Sebeobranný sport 9 – čtyři pravdy o útoku

Jeden si právě čistil zuby. Druhý k němu přistoupil zezadu, udeřil jej do hlavy a pak jej začal zuřivě bít pěstmi do té doby, dokud se ten první neschoulil do fetální polohy. I pak jej nadále mlátil, dokud krev neohodila zeď kolem dokola. Útočník si při svém útoku zlomil několik metakarpálních kůstek v ruce (tzv. boxerská zlomenina). Dokonce se mu během útoku jeden prst zcela ohnul na druhou stranu a vykloubil se. I přes všechna tato zranění dál pokračoval v mlácení svého spoluvězně.

Útočník si vůbec svých zranění nevšimnul až do doby, kdy jej od sebe roztrhávala vězeňská stráž. Jeden z vězeňské stráže jej po uklidnění situace upozornil na to, že měl obrovské štěstí, že svého spoluvězně nezabil. Ten mu na to odpověděl „to vím moc dobře. Proto jsem mu neustále držel hlavu, aby nechytil druhou o zeď a nezranil se daleko vážněji….“

Dokážete si představit, že člověk, který takto brutálně zbije svého spoluvězně, přitom dokáže ještě stále myslet na to, co nesmí udělat, aby nedostal větší trest, tedy trest za vraždu???? Dokážete si představit na jedné straně tu neskutečně surovou brutalitu a na druhou stranu tu chladnou vypočítavost? Kdo z nás by byl připraven na takový útok? A ruku na srdce, skutečně si myslíme, že bychom dokázali se současnou znalostí 26 variant obrany na přímý úder, obstát v tak brutálním napadení? Já si tím tak moc jistý nejsem, budu-li hovořit za sebe…. V čem by se tedy náš výcvik měl změnit?

1. Blíže

Až půjdete příště na trénink, schválně si povšimněte jedné zajímavé věci – všechny techniky se cvičí v optimální vzdálenosti. Člověk tak má možnost zasáhnout cílové místo perfektně technicky kolenem nebo loktem. A poté, co zareaguje přesně tak, jak je mu řečeno, přejít do nějakého efektního hodu či strhu. Když se pohne jinak, nebo jinam, nevadí, zkusíme to znovu. Je to ale v pořádku? Zpočátku, když se učíme mechaniku dané techniky, to zcela jistě v pořádku je, ale na pokročilé úrovni už byste měli umět zaimprovizovat a dál pokračovat. A když ne hodem, tak nějakou jinou technikou, která se právě v tuto chvíli hodí lépe. Že to po vás instruktor nechce? Nu, pak je dobré se zeptat, jestli je cílem předepsaná kombinace (vyžaduje to zkušební řád, jde o nácvik na demo ukázku, apod.), anebo vyřešení konfliktní situace.

Ve skutečném životě se totiž až příliš často stává, že vám nebudou fungovat naučené techniky tak, jak jste zvyklí v dojo či v ringu (zásadní změna vnitřního nastavení mysli i vnějšího prostředí, jež nás obklopuje). To se týká hlavně bloků a různých úniků z držení, apod. Ono i v dojo budete mít problém zablokovat úder, i když budete vědět, že přijde, ale vzdálenost nebude optimální (například tak krátká, že se budete dotýkat předloktím ramene soupeře). Vzdálenost je čas a čas blok potřebuje, viz OODA smyčka a Hickův zákon.

Znamená to tedy, že bychom z této vzdálenost neměli útočit? Anebo naopak že bychom se měli naučit bránit i v této vzdálenosti? Co myslíte? 😉 Mějte neustále na paměti, že zvláště zpočátku útočník určuje čas, místo a způsob útoku a nám (obráncům) jde pak o to, abychom vyřešili onen první kontakt. Pak si můžeme hrát s kombinacemi, či dokonce odváděcími technikami. Ale pokud nedokážeme ustát a vyřešit první kontakt, pak zbytek konfliktu strávíme spirituálním rozjímáním ve fetální poloze, anebo „prospíme“ na zemi.

