Nedávno jsem měl možnost si poslechnout názory člověka, jehož myšlenkami i tréninkovými postupy se hodně inspirujeme i v našem jujutsu klubu. Kevin Secours ve svém videu Insights hovoří o radách, které by dal svému mladšímu já, aby se nedopustil stejných chyb, kterých se dopustil on sám. Tento koncept mě zaujal, a ačkoliv není nový (doporučuji například přečíst knihy Richarda Bacha, které jsou skutečnou inspirací ducha), v této souvislosti jsem to ještě nikde neslyšel. S mnoha jeho názory plně souhlasím, a proto mi dovolte jejich malou část zde také zveřejnit. Třeba budou rezonovat i s vámi.
Vybírejte nikoliv podle stylu, ale podle osobnosti učitele
Tohle vědět dříve, asi bych se nebránil studovat i takové styly jako je jóga, aikido či taiji, anebo třeba gymnastiku či tanec. Nikoliv proto, že bych je považoval za super cool, ale protože tam byli učitelé, kteří zcela jistě měli co studentovi nabídnout.
Lidé si totiž myslí, že když si vyberou například thajský box, protože má pověst „fakt drsného sportu“, tak každý učitel bude „logicky“ tento styl boje vyučovat zcela totožně, rozuměj drsně, jako viděli v nějakém (v lepším případě instruktážním) videu. Jenže pak natrefí na trenéra, který z mnoha důvodů nevidí smysl například v tvrdosti a soustředí se spíše na taktiku a místo utužování úderových ploch učí své studenty přemýšlet při boji a používat hlavu jinak než k blokování úderu. Takový student pak odchází zklamaný s tím, že thajský box vůbec není takový, jaký očekával…. A pokud nemá dostatečný přehled, thajský box nadobro zavrhne s tím, že to k sebeobraně není, protože…doplňte si cokoliv (jen pro úplnost – thajský box jsem použil jako příklad. Nemám proti němu nic..snad kromě faktu, že hlavu až příliš často používají jako boxovací pytel podobně jako v boxu, kickboxu, apod. Ale to je na jiné povídání).
Sám jsem zažil dost učitelů jujutsu, kteří tento styl boje vyučovali velmi velmi rozdílně. Někdo tíhnul více ke sportu, jiný k sebeobraně a jiný spíše k teorii. Bylo to jujutsu? No jasně. A bylo to jujutsu, které jsem chtěl? V některých případech ne úplně. Je to vina systému zvaný jujutsu? Učitele? …Anebo moje? Odpověď pravděpodobně již znáte. Zkrátka jeden styl boje může být vyučovaný velmi rozdílně.
Proto se snažte, spíše než nějaký marketingem vyhypovaný styl, vybírat dle osobnosti učitele, u kterého máte pocit, že vás může někam posunout. A jestli to je „ten nejlepší z nejlepších sebeobranných systémů“, anebo třeba „300 let stará škola“, či „vojenský styl speciální jednotky“…to je fakt jedno.
Kdybych se vrátil o nějakých 20-30 let dříve, asi bych nezavrhnul jógu, taichi, aikido a hromadu dalších stylů. Nejdříve bych to zkusil, a pokud by mě výuka učitele neoslovila, šel bych dále. Ale možná bych se do té doby naučil správné dýchání, práci s rovnováhou, správné protažení či jinou dovednost, která se mi bude hodit i jinde. Nebyl by to tedy zcela vůbec ztracený čas.
Zkrátka jedna škola boje může být vyučována velmi rozdílně. Zkuste proto zapomenout na pověst, kterou ten který styl má a raději se soustřeďte na učitele, který jej vyučuje. Hmmmm, zajímavé je, že si spíše pamatuji právě na trenéry a senseie a instruktory, než na to, co učili. Jako by to, co předávali mimo technik, se nakonec ukázalo jako mnohem důležitější….
A pak tu máme prostředí, ve kterém chcete studovat ten který styl boje. To musí také reprezentovat stejné hodnoty, jako máte vy. Pokud například chodíte na tréninky, kde jsou častá zranění, případně se většinu času bavíte o tom, jak ta či jiná škola je špatná, zatímco vaše je…jak jinak, než nejlepší…pak je možná načase se omluvit a odejít.
A pokud vám učitel říká, že tu či onu techniku nesmíte ukazovat jinde, protože je tajná, pak je také dobré se slušně omluvit a tuto sektu…ehhmmm…klub opustit. Dříve nebo později přijdete na to, že Youtube je plný „tajných technik“ 😉
Opakovaně se ukazuje, že mistrem, expertem se člověk stává z velké části vlastní prací. To znamená studium, pravidelný trénink, neustálá snaha o pochopení PROČ, JAK a CO…a postupně vám budou jednotlivé dílky do sebe stále častěji zapadat. Váš učitel je pouze průvodce, ale tu skutečnou práci musíte udělat vy.
