9. Kapitoly o zabíjení – břemeno zabíjení

V tomto díle si řekneme, o čem vlastně zabíjení ve skutečnosti je. I když voják absolvuje výcvik a je připraven na boj, přesto si své první zabití nepřítele bude pamatovat po zbytek života. A pokud nepřítele nezabije, pak si velmi pravděpodobně bude pamatovat své padlé kamarády, kteří padli jeho vinou. Bude prokletý ať už zabije, anebo ne…

„Tohle bylo poprvé, kdy jsem někoho zabil. Když jsem se přiblížil blíže, abych zkontroloval, jestli je onen německý voják skutečně mrtvý, zjistil jsem, že je starý asi jako já….že je tedy dost starý na to, aby tam někde u něj doma na něj čekala žena a děti. Začal jsem plakat….“

Britský veterán, 1.sv.v po jeho prvním zabití

„Tehdy mi to vůbec nedocházelo, ale když nad tím přemýšlím teď, po mnoha letech….já jsem ty lidi zmasakroval, já je zavraždil…“

Německý veterán, 2.sv.v.

„A pak jsem ztuhnul, protože to byl chlapec. Řekl bych, že mu mohlo být tak 12-14 let. Když se otočil a podíval se na mě, jeho zbraň se tím automaticky otočila a mířila teď také na mě. Neváhal jsem a zastřelil ho. Když mi došlo, co jsem jsem vlastně udělal, rozbrečel jsem se….“

U.S. Special Force důstojník a veterán z Vietnamu

Existuje několik studií, které ukazují, že hlavním motivátorem vojáků zabíjet své nepřátele nakonec není ani tak ideologie, nenávist či strach, ale tlak skupiny (spolubojovníci), získání respektu svých nadřízených, obava o vlastní pověst a hlavně snaha bránit své kamarády, kteří s vojákem bojují bok po boku.

Přirozená lidská vlastnost je přežít…jakkoli. I za cenu toho, že voják co nejrychleji uteče z místa, které je nebezpečné. Jenže není sám….většinou je na bojišti s mnoha dalšími vojáky, kamarády a toto pouto je často silnější než lidská snaha přežít.

Filmy, počítačové hry a další média se nás snaží přesvědčit, že zabíjení je vlastně hračka, ba dokonce zábava. Máme tu Indiana Jonese, Ramba, Jamese Bonda, Luke Skywalkera a další neohrožené hrdiny, kteří zabíjejí bez mrknutí oka…jako kdyby dříve popisovaný výcvik a metody „očkováním stresem“ vlastně vůbec nepotřebovali.

Výsledkem toho tu máme střílející puberťáky ve školách, případně vynikající mladé střelce, kteří předčí svou rychlostí a přesností střelby i mnohé vojáky a policisty…a to přitom nemají odpovídající výcvik…respektive jediný výcvik, který mají, je ze stále dokonalejších počítačových her. Ostatně o tomto riziku jsem obšírně psal již v tomto článku.

Ačkoliv vzdálenost hraje primární roli ve schopnosti zabíjet jiné lidi, jsou tu i další faktory, jako je emocionální stránka zabíjení, kulturní odlišnosti (rasové, etnické rozdíly, které umožní odlidštit proces zabíjení), morální stránka (člověk veří, že je morálně oprávněný zabíjet jiné lidi, že tím prokazuje službu vlasti, bohu či čemukoliv dalšímu, v co věří – toto se často objevuje v občanských válkách, kde proti sobě často stojí bývalí sousedé, přátelé, apod.), sociální (kde se bere v potaz jistá nadřazenost jedné sociální třídy nad druhou) i mechanická (kdy technologie umožní opět svým způsobem odlidštit proces tím, že „cíl“ zobrazí jako tečku, kříž či například zelenou figuru v zaměřovači snipera), a to vše hraje svou roli v samotném procesu zabíjení.

