10. Kapitoly o zabíjení – civilní sebeobrana

Tento cyklus se mi nepsal vůbec snadno. Původně jsem si knihu On killing vzal s sebou na dovolenou s tím, že ji „přelouskám“ během pár dnů a pak si budu číst něco lehčího. Jenže čím více jsem ji začal číst, tím více jsem si začal uvědomovat jak jsme my instruktoři civilní verze sebeobrany (ať už u dětí či dospělých) vlastně naivní, krátkozrací a jak si fakticky hrajeme s….napalmem.

Je nutné si uvědomit, že většina sebeobranných systémů se do civilní sféry dostala z armády. Tedy z oblasti, kde cílem bylo co nejrychleji zabít, jinak budu zabit já anebo i mí kamarádi, kteří se mnou bojují bok po boku. V České republice se již „nějakou dobu“ nebojuje a tak ti, kteří by mohli vyučovat sebeobranu komplexně (tedy nejenom technickou dovednost, ale i psychickou stránku), jsou již prakticky po smrti. Místo toho tu máme exportované systémy z celého světa a mnoho instruktorů tak zde učí fakticky to samé, co se učí v Japonsku, Thajsku či v Izraeli bez toho, aby vnímali a zvážili i kulturní, sociální a jiný kontext výuky.

Již na začátku tohoto cyklu jsem napsal, že nevidím důvod, aby civilní sebeobranné systémy vyučovaly likvidační techniky. Tedy techniky, kdy obránce zabije útočníka. Důvodem není ani tak snaha ochránit útočníka (o to se vcelku dobře postará česká legislativa), ale spíše snaha ochránit obránce před tím, co následuje „poté“.

Bojovým uměním se věnuji již více jak 30 let a neznám dosud jediný systém, který by tuto fázi smysluplně ošetřoval, natož aby účinně obránce připravil na situaci poté, kdy v sebeobraně podřízne útočníka, rozdupne mu hlavu, apod.

Mezi námi, čistě technicky řečeno není problém člověka zabít. To fakticky dokáže i tříleté dítě, jenže skutečný průšvih je až „poté“. Pokud jste dočetli Kapitoly o zabíjení až sem, pak víte, že zabíjení není přirozená vlastnost člověka. Ba co více, člověk má v sobě zabudovanou jakousi pojistku, která mu brání zabíjet jiné lidi. Armáda na to přišla po výzkumech, které provedla již po druhé světové válce a právě díky nim radikálně upravila systém výcviku a tím i zvýšila ochotu vojáků zabíjet jiné (nejen) vojáky. Jenže co dosud plně „nevychytala“, je stav, se kterým se vojáci musí vnitřně vyrovnat poté, co zabíjeli (a proto stále nejvíce obětí mezi vojáky není díky fyzickým zraněním, ale těm psychickým).

Jakkoliv se jednalo o obhájitelné zabití jiného člověka, stále je to zabití a ti, kteří již měli tu smůlu a vzali život někomu jinému, vám zcela jistě potvrdí, že kdyby mohli, pak by ten okamžik vrátili zpět. Tedy pokud se ovšem nejedná o 2% lidí, kteří podobnými výčitkami svědomí netrpí. Ale těch je skutečně jen 2%, což znamená, že s velkou pravděpodobnosti k nim nepatříte….stejně tak jako já.

Je nutné si uvědomit, že techniky sebeobrany jsou již několik generací předávány z učitele na učitele, který velmi pravděpodobně nikdy nebyl nucen v sebeobraně vzít život někomu jinému. Přesto se likvidační techniky nejen naučil (ale již pouze jako technickou dovednost bez odpovídajícího psychického kontextu), ale dále je učí ostatní. A to je přesně to, co považuji za velmi nezodpovědné a hloupé.