Vzpomínám si, jak mi kdysi kamarád vyprávěl, že byl v metru, kde jej napadnul nějaký agresivní bezdomovec. On vytáhnul teleskopický obušek a naučeným pohybem ho praštil po tom, co bezdomovec vytrčil první, tedy v tomto případě po ruce. Ale ouha, bezdomovec nejen, že nepustil límec, ale dál pokračoval v „komunikaci“. Kamarád ho začal tedy mlátit po rukou opakovaně a mnohem větší silou, a když ani to nepomohlo, zamířil na hlavu a dal mu několik silných ran do spánku, kde doufal, že ho již konečně vypne. Bezdomovec byl patrně pod vlivem omamných látek, protože si neuvědomil, že když dostane ránu do hlavy, tak se má zachovat jako normální člověk, švihnout sebou o zem a alespoň předstírat bezvědomí. To se však nestalo. V tomhle případě nakonec pomohlo, až když kamarád odhodil obušek, a zaútočil nízkým kopem (low kick) na obě kolena, díky čemuž vypnul bezdomovce mechanicky. Ten se tak již nemohl postavit a nakonec rozumně usoudil, že je lepší zůstat ležet. Pointa? Neupravujte útok své obraně, ale naopak – přizpůsobujte svou obranu tomu, co se aktuálně děje, nikoliv tomu, co předpokládáte, že se dít má.

2. Rychleji

Vzhledem k tomu, že útočník útočí první, je psychicky i fyzicky připraven, zvolil čas, místo i způsob, jeho útok bude vždy rychlejší, než reakce obránce. Zkuste si příště na tréninku změřit, kolik úderů dokážete dát během jedné minuty typického boxerského sparringu. Dokonce ani v profiboxu počet úderů za minutu není nějak extra ohromující, protože v boxu jde o výměnu úderů. Boxer dá dva tři údery, zhodnotí situaci (během které může inkasovat) a znovu zasadí další údery. Zkrátka klasický boxerský zápas připomínající šachové utkání. Pak to zkuste deset vteřin do boxerského pytle. Pár tipů k měření:

• Je snadnější měřit podle zvuku než zrakem
• Nesnažte se počítat přes dvacet. Jakmile se dostanete na dvacet, vztyčte jeden prst a pokračujte opět od jedné
• Pokud se snažíte, i v duchu, říkat čísla, nestihnete to

I zcela netrénovaní lidé dokážou bouchnout asi 4x do vteřiny. Trénovaní boxeři dokáží zasadit 8-10 úderů za vteřinu. Ti nejlepší boxeři dokážou zasadit 13-14 úderů za vteřinu. A útočník, kterému se podaří člověka zaskočit, bude útočit zhruba tak rychle jako nejlepší boxer, protože zde nepůjde o výměnu úderů, ale o totální zahlcení obránce, aby neměl žádné myšlenky k obraně. Navíc, zkuste blokovat i třeba pět úderů za vteřinu.

3. Nečekaněji

Když útok začne, je to vždy překvapení. A ono je to logické. Jako útočník nebudete útočit na člověka, který je připraven. Zvyšujete tím riziko, že se bude bránit a vy budete zraněni. Pro obránce je proto kriticky důležité, aby se dokázal co nejlépe vyrovnat s počátečním šokem a následně zaútočit a “přehodit” OODA smyčku. Ještě lepší je samozřejmě se do takové situace nedostat. K tomu tu je několik nástrojů:

Situační povědomí – podle mého názoru asi nejlepší nástroj, protože vám umožní se do takové situace vůbec nedostat. Pokud vás tato problematika zajímá více, doporučuji přečíst cyklus článků Quo Vadis sebeobrano?
Dýchání – v systému FAST existuje tzv. modulační dýchání, jehož cílem je co nejrychleji se zklidnit (inhibovat excitovaný sympatikus). Díky tomu jste následně schopni použít své znalosti a dovednosti a nejednat pouze na úrovni instinktivních reakcí.
Zvýšit odolnost vůči tomuto zatížení těla i mysli – k tomu nám slouží tzv. konfliktní scénáře, jež jsou hlavní součástí výše zmíněného systému FAST.
Změnit způsob výuky tak, aby více reflektoval skutečnost a nikoliv naše předpoklady, jak to asi bude vypadat na ulici.

