6. Kapitoly o zabíjení – čím dále, tím lépe 1/2

V tomto díle si řekneme, jak vzdálenost od oběti ovlivňuje psychiku člověka, který má zabít. V předchozích dílech jsme si již řekli, že počet vojáků postižených závažnými psychologickými problémy několikanásobně převyšoval počet zabitých vojáků během války.

To se týkalo i civilistů, kteří zažili masivní bombardování. Vzpomínám si, jak má babička popisovala, jak strašné bylo bombardování za druhé světové války, kdy netušili, jestli další bomba už nezasáhne právě jejich dům. Dodnes má velmi úzkostné pocity, když zaslechne sirénu. Po druhé světové válce byly dokonce dělané studie, které ukázaly, že civilisté hůře snášeli, když jim bomba zničila jejich domov, než když zabila jejich blízké přátele či příbuzné.

Zajimavé také bylo, že váleční zajatci („civilisté“), kteří zažili bombardování zajateckého tábora, nevykazovali žádné známky psychických poruch na rozdíl od svých strážců („vojáci“). Tento paradox si odborníci vysvětlují tak, že zatímco stráže měli fakticky co ztratit (život) a přitom mnoho získat (převoz do nemocnice, tedy na klidnější místo), tak vězni fakticky mohli jen získat (v nastálém zmatku se pokusit utéct) a proto se vědomě rozhodli využít tuto velmi traumatizující situaci ke svému prospěchu a odmítli se vmanévrovat do pozice bezmocné oběti. Ačkoliv tento závěr nebyl dosud potvrzen žádnou studií, podle všeho zapadá do konceptu psychologie přežití a my se k němu ještě v budoucnu vrátíme.

A nyní se podívejme na jednotlivé vojenské útvary z pohledu zabíjení a následných psychických komplikací. Jak jsem již napsal, těsně po druhé světové válce se provedlo mnoho armádních výzkumů, které měly za úkol jednak zanalyzovat efektivitu vojáka v boji a navrhnout i metody jak tuto efektivitu i dále zvýšit. Jinými slovy řečeno – jak naučit vojáka spolehlivěji zabíjet kohokoliv, kdo bude označen za nepřítele a zůstat přitom co nejdéle funkční jak po stránce fyzické, tak i psychické.

Jedním ze zajimavých poznatků bylo, že během světové války existovaly bojové útvary, které, ačkoliv se nacházely v první linii, vykazovaly prakticky nulový počet psychických postižení. Mezi tyto útvary se řadili například námořníci, letci, dělostřelci, apod. A na druhou stranu pěšáci, členové speciálních jednotek, odstřelovači a další měli naopak velmi vysoké procento psychických postižení. Klíčovým faktorem se ukázala právě vzdálenost. Ale tento poznatek není vůbec nový. Již v dobách Starověkého Řecka se tehdejší filozofové zaobírali souvislostí mezi fyzickou vzdáleností oběti od jejího vraha a jak tato vzdálenost ovlivňuje trauma vraha ze zabití.

Zatímco tak například dělostřelci neviděli zblízka umírat vojáky, na které stříleli, takový pěšák byl svědkem umírání svých nepřátel velmi často… i velmi zblízka. Jinými slovy tito vojáci nikdy nemuseli zabít svého nepřítele tváří v tvář, ale většinou z takové vzdálenosti, že nedokázali pomalu rozeznat ani postavy, natož jejich výraz ve tváři v okamžiku, kdy na ně dopadla letecká puma či dělostřelecký granát. To samé námořníci, kteří viděli nepřítele pouze jako tečku na radaru, která zmizela v okamžiku, kdy cíl byl zničen.

Podle některých psychiatrů lidstvo podvědomě vynalézalo takové zbraně, které oddalovaly válčící strany co nejdále od sebe. V současné době tak například dálkově naváděné rakety připomínají spíše počítačovou hru, než hroznou skutečnost, že s každým zásahem někde na druhé straně zeměkoule skutečně někdo zemře.

Průzkumné jednotky, které měly za úkol zjistit situaci u nepřítele, ale nezasahovat, také vykazovali pouze malé procento psychických problémů. Jejich primárním úkolem totiž nebylo zabíjet, a co může být méně traumatického než utéct z místa, kde aktuálně hrozí konflikt? Pokud by však byli nuceni zabíjet, aby jejich mise nebyla prozrazena, stali by se svědky umírání jiného člověka, fakticky na vzdálenost ruky. A to již s lidskou psychikou dokáže zahýbat.

Speciální skupinou v tomto výčtu jsou důstojníci, kteří mají za úkol poslat své muže zabíjet, ale jen zřídka se zabíjení sami účastní. Mnoho důstojníků pak, mnoho let po skončení války, trpělo pocity viny, že museli posílat své muže na smrt. A ikdyž se takový důstojník nacházel v první linii spolu se svými muži, pravděpodobnost, že bude mít závažné psychiatrické problémy, byla poloviční v porovnání s řadovými vojáky. Důvodem je, že sice museli posílat své muže zabíjet a byli i svědky zabíjení, ale přitom oni sami nemuseli zabíjet.

Příště dokončíme tuto oblast tím, že se podíváme na specifika zabíjení nožem, bajonetem i holýma rukama.