(napsal Grigoris Miliaresis, přeložil Jarda Kolcun)
„Cool“ je jedna věc a funkčnost druhá
Prakticky ve všech uměních, která jsem cvičil nebo kolem kterých jsem se pohyboval, jsem dříve nebo později zaslechl – „tato technika, tento pohyb nebo tento krok pochází z doby, kdy lidé bojovali ve zbroji”. Vliv zbroje na technické provedení techniky je viditelný zejména v umění se zbraní, a bez ohledu na to, kolik let je dělí od jejich předků. Ono připomínání vlivu zbroje na techniku je často proto, aby se studentům připomněla slavná minulost té které školy i vztah k samurajům. A přestože je to moc hezká představa, měl jsem vždycky podezření, že stejně jako samurajův nejslavnější doplněk meč, se i yoroi (tj. samurajská zbroj, čti „joroi“) stala obětí nepochopení, manipulace a dokonce i zneužití, stejně tak jako i skutečným zdrojem inspirace a vlivu na bojová umění tak, jak je známe dnes. Myslím, že zdrojem těchto nedorozumění je fakt, že stejně jako meče (a v podstatě všechno ostatní, co souvisí se samuraji) je i zbroj yoroi mezi studenty podle definice tohoto slova zkrátka „cool“;-)
Pokud se však na to podíváme o něco seriózněji, pak ať už je to judo, kendó nebo nějaká stará škola boje (koryu), pokud řekneme, že technika vychází z původní válečné techniky ve zbroji, hned se nám zdá nějak více hodnotnější a efektivnější, protože přeci musela vydržet bitevní vřavu.
A i když si ve skutečnosti nemyslíme, že jsme samurajové, v hloubi duše věříme, že díky studiu těchto umění nakonec získáme některé jejich dovednosti. Ale že tyto dovednosti a vlastnosti „dokonalého samuraje“ jsou obvykle jen naším osobním výkladem „jak to (asi) bylo“ a díky tomu jsou často předmětem nepochopení, je již jaksi vedlejší.
Jelikož se japonským bojovým uměním věnuji již několik desítek let, ani já nejsem jiný: Slyšel jsem pravděpodobné stejné příběhy jako vy a pravděpodobně podobně jako vy jsem přemýšlel, jak se asi v yoroi skutečně bojovalo. Nikoliv proto, že by existovala nějaká šance, že bych tyto znalosti skutečně potřeboval ve svém každodenním životě (naginata, zbraň mého hlavního studia posledních deseti let, je už 500 let zastaralá, takže praktická stránka využitelnosti v moderním boji či sebeobraně je přinejmenším diskutabilní), ale protože mě zajímalo, jak lidé, kteří nosili yoroi, zacházeli s těmito zbraněmi. Jen zvažte: pokud vám cca 10kilové kendo bogu může bránit v pohybu, co teprve pokud budete na sobě mít železné brnění, které má dvojnásobnou nebo dokonce trojnásobnou hmotnost?
Je tedy jasné, že jediným způsobem, jak toto vše ověřit, je skutečně si yoroi obléci a zjistit, jak ovlivňuje váš pohyb. A nejen běžný pohyb, ale protože se jedná o vybavení do bitvy, bylo by vhodné i vyzkoušet rozsah pohybu, který nespočívá jen v prostém stání nebo chůzi, ale i při provádění technik se zbraní anebo aplikací chvatů, které známe například z jujutsu. Asi nebude překvapením napsat, že se yoroi stále v Japonsku vyrábí a že jeho cena, která se pohybuje kolem 2.000 dolarů za komplet, nejenže není absolutně mimo naše peněženky, ale dokonce není ani tak vysoká, jak by mnozí očekávali.
Ikdyž se nejedná o něco, co bych při tréninku používal denně (snad nemusím dodávat, že bych si takovou zbroj přesto rád pořídil!), a protože nám šlo o to zjistit, jak to vlastně funguje, obrátili jsme se na jednu z tradičních škol, která yoroi ve svém cvičení používá i v současnosti: Yagyu Shingan-ryu Heihojutsu a na jeho učitele Kenji Shimazu.
