3. Kapitoly o zabíjení – instinktivní reakce

V předchozím díle jsem osvětlil souvislost mezi studiem sexu a zabíjením. Poukázal jsem také na fakt, že nám chybí dostatek informací o agresivitě a zabíjení, což vede k hrubým chybám ve výuce sebeobranných technik pro civilní účely. Nyní se podíváme na celou věc z vědeckého hlediska.

Pokud se chceme vážněji zabývat problematikou zabíjení, agresivity a smrti v konfliktu, pak je patrně nejlepší začít u brigádního generála S.L.A. Marshalla. Před druhou světovou válkou se automaticky předpokládalo, že vojáci budou zabíjet své nepřátele jednoduše proto, že jim to nařídí jejich velitel, či ve jménu vlasti, svobody, apod. Následně však zjistili, že realita tomu neodpovídá, protože když se vojáci dostali do boje, většinou začali panikařit a utíkat z boje pryč. Ze sta mužů pouze 15-20 vojáků bylo schopných střílet do nepřátel. A bylo jedno, jestli se jednalo o boj trvající den či tři dny. General S.L.A. Marshall kolem sebe následně shromáždil tým odborníků, aby zjistili, co se vlastně na bojišti děje a jestli lze udělat něco, co zvýší počet vojáků schopných a ochotných střílet do nepřátel. Následně proběhl výzkum, kdy se ptali tisíce vojáků z více jak čtyřset různých oblastí armády v Evropě i Pacifiku, kteří se dostali do blízkého kontaktu s Němci či Japonci. A výsledek byl všude stejný – pouze 15-20% vojáků bylo ochotných a schopných střílet do nepřítele. Ostatní se buď schovali, utekli, či prostě stříleli všude možně, jen ne do nepřátelských vojáků.

Právě díky tomuto výzkumu se přišlo na to, že člověk má v sobě zabudovaný jakýsi přirozený odpor k zabíjení stejného biologického druhu. Odpor tak silný, že voják raději zemřel, než aby zabil jiného. Proto se začal poté velmi výrazně měnit systém výcviku takovým způsobem, aby voják měl tento odpor k zabíjení minimální. A že se to povedlo, svědčí podobně provedené pozdější studie po korejské a pak i vietnamské válce, kde počet mužů ochotných zabíjet stoupnul již na neuvěřitelných 95-98%.

Systém změněného výcviku si podrobněji popíšeme později (mimochodem, psal jsem o něm krátce již v článku Povídání nejen o protiúderovém obleku).

Odborníci během těchto studií zjistili čtyři základní reakce vojáka na stres v boji:

1. Pózování – je to podobné chování které například zaujímá medvěd grizzly těsně před útokem. Stoupne si na zadní, aby vypadal co nevětší a nejděsivěji a tak maximálně zastrašil svého protivníka. Vojáci se chovají podobně, protože ví, že pokud zastraší či odradí protivníka od útoku, mají fakticky vyhráno. Proto například římští vojáci či napoleonští vojáci nosili vysoké, bohatě zdobené čepice, které je před nepřítelem dělaly vyššími a tedy i hrozivějšími. Vzpomínám si , že například Richard Marcinko, velitel elitního týmu SEAL Tým 6, o tomto psal i ve svých knihách. Vždy těsně před bojem si „nasadil masku zuřivého válečníka, aby nepřítel zaváhal“ a to mu dalo potřebný čas na jeho likvidaci. Mimochodem knihy Dicka Marcinka vřele doporučuji přečíst i těm, kteří moc válečnou literaturu nemusí. Je tam dost jiných velmi poučných věcí 😉 Podobné pózování je vidět i u městských gangů, které se svým tetováním i stylem oblékání snaží odstrašit své konkurenty. Podle sociálního psychologa Petera Marshe z Oxfordské univerzity jde o jakousi ochrannou reakci, která je vidět i u primitivních kmenů po celém světě. Zajimavé na tom je fakt, že cílem vlastně není zabít protivníka, ale odradit jej, aby nedošlo k vlastnímu fyzickému konfliktu.

Pokud se vojákovi nepodařilo odradit nepřítele, měl pak již jen tři další možnosti, jak zareagovat. Respektive čtyři, ale sebevraždu nebudeme brát v úvahu.

2. Boj – Ikdyž se voják rozhodl bojovat, neznamená to ještě, že již bude zabíjet. Pokud totiž nemá odpovídající výcvik, pak udělá vše proto, aby svého protivníka nemusel zabít. To znamená, že mu zlomí ruce a nohy, případně jej jinak zneschopní boje tak, aby pro něj již nepředstavoval nebezpečí. Důležité však je, že jej cíleně nezabije. Je to podobné jako například mezi piraněmi či chřestýši, jejichž souboje skončí maximálně potrhanými ploutvemi, či ocasem, anebo v případě chřestýšů pouze zápasem. Jakmile se však setkají s jiným živočišným druhem, pak se mění v nelítostné zabijáky. Mezi lidmi existuje jisté nízké procento lidí, kteří se zabíjením jiných nemají problém. Naštěstí je podobných lidí minimum. Většina konfliktů končí ve stádiu, kdy během konfliktu nejdříve vyjádří svůj status (pózováním), aby zminimalizovala riziko fyzického konfliktu a až když nemá jinou možnost, pak teprve dochází k fyzickému boji.