Jinými slovy řečeno, pokud chcete jiného člověka rychle naučit zabíjet, je nutné mu „cíl“ co nejvíce odlidštit tak, aby v hledáčku neviděl jinou lidskou bytost, ale pouhý cíl, podobný jako vidí například hráči akčních počítačových her. Mimochodem, bylo by zajimavé udělat výzkum, který by sledoval jejich reakce (s postupem času) v hraní, dnes už velmi realistických, akčních hrách, kde cílem je zlikvidovat maximum nepřátel. A za to hráč obdrží pochvalu ve formě lepší a výkonnější zbraně, větší výdrže (tedy počet životů), atd. Jeho adaptace na realné zabíjení je pak daleko jednodušší, jak nám současné dění ve světě opakovaně ukazuje. Ostatně ne nadarmo se posledním válečným konfliktům (Operace Desert Storm, atd….) často přezdívá „Nintendo války“….drony začínají odvádět čím dál efektivnější zabíjení místo fyzických vojáků….

Už jsem zde psal o tom, že po druhé světové válce proběhlo mnoho výzkumů, které měly odhalit slabiny ve výcviku vojáků. Jeden z výzkumů například zkoumal ochotu amerických vojáků zabíjet japonské vojáky a porovnával je s ochotou těch samých vojáků zabíjet německé vojáky. A tak zatímco 44% vojáků „skutečně chtěli zabít nějakého Japončíka“, pouhých 6% z nich bylo ochotno zabít německého vojáka. Důvody v tak velkém rozdílu hledejme právě v těch tzv. kulturních odlišnostech (podřadná rasa, šikmé oči, atd.). Americká válečná „reklamní agentura“ tak odvedla v případě japonských vojáků vynikající práci, protože přesvědčila amerického vojáka, že „Japonec není člověk, který by mu byl roven co do intelektu, způsobu myšlení i vyspělosti kultury. A tento hanebný tvor navíc napadl Pearl Harbor a proto si zaslouží zemřít…..“ Bohužel se s podobnou propagandou budeme setkávat i v budoucnu. Největší nebezpečí tkví právě v tom, že nějaký stát uvěří, že je z jakéhokoliv důvodu nadřazen ostatním a „má plné právo jednat tak, jak jedná“. Přesvědčit o tom široké masy již není až tak náročný problém, jak nám historie opakovaně ukazuje….

Jakými fázemi tedy člověk prochází při zabíjení jiného člověka?

1. Fáze obav – „Dokážu to vůbec?“ – toto je většinou stav nováčka, který právě dorazil na bojiště. Dokážu zastřelit jiného člověka? Nezklamu své kamarády? Nezachovám se zbaběle?
2. Fáze zabití – „Bez mrknutí oka“ – toto je stav vojáka, který prošel buď kvalitním výcvikem a/nebo již první bojovou zkušeností. Už ví, že dokáže zamířit a střílet na jinou lidskou bytost. Nepřemýšlí o etických otázkách, protože ví, že by to mohlo znamenat smrt jeho či kamarádů, se kterými bojuje bok po boku.
3. Fáze rozjaření – „měl jsem pocit maximálního uspokojení“ – jde o vojáka, který již musel střílet a zabít nepřítele, který jej ohrožoval. Dokázal to a zabil a tím tak zachránil život sobě a pravděpodobně i svým kamarádům. Ten adrenalinový nárůst, který při tom zažil, se může velmi snadno stát návykovým…
4. Fáze výčitek svědomí – směs bolesti a hororu – po nějakém čase si voják uvědomí v plné síle, co vlastně dělá – zabíjí jiné lidské bytosti a ikdyž k zabíjení měl velmi pádné důvody, často výčitky svědomí přetrvávají.
5. Fáze rozumného obhájení a přijetí svých činů – „Musel jsem si dlouho opakovat, že to jinak nešlo“ –v této fázi člověk hledá rozumové a logické zdůvodnění, které by jeho výčitky svědomí zmírnily. Ne vždy se to však povede….a v takovém případě je výsledkem PTSD.

V závěrečném díle si povíme jak se toto všechno odráží ve výuce civilní verze sebeobrany.

Další díly

1. Kapitoly o zabíjení – úvod
2. Kapitoly o zabíjení – zabíjení a sex
3. Kapitoly o zabíjení – instinktivní reakce
4. Kapitoly o zabíjení – přirozený odpor k zabíjení
5. Kapitoly o zabíjení – strach ze zabíjení
6. Kapitoly o zabíjení – čím dále, tím lépe 1/2
7. Kapitoly o zabíjení – čím dále, tím lépe 2/2
8. Kapitoly o zabíjení – stresory při výcviku
9. Kapitoly o zabíjení – břemeno zabíjení 
10. Kapitoly o zabíjení – civilní sebeobrana