4. Kapitoly o zabíjení – přirozený odpor k zabíjení

Zatímco v předchozím díle jsme hovořili o instinktivních reakcí člověka (vojáka), který se dostane do stresu, nyní si rozebereme tzv. bezpečnostní pojistku, kterou v sobě má drtivá většina lidí a která jim brání vzít život jinému člověku.

Poprvé byl tento odpor k zabíjení metodicky zkoumán a popsán po druhé světové válce. Brigádní generál S.L.A. Marshall patrál po důvodech nízkého počtu vojáků, kteří byli ochotni střílet do svých nepřátel s cílem je zabít. Většina totiž buď střílela nad hlavy nepřítel, anebo nestřílela vůbec. Stress vyvolaný rozkazem zabíjet, byl tak velký, že reagovali instinktivně jako fakticky jakýkoliv jiný savec – boj, útěk či strnutí. A instinktivní reakce boj ještě neznamenala, že voják bude střílet do jiných lidí, spíše to znamenalo, že bude střílet tím směrem, odkud přicházela nepřátelská střelba.

Toto zjištění bylo pro armádu velmi vážným problémem. Nešlo ani tak o materiálové náklady na munici, ale spíše zjištění, že nejslabším článkem ve válce nejsou nedokonalé či nekvalitní zbraně, ale člověk, který je používá.

Během výzkumu se prováděly četné diskuse s tisíce vojáky, kteří se dostali do přímého boje. Často vypovídali, že když měli možnost dostat se z bojiště, necítili úlevu, že si mohou odpočinout, vyspat se, najíst se, apod., ale že už nemusí střílet do jiných lidí. Často se i objevovala tato věta v různé podobě: „Tentokrát je necháme být, dostaneme je někdy příště…“

Zjistilo se také, že méně než 1% bojových pilotů bylo zodpovědné za 30-40% sestřelů nepřátelských letadel. Většina pilotů tak nikoho nesestřelila a ani se sestřelit nesnažila. Piloti často vypověděli, že když dostali nepřítele do zaměřovače a mělo dojít k tomu, aby někdo zmáčknul kohoutek, většinou se čekalo, „že to udělá ten druhý (co-pilot)“. A to přitom piloti neměli příliš příležitostí vidět zblízka nepřátelského pilota umírat…

Horší to bylo na bojišti na zemi. Hledět zblízka do očí člověku, který je většinou stejně starý (případně mladší) než vy, rozhodnout se jej zabít a následně se dívat jak umírá právě díky vašemu rozhodnutí, je patrně ten nejvíce traumatizující zážitek, který člověk může zažít v dobách války. A jde často o zážitek, na který se tito lidé snaží zapomenout po zbytek svého života, případně o něm lhát ostatním („to nic nebylo, udělal bych to klidně znovu“).

A ačkoliv se jedná o velmi závažný problém, je v drtivé většině případů zlehčován či dokonce heroizován Hollawoodem, aby člověk získal pocit, že a) zabít jinou lidskou bytost je velmi snadné a b) bez jakýchkoliv následků na psychiku. Jediný, kdo začal tento problém seriozně řešit, byla právě armáda, která začala kompletně měnit svůj systém výcviku.

Armáda tedy začala měnit svůj systém výcviku tak, aby odblokovala odpor k zabíjení. To byl první krok, který se armádě podařil velmi úspěšně. Například v bitvě o Falklandy, kdy na jedné straně bojovali argentinští vojáci, kteří prošli ještě původním, zastaralým výcvikem, vykazovali stejné znaky, jako vojáci za druhé světové války – váhání při střelbě, útěk, či střelba nad hlavu nepřítele. Oproti tomu britští vojáci, kteří již pošli novým typem výcviku, dokázali zvládnout i značnou přesilu a jejich úspěšnost střelby byla velmi vysoká. Druhý krok – jak se vnitřně vyrovnat s faktem, že voják musel vzít život jinému vojákovi, který byl pravděpodobně otec od rodiny, nebo by za jiných okolností mohl být fajn člověk, to je další fáze, kterou zatím armáda nemá dostatečně ošetřenou, jak sami přiznávají.

