Právo a pořádek v samurajském Japonsku 5

Mimo hlavní město Edo sestávalo Japonsko z mnoha malých oblastí tenryo spravovaných šógunem jmenovanými guvernéry – daikan. Zatímco tokugawský šógunát měl celé Japonsko pod pevnou kontrolou, nechával vcelku volnou kontrolu zemědělských oblastí na daimyoech či daikanech. To znamenalo, že si také mohli vytvořit vlastní policejní oddíl i jmenovat svého soudce. Výjimku tvořily pouze ty případy, kdy šógun nedůvěřoval daimyoovi, ale přitom se jej nemohl zbavit z nějakého důvodu, případně když od svých špionů zjistil, že hrozí povstání a proto tam požadoval mnohem přísnější kontrolu.

Právo a pořádek na vesnici v období Edo 

I proto platil po celém Japonsku zákaz používání kolových vozů i dopravy po hlavních řekách, které by umožnily rychle přepravit velké množství vojáků a zbraní. Na všech křižovatkách stály strážní stanice, které kontrolovaly každého, kdo tudy procházel, a hledaly zbraně, případně jiný kontraband. I jakákoliv oprava či rekonstrukce hradu musela být schválena vládou v Edu, aby měl šógun jistotu, že daimyo nepřipravuje svůj hrad na válku. Daimyo musel pravidelně hlásit, kolik má bojeschopných mužů a pokud jejich počet přerostl určitou míru, musel vše jet osobně do Eda vysvětlit.

Na druhou stranu, pokud daimyo či jmenovaný daikan nedokázal spravovat své území (napříkald z důvodu častých povstání rolníků, vysoké zločinnosti, apod.), pak byl velmi přísně trestán. Jedním z nejčastějších trestů byly tzv. kumi gae, což znamenalo přesunutí do oblasti, která byla dále od Eda, případně byla mnohem drsnější, co do životních podmínek. Dalším trestem bylo genpo, což znamenalo zmenšení spravovaného území a s tím odpovídající i zmenšení přídělu dávek rýže. Anebo karoku meshiage, což znamenalo propadnutí celého majetku, odebrání území a…řekněme eliminace….celého rodu daimyoa. V posledních dvou případech pak byl šógunem jmenován nový daimyo, případně místo daimyoa byl jmenován správou daikan. Provinilý daimyo byl samozřejmě požádán, aby spáchal seppuku a alespoň částečně tak odčinil svou neschopnost.

Venkovské oblasti byly většinou řízeny v rámci systému gonin gumi, což se dá přeložit jako „skupina pěti lidí“. V případě potřeby mohl šógun požádat místní šlechtické rodiny, aby se správou území pomohly. Pro policejní správu takového území byly většinou jmenování dva policejní důstojníci – jeden (daikan tetsuku) pro jednání a vyšetřování samurajských zločinům který byl rekrutován z řad nízko postavených hatamoto a měl právo nosit dva meče (daishó). Ten druhý (daikan tedai) měl na starosti vyšetřování zločinů běžných lidí a byl většinou rekrutován z řad rolníků.

Oba policejní důstojníci měli k dispozici komono i meikashi podobně jako ve městě. Kromě nich však také zaměstnávali i ashigaru (pěšáky), kteří sloužili jako vojenský doprovod na cestách. Nejběžnější policejní útvar tak sestával ze šesti mužů – daikan tetsuku/tedai, komono, dva meikashi a dva ashigaru. Ve výjimečných případech (zvláště, když šlo o zatýkání velminebezpečných osob) se však mohla rozrůst až na 30-40 mužů.

Zatýkací metody a prostředky

Všichni výše jmenovaní policisté se učili taiho jutsu, což v překladu znamená „umění/techniky zatýkání“. Mnoho metod taiho jutsu pocházelo z původně válečného kenjutsu a jujutsu, nicméně byly následně upraveny tak, aby protivníka nezlikvidovali, ale pouze dostali pod kontrolu a mohli jej poté vyslechnout. K tomu používali mnoho velmi zajímavých vychytávek, které pomocí navození bolesti či mechanického „vypnuti“ (avšak stále schopného následně vypovídat) protivníka dokázali dostat rychle pod kontrolu.