Musel jsem se dozvědět více o yoroi od správného člověka
Každý, kdo viděl nějaké ukázky japonského klasického bojového umění, pravděpodobně tuto školu zná. Málokdo však ví, že rozeznáváme nejméně dva hlavní směry – linie Sendai (odkud škola původně pochází) a linie Edo. Je mezi nimi dost podobností, co se týká etikety, pohybu těla a technik, které naznačují, že vycházejí ze stejných kořenů, jež sahají až do dob, kdy končilo období Sengoku jidai (tj. Období válčících států) a nastupovalo období míru – období Edo (přelom 16. – 17. století). Škola se odkazuje k muži jménem Hayato Takenaga a samurajské rodiny Yagyu, která si tohoto muže cenila natolik, že mu kromě toho, že ho naučila své tradici, následně také dovolila používat jméno Yagyu jako součást své školy.
Na druhou stranu mezi oběma liniemi existují rozdíly, které se projevují dokonce i v jejich názvech: Sendajská linie používá k popisu toho, co dělá, slovo “heiho jutsu” (tj. umění strategie), zatímco linie Edo dává přednost slovu “tai jutsu” (tj. umění těla), které zdůrazňuje především techniky beze zbraně. Vzhledem k tomu, že obě linie mají mnoho technik beze zbraně stejně tak jako i sestavy využívajících meč a dlouhé zbraně (bo, naginata atd.), domnívám se, že pojmenování je pouze zavedenou konvencí používanou pro účely identifikace té které školy. Je tu však jeden zásadní rozdíl, který hrál významnou roli v tom, že naše kroky vedly právě do dojo senseie Shimazu: jeho linie je ta, která často i dnes na veřejnosti předvádí své techniky ve zbroji. To znamená, že ačkoliv škola od období Edo přesunula důraz z katchu („zbroje“) na suhada (“nahý”, tj. prostý oděv), stále trénují v yoroi, takže se v něm umí pohybovat.
Ale popořadě: než si zbroj obléknete, musíte vědět, co v ní máte dělat!
Na parkovišti u dojo nás přivítal Tomoyuki Yokose, dlouholetý student Yagyu Shingan-ryu (dále jen YSR) a sensei Shimazu, který je v japonských budó kruzích známým spisovatelem – každý, kdo jen prolistoval publikaci Nippon Budokan, se s jeho jménem jistě setkal a jeho kniha “Nihon no Kobudo” (“Japonská klasická bojová umění”, ISBN-13: 978-4583035864) je považována za povinnou četbu pro všechny, kdož se o tato umění zajímají.
Sensei Yokose přinesl yoroi i ostatní vybavení, které jsme měli použít v našem malém experimentu. A již zde jsme se dozvěděli jednu důležitou věc: zbroj je docela těžká! I když je množství kovu použitého na japonské zbroje ve srovnání s evropskými plátovými zbrojemi velmi malé, každá zbroj váží nejméně 15 kilogramů, a to nebereme v úvahu oblečení, které se nosí pod ním (lidé z YSR nosí lehké keikogi a nobakamu, ale já jsem se rozhodl pro samue), a k tomu si připočtěte zbraně, které by, v nejlepším případě, přidaly k celkové váze dalších nejméně 2,5 kilogramů.
Při čekání na senseie Shimazu byl sensei Yokose tak laskav, že nám nabídl rychlokurz historie YSR a popis základních principů mechaniky těla v yoroi; nebylo to pouze jen proto, aby uspokojil naši zvědavost: stejně jako neexistuje jeden způsob, jak používat meč, neexistuje ani jeden způsob, jak se pohybovat v yoroi, a protože to bylo YSR dojo, musel jsem se samozřejmě pohybovat způsobem YSR. Musím uznat, že mé znalosti učebních osnov školy jsou dosti povrchní, ale sensei Yokose byl natolik laskavý a trpělivý, že mi vysvětlil alespoň některé klíčové prvky jejich výukové metody.
Naštěstí je systém uspořádán logicky – tři základní kategorie suburi (sólových cvičení) (Omote Kajo, Chugoku Kajo a Otoshi Kajo), z nichž každá má 7 variant v závislosti na útocích protivníka (jeden límec, dva límce, jedna ruka, dvě ruce atd.). Cílem suburi je dosáhnout toho, aby student získal “tělo Yagyu Shingan-ryu”.