Nedávno jsem četl velmi zajimavou antropologickou studii, která srovnávala různé metody řešení životních situací u primitivních kmenů a tzv. moderní společnosti. Například konflikt se tam řešil tak, aby na konci byly obě strany spokojené. V moderní společnosti to většinou dopadne tak, že jedna strana bere vše a poražený odchází s myšlenkou na odvetu či pomstu, jakmile se naskytne příležitost. Válka je u primitivních kmenů totálním nasazením. Když válčí kmen, válčí nejen muži, ale i ženy a děti. Děti se učí od malička zabíjet, protože na tom závisí život nejen jejich, ale i jejich vesnice/kmene. Právě proto jejich odpor k zabíjení je mnohem menší, než v moderní civilizované společnosti.

Odpor k zabíjení v moderní společnosti je kombinací evoluční pojistky, rozumu, kulturního dědictví, způsobu vychování, náboženské víry, atd. Tohle vše se musí při výcviku odstranit, jinak člověk buď odmítne zabíjet jiné lidské bytosti (i s vědomím, že sám patrně zemře), anebo skončí s vážnými psychickými problémy do konce života.

Během druhé světové války bylo více jak 800,000 mužů klasifikováno jako 4-F (neschopný vojenské služby) díky psychickým problémům. Následně pak toto číslo narostlo o dalších 504,000 mužů, kteří tuto klasifikaci získali po válce. Máme tu tedy dostatek mužů, kteří by jinak představovali více jak 50 bojeschopných divizí….dokonce v jednom okamžiku druhé světové války bylo propouštěno více mužů s klasifikací 4-F, než kolik bylo v té době rekrutováno nových….

V roce 1973, během Arabsko-izraelské války byla více jak třetina izraelských obětí z důvodu závažných psychických poruch vzniklých během této války. A velmi pravděpodobně podobný počet byl i na straně Egypta. A během roku 1982, kdy Izrael vtrhnul do Libanonu, byl na straně Izraele počet psychických obětí dvojnásobný oproti počtu mrtvých.

Během výzkumu Swanka a Marchanda se zjistilo, že u 98% vojáků, kteří jsou vystaveni neustálému tlaku po více jak 60 dnů, dochází k nezvratným fyziologickým změnám v jejich mozku, které se poté popisují jako PTSD porucha. U zbývajících dvou procent vojáků, kteří nevykazovali žádné známky psychického postižení, se jednalo o „agresivní psychopatické osobnosti“.

Během první světové války měli Britové nízké procento takto psychicky postižených vojáků zvláště proto, že vždy po 12 dnech na bojišti měli vojáci 4 dny dovolenou na rozdíl od amerických vojáků, kteří zůstávali na bojišti až 80 dnů bez přerušení.

Na druhou stranu je však důležité si uvědomit, že jisté procento „psychických obětí“ bylo součástí každé války. Nicméně technologický vývoj na poli zbraní i logistiky během války posunul válčení na úplně jinou úroveň. Zatímco dříve se se soumrakem přestávalo bojovat a vojáci si tak mohli přes noc relativně odpočinout, nyní s pomocí přístrojů s nočním viděním a dalšími vylepšeními, mohou vojáci bojovat prakticky 24 hodin denně. To však negativně ovlivní osobnost vojáka, jehož organismus na to není připraven. A výsledkem pak jsou závažné psychické poruchy.

Vztah mezi stresem, rozvojem vyčerpání v boji a jeho dopadem na výkon vojáka

Příště budeme dále pokračovat a řekneme si více o projevech psychické únavy na bojišti a pak se budeme věnovat strachu.

Další díly

1. Kapitoly o zabíjení – úvod
2. Kapitoly o zabíjení – zabíjení a sex
3. Kapitoly o zabíjení – instinktivní reakce
4. Kapitoly o zabíjení – přirozený odpor k zabíjení
5. Kapitoly o zabíjení – strach ze zabíjení
6. Kapitoly o zabíjení – čím dále, tím lépe 1/2
7. Kapitoly o zabíjení – čím dále, tím lépe 2/2
8. Kapitoly o zabíjení – stresory při výcviku
9. Kapitoly o zabíjení – břemeno zabíjení 
10. Kapitoly o zabíjení – civilní sebeobrana

Zdroj: Svět, který skončil včera – co se můžeme naučit od tradičních společností?; Jared Diamond; 2014; ISBN 978-80-87270-97-4

Lt.Col. Dave Grossman; On killing; Back Bay Books; Little, Brown and Company; New York; Boston; First paperback edition; 1996; ISBN: 0-316-33011-6

Jarda Kolcun

Adrenaline Stress Training Instructor

Jujutsu instruktor