Jak (možná) odnaučit strachu z úderu i zranění?

Přečteno: 92

Před několika dny jsem při výuce technik s holí natrefil na zajímavý problém. Studenti (cca 13 let) měli problém nejen udeřit, ale i přijmout úder. Projevovali až nepřiměřenou dávku stresových reakcí už jen při náznaku úderu. Tehdy jsem se přes sociální síť poptal přátel, kteří mají zkušenosti s výukou zbraní a získal několik velmi zajímavých tipů, jak tento strach odstranit. Přes víkend jsem je zkusil aplikovat a tento článek bude o tom, co skutečně zafungovalo. Třeba to pomůže i dalším instruktorům. Šel jsem na to vědecky 😉

Definice problému:

Student se bojí udeřit i být udeřen

Pravděpodobný důvod

Nepřipravená psychika. Fyzicky jsou studenti schopni zcela evidentně zasadit silný úder i zablokovat případně přesměrovat takto silný úder. Problém však je velmi pravděpodobně primárně v hlavě, kdy student jednak nevěří své holi a jednak má pravděpodobně i přehnaný strach (možná díky sledování akčních filmů) z míry zranění, která mu protivníkova hůl může způsobit. 

Postup řešení

Přístup k řešení tohoto problému jsem rozdělil do dvou hlavních kroků:

  1. Odnaučit nechuti udeřit druhého
  2. Zvýšit sebedůvěru i víru ve vlastní zbraň (hůl)

Přirozená nechuť udeřit jiného člověka

Když jsem přemýšlel, jak toto vyřešit, vzpomněl jsme si na podobnou situaci, když jsem psal cyklus článků Kapitoly o zabíjení. Zde bylo jasně vidět, že s podobným problémem se potýkala i armáda, aby přesvědčila své vojáky, že mají střílet s úmyslem zabít. Tento výzkum začal po druhé světové válce a výsledkem byla zásadní změna způsobu výcviku (pokud vás tato problematika zajímá, pak naleznete více ve výše uvedených článcích). Jedním z hlavních kroků, které armáda co nejdříve udělala, byla výměna terčů, které dříve byly takové ty klasické kulaté se soustřednými kruhy (typ Bulls eye). Tyto terče vyměnila za postavy znázorňující nepřátele. Čím věrnější zobrazení, tím byly výsledky lepší. Poučil jsem se z tohoto přístupu. Nechal jsem studentku (starší dceru) nejdříve zasazovat údery do těžkého pytle, kde mohla mlátit o106 a neměla pocit, že mlátí do člověka. Zde si odladila postoj, vzdálenost i zapojení velkých svalových skupin tak, aby úder byl skutečně maximálně silný v rámci její postavy.

V dalším kroku jsme se přesunuli na BOBa, který již věrně připomíná člověka. Jejím úkolem mělo být, nejdříve přesně a až poté silně, zasahovat konkrétní body na BOBově těle. Tady zpočátku váhala, ale časem byly údery silnější a jistější. Poslední krok byly údery na mě s tím, že jsem je samozřejmě blokoval. Nejprve šla opět s minimální silou, ale maximální přesností a postupně začala přidávat nejprve na rychlosti a následně i na síle. Na konci tohoto bloku byl vidět znatelný postup před a po.

Zvýšit důvěru ve vlastní zbraň

Nepřekvapivě tu nezafungovalo prosté tvrzení „musíš se s holí natolik sžít, že se stane tvou prodlouženou rukou.“ Skoro jsem až cítil, že byť dobře míněná rada prochází jedním uchem dovnitř a druhým ven bez toho, aby mezitím zanechala jakoukoliv zprávu uvnitř. Zkrátka asi jsem zněl podobně moudře jako Master Yoda, ale studentka ještě nebyla na tuto moudrost připravena 😉

Proto jsem ji nechal nastavit hůl do pozice konkrétního bloku, položil na její hůl svou hůl a začal mírně tlačit. Ona si mezitím ladila opět svůj postoj, pozici ruky a místo, kterým můj tlak blokovala. Přidával jsem postupně tlak a ona si zkoušela, co všechno ještě snese udržet a jak se liší její síla, když blokuje úder blíže k ruce anebo blíže ke konci tyče (v této souvislosti jsem ji připomněl pákový efekt, který již brala ve škole, aby si uvědomila, jak ji znalost fyziky může pomoci i při řešení těchto problémů).

