Právo a pořádek v samurajském Japonsku 4

Goyokiki (místní domobrana)

Ne vždy policie zvládala udržovat pořádek ve městě, a proto bylo běžné, že si místní obchodníci navzájem domluvili a najali si nejčastěji místní kriminálníky, kterým zaplatili za to, že je budou chránit před jinými kriminálníky. Někteří z těchto kriminálníků dokonce již pracovali jako policisté (dóshin, komono) či osobní strážci a toto brali jako další přivýdělek.

Často se stávalo, že ačkoliv tito policisté byli oficiálně zaměstnanci městského magistrátu (machi bugyo), jejich loajalita ve skutečnosti patřila místním obchodníkům, kteří jim platili mnohem více za jejich služby. A oni na oplátku přehlíželi menší nečestnosti, kterých se někteří obchodníci mohli dopustit. V některých odlehlejších čtvrtích se jim také říkalo meakashi, avšak jejich činnost byla totožná.

Vypláceni byli za počet zadržených, případně a poskytnutí zajímavé informace. Ještě malá zajímavost na konec – při zatýkání vždy vykřikovali “Go yó!”, což doslova znamenal „úřední záležitost“ a ve volném překladu bychom to mohli přeložit jako „jste zatčen!“

Hitsuke tózoku aratame kata (speciální policejní jednotka)

Ty nejvíce závažné zločiny měla na starosti jednotka zvaná hitsuke tózoku aratame kata. Většinou se zabývali organizovaným zločinem a žhářstvím, které v té době bylo hodně závažným zločinem díky faktu, že prakticky celé Edo bylo vystavené z papíru a dřeva. Navíc stále rostlo množství nově příchozích obyvatel a s tím spojený i nekontrolovatelný růst nových obydlí. Ty často nesplňovaly ani základní požadavky, co do bezpečnosti s nakládáním s otevřeným ohněm, což bylo častou příčinou požárů, při kterých často zahynulo mnoho lidí. Nebylo výjimkou, že popelem lehly celé čtvrti, než se podařilo dostat oheň opět pod kontrolu. Mimochodem, právě hasičskou vestou se Jigoro Kano, tvůrce Kodokan Judo, nechal inspirovat při návrhu vzhledu judistického kimona (judogi).

Této jednotce veleli dva velitelé zvaní hitsuke tózoku aratame yaku a jejich postupy byly směle srovnatelné s postupy, které používají současné policejní zásahové jednotky. Kromě vedení této jednotky byli mimochodem také zodpovědní za obranu hradu (sakite kashira).

Kabukimono (městští chuligáni)

Ačkoliv byli samurajové členové privilegované třídy, ne vždy se chovali tak, aby byli vzorem pro ostatní. Ačkoliv se o ně tokugawská vláda snažila dobře postarat, přesto se postupně dostávali do vlivu stále bohatších obchodníků a vlastníků půdy. Obrovská změna ve směřování Japonska k sjednocenému mírovému státu zcela posunula jejich význam pro Japonsko. Předtím existovali proto, aby válčili. Avšak teď se po nich žádalo, aby seděli za úředním stolem a věnovali se často nesmyslnému papírování. Pouze ti nejlepší se stali představiteli zákona a alespoň nějak tak zůstali u boje.

Většina samurajů střední a nižší třídy však byla ponechána bez práce a jen s minimálním státním příspěvkem. Říkalo se jim mueki no hatamoto (nezařazený vlajkonoš) a brzo se dostávali do vážných finančních potíží, protože státní příspěvky zkrátka nestačili na to, aby uživili sebe a své rodiny. Jejich život přestával dávat smysl a tak se postupně dávali do skupin chuligánů kabukimono, kteří obtěžovali a vydírali obchodníky, řemeslníky i pocestné. Anebo se začali rvát i mezi sebou o nadvládu nad některou čtvrtí či městem….Byli známi svým výstředním oblečením, častou opilostí a vulgární mluvou a agresivním chováním vůči všem, kdo se na ně jen křivě podíval.

