Zabít člověka není člověku vlastní a tato dovednost musí být pečlivě trénována, pokud se bude nacházet v situacích, kdy bude muset zabíjet. Jedná se tak především o vojáky, a méně častěji i o policisty. Nedokážu si však v současnosti, a v České republice, představit jiné skupiny, které by toto měly umět.
V minulém díle jsem krátce zmínil fakt, že (netrénovaní / nedostatečně trénovaní) vojáci se přirozeně vyhýbají situacím, kde by měli střílet do jiné lidské bytosti. Je to přirozené, protože v sobě máme určitou bezpečnostní pojistku, jakjsme si již vysvětlili. Často takoví vojáci vypovídali, že hlavním benefitem toho, že se dostali do zóny, která je v ten okamžik klidná, není ani tak možnost se prospat a odpočinout si, ale že už nemusí střílet do jiných lidí. Toto je VELMI důležitá informace.
Podívejme se nyní jak se projevuje v lidské psychice pokus o „obejití“ oné bezpečnostní pojistky. Vše je primárně v psychice člověka, která následně ovlivní i tělesnou stránku vojáka. Je nutné říci, že se níže uvedené syndromy projevují postupně, jako by tělo a hlava „dávala šanci člověku ještě vycouvat ze situace, kam se dostal“….
Nadměrná únava – jedná se o fyzické a psychické vyčerpání. Je to jeden z prvních syndromů, kdy se voják zároveň stává podrážděným a přestává se také zajímat o společné aktivity s ostatními kamarády. Snaží se také vyhýbat jakýmkoliv činnostem, kde by musel fyzicky nebo psychicky být aktivní. Začne mít sklony k (sebe)lítosti, úzkostem, apod. Často se objevuje zvýšená citlivost na zvuky a jiné podněty z okolí. Je to jakási „příprava“ těla na celkový kolaps, který následně vyústí v PTSD, proto nejúčinnější pomocí je okamžitá evakuace z místa bojiště a odpočinek.
Stavy zmatení – výše uvedená únava se může velmi rychle a snadno přehoupnout do stavu, kdy voják nebude tušit, kde je, co tam dělá a proč tam vlastně je. Jakoby se jeho mysl odpoutala od těch hrůz na bojišti, aby zachránila, co se dá. Jedná se o stavy střídané bezvědomím, náhlými manio-depresivními reakcemi, apod. Jeden z dalších příznaků se nazývá Ganzer syndrom, kdy voják začne vtipkovat, či chovat se hloupě/nepřiměřeně k otřesným situacím na bojišti.
Úzkostné stavy – pokud člověk (voják) není evakuován z bojiště, problémy s psychikou se začínají zhoršovat – člověk cítí obrovskou úzkost a nedokáže se jí zbavit ani v okamžiku, kdy nebojuje, kdy by se měl snažit odpočívat. K tomu se přidává neodbytný strach ze smrti a zklamání. Že zklame své kamarády, kteří bojují s ním a oni zemřou jeho vinou. Jde o strach, který zaplaví celou jeho mysl a on již není schopen racionálně uvažovat. V této fázi se také začíná projevovat PTSD porucha, která se pak následně plně rozvine, třeba i několik let poté, co již voják nebojuje.
A takto bychom mohli pokračovat ještě dále. V tomto okamžiku je nutné si uvědomit, že zabíjení není přirozená aktivita, kterou člověk může udělat bez patřičného výcviku. A pokud to i přesto udělá, a připraví jiného člověka o život, pak s pravděpodobností, hraničící s jistotou, bude mít závažné psychické problémy. A je jedno, hovoříme-li o vojákovi, policistovi či civilovi, který použije likvidační techniku v rámci své obrany. Armáda je ve výzkumu a řešení postkonfliktních stavů asi nejdále, některé postupy v současnosti přebírají i policisté, ale u civilistů jde kompletně o „nezmapované území“.
Jedním ze způsobů, jak řešit v armádě prevenci výše uvedených psychických stavů, je častá rotace vojáků a co nejvzdálenější místo od bojiště, kde se vojáci mohou léčit. Vojáci se fakticky nemohou vyhnout zabíjení, takže jejich rotace je patrně jediná šance jak je udržet psychicky zdravé.