Jakmile se přesvědčila, že dokáže vcelku slušně udržet můj úder, šli jsme tentokrát do lehkého kontaktu, kdy ona nejprve nastavila blok a já do něj přiměřeně silně udeřil. Toto je důležité – ona nejdříve nastavila blok a teprve pak jsem tam zaútočil. Vše zatím na pohodu, aby si zvykla na náraz i hlasitý zvuk. Obě hole byly omotané tejpovačkou, aby se jednak tak rychle neničily a jednak, aby alespoň trochu tlumily zvuk. Nepřekvapivě na zahradě zvuk již nebyl tolik výrazný jako v uzavřené garáži, kde pravidelně probíhá online výuka. V této chvíli si studentka stěžovala spíše na to, jak jí hůl vibruje po dopadu úderu v ruce a že je to cítit v dlani (v kloubech, které obepínají hůl). Vzpomněl jsem si, že jsem měl kdysi podobný problém, když jsem začínal, ale časem to nějak přirozeně vymizelo.

Plynule jsme přecházeli mezi různými drily (high/low, hubud, apod.), abychom dali odpočinout rukám a naopak zaměstnali hlavu. Když jsem viděl, že jí nějaký dril jde, zvýšili jsme rychlost, případně do něj přidali další prvek, který zvýšil motorickou náročnost (vynikající drily i metodika jsou z jujutsu školy Small Circle Ju jitsu). A pak jsme se opět vrátili k úderům a blokům.

Zatímco v prvním kroku jen blokovala úder hůl na hůl, nyní jsme přidali další prvek, a to je zablokování hole spolu se současnou kontrolou protivníkovy ruky. Tohle již šlo překvapivě dobře, protože jsem velmi výrazně zvýšil její důvěru v hůl, kterou blokovala mé údery. Stále to však bylo spíše statické a údery byly zasazovány v přesně daném pořadí, a proto jsme následně přidali pohyb a údery, které již byly v náhodném pořadí. Samozřejmě jsme výrazně zpomalili. Opravdu velmi výrazně.

Toto jsme projeli několikrát s tím, že já jsem postupně přidával na intenzitě tak, jak jsem viděl, že to studentka zvládá.

Závěr

Jsem přesvědčen, že tohle je patrně cesta, jak zcela odstranit odpor z toho zranit někoho i strach z toho být zraněn. Je důležité zmínit, že tu nejde o to, ze studentky vychovat agresivního tupce. Například v kurzech sebeobrany pro ženy, kterých jsem se před x lety účastnil jako instruktor, jsem si všimnul, že (některé) ženy mají jakýsi přirozený odpor se účinně bránit. Rozuměj bránit tak, aby zranily svého útočníka a ubránily se. To vše i přesto, že logicky chápaly, že pokud to neudělají, nedopadne to pro ně dobře. I zde jsme postupně vyvinuli takové metody, aby se této nechuti zbavily. Zpět ke studentce. Samozřejmě si nedělám iluze, že během jednoho víkendu již bude všechno perfektně fungovat, ale byl zde vidět zcela viditelný posun v obou oblastech, takže jsem přesvědčen, že tento přístup nakonec povede k úspěchu. Závěrem bych moc rád poděkoval všem, kteří sdíleli svoje tipy. Cením si vaší pomoci a jsem rád, že jste mi věnovali svůj čas při hledání řešení.

Jarda Kolcun

Můžete komentovat

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *