7. Kapitoly o zabíjení – čím dále, tím lépe 2/2

Zajímavé také bylo zjištění, že pouze 1% válečných US pilotů bylo zodpovědných za více jak 40% sestřelů. Zbytek válečných pilotů se očividně nesnažilo ani nikoho sestřelit. Toto procento odpovídá opakovaně potvrzenému množství lidí ve skupině, kteří jsou ochotni, ba dokonce je těší zabíjet ostatní.

Pokud jsou tito lidé správně vycvičeni, pak jsou z nich vynikající policisté či vojáci, protože získají takzvaně morální kodex. V opačném případě se z nich stávají serioví vrazi, případně bezskrupulózní gangsteři. Více jsem o této problematice psal již v tomto článku.

Když se člověk dostane na velmi blízkou vzdálenost k nepříteli, kterého musí zabít, buď v rámci záchrany vlastního života, či prostě z rozkazu, pak sleduje proces umírání jiné lidské bytosti z velmi blízké vzdálenosti. Výraz jeho tváře, strach, nenávist, překvapení v očích, krev stříkající z rány, kolabující tělo, tekutiny z uvolněného svěrače, atd. Jde o velmi silný zážitek, který dříve zmínění piloti či dělostřelci nikdy běžně nezažívali. Najednou místo anonymní postavičky v uniformě tam někde daleko takový člověk zabíjí konkrétní lidskou bytost….

Bylo také prokázáno, že je psychologicky jednodušší zabít jiného člověka se zbraní, kde čepel je na delším nástavci. A naopak tím náročnější, čím blíže se k oběti dostáváme. Jinými slovy, je psychicky snazší zabít jiného kopím, než 30cm kuchyňským nožem.

Zabití nožem

Je také prokázáno, že je jednodušší jiného člověka pořezat či posekat, než jej bodnout. Zatímco řez či sek dává relativní šanci takový útok přežít, bodnutí je daleko nebezpečnější, protože jde do hloubky těla. Bylo by asi zajímavé prostudovat, jak je který systém se zbraněmi orientován, zdali více na řezání a sekání, anebo na body. Pokud si dobře vzpomínám, pak systém Fairbain-Sykes boje nožem, který byl vyučován (nejen) u britských Commandos, byl převážně orientován na body, což je u vojenského systému pochopitelné. (Nikoliv však u systému, kterému by se měla učit veřejnost.)

Většina útoků byla dělána ze zálohy zezadu tak, aby voják neviděl výraz umírajícího nepřítele. I současné speciální jednotky (Rangers, Green Berets) upřednostňují tento způsob zabití tím, že míří na ledviny nepřítele a tím způsobí jeho rychlou a tichou smrt. Právě bodnutí do ledvin se doporučuje spíše než podříznutí hrdla, jak je často vidět v akčních filmech, jelikož podříznutí člověka je jednak dosti fyzicky a technicky náročná záležitost, nemluvě o velké pravděpodobnosti, že takový člověk vydá před svou smrtí ještě nějaký zvuk, který může prozradit útočícího vojáka. A to jsem ještě nezmínil fakt, že oběť má často nutkání kousat a jinak bránit. Členové jedné nejmenované americké speciální jednotky k tomu ještě dodávají, že při takovém útoku se mnoho vojáků při takovém útoku samo řízlo do ruky, jak se snažilo nepřítele podříznout.

Jeden veterán druhé světové války vyprávěl, že měl za sebou mnoho zabitých nepřátel, ale nikdy nezapomene na zabití japonského vojáka nožem poté, co jej překvapil ve vyhloubené díře. Na pušku tam nebylo místo a tak musel použít nůž a pak se musel dívat, jak onen voják vykrvácel před jeho očima. Pohled umírajícího, i když nepřátelského, vojáka si onen veterán bude pamatovat navždy.