Pro zájemce, které zajímá i tato teorie, zde uvedu pár dalších informací – Omote Kajo učí základní pohyby zprava doleva, Chugoku Kajo přidává pohyby dopředu a dozadu, včetně tai-atari (naražení do protivníka) a technik, které lze snadno přizpůsobit pro použití s krátkými zbraněmi (jutte, yoroidoshi, kodachi atd.) a Otoshi Kajo, které zlepšuje celkově pohyby, dále snižuje těžiště v bocích (což se pak ukáže jako nezbytné pro pohyb ve zbroji) a učí specifické pohyby, které budou užitečné se středně dlouhými zbraněmi, jako je samurajský meč nebo hůl jo. Jak už to u sólových cvičení bývá, pohyby suburi se lépe chápou až při provedení “kumi dori”, tj. s partnerem; a ano, většina z nich končí YSR charakteristickým “mukuri”, uchopením protivníka v pase a jeho otočením o plných 360 stupňů.
Ano, jedná se o mimořádně nepříjemný kus vybavení válečníka k nošení!
Sensei Shimazu přišel zrovna v okamžiku, když skončilo naše teoretické i praktické seznámení a my jsme přešli k hlavnímu bodu naší návštěvy: nošení zbroje a prověřování, jak moc je třeba upravit pohyby a techniky, když ji máme na sobě. Zbroj, kterou YSR používá, je spíše pozdějšího data (tj. z období Sengoku), je tedy lehčí a mnohem jednodušší verze než majestátní o-yoroi z období Kamakura, které často vídáme v muzeích. I přesto všechno se její navlékání ukázalo jako docela náročné a dokonce i sensei Yokose, který se tomu věnuje už léta, potřeboval pomoc svého učitele. S již nasazeným samue jsme přešli k ponožkám tabi a slaměným sandálům waraji, poté k suneate (chrániče holení), haidate (chrániče stehen), po nich do a kusazuri (hrudní a zádový díl s destičkami chránícími třísla a horní část nohou) a následně kote (chrániče rukou a předloktí sahající až k ramenům), sode (velké nárameníky chránící ramena) a nakonec kabuto (přilba) a její šikoro (chránič zadní části krku) pevně uvázané pod bradou. Když bylo vše na svém místě, vzali jsme si zbraně: tanto (normálně by to byla menší dýka yoroi-doshi, ale techniky fungují dobře i s tanto) s dlouhým pásem obi uvázaným kolem pasu a mečem zastrčeným způsobem tachi (tj. ostřím dolů).
První dojmy? Ano, jedná se o extrémně nepohodlný kus na nošení! Rozsah pohybu je extrémně omezen a mnoho pohybů, které jste si za léta cvičení nadrilovali, se stávají neproveditelnými, ba co je horší, toto si uvědomíte až teprve v okamžiku, kdy se pokusíte provést i třeba jen malý pohyb, protože různé části vašeho těla jako by se do sebe zasekávaly nebo klepaly o různé kusy, výstupky a tvrdé povrchy. Sensei Yokose se zmínil o tom, že pohyb ve zbroji je “robotický”, a až teď mi bylo konečně jasné, co tím myslel.
Už jen představa, že by člověk měl v tomhle (a nejspíš i s dalšími zbraněmi jako obdobou vojenského batohu ze středověkého Japonska) ujít desítky kilometrů a pak v tom ještě hodiny bojovat, se zdála dost nereálná. Když tedy z historie víme, že to lidé po staletí dělali, nabízí se otázka, jak to mohli zvládnout? Stejně jako u většiny věcí, a to nejen v souvislosti s bojovými uměními, je odpověď samozřejmá: pečlivě se na to připravovali pravidelným tréninkem.
Ano, funguje to – ale musíte vědět, co děláte!
