Tajná řeč těla

Jak naše podvědomé pohyby přitahují nebezpečí (a jak nebýt snadným terčem)

Neviditelné signály zranitelnosti

Představte si rušnou ulici velkoměsta. Stovky lidí spěchají za svými povinnostmi, míjejí se na chodnících, čekají na přechodech. V tomto neustálém chaosu dochází k situacím, kdy si pouliční predátor – zloděj, násilník nebo agresor – vybírá svou další oběť. Často máme tendenci věřit, že takový výběr je dílem pouhé náhody, že se daný člověk zkrátka ocitl v nesprávný čas na nesprávném místě. Realita je však mnohem komplexnější a znepokojivější. Ukazuje se, že potenciální oběti mohou nevědomky signalizovat svou zranitelnost případným útočníkům prostřednictvím svých gest, držení těla a přehnaných pohybů. Lidé se tak nevědomky podílejí na své vlastní viktimizaci právě prostřednictvím situací, do kterých se dostávají, a způsobu, jakým se v nich fyzicky projevují.

V živočišné říši existují takzvané spouštěcí mechanismy – vizuální nebo pachové signály, které u predátora automaticky spouštějí lovecký instinkt. Zdá se, že na rušných ulicích našich měst probíhá velmi podobný, zcela neverbální dialog mezi zločincem a jeho potenciální obětí. Oběť svým pohybem “křičí” svou slabost a predátor, často zcela podvědomě, tuto zprávu čte a reaguje na ni.

Pokud pochopíme, jaké konkrétní pohyby a vzorce chování identifikují potenciální oběť napadení a jak přesně tento signál zranitelnosti funguje, můžeme získat obrovskou výhodu. Identifikace těchto chování má nesmírný význam pro pomoc těm, kteří se snaží řešit problémy s pouličním násilím. Znalost těchto vzorců by například umožnila nasadit do ulic efektivnější policejní volavky, které by svým pohybem aktivně přitahovaly zločince. Co je však pro běžného člověka ještě důležitější: umožnilo by to ohroženým skupinám obyvatel (například seniorům či fyzicky slabším jedincům) uvědomit si své vlastní podvědomé chování, změnit jej a stát se tak vůči útoku méně zranitelnými. Stejně jako lze předcházet zločinům tím, že lidi varujeme před chůzí v temných uličkách nebo před ukazováním peněz v davu, lze předcházet útokům tím, že pochopíme, jak sami sebe vystavujeme riziku pomocí vlastních neverbálních signálů.

Očima predátora: Jak se měří atraktivita oběti

Abychom pochopili, co přesně dělá člověka atraktivním cílem, musíme se na ulici podívat očima těch, kteří na ní loví. Není možné spoléhat se pouze na dojmy nebo teoretické modely. Je nutné analyzovat reálné prostředí a využít k tomu ty nejpovolanější “experty”.

Představte si záznamy pořízené skrytou kamerou v jedné z oblastí s nejvyšší mírou násilných trestných činů v New Yorku. Záznamy byly pořizovány v dopoledních hodinách, mezi desátou a dvanáctou hodinou. Chodci zachycení na černobílém videu bez zvuku kráčeli stejným směrem a zhruba ve stejné vzdálenosti od objektivu. Co je naprosto klíčové: tito lidé neměli sebemenší tušení, že jsou natáčeni, chovali se tedy naprosto přirozeně a autenticky.

Z pořízených záznamů byli lidé rozděleni do čtyř skupin: starší ženy, starší muži, mladší ženy a mladší muži. Mladší jedinci vypadali na věk do 35 let, starší nad 40 let. Jak ale určit, kdo z nich je “dobrý” cíl?

K vyhodnocení těchto záznamů byla přizvána velmi specifická skupina hodnotitelů: 53 vězňů, kteří si odpykávali tresty ve věznici s minimální ostrahou. Všichni do jednoho byli odsouzeni za násilné trestné činy – od prostého napadení až po vraždu – vůči obětem, které předtím vůbec neznali. Většina z nich (75 procent) byla mladší 35 let. Tito muži představovali reálnou hrozbu z ulic; byli to skuteční predátoři.