Chápu, že to vypadá velmi drsňácky ukázat, jak zlomit člověku vaz, kam bodnout nůž, aby člověk rychle vykrvácel či zakončit nějakou sebeobrannou techniku dupnutím na hlavu „aby ten parchant už nevstal“, jak jsem měl možnost nedávno vidět v jednom instruktážním klipu na Streamu.cz.

Vzpomínám si, jak jsem se cítil, když jsem se naučil svou první likvidační techniku já. Ukázal mi ji můj trenér juda a já šel domů s hodně smíšenými pocity. Na jedné straně velká pýcha, že už umím zabít člověka, na druhé straně strach a zklamání z toho, že to jde tak snadno.

A právě jednak výše zmíněná kniha On killing, ale i můj letošní pobyt v Coloradu na A.S.R.T. akci (psal jsem o ní zde), kde jsem měl možnost dál proniknout do tohoto systému i pobavit se s lidmi, kteří v boji či v policejní službě zabili, a teď otevřeně přiznávají, že mají psychické problémy, případně PTSD poruchu (a právě A.S.R.T. jim velmi pomáhá se z toho dostat). To vše mi pomohlo toto téma pochopit a zasadilo jej do celkového kontextu. Takže jak by měl dle mého názoru vypadat systém civilní sebeobrany?

1. Maximálně se vyvarovat likvidačních technik, protože je nutné si uvědomit, že sebeobranu se učí normální lidé – kluci a holky, tátové od rodin a nikoliv vojáci a budoucí zabijáci (v dobrém slova smyslu). Pamatujte, že to je pro dobro obránce a nikoliv útočníka.
2. Pokud systém nedokáže zvládnout jakýkoliv útok bez použití likvidačních technik, pak jde buď o špatný systém (s kanónem na vrabce), nebo o systém určený pro armádu.
3. Pokud je již nutné učit likvidační techniky (a já o tom osobně skutečně nejsem přesvědčený), pak je nutné na to patřičně studenty připravit. A nestačí jen o něčem hovořit, je nutná co nejvěrnější simulace, protože jedině tak zajistí, že získanou dovednost dokážou následně použít i v boji. Dokážou studenti například zabít kapra na vánoce? A co kočku, psa, králíka či jakékoliv jiné zvíře? Že je to odporné? Domníváte se, že zabít člověka bude jednodušší???!!!
4. Pokud se přesto instruktor civilního systému sebeobrany rozhodne vyučovat likvidační techniky, pak by měl získat osobní zkušenost. Jsem přesvědčený, že poté změní svůj názor, nemluvě o tom, že velkou část svého života poté stráví u psychoterapeuta. Je totiž velmi nezodpovědné učit něco, o čem ve skutečnosti netuším, jak zafunguje nejen na útočníka, ale i na obránce.

A jak armáda vlastně přistoupila k výcviku vojáků, aby jednak zvýšila jejich ochotu zabíjet jiné lidi (které někdo označí za nepřítele)? V zásadě používá kombinaci dvou metod:

• Podmíněné chování a reflexy, které definoval již začátkem dvacátého století ruský vědec I.P.Pavlov.
• Operantní podmiňování (učení úspěchem), které popsal americký psycholog B.F.Skinner. Mimochodem právě tato metoda je jádrem F.A.S.T. Defense systému (jinak také zvaném Adrenaline Stress Response Training). Podle doktora Skinnera je možné prostřednictvím této metody naučit kohokoliv cokoliv….

Nu a právě kombinace obou těchto metod je výsledkem tak skvělých úspěchů americké armády ve výcviku svých vojáků, kdy dokázali zvýšit ochotu a úspěšnost střelby do nepřátelských vojáků z 15-20% během druhé světové války až na 90-95% během války ve Vietnamu.

Využitím znalostí podmíněných reflexů se vojáci učí střílet rychle a přesně. Jsou zde stanovené „spouštěče“ (conditioned stimulus) i přesně definované reakce (target behaviour) na ně. Kulaté terče tak byly zaměněny za fotografie či alespoň věrné siluety nepřátelských vojáků a do výcviku byly přidány i další aspekty boje tak, aby co nejvěrněji simulovaly skutečnou válečnou vřavu (psal jsem o detailněji tom již zde). Vojáci se současně učí přemýšlet o nepřátelském vojákovi jako o „cíli“ a nikoliv o člověku. Tím se nepřítel odlidští a zabíjení se stane pro vojáka více snesitelným.