Největší problém s výše uvedeným výčtem je, že zatímco v dojo budete mít dostatek času se například vydýchat, případně zopakovat si neúspěšný konfliktní scénář, na ulici tomu tak nebude, protože většinou budete v okamžiku napadení v duchu řešit něco zcela jiného (co jsem zapomněl nakoupit, proč na mě byla ráno manželka naštvaná, jestli nemám odejít z práce, apod.). I proto bychom měli klást hlavní důraz na prevenci (situační povědomí), než pak řešit pokročilou konfliktní situaci.

4. Důrazněji

Popravdě řečeno průměrný útočník nezaútočí tak tvrdě, jako pokročilý bojovník trénovaný v nějakém stylu bojových sportů (např. boxer) či bojových umění (např. karate), nicméně jsou schopni udeřit stále tvrději než průměrný boxer či karateka. Dobrý bojovník (bojová umění, bojový sport) však většinou během konfliktu na ulici na okamžik strne (instinktivní reakce), protože to, co se mu právě děje na ulici, je zcela rozdílné od toho, co zažívá 3x týdně při sparringu v ringu či na tatami. A pokud něco vypadá jinak, je cítit jinak, či chutná jinak, než na co jste zvyklí, pak pravděpodobně na okamžik zamrznete, protože se mozek bude snažit najít nejbližší známou zkušenost, aby dle toho mohl vybrat nejvhodnější reakci.

Součástí tréninku by proto pokaždé mělo být vyzkoušet si, jaké to je být udeřen, uškrcen, upáčen, hozen, apod. Není nutné udeřit tak, aby došlo k nějakým trvalým následkům, nicméně doporučuji si zkusit inkasovat úder do různých částí těla, abyste věděli, co to s vámi dělá…a že reakce není stejná, jako když vidíte ve filmu rozdávat rány padouchům. Vzpomínám si na své první zážitky s inkasováním úderů. Tělem i duší jsem judista a nemám problém být hozen kdekoliv a jakkoliv. Ale když jsem zkoušel „sranda sparring“ s kickboxerem, velmi záhy jsem objevil novou úroveň bolesti. I relativně malý úder či kop mě dokázal rozhodit. Časem se to zlepšilo, ale mezi námi děvčaty…pokud bych si měl vybrat, jestli být tvrdě hozen nebo zasažen úderem, asi bych moc neváhal.

Podobně doporučujeme našim pokročilým dětským studentům v roztockém klubu jujutsu si sem tam zkusit, jak to vypadá, když je někdo skoro uškrtí (tzn. těsně předtím, než usnou), případně maličko víc přitlačí v technice pák. Má to dva hlavní přínosy – jednak zjistí, jak velkou sílu musí vyvinout a jednak si vyzkouší na vlastní kůži, co to s člověkem dělá a případně se rychleji „oklepat“. Pomáhá to také odfiltrovat nějaké domněnky a mýty, které mohou o dané technice mít (funguje/nefunguje, je potřeba hodně velká síla k dosažení účinku,….). Vlastní zkušenost získaná je lepší než zkušenost pouze (verbálně) předaná.

Pokračování
Předchozí díl

Zdroj:
Rory Miller; Meditations on violence – A Comparison of Martial Arts Training & Real world Experience; YMAA Publication Center; 2008, ISBN-10: 1-59439-118-1

Jarda Kolcun