Aby bylo hodnocení jednotné, byla pro ně vytvořena speciální desetibodová stupnice, která vycházela přímo ze žargonu samotných vězňů. Škálou od jedničky do desítky hodnotili atraktivitu cíle. Stupeň 1 znamenal “velmi snadná kořist” (A very easy rip-off). Stupeň 2 popisoval “člověka, kterého lze snadno zahnat do kouta“. Naopak stupně 8, 9 a 10 patřily lidem, kteří by se tvrdě bránili – “těžký cíl, se kterým bych si nezačínal“, “příliš velký problém“.

Výsledky tohoto nemilosrdného hodnocení ukázaly jasný trend. Ze všech zkoumaných skupin byli starší muži hodnoceni jako nejvíce pravděpodobné cíle útoku (s nejnižším průměrným skóre). Hned za nimi následovaly starší ženy, přičemž právě u nich se objevila vůbec nejhorší individuální hodnocení. Tyto údaje z očí zločinců přesně odrážejí celkové kriminální statistiky o tom, kdo se nejčastěji stává obětí.

Lidé, kteří od více než poloviny z 53 zločinců obdrželi skóre 1, 2 nebo 3, byli klasifikováni jako “potenciálně snadné oběti“. Lidé s hodnocením 4 až 10 vytvořili kontrolní skupinu “ne-obětí“. Klíčová otázka tedy zní: Co přesně dělali lidé v první skupině jinak, že na sebe okamžitě strhli pozornost dravců?

Jazyk pohybu: Věda místo dojmů

Predátoři hodnotili cíle bleskově a instinktivně. Neuměli přesně vysvětlit, na jaký úhel lokte nebo délku kroku se dívají. Abychom tyto podvědomé dojmy převedli na vědecky měřitelná data, musíme použít takzvanou Labanovu analýzu (Labananalysis).

Tento systém, který vznikl v roce 1970 , je v podstatě abecedou a gramatikou pro studium neverbální komunikace. Vychází z práce Rudolfa Labana, který na lidský pohyb nenahlížel jako na sérii statických, oddělených pozic (jako když prohlížíte fotografie), ale jako na plynulý proces. Labanova analýza se používá k popisu struktury pohybu pomocí sledování toho, jaké části těla se používají, po jaké dráze se pohybují v prostoru, jak se přenáší váha a jaké je načasování pohybu.

Pohyb je podle tohoto přístupu přímým prodloužením a odrazem našich emocí a myšlenek; není to jen něco, co se děje nahodile jako reakce na vnější podněty. Jinými slovy, to, jak se cítíme (jistě, nejistě, ostražitě, uvolněně), se nevyhnutelně propisuje do toho, jak klademe nohy na chodník. Převedením chování do jazyka proměnných pohybu dokážeme zjistit, zda existují konkrétní pohyby nebo jejich kombinace, které zločinci jasně říkají, že je daný člověk snadným terčem.

Pět klíčových odlišností: Anatomie chůze oběti vs. ne-oběti

Detailní analýza záznamů rozdělila pohyb do 21 samostatných kategorií. Z nich se pět ukázalo jako statisticky významných – právě těchto pět proměnných tvoří hranici mezi tím, zda projdete ulicí bez povšimnutí, nebo zda si vás někdo vyhlédne jako snadnou kořist.

A. Délka kroku (Stride length)

Délka kroku se nepočítá na centimetry. Hodnotí se spíše v poměru k tělesným proporcím – jde o to, jak se noha pohodlně pohybuje z kyčelního kloubu, když se přenáší váha a končetina se natahuje. Krok, který je dlouhý pro člověka měřícího 150 cm, může být krátký pro někoho, kdo měří 180 cm.

• Ne-oběť: Typický člověk, který se nestane terčem, využívá přirozený, středně dlouhý krok. Tento krok je energeticky úsporný, vyvážený a ukazuje na člověka, který nespěchá v panice, ale ani se bezcílně neplouží.
• Snadná oběť: Zločinci vnímali jako oběť člověka, který měl krok buď nepřirozeně dlouhý, nebo naopak krátký. Nikdy však ne střední. Extrémně krátký krok působí ustrašeně a nejistě (jako by člověk nechtěl opustit své místo), zatímco nepřirozeně dlouhý krok může působit křečovitě, jako by se člověk snažil působit dominantně, ale jeho tělo na to nemá stavbu.

B. Přenos váhy (Type of weight shift)

Při chůzi neustále přenášíme váhu z jedné nohy na druhou. Tento pohyb začíná v pánvi a zásadně ovlivňuje celkový dojem z naší chůze.