Zabití bajonetem

A u boje bajonetem bylo také zjištěno, že vojáci podvědomě raději použijí pažbu pušky k zneschopnění nepřítele, než aby volili bodnutí bajonetem. Takový útok zvolí pouze v nejnutnějším případě, kdy je obránce sám v aktuálním nebezpečí, že by mohl být zraněn bajonetem. A následně takový útok, dle zjištění armádních psychologů, vytváří obrovské a dlouhotrvající psychologické trauma. Toto se potvrdilo jak za první, tak i za druhé světové války. A to hovoříme o nejkrvavějších konfliktech v lidské historii a přesto vojáci dělali všechno možné, aby nemuseli zabít jinou lidskou bytost, byť byla v nepřátelské uniformě…. Ostatně podobné typy zranění se daly vysledovat i v případě římských vojáků, kteří raději řezali a sekali, než bodali. Historie se zkrátka opakuje.

Na druhou stranu je také nutné zmínit, že v závěrečné části bitvy padlo nejvíce vojáků v porovnání s celou bitvou. Příčina tohoto nárůstu mrtvých je ve faktu, že vojáci většinou stříleli a bodali již do zad z bojiště utíkajících nepřátel, takže nemuseli sledovat jejich tváře při umírání. Střílet a bodat do zad pro ně bylo daleko snazší, než střílet či bodat do nepřítele tváří v tvář.

Popravy a rukojmí

V roce 1979 proběhl výzkum Dr.Mirona a Goldsteina, kteří zjistili, že je daleko větší pravděpodobnost zabití rukojmího, pokud má na hlavě kápi. Vrah se tak nemusel dívat do očí své oběti. Ostatně z toho samého důvodu se i odsouzeným na smrt dávala páska či kápě přes hlavu. Nebylo to ani tak kvůli odsouzencovi, ale právě kvůli popravčí četě, která tak nemusela sledovat poslední okamžiky umírajícího. Kdysi jsem četl výpověď vojáka, který byl přidělen k popravčí četě. Opakovaně se účastnil poprav odsouzených dezertérů i zločinců a přesto po mnoha letech prozradil se skutečnou hrdostí, že ačkoliv byl v popravčí četě, nikdy nezabil žádného člověka, protože vždycky mířil nad jejich hlavy a počítal s tím, že jej zastřelí jeho kolegové.

Zabití holýma rukama

Při boji holýma rukama je přitom nejspolehlivější způsob zabití palcem do oka a následně jej vytočit směrem nahoru k mozku. Tento útok byl opakovaně potvrzen jako nejjednodušší a nejspolehlivější pro zabití. A přesto existuje nespočet různých technik sebeobrany, které fakticky NEmají za úkol zabít (ačkoliv se tak mohou tvářit). Proč existuje tolik technik sebeobrany? Odpověď je nasnadě – protože člověk se podvědomě snaží zastavit útočníka všemi možnými způsoby bez toho, aby jej musel zabít. Proto máme údery, které knokautují člověka, páky které člověka dostanou pod kontrolu, škrcení, které člověka uspí, nebo hody, strhy a porazy, které člověka zneschopní boje, případně jej zmrzačí. Ale co je nejdůležitější, NEZABIJÍ jej.

Pokud bychom skutečně chtěli nacvičit spolehlivou likvidaci člověka, pak je možné využít metodu nácviku, která se vyučuje v jednom karatistickém klubu v Americe – protivník si umístí v úrovni hlavy pomeranč a obránce se učí do něj zabodnout palec a následně udělat co největší (a nejhlubší) díru. Jak vidíte, jak nácvik, tak samotná likvidace člověka holýma rukama, je fakticky docela jednoduchá…a přesto, jak jsem uvedl výše, existuje nepřeberné množství „spolehlivých sebeobranných technik“, které ale ve výsledku nemají útočníka zlikvidovat, pouze zneschopnit. Jakoby dávní mistrové bojových umění věděli něco, co my již nevíme – zabít jiného člověka je relativně snadné, ale žít pak s tímto činem….to je očistec na zemi, jakkoliv obhajitelné zabití to bylo.

Příště se podíváme, jak jaké stresory hrají při výcviku (nejen) vojáka hlavní roli.