A využitím metody „učení úspěchem“ se vojáci učí svoje získané dovednosti aplikovat v konfliktních scénářích a modelových situacích. Každá část boje (a zabíjení) je přesně rozpracována tak, aby se s ní voják co nejlépe seznámil a naučil se ji co nejoptimálněji vyřešit. Právě metodiku výuky pro civilní sféru má výše zmíněný systém F.A.S.T. Defense (Adrenaline Stress Response Training) asi nejlépe zvládnutou, pokud mohu ze své více jak 30leté zkušenosti posoudit. Ale je to primárně pro civilní oblast a cílem je připravit člověka na konflikt, nikoliv naučit jej zabíjet. Tedy upřednostnění prevence před jatkami.

Instruktor sebeobrany má ve skutečnosti daleko větší zodpovědnost za své studenty, než je ochoten si připustit, případně než si uvědomuje. Ta nekončí tím, že studenty naučí techniku. Ta nekončí ani tím, že je připraví na konflikt. Ta končí až tím, že student bude schopen zvládnout konflikt a následně svůj život žít dále bez znatelných následků na těle i na duši.

Bez váhání se přiznávám, že pokud budu nucen někdy v sebeobraně použít ony tzv. likvidační techniky, vůbec netuším, jak se zachovám. Jen doufám, že to bude na co nejdelší vzdálenost a co nejrychlejší. A ať bude důvod jakkoliv obhájitelný, mou duši to poznamená navždy.

Proto také vím, že jednak v našem klubu jujutsu pro děti, tak i v budoucnu při výuce dospělých, se likvidačním technikám budu vyhýbat jako čert kříži, protože sám chci mít svědomí čisté a hlavně chci, aby lidé, kteří mi dají důvěru, se dokázali ubránit a pak dále žít svůj život bez toho, aby si museli zakoupit několikaletou permanentku k psychoterapeutovi….

Ti z vás, kteří se domnívají, že by dokázali zabít bez mrknutí oka, buď sledovali příliš mnoho akčních filmů a měli by si skutečně přečíst knihu On killing, anebo patří k oněm 2% lidí, kteří to skutečně dokážou….

A pokud skutečně nedokážete holýma rukama, či nožem, zabít třeba jen zvíře a být následně psychicky v pořádku, pak se na to raději vykašlete, věnujte se něčemu úplně jinému, případně si najděte takový klub, kde instruktor plně chápe závažnost a dopady použití likvidačních technik.

V rámci duševního zdraví instruktorů civilní verze sebeobrany i jejich studentů bych se přimlouval za to, abychom nechali likvidační techniky vojákům či policistům, kteří jsou nuceni je použít a raději se soustřeďme na předkonfliktní fázi a prevenci konfliktu, než na samotný boj, protože ten vždycky skončí tak, že nakonec prohrají všichni….

KONEC

Předchozí díly

1. Kapitoly o zabíjení – úvod
2. Kapitoly o zabíjení – zabíjení a sex
3. Kapitoly o zabíjení – instinktivní reakce
4. Kapitoly o zabíjení – přirozený odpor k zabíjení
5. Kapitoly o zabíjení – strach ze zabíjení
6. Kapitoly o zabíjení – čím dále, tím lépe 1/2
7. Kapitoly o zabíjení – čím dále, tím lépe 2/2
8. Kapitoly o zabíjení – stresory při výcviku
9. Kapitoly o zabíjení – břemeno zabíjení 
10. Kapitoly o zabíjení – civilní sebeobrana

Zdroj: Metodika Adrenaline Stress Response Training (F.A.S.T. Defense)