• Ne-oběť: Jistý a bezpečný jedinec přenáší váhu trojrozměrně. To znamená, že jeho pánev funguje ve spirále a dosahuje trojrozměrné kvality. Pohyb připomíná hladké provádění ležaté “osmičky”. Tento plynulý, rotující pohyb tlumí nárazy a dodává chůzi hladkost a dynamiku.
• Snadná oběť: Potenciální oběť přesouvá svou váhu jinak. Pohyb je primárně laterální (váha se přesouvá ze strany na stranu, člověk se “kolébá”), nebo předozadní. Často dochází k pohybu primárně nahoru/dolů, což způsobuje, že tělo při chůzi nepřirozeně poskakuje. Tento typ přesunu váhy je neefektivní, postrádá plynulost a z dálky evokuje těžkopádnost.

C. Typ chůze: Posturální vs. Gestikulární (Type of walk)

Tato kategorie představuje pravděpodobně ten nejzásadnější rozdíl mezi tím, jak vnímají zločinci oběť a ne-oběť. Termíny posturální a gestikulární odkazují na to, jaká část těla se na pohybu aktivně podílí.

• Ne-oběť: Pohybuje se posturálně. Posturální pohyb aktivuje celé tělo. Iniciace neboli začátek pohybu vychází přímo ze samotného středu těla. Nejde jen o nohu, která by se sama od sebe vykývla; pohyb nohy ovlivní pánev, ta plynule přenese energii do páteře a ramen. Zjevný pohyb jedné části těla se odráží v celém zbytku organismu. Člověk působí jako jeden propojený, dobře promazaný stroj.
• Snadná oběť: Pohybuje se gestikulárně. Gestikulární pohyb aktivuje pouze určitou část těla. Tento pohyb je iniciován z okraje těla (z periferie), nikoliv ze středu. Výsledkem je, že pohyb je oddělený, diskrétní a omezený jen na konkrétní tělesné partie. Představte si chůzi jako loutku na provázcích – nohy se hýbou, ruce se hýbou, ale trup a střed těla zůstávají strnulé. Tělo nefunguje jako celek, ale jako soubor izolovaných končetin.

D. Koordinace těla (Body movement)

Zde se sleduje, jak spolu komunikují různé strany našeho těla.

• Ne-oběť: Využívá kontralaterální pohyb. Jde o přirozenou, křížovou koordinaci, při které se obě strany těla pohybují v dokonalém kontrapunktu – když jde dopředu pravá paže, jde s ní i levá noha, a následně jde levá paže s pravou nohou. Tento vzorec zajišťuje rovnováhu a stabilitu.
• Snadná oběť: Značná část obětí se pohybuje unilaterálně. Při unilaterálním pohybu se používá pouze jedna strana těla současně. Zkuste si takto schválně chvíli jít – zvedat levou nohu a zároveň s ní vykyvovat levou paži. Je to nesmírně neobratné, brání to rychlé reakci, tělo se tím vyvádí z rovnováhy a v očích predátora to signalizuje absolutní nepřipravenost na fyzický konflikt. I ty potenciální oběti, které se pohybovaly kontralaterálně, tento pohyb kombinovaly s tím, že se horní a dolní části těla pohybovaly proti sobě (jako by s sebou bojovaly), místo aby se pohybovaly společně ve vzájemné harmonii.

E. Práce chodidel (Feet)

Poslední, avšak velmi viditelný detail, spočívá v tom, co děláme se svými chodidly, když je odlepíme od země.

• Ne-oběť: Plynule chodidly kýve. Pohyb vychází z přirozené setrvačnosti a noha se obloukem zhoupne z polohy vzadu do polohy vpředu. Působí to ladně a nenuceně.
• Snadná oběť: Chodidla spíše zvedá. Místo plynulého kyvadlového pohybu člověk nohu vytáhne nahoru a poté ji položí zpět na zem. Tato nepřirozenost tělo brzdí, vyžaduje více energie a narušuje celkovou fluiditu chůze.

Psychologie predátora: Proč si nás vyberou?

Když spojíme výše uvedených pět domén, začne se nám rýsovat fyzický profil. Na jedné straně stojí typická “ne-oběť”. Její hlavní charakteristikou je celistvost (wholeness) a konzistence pohybu. Ne-oběti mají ve svém tělesném pohybu zjevnou organizovanou kvalitu a fungují pohodlně a sebejistě v kontextu vlastního těla.