Z předešlého dílu již víme, že pokud se voják dostane do nepřetržitého boje po dobu větší jak 60 dnů, pak má velkou šanci, že se domů vrátí s PTSD poruchou. Podle mých informací jsou i v současnosti američtí vojáci posílání na 15 měsíční zahraniční mise (čeští vojáci mají 4,5 měsíce, pokud vím), což znamená, že ačkoliv je známo, že maximální doba na bojišti může být cca 2 měsíce, aby nedošlo k vážným psychickým problémům, bohužel nikdo tento fakt nebere v úvahu při plánování rotace vojáků na zahraničních misích. Možná by stálo za to udělat kalkulaci srovnávající náklady na častější rotaci vojáků s léčbou těch, kteří se vrací s PTSD poruchou. Nemluvě o tom, že takoví vojáci už nemohou příště podobnou misi absolvovat. Nedávno jsem četl rozhovor s kaplanem českého kontingentu v Aghánistánu, který potvrdil, že (čeští) vojáci jsou v neustálém stresu prakticky 24 hodin, tedy že chvíle, kdy člověk může opravdu vypnout a uvolnit se, jsou velmi velmi vzácné. A to se děje, v případě českých vojáků, přibližně 4,5 měsíce….
Je důležité také zmínit, že ani moderní armádní trénink neřeší tento zdravotní problém. Fakticky jen odstraní „bezpečnostní pojistku“ v hlavě, takže člověk je poté schopen střílet do jiných lidí, ale to neznamená, že s tím pak dokáže žít po zbytek života. Jakkoliv obhajitelné důvody má (vlast, svoboda, vlastní bezpečnost, atd.)
Izraelský vojenský psycholog Ben Shalit prováděl zajimavý výzkum v izraelské armádě – ptal se vojáků, kteří se právě vrátili z bojů, čeho se nejvíce obávali. Očekával odpovědi typu „bál jsem se, že mě zabijí“, nebo „bál jsem se, že budu zraněn a ponechán na bojišti“, ale odpovědi vojáků jej velmi překvapily „bál jsem se, že kvůli nějaké mé chybě ny bojišti zemřou mí kamarádi“. Podobný výzkum pak provedl i u švédských vojáků, kteří dosud nepůsobili na zahraničních misích či v přímém boji. Překvapivě u nich se naopak objevovaly odpovědi, které původně očekával, tedy strach ze smrti a zranění. Podle všeho tedy zkušenost v boji snižuje obavu o svůj život a zdraví a naopak se zvyšuje obava, aby nezklamal své kamarády, se kterými je voják na bojišti.
Tomu by odpovídal i princip zvaný „stress inoculation“, který se dá volně přeložit jako „očkování stresem“. V zásadě jde o stejný princip jako při očkování, kdy první očkování je buď zcela mrtvým virem, nebo velmi oslabeným. Následně se jeho koncentrace zvyšuje tak, že si člověk postupně vybuduje odolnost vůči té které nemoci. V našem případě postupně přidáváte další a další stresory do výcviku tak, až je na konci konfliktní situace velmi blízká situaci reálné. Člověk si postupně zvyšuje svou odolnost a na konci projevuje jen minimální stresové reakce v porovnání s netrénovaným („neočkovaným“) vojákem.
Právě toto má velmi dobře zpracovaný systém Adrenaline Stress Response Training (F.A.S.T. Defense), kterému se věnuji již několik let. Jedná se o dosti komplexní záležitost, protože je velmi důležité znát, jak člověka zatížit, i jak naopak cíleně snížit množství adrenalinu v krvi, atd. Rozhodně to není o navléknutí se do (jakýchkoliv) protiúderových obleků a mlátit se hlava nehlava, jak je občas vidět ve videích z oblasti nácviku civilní sebeobrany. Ostatně o tom jsem psal již v článku Povídání nejen o protiúderovém obleku – proč jej (ne)používat při tréninku.
Příště se podíváme, jak obava ze zabíjení ovlivňuje různé skupiny lidí.
Další díly
- Kapitoly o zabíjení – úvod
- Kapitoly o zabíjení – zabíjení a sex
- Kapitoly o zabíjení – instinktivní reakce
- Kapitoly o zabíjení – přirozený odpor k zabíjení
- Kapitoly o zabíjení – strach ze zabíjení
- Kapitoly o zabíjení – čím dále, tím lépe 1/2
- Kapitoly o zabíjení – čím dále, tím lépe 2/2
- Kapitoly o zabíjení – stresory při výcviku
- Kapitoly o zabíjení – břemeno zabíjení
- Kapitoly o zabíjení – civilní sebeobrana
Zdroj: Metodika Adrenaline Stress Response Training (F.A.S.T. Defense)
Lt.Col. Dave Grossman; On killing; Back Bay Books; Little, Brown and Company; New York; Boston; First paperback edition; 1996; ISBN: 0-316-33011-6
Jarda Kolcun
Adrenaline Stress Training Instructor
Jujutsu instruktor