážu získat důvěru zcela neznámých dívek na diskotéce a vylákat je na procházku ven…ideálně někam, kde by nás nikdo nerušil. Překvapilo mě, jak to často bylo jednoduché a jak byly některé dívky až přespříliš důvěřivé. Být násilníkem, asi bych si užil, takhle jsem se jim po patnácti minutách courání nočním parkem přiznal, o co mi šlo a dal jim pár rad do života (pokud půjdou z diskotéky pryč, musí o tom říci své kamarádce, pokud se nevrátí do x minut, kamarádka je musí jít hledat, apod.). A zcela určitě tyto informace budeme předávat našim dětským studentům jujutsu.

Predátorský útočník s použitím násilí hledá zdroje a ty mohou být buď hmotné, anebo nehmotné. Mezi hmotné zdroje patří peníze, hodinky, kabelka, šperky, drogy, apod. Mezi nehmotné patří znásilnění, případně jen zmlácení oběti a ventilování nějaké vnitřní frustrace, případně projev psychické nemoci.

Zatímco tedy „tanec opičáků“ je čistě o dominanci, predátorské násilí je o získání zdrojů a reálně zde hrozí zranění i smrt. Je dobré znát i nacvičovat prevenci a (vy)řešení obou typů konfliktních situací.

Pojďme si to tedy shrnout:

„Tanec opičáků“ je čistě biologická záležitost a je běžná nejčastěji u mužů
V drtivé většině případů jejím cílem není zabít toho druhého, ale získat dominanci (k čemu bude dominance nad mrtvým?). Proto jsou většinou zranění spíše kosmetická, případně jde o tzv. sekundární zranění (boxerská zlomenina, když dával pěstí soupeři, případně spadnul a uhodil se hlavou o obrubník, apod.)
Je důležité poznat svoje „spouštěče“, abychom nebyli vtaženi do tance. Viz metodika Sheepdog programu.
Je důležité poznat i „zlaté momenty“, které rozhodnou, zdali budeme vtaženi do tance nebo ne. Opět viz metodika Sheepdog programu.
Jakmile tanec začne, řízení přebírá náš primitivní mozek a veškeré racionální logické uvažování jde stranou.
Existují postupy, jak „nezačít tančit“, ale každý z nich má svá pro a proti. Neexistuje univerzální řešení, vše je vždy o kontextu situace.
Je zásadní rozdíl mezi “tancem opičáků” a predátorským násilím. Zatímco v tom prvním případě jde o dominanci, ve druhém případě jde o zdroje.

Pokračování
Předchozí díl

Zdroj:
Rory Miller; Meditations on violence – A Comparison of Martial Arts Training & Real world Experience; YMAA Publication Center; 2008, ISBN-10: 1-59439-118-1

Jarda Kolcun