Podle Dona Cunninghama, autora knihy Taiho jutsu, který se tomuto tématu věnuje dlouhodobě, můžeme toto bojové umění rozdělit do následujících pod oblastí, jež se v rámci tohoto stylu boje vyučovaly:

Neozbrojené formy boje:

• Tai sabaki (pohyb těla)
• Uke waza (techniky bloků)
• Atemi waza (techniky úderů a kopů)
• Te hodoki waza (techniky úniků z držení, apod.)
• Osae waza (techniky držení a kontroly protivníka)
• Kansetsu waza (techniky nasazování pák)
• Nage waza (techniky hodů)
• Shime waza (techniky škrcení)

Ozbrojené formy boje:

• Jutte jutsu (železný obušek)
• Tessen jutsu (železný vějíř)
• Hojo jutsu (umění spoutání)

Další vyučované (pravděpodobně již moderní) doplňkové formy boje:

• Tokushu keibo jutsu (teleskopický obušek)
• Tekase jutsu (techniky nasazování pout)
• Hiki tate (metody zatýkání stojícího podezřelého)
• Kaeshi waza (kontra techniky)
• Tanju hoji waza (techniky odebírání krátké střelné zbraně)

Všechny výše uvedené metody a prostředky tedy sloužily k tomu, aby policisté podezřelého dostali co nejdříve pod kontrolu a ten se při následném výslechu přiznal a případně prozradil i další informace a komplice. Proto i mnoho policistů v té době také upřednostňovalo spíše bo (hůl cca 180 cm) a kusari gama (krátký srp s řetězem), která se patrně vyvinula ze zbraně zvané jingama, což je krátké ostří osazené kolmo k delší holi (cca 2 metry) pro prodloužení dosahu. Něco podobného využívali i hasiči ke stržení hořících trámů, aby se oheň nerozšířil i na další domy.

Mezi další preferované zbraně patřily například manriki kusari (řetěz se závažími na konci), již dříve zmiňovaný jutte (či také někdy zapisovaná jako jitte), které také měly různé doplňky a kvalitu a opět sloužily jako symbol úřadu i prostředek při zatýkání podezřelého. Většinou se dělaly na míru pro tu kterou (policejní) funkci a i když zde nebyla tak přísná regulace pravidel jako v případě mečů, přesto i jejich výroba a nošení měla určitá pravidla. Meče v té době v případě policejní práce již sloužily spíše jako symbol společenského postavení a pro boj se využívaly pouze v extrémních případech, kdy policistům hrozilo při zatýkání podezřelého zranění či dokonce smrt.

Cesta do současnosti

Tato policejní forma jujutsu se díky celosvětovému šíření jujutsu následně začala vyučovat i u policejních jednotek prakticky celého světa. Když se podíváte na policejní/armádní manuály z počátku dvacátého století, zjistíte, že je tam skutečně mnoho technik a postupů, které jsou převzaté právě z japonského jujutsu.

Původní bojová forma jujutsu pak byla přebírána armádami i speciálními armádními jednotkami ve světě, ale i zde platilo, že prioritou bylo především zvládnutí (střelných) zbraní a až teprve poté se vojáci/policisté učili neozbrojený boj (jujutsu). No a civilní forma postupně proměnila původně bojové jujutsu na čistě zábavnou sportovní formu, která je v současnosti tolik populární po celém světě (například brazilské jiu jitsu).

Tak si to shrňme – původní policejní forma tedy byla postavená s hlavním a jediným cílem zajmout podezřelého co nejvíce nezraněného, aby mohl podstoupit následný výslech (případně mučení). Osobně si myslím, že právě tato (mírně upravená) forma je vhodná i pro děti a náctilé (a koneckonců i jako sebeobranná forma pro dospělé), jelikož techniky a postupy jsou navržené tak, aby studenti minimálně (fyzicky) zranili protivníka při odvrácení útoku, dostali jej pod kontrolu a následně pomocí pravidel vyjednávání konflikt ukončili. Jediné, co tak utrpí, je pouze ego (poraženého) protivníka, což si myslím, že je optimální způsob (vy)řešení konfliktu mezi dětmi a náctiletými, nemyslíte? 🙂

I proto se původními metodami Taiho jutsu budeme v budoucnu více zaobírat i zde na těchto stránkách…

KONEC

Zdroj:
Taiho jutsu – law and order in the age of the samurai; Don Cunningham; Tuttle Publishing; 2004, first edition; ISBN 0-8048-3536-5
Taiho jutsu

Jarda Kolcun