1. Kapitoly o zabíjení – úvod

Dovolte mi představit vám další vzdělávací cyklus článků. Tentokrát se budeme věnovat problematice zabíjení. Je těžké zabít jiného člověka? Ja možné naučit člověka zabít druhého bez toho, aby dříve či později netrpěl nočními můrami či třeba PTSD? Co to vlastně obnáší vzít život někomu jinému a jsou způsoby a metody, které ulehčí tento čin? Tyto a mnoho dalších otázek zde budeme řešit.

Čerpám jednak z knihy On klilling autora Lt. Col. Dave Grossmana, která je dodnes považována za velice kvalitní materiál. Osobně považuji tuto knihu za povinnou četbu pro všechny, kdož se mohou dostavat do situace, kdy budou nuceni vzít život jinému člověku v obraně sebe nebo svých blízkých. Tedy například i pro instruktory sebeobrany, kteří často učí věci, jež vypadají „cool“ a „fakt drsný“, ale ve skutečnosti vůbec netuší o čem hovoří a jak strašné věci (pro obránce) vlastně učí. Ale i tom si povíme v závěru tohoto cyklu více…

Slovy klasika „zabíjení je svinstvo“, a nejen pro toho, kdož před vašima očima bude umírat, ale hlavně pro toho, kdož použije techniky vedoucí ke smrti útočníka. Právě při čtení této knihy a následně i při četných hovorech s lidmi (vojáci, policisté), kteří život již byli nuceni vzít, jsem si uvědomil, že tu vůbec neřešíme psychiku obránce (před ani po takovém konfliktu). Ale o tom až více v následujících dílech. Věřte mi, nepsalo se to lehce a velmi pravděpodobně se to nebude ani snadno číst. Budete mít hodně materiálu k přemýšlení, to vám mohu slíbit už teď. Tak a bez dalšího zdržování již pojďme do toho….

Abychom si co nejlépe vysvětlili o čem zabíjení vlastně je, budeme převážně hovořit o vojácích či policistech. Nicméně na konci cyklu se pak zaměříme i na instruktory sebebranných systémů tak, abychom si uvědomili, jak velkou zodpovědnost máme nejen za výuku (likvidačních) sebeobraných technik, ale i za studenta, který je pak, nedejbože, použije. Věřte mi, že hesla typu „lepší být souzen jedním, než nesen čtyřmi“, pak budete považovat za populistická, krátkozraká a…hloupá. Záměrně to nyní nebudu rozvádět, stačí jen když řeknu, že drtivá většina instruktorů netuší, co učí, protože nemá praktickou zkušenost s dopadem technik, které učí. Pokud by takovou zkušenost měla, jsem přesvědčen, že by se na výuku likvidačních technik vykašlala. Ale nebudeme předbíhat.

Mnoho velmi cenných informací se dá získat od lidí, kteří se zúčastnili války, případně se dostali do přestřelky, která skončila tragicky pro jednu či obě strany. Lidé o podobných zážitcích nechtějí příliš hovořit, protože zde se oslavují tito lidé jako hrdinové „bez bázně a hany“, ale pokud byste s nimi přesto měli možnost hovořit, zjistíte, že pokud by mohli vrátit ten okamžik, kdy zabili jiného člověka, většina by to ráda udělala. Zabít jiného člověka je VELMI těžká věc. Nehovořím o stránce technické, vzít život dokáže i tříleté dítě. Hovořím o stránce psychické.

Mnoho výzkumů, zvláště po druhé světové válce, ukázalo, že v sobě máme zabudovanou jakousi „bezpečnostní pojistku“, která nám brání pozabíjet se navzájem. Jde pravděpodobně o geniální vynález v rámci evoluce, protože podobná pojistka existuje i mezi savci (a pravděpodobně i mezi nižšími formami života). Predátoři se porvou, mohou se i vážně zranit, ale jejich cílem není ani tak fyzická likvidace protivníka, nýbrž jeho zastrašení a získání území, ulovené kořisti či samičky vhodné k páření. U lidí je to však jiné. Často berou jinému život jen pro pár korun v peněžence, případně kvůli jinému, podobně banálnímu, důvodu. Ano, existují lidé, kteří se zabíjením nemají problém (a v lidské populaci jich je asi 1%), ale stále je tu, naštěstí, většina těch, kteří cítí přirozený odpor k zabíjení. A je jedno z jakých důvodů.