Tokugawský šógunát se pokoušel vytvořit další a další umělá úřednická místa, ale to ani zdaleka nestačilo pro všechny. Vytvořily se dvě skupiny pro pracovní trh. Jeden pro samuraje, kteří dostávali roční rentu více jak 3,000 koku rýže, které zařadili do skupiny yorigumi a pak ti, kteří dostávali méně a tyto samuraje zařadili do skupiny kobushingumi. Když se pak uvolnila některá pozice (smrt, nemoc, porušení zákona), nabídla se volným samurajům v odpovídající skupině. Jenže uvolněná pozice vyžadovala, že nově jmenovaný samuraj si pořídí speciálně požadovaný oděv a další pomůcky pro svůj úřad ze svých peněz stejně tak jako odpovídající dárky na uvítanou pro své nadřízené. A tak, ačkoliv se objevila příležitost být zaměstnán, zvláště v nižší skupině kobushingumi byla nabídka odmítnuta, protože samuraj neměl dostatek peněz na splnění….vstupních kritérií. To vedlo některé samuraje k tomu, že se raději zadlužili a následně byli snadno zkorumpovatelní ve svém novém úřadě… A ti ostatní se zřekli svého samurajského statusu, aby se stali řemeslníky anebo obchodníky a přešli tak do třídy chonin. Mnoho jich však zůstalo raději nezaměstnaných a postupně sklouzli na dráhu zločinu. Začalo se jim pak říkat kogi okite o shirazu (ti, kteří pohrdají zákonem) a právě ti byli často kladnými či zápornými hrdiny samurajských filmů, jak je známe my.

Kyokaku (“rytíři ulice”)

Přirozenými nepřáteli těchto chuligánů v ulicích Edo byli tzv. Kyokaku (rytíři ulice). Většinou také pocházeli ze samurajských rodů a byli ve velmi podobné situaci, jen s tím rozdílem, že oni se rozhodli bránit prosté lidi proti těmto chuligánům. Někdy se jim také říkalo otokodate nebo machi yakko. Bojovali však také proti státním úředníkům a jako formu otevřeného odporu nosili své meče delší, než bylo oficiálně povoleno. Holili si také svou hlavu po stranách až na temeno jako protest proti vládou nařízeným pravidlům, jak se mají oblékat, jaké účesy mají nosit, apod. Často nosili drahá kimona.

Nepředstavujte si je však jako japonské Robiny Hoody či španělské mstitelé Zorro. Jejich motivací rozhodně nebylo pomáhat chudým, ale podle historiků se zkrátka jen nudili a proto se zapojovali do rvaček se skupinami kabukimono. A tak pod rádoby vznešenou ideou boje za chudé pravidelně “upouštěli páru” ve rvačkách, které často končily krvavými jatky…

Yakuza (kriminální organizace)

Už v té době byli kriminální gangy velmi dobře organizované. Každá skupina měla na starosti svou nawabari (oblast) a často spolupracovala s policií na udržení pořádku výměnou za přehlížení jejich aktivit, jako bylo gambling, drobné krádeže a prostituci.

Hlavou gangu byl tzv. oyabun (šéf), který dohlížel se svými lidmi na drobné zlodějíčky, pašeráky, pasáky a další kriminálníky. Pokud tito nedodržovali pravidla, byli velmi tvrdě potrestáni. Jen díky tomu tak v Japonsku za doby Tokugawů panoval relativní klid, protože oyabunové a jejich lidé nebyly vždy vnímáni obyčejnými lidmi jako ti špatní a zkorumpovaní na rozdíl od vlády.

Vyšetřování zločinu

Smrt, ať již v důsledku nějaké opilecké rvačky nebo náhodného utopení, byla v Japonsku docela běžnou záležitostí. Přesto se policie vždy snažila pečlivě vyšetřit, jestli přeci jen nešlo o cizí zavinění, zvláště v případě úmrtí samurajů, kdy se začaly objevovat fingované případy seppuku. Vyšetřovatelé se učili poznávat, kdy oběť spáchala seppuku dobrovolně a sama a kdy byla zabita a následně naaranžována tak, aby to na seppuku vypadalo. Proto již v té době začaly vycházet, dnes bychom jim asi říkali kriminalistické příručky, které radili vyšetřovatelům, jak od sebe například rozeznat vraždu a sebevraždu. V období Edo tak vyšlo minimálně 40 příruček, jak je možné zpětně dohledat v oficiálně vydaném katalogu knih období Edo Kokusho mokuroku.

Osoba, která vyšetřovala tělo, se nazývala kenshi a většinou tuto roli zastával některý z dóshinů. Právě díky výše zmíněným příručkám byl schopen kenshi zjistit příčinu i dobu smrti. Po čase si každý kenshi začal psát svou vlastní příručku doplněnou i o lékařské poznatky a tu předával pak svému nástupci.

Nicméně přesto všechno bylo mnoho vražd nevyšetřeno buď z důvodu nedostatku zkušených vyšetřovatelů, případně díky velmi dobrému zamaskování skutečné příčiny úmrtí. Nemluvě o záměrném přehlížení některých vražd vykonaných vysoce postavenými samuraji, apod.