Najednou zjistíte, že to není jen tak ledajaké cvičení. Jak jsem již zmínil, tréninková metodika YSR byla navržena tak, aby se student postupně dokázal pohybovat ve zbroji. Když vidíte techniky školy prováděné v běžném oblečení (tj. keikogi a hakama), některé z nich vám nebudou dávat příliš smysl. Až s nasazenou zbrojí se celý systém stává konečně jasným: Tělo je poněkud shrbené, postoje jsou mnohem širší a natočené více stranou k soupeři. Hlava se dívá jakoby přes rameno, pohyby paží jsou nezvykle rozmáchlé, stejně tak jako extrémně nízké postoje (což mimochodem způsobí, že vaše kvadricepsy budou po prvních minutách intenzivně protestovat). Pozice rukou v postoji (kamae) jsou také specifické – jedna ruka je před obličejem a druhá na hrudi. Nejčastější techniky v yoroi jsou například dvojitý úder do hrudníku, pěsti s vystrčenými klouby ukazováčku a prostředníčku a mnoho případů vedení pohybu rukou s centrem otáčení v loktech, to vše je navrženo proto, aby se usnadnil pohyb ve zbroji, ale i aby se využily otvory v protivníkově zbroji a student YSR tak získal šanci vyváznout z konfliktu živý.
Věci se staly ještě zajímavějšími, když jsme začali zkoušet některé techniky YSR s použitím dvou zbraní (tanto a tachi) a “zajímavé” je tu klíčové slovo, protože člověk okamžitě vidí, co funguje a co ne. A asi nepřekvapí, že to, co nefunguje, je sekání – ano, všichni jsme slyšeli super historky o tom, jak je japonský meč vynikající sečná zbraň, ale pravda je taková, že ve zbroji se sečné schopnosti meče stávají velmi omezenými, protože míst, kde můžete skutečně seknout, je velmi málo a protivník může váš útok snadno neutralizovat nepatrným pohybem, kterým se do trajektorie vašeho meče dostane nějaká obrněná část jeho těla. V katchu budó se čepele jakékoli délky stávají z velké části převážně bodnými zbraněmi, které se používají v neortodoxních úhlech a drží se velmi blízko u těla – postoje s nataženýma rukama a pažemi, které máme spojené s kendó, iaidó (a samurajskými filmy), tu prostě nefungují.
Přesto v YSR neexistuje jednoznačná hranice mezi ozbrojenými a neozbrojenými technikami; a podle toho, co říkal sensei Shimazu během našeho malého experimentu, se to neděje jen v dané tradici. Ano, věci začínají zbraněmi, ale přechod od středních ke krátkým zbraním a odtud ke kumiuchi (zápas) je něco, co vzniká spíše z příležitosti než záměrně. Když se bavíme o technikách boje (a nošení zbroje nám to neustále připomíná!), jde v prvé řadě o přežití, takže je možné cokoli: můžete začít útokem mečem, pokračovat úderem loktem do obličeje, následovat hodem s využitím kolena jako opěrného bodu (ztratit rovnováhu je ve zbroji velmi snadné – další neocenitelná lekce) a skončit otočením kabuto (přilby) tak, aby se protivník udusil vlastními provazy (kterými je přilba připevněná k hlavě) – nebo podříznutím hrdla vaším (nebo jeho) nožem yori-doshi.
Myšlenky na závěr
Naše malá exkurze trvala asi šest hodin; zdaleka ne dost na to, abych mohl říct, že rozumím tomu, o čem je YSR, ale dost na to, abych si udělal představu, jak všechny ostatní věci, které dělám a dělal jsem, souvisejí s podmínkami bitevního konfliktu, a několik věcí, na které se mám zaměřit, až příště uslyším tvrzení o tom, jak se věci dělaly, když “lidé bojovali ve zbroji”. Doporučil bych to každému, kdo cvičí jakékoli japonské bojové umění: není to podobné ničemu, co byste si možná představovali, a i když je to podle mých zkušeností něco, na co si časem můžete zvyknout (jako si můžete zvyknout na cokoli), jeho obtíže a specifika ovlivní pohyb vašeho těla způsobem, o kterém jste si nikdy nemysleli, že je možný.
P.S. Tento malý výzkumný projekt by nebyl možný bez pomoci senseie Kenji Shimazu a senseie Tomoyuki Yokose z Yagyu Shingan-ryu Heihojutsu. Byli úžasnými hostiteli, nabídli nám spoustu informací (a to nejen souvisejících se zbrojí) a opravdu nám pomohli pochopit tuto komplikovanou záležitost. Doufám, že čtenáři nebudou mít nic proti tomu, abych zde využil příležitosti a ze srdce jim poděkoval.
Zdroj: Budo in armor: Going back to the roots
přeložil Jarda Kolcun