Všímejte si také, jestli studenti „jdou mistrovi na ruku“ při předvádění technik tak, aby vypadal neporazitelně. A pak se snad nedostanete do klubu, kde máster poráží tucty (pouze svých) studentů jen máchnutím ruky… Samozřejmě, je možné, že studenti svého mistra šetří, protože ten je již v pokročilém věku a zkrátka 20letý student plný síly a energie v porovnání s 80letým mistrem je zkrátka obrovský rozdíl. Takové zacházení ze strany studentů je spíše vyjádřením úcty a respektu ke svému mistrovi, než varovným signálem.
Naslouchejte svému tělu
Zvláště v pokročilejším věku se nesnažte za každou cenu zvítězit nad mladšími borci (mimochodem, v této souvislosti doporučuji předchozí článek Brazilské jiu jitsu, když jsi starý). Respektujte, že jste již někde úplně jinde, než ti dynamičtí, rychlí a silní borci. Protože pokud toto budete ignorovat, ublížíte si především vy sám. A v pokročilejším věku je i mnohonásobně delší doba zotavení, to asi nemusím zmiňovat. Ano, na rozdíl od těch mladých, máte za sebou zkušenosti a to může znamenat, že nakonec vyhrajete…anebo také nemusí.
Odmítněte také tréninkové postupy, kde si mrzačíte tělo. Hovořím například o kloubech ruky, které si mnozí utužují údery tak, že pak místo kůže na kloubech mají tvrdé mozoly. Kevin Secours vzpomíná, jak se podobné chyby také dopustil a pak se při jedné rvačce netrefil do soupeře a jeho ruka zasáhla rám dveří. Mozol se mu od kloubu odchlípnul jako víčko konzervy. Vzpomíná, jak se tehdy vylekal, když viděl kloub své ruky bez kůže…tak snadno zraněný.
Například jujutsu (a nejen tento styl) vyučuje techniky, kde nemusíte mít okopané holeně, nebo omlácené klouby rukou, abyste porazili soupeře. Záleží čistě na vás, jestli jste ochotní akceptovat deformaci kloubů a kostí na úkor nějakého budoucího (avšak velmi málo pravděpodobného, přiznejme si to) „zápasu na život a na smrt“…nemluvě o tom, že byste asi nezápasili pouze holýma rukama…
Pokud budu hovořit za sebe, pak mi tento způsob nic neříkal a hledal jsem proto systém boje, který by více seděl mé povaze.
Pokud budete tlačit svoje tělo při tréninku na hranu každý den, pak si můžete být jistí, že ve stáří budete mít vážné zdravotní problémy s klouby, šlachy, apod. Stačí se podívat na staré judisty, kteří chodí jak kačeři díky tomu, že mají problémy s kyčlemi. Anebo staří boxeři, kteří mají problém dát dohromady souvětí. Anebo BJJ seniory, kteří mají problémy s rameny, koleny či prsty. A takto bych mohl pokračovat.
Pokud stále vybíráte styl boje, který by se vám líbil, podívejte se na mistra, který jej vyučuje. Má nějaké zdravotní problémy s pohybem? Je schopen hlubší diskuse o čemkoliv? Nežije jen z historie? Zkrátka chtěli byste vypadat tak jako on, až budete v jeho věku?
Kritické myšlení vs negativita
Tyhle dva pojmy se hodně zaměňují. Zatímco kritické myšlení je racionální a může být měřitelně a jednoznačně prokázáno, negativita je emotivní a většinou jen znamená, že takový člověk nemá dostatečný rozhled či zkušenosti. Anebo je to zkrátka blbec. A vy už víte, že diskutovat s blbcem je ztráta, především vašeho, času.
Když někdo bude prohlašovat, že jeho styl je nejlepší, nemusí to hned znamenat, že je omezený blbec. Možná se jen nedokonale vyjádřil a chtěl tím říci, že jemu sedí právě tento učitel. Anebo má skutečně vymytý mozek a je to blbec, se kterým pak nemá cenu se dohadovat. Koneckonců, kdo jsme, abychom soudili názory ostatních? Pokud chce být někdo veden (a pravidelně mozkově vymýván) jako v nějaké sektě, pak je to jeho volba i když dělají něco, co je nefunkční a může být dokonce potenciálně zdraví škodlivé. Život je zkrátka příliš krátký na podobné diskuse.
S tím také souvisí poskytování nevyžádaných rad a názorů. Pokud se mě někdo přímo nezeptá, nechám si svůj názor či radu, jak by mohl nějaký cvik zlepšit, pro sebe. Ať si každý dělá, co chce a jak chce, a pokud mě jeho volba nějak neomezuje, pak jsem s tím OK.
Jarda Kolcun