Na druhé straně je potenciální oběť. Její izolované, gestikulární pohyby naopak komunikují vnitřní nekonzistenci a disonanci. Experti na komunikaci W. S. Condon a W. D. Ogden (Sound Film Analysis of Normal and Pathological Behavior Patterns, 1966) označují tento jev jako “interakční synchronii”. Zjistili, že lidé, kteří spolu komunikují, mají tendenci se pohybovat v podobném rytmu, zatímco absolutní nedostatek této synchronie lze nalézt například u autistických dětí.

V případě snadných terčů na ulici jde o asynchronii uvnitř jich samých – jsou nesynchronní nebo přímo “anti-synchronní” sami se sebou. Namísto toho, aby části těla spolupracovaly a doplňovaly se (jako při plynulé křížové chůzi), zdá se, že tělesné partie oběti pracují jedna proti druhé. Vidíme to na absenci plynulosti u unilaterálního pohybu trupu nebo na křečovitém zvedání místo ladného houpání nohou.

Významní sociologové Erving Goffman (The Presentation of Self in Everyday Life, 1959) a Edward T. Hall se shodují na tom, že lidé v rámci svých kultur (i subkultur) sdílejí vnímání toho, jaké druhy chování jsou přijatelné a jaké nepřijatelné. Některé odchylky od normy přecházíme jako triviální trapasy (roztržené oblečení), jiné jsou natolik deviantní, že je musí řešit zákon (veřejná nahota).

V kontextu výběru oběti jsou všechna specifika, která odlišovala zranitelné jedince, v podstatě přehnáním, respektive zveličením normy. Extrémně krátké nebo dlouhé kroky, unilaterální pohyby a strnulá gesta jsou v běžném veřejném chování neobvyklé a působí nepatřičně. Neverbální komunikace tak často prozrazuje na emocionální a podvědomé úrovni vzorce, které vnímá odesílatel i přijímač.

Je vysoce pravděpodobné, že vězňové při výběru svých obětí svá rozhodnutí racionálně a vědomě nezakládali na počítání úhlů chůze; pouze podvědomě vycítili chování, které křičelo “jsem oběť”. Zranitelní chodci se podle Goffmana dopouštějí takzvané “gestikulární nápovědy” (gestural hinting) – zcela nevědomky celému svému okolí oznamují, že jsou zranitelní a slabí, a zločinci si tuto vysílanou zprávu, opět na podvědomé úrovni, dokážou bleskově přečíst.

Sami odsouzení útočníci to během rozhovorů potvrdili svými slovy, když konstatovali, že terčem útoku se stane v podstatě “jakýkoliv týpek, který vypadal jinak” (any dude who looked different). Kromě podvědomého vnímání fyzických neohrabaností hrálo navíc roli i to, jak se lidé lišili způsobem oblékání a celkovým vzhledem – tento odlišný styl prezentace na veřejnosti byl zločinci naprosto vědomě rozpoznáván jako další znamení zranitelnosti.

Přeprogramování vlastního těla

Pochopení této temné mechaniky nám dává obrovskou moc. Tyto poznatky rozšiřují dosavadní znalosti o tom, jaké fyziologické a sociální vlastnosti oběti sdílejí a jak se lidé podílejí na své viktimizaci tím, jakým způsobem se chovají a pohybují.

Díky těmto informacím je možné zavést programy modifikace chování. I lidé, kteří by z různých fyziologických nebo věkových důvodů nemohli být plně vycvičeni k tomu, aby si osvojili zcela nové, plynulé a harmonické pohyby sebevědomého predátora, mohou být alespoň varováni. Mohou být upozorněni na to, jaké konkrétní aspekty jejich vlastního chování slouží na ulici jako světelný maják, který dává signál agresorům, že jsou zranitelní vůči napadení. Tím, že si tyto své neverbální podněty uvědomí a pokusí se je vědomě korigovat – narovnají se, začnou využívat střed těla k plynulejší chůzi a srovnají svůj krok do přirozené délky – přestanou vysílat signály snadné kořisti a znatelně tak zvýší svou osobní bezpečnost v nebezpečném světě rušných ulic.

ZDROJ: Attracting Assault: Victims’Nonverbal Cues