3. Útěk – Druhou možností je bezhlavý útěk z bojiště. Jak si však později vysvětlíme, právě v této části boje padlo nejvíce vojáků. Je to jednak tím, že sami již během útěku nestříleli, ale velkou úlohu hrál i fakt, že byli v okamžiku útěku ke svým nepřátelům zády, čímž jim zjednodušili střelbu (nepřátelé tak neviděli tváře umírajících).

4. Strnutí, šok, vzdání se – Poslední možností bylo strnutí, kdy voják se dostal do takového šoku, že jen bezmocně stál a sledoval tu hrůzu umírání kolem něho. Tato reakce většinou neměla dobrý konec. Buď byl také zasažen střelbou, anebo přežil, ale s velmi vážnou PTSD poruchou. V této fázi voják doslova přestává racionálně uvažovat. Amygdala převzala řízení a člověk reaguje ve stresu podobně jako jiní savci.

Dave Grossman popisuje příhodu, která se stala během korejské války při obraně Chipyong-Ni a názorně popisuje reakci “pózování”: „Severokorejští vojáci se zformovali asi 60 metrů od pahorku, který bránili francouzští vojáci. A následně zaútočili s bodáky za zvuků vojenských polnic a píšťal. Když začal útok, Francouzi se rozběhli proti Korejcům za mohutného bojového pokřiku a přitom házeli vpřed a do stran ruční granáty. Jakmile se dostali na vzdálenost asi 6 metrů od Korejců, ti se najednou otočili a v panice utíkali z bojiště. Během pár minut bylo po boji….“

Francouzi zvítězili právě proto, že se jim podařilo udělat větší rámus, konflikt tedy skončil naštěstí již ve fázi „pózování“.

Právě faktor „většího rámusu“ v boji hodně vojákům zachránil život. Víte například, že dlouhé luky mají nesrovnatelně lepší přesnost, než pušky napoleonské éry? A přesto vojáci používali právě muškety, které při výstřelu nadělaly i mnoho dýmu a hlavně hluku. Ono slyšet drnčení tětiv anebo hlasité výstřely je pro napjatou vojákovu psychiku skutečně obrovský rozdíl. Vojenský historik Paddy Grifith dokonce zjistil, že během Napoleonské kampaně, stejně tak jako během Občanské války, bylo na vzdálenost necelých deseti metrů zasaženo pouze 1-2 mužů za minutu boje… A drtivá většina ztrát nebyla při samotném boji, kdy obě strany opětovali střelby, ale až v okamžiku, kdy jedna strana vzdala boj a začala utíkat pryč z bojiště. Tohoto faktu si mimochodem všiml i pruský generál Carl von Clausewitz, autor vynikající knihy O válce.

Podobně dopadli vojáci u Rosebud Creeku 16.června v roce 1876, kdy bylo vypáleno více jak 25,000 ran, ale zasaženo bylo jen 99 indiánů, což je průměrně jeden zásah na 252 výstřelů. Anebo během prusko-francouzské války, bitvy u Wissembourgu, kde francouští vojáci vystříleli na otevřeném prostoru více jak 48,000 výstřelů, ale zasáhli pouze 404 německých vojáků, což je přibližně jeden zásah na 119 výstřelů. A to ještě za (pochybného) předpokladu, že všichni němečtí vojáci utrpěli zranění pouze od výstřelu z pušky a nikoliv díky francouzským dělům.

Mnoho vojáků totiž raději střílelo nad hlavy nepřátel, anebo zcela odmítli střílet. A to i přesto, že věděli, že díky tomuto rozhodnutí velmi pravděpodobně zemřou.

Příště se podívame podrobněji na příčiny přirozeného odporu zabíjení jiného člověka.

Další díly

1. Kapitoly o zabíjení – úvod
2. Kapitoly o zabíjení – zabíjení a sex
3. Kapitoly o zabíjení – instinktivní reakce
4. Kapitoly o zabíjení – přirozený odpor k zabíjení
5. Kapitoly o zabíjení – strach ze zabíjení
6. Kapitoly o zabíjení – čím dále, tím lépe 1/2
7. Kapitoly o zabíjení – čím dále, tím lépe 2/2
8. Kapitoly o zabíjení – stresory při výcviku
9. Kapitoly o zabíjení – břemeno zabíjení 
10. Kapitoly o zabíjení – civilní sebeobrana

Zdroj: Lt.Col. Dave Grossman; On killing; Back Bay Books; Little, Brown and Company; New York; Boston; First paperback edition; 1996; ISBN: 0-316-33011-6

Jarda Kolcun

Adrenaline Stress Training Instructor

Jujutsu instruktor