Právě armáda se snažila tuto bezpečnostní pojistku odstranit, protože podle výzkumů, provedených po skončení 2.světové války, byla úspěšnost střelby pouhých 12-15%. A že se to americké armádě povedlo, svědčí i následné studie, které zopakovaly výzkum po válce v Koreji a následně i ve Vitenamu. Zatímco v Koreji se úspěšnost zvedla na 55-57%, ve Vietnamu to bylo již neuvěřitelných 95-98%. O těchto studiích si povíme daleko více později. Teď je jen důležité si uvědomit, že a) zabít jiného člověka je nepřirozené a velmi náročné pro obráncovu psychiku, b) existují skutečně účinné metody, jak tuto pojistku odstranit. Jedna věc je však najít kuráž zmáčknout spoušť, nebo zapíchnout nůž do těla. Druhá věc je, jak se s tím následně vyrovnat. Samozřejmě hodně pomáhá sebeutvrzování, že nebyla jiná cesta, než útočníka zabít, ale ani to není 100% účinné, jak si později vysvětlíme.

Jak vlastně celý proces funguje? Když se lidé naštvou nebo například vyděsí, přestávají uvažovat racionálně a řízení přebírá část mozku, která je zodpovědná za instinktivní reakce (amygdala). Proto dosud jediná známá a účinná metoda, která umožní jednat správně v takovém stavu, je tzv. „operační podmiňování“, které vychází z výzkumu ruského fyziologa I.P.Pavlova a jeho podmíněných reflexů popsaných u pokusů se psy. I člověka je možné vycvičit tak, že v kritických chvílích reaguje bez zapojení racionální části myšlení, tedy bez přemýšlení, jestli to, co se právě chystá udělat, je správné (ať už to správné je či není). Tento typ tréninku je častý například i u hasičů, či pilotů, kde rozhoduje každá vteřina a jakékoliv zaváhání může stát život jak hasiče, tak i lidi, které se snaží zachránit.

Právě proto se učí principem „stimul – reakce“. Stimul musí být velmi podobný tomu, který může zažít i v reálném světě tak, aby mozek nemusel vyhodnocovat, jestli se například jedná o stejnou situaci. Člověk tak driluje do nekonečna libovolnou akci formou stimul – reakce, stimul – reakce, stimul – reakce…dokud ji je schopen provést bezchybně a okamžitě pod intenzivním psychickým i fyzickým zatížením. Pak se takové jednání stává novým reflexem s jasně definovaným spouštěčem.

V případě zvládnutí zabití jiného člověka je postup velmi podobný. Pokud se střelba (či likvidační technika s jakoukoliv jinou zbraní) nezadriluje bez toho, aby člověk neměl fakticky čas ani příležitost zvážit všechna pro a proti, pak je zde vysoká pravděpodobnost, že tuto techniku pod psychickým zatížením neprovede. Obrazně řečeno jeho mozek sa zacyklí v interní diskusi vlastního svědomí s hrozící realitou. Existuje mnoho důvodů, proč zvednout zbraň a zmáčknout kohoutek – vlastní bezpečí, bezprostřední ohrožení blízkých, ve jménu země, svobody, víry…ale přesto drtivá většina lidí nebude schopna toto provést, pokud ovšem nejsou sociopaté, kteří podobnou pojistku nemají.

Dave Grossmann tuto pojistku přirovnává k AIDS. AIDS samotné lidi nezabije, protože se jedná o zničení imunity, díky čemuž je poté náchylné k nemocem, se kterými by se jinak hravě vypořádalo. Hovoříme-li o bezpečnostní pojistce, bránící nám zabít jiného člověka, pak právě kombinace různých metod budování speciálních podmíněných reflexů, ale i sledování filmů s násilnou tematikou, či hraní počítačových her, které velmi podrobně a názorně ukazují smrt člověka (za kterou je následně hráč odměněn bonusovými body, lepší výzbrojí, atd.) u člověka tuto pojistku pozvolna eliminují. Člověk se stává vůči podobným zážitkům imunní. A když k tomu přidáte například faktor drog, nefunkční rodiny, domácí násilí či sexuálního zneužívání v dětském věku, gangy, apod. máte slušnou šanci, že v dospělosti nebudete mít problém zabít jiného člověka.

V příštím díle se podíváme na to, jak souvisí zabíjení se sexem.

Další díly

1. Kapitoly o zabíjení – úvod
2. Kapitoly o zabíjení – zabíjení a sex
3. Kapitoly o zabíjení – instinktivní reakce
4. Kapitoly o zabíjení – přirozený odpor k zabíjení
5. Kapitoly o zabíjení – strach ze zabíjení
6. Kapitoly o zabíjení – čím dále, tím lépe 1/2
7. Kapitoly o zabíjení – čím dále, tím lépe 2/2
8. Kapitoly o zabíjení – stresory při výcviku
9. Kapitoly o zabíjení – břemeno zabíjení 
10. Kapitoly o zabíjení – civilní sebeobrana

Zdroj: Lt.Col. Dave Grossman; On killing; Back Bay Books; Little, Brown and Company; New York; Boston; First paperback edition; 1996; ISBN: 0-316-33011-6

Jarda Kolcun

Adrenaline Stress Training Instructor

Jujutsu instruktor