Tresty v období Edo

Ačkoliv tokugawský šógunát stavěl a provozoval věznice, většinou posloužily pouze k dočasnému zadržení vězně, než byl vykonán rozsudek. Mezi nejzávažnější trestné činy patřila vražda, žhářství, vydírání, zrada, prodej ukradených věcí, nedovolené držení zbraní, cestování bez povolení, vlastnictví kolového vozidla, atd. a tyto byly trestány smrtí. Pokud se jednalo o samuraje, mohlo mu být umožněno vykonat seppuku, aby si zachoval svou čest.

Podle historických záznamů šógunát na konci 18. století veřejně popravoval ve městě Edo asi 2.000 odsouzených měsíčně. Takové popravě většinou předcházela cesta po edských ulicích, která vedla do Suzugamori, hlavního místa na severovýchodě města, kde se konaly popravy. Mezi nejčastější formy popravy patřilo ukřižování, anebo stětí hlavy.

Ve výjimečných případech byli odsouzení podrobení mnohem krutějším metodám. Například žhář byl upálen, vrazi zemřeli stejným způsobem jako jejich oběti a jiní byli kamayude – uvaření ve žhavém oleji nebo vodě. Jiná, obzvláště krutá forma popravy spočívala v zahrabání těla do země s tím, že vyčnívala pouze hlava. Následně byla divákům nabídnuta pila a ti mohli následně uříznout odsouzenci hlavu. A pokud byl zločin obzvláště ohavný, pak i po smrti bylo tělo dále zohaveno například tím, že se uvařilo v vřícím oleji, případně jeho hlava byla po popravě vystavena.

Méně závažné zločiny většinou znamenaly různě dlouhé vyhnanství. Odsouzenec byl poslán na některé z ostrovů souostroví Izu, které se nacházely asi 100 mil od Eda. Ještě méně závažnější zločiny znamenaly pouze zákaz pobytu v Edu a okolí vzdáleném minimálně 100 ri od Eda (1 ri = 3,92 km). Doba trvání vyhnanství byla od jednoho roku po doživotí.

Výtržnosti na veřejnosti jako rvačky, krádeže, zpronevěra méně než deseti kan nebo vandalismus byly považovány za drobné přestupky a většinou se řešily méně závažnými tresty jako je tetování, veřejné zbičování, oholení hlavy, domácí vězení nebo nějaká jiná formy omezení pohybu. Ještě před obdobím Edo se trestalo i tak, že byly odřezány uši či nos, aby se zajistilo, že zločincův přestupek nebude zapomenut. V období Edo se však tresty zmírnily na irezumi (trestné tetování). Tento trest podstoupili muži, ženy i děti starší 9 let. Mezi nejčastější formy takového tetování patřily dva zhruba třícentimetrové pruhy na levém předloktí. Mezi další tetování patřil například znak pro ďábla, či psa na čelo odsouzeného. Takové tetování pak fakticky vyloučilo člověka ze společnosti, což znamenalo, že se dali na dráhu zločinu tak říkajíc na plný úvazek. Později mohli získat ještě další pruhy, a pokud jich bylo více, většinou je již automaticky odesílali do vyhnanství na souostroví Izu.

Předtím, než jim bylo vytetováno znamení odsouzeného, podstoupili předtím ještě tataki (veřejné zbičování spočívající v 50 ranách holí z pevně svázaných bambusových proužků). Jelikož se jednalo o hodně bolestivý úkon, mohly odsouzené ženy tento výkon absolvovat na více fází. A pokud trest bičováním měl být vyšší než 100 ran, opět bylo potřeba schválení z vyšších míst.

Fukushu (krevní spor) a Ada uchi (právní vendeta)

Zabití jiného samuraje, i kdyby to byl níže postavený samuraj, mohlo snadno spustit krevní spor s jiným samurajským klanem, což pak často končilo smrtí mnoha jeho členů. I proto žádný rozumně uvažující samuraj nechtěl riskovat a ohrozit tak svou rodinu a příbuzné.

A pokud samuraj zabil jiného člověka, ne-samuraje, i to se mu mohlo krutě vymstít, protože pokud si to rodina oběti mohla dovolit, započala tzv. ada uchi, tedy oficiální pomstu. Ta spočívala v tom, že si najala někoho stejného nebo i nižšího společenského stavu, který poté za úplatu zabil (jen a pouze) vraha. Ada uchi muselo být úředně zaregistrováno v místní pobočce policie či soudu. A jakmile dostal žadatel povolení, pak již nezáleželo na tom, jestli byl ten člověk v právu či ne. Mohli jej zabít bez potrestání. Pokud však takové povolení neměli, pak ten, který zabil vraha, byl následně souzen za vraždu.

DOKONČENÍ

PŘEDCHOZÍ DÍL

Zdroj:
Taiho jutsu – law and order in the age of the samurai; Don Cunningham; Tuttle Publishing; 2004, first edition; ISBN 0-8048-3536-5
Taiho jutsu

Jarda Kolcun