Sebeobranný sport 11 – chemický koktejl

V této části se budeme bavit o hormonech v našem těle, jež se vyplaví v okamžiku zastresování těla i hlavy. Abychom lépe pochopili účinky tohoto hormonálního koktejlu, srovnáme jej s účinky koktejlu alkoholického (a nalezneme zde i mnoho podobností 😉 Kdo totiž má vlastní zkušenost s alkoholickými koktejly, ví, že na každého fungují maličko jinak, podobně jako na každého funguje maličko jinak úroveň a intenzita násilí.

Někdo je po alkoholickém koktejlu veselý, jiný naopak smutný a někdo další začne být třeba agresivní. Určitě podobné typy znáte ve svém okolí také. V případě koktejlu složeného ze stresových hormonů je účinek podobný. Vystresovaný člověk, u kterého se již začíná projevovat instinktivní reakce (strnutí-útěk-boj), nedokáže reagovat na nějaké složitější rady. Společným jmenovatelem obou koktejlů je, že logika a racionální uvažování lidem v takovém stavu již moc neříká. Diskuse s nimi většinou připomíná diskusi s mírně či více retardovaným člověkem.

I proto například při koučování během konfliktních scénářů (v rámci systému FAST) používáme maximálně dvouslovné příkazy, abychom měli jistotu, že je účastník jednak slyší a jednak jim dokáže stále ještě rozumět. Proto například rada „Musíš dát ruce více nahoru, protože si tak budeš lépe krýt hlavu“, se mine účinkem v porovnání s „Ruce nahoru!“. To, jak hormonální koktejl zapůsobí na člověka, je dané tím, jakou odolnost (či předchozí zkušenost) s působením stresu na svou hlavu a tělo člověk má.

Pokud však máte šance použít speciální dýchání na zklidnění „rozvášněného sympatika“, pak je šance, že člověk začne opět vnímat a reagovat rozumem, nikoliv instinktivně. Další možností je utéci (pokud to je možné), někam se schovat a tam se zklidnit tak, abychom mohli opět racionálně přemýšlet.

A zde je právě asi hlavní kámen úrazu mnoha škol výuky sebeobrany – nastavení mysli během tréninku, bude zcela odlišná od stavu mysli v případě konfliktu na ulici. I proto je nutné se primárně zaměřit na posilování odolnosti vůči psychickému a současně i fyzickému zatížení, ať už se jedná o stresory jako je vlastní tělo, pomůcky (činky, svédské bedny, apod, které dále zvyšují náročnost), přírody až po stresor největší – jiného člověka. Metody zvyšování odolnosti jsou již vcelku známé, ale bohužel jen málokdy správně pochopené a ještě méně častěji správně vyučované. Ale to je na jiné povídání, možná někdy příště.

Snad jen ve zkratce – mýlí se ten, kdo si myslí, že kdo bude posilovat mysl, bude odolný i fyzicky….a naopak. Tělo a mysl musí být trénováno/zatěžování rovnoměrně intenzivně, protože jedině pak bude fungovat jako skutečně jeden celek (princip starého řeckého systému kalokagathia).

Čím blíže tím méně…

V souvislosti se zatížením hlavy i těla existují velmi zajímavé statistiky z USA (NYPD 1994-2000), které jsou výsledkem opakovaných testování policistů v zátěži. V těchto zátěžových testech se kromě jiného testovala i střelba pod stresem a ukázaly se velmi zajimavé výsledky:

Pokud byl cíl těsně u nich, případně ve vzdálenosti maximálně dvou metrů, úspěšnost zásahů byla pouhých 38% případů.
Pokud byl cíl ve vzdálenosti delší, tedy 2-6 metrů, pak byla úspěšnost jen 8% (osm procent) případů.

Znovu však opakuji, vždy šlo o střelbu pod stresem. Zcela jiných a nesrovnatelně vyšších výsledků titíž policisté dosahovali, pokud stáli v klidu na střelnici a měli čas v klidu zamířit a vystřelit.

V čem je tedy rozdíl? Ano, jsme opět u té chemie, respektive u hormonálního koktejlu, který ve chvílích zatížení, ať již hlavy či těla, kompletně kazí přesnost a čistotu technik. Pro názorné porovnání použijme opět alkoholové opojení, kdy i velmi zručný řečník je pod vlivem několika alkoholových koktejlů pak nesrozumitelně mumlajícím idiotem.

Ono se stačí podívat na kamerové záznamy rvaček na ulici. Techniky jsou velmi rozmáchlé, nehezké, prostě dva a více vystresovaných opičáků se mlátí, jako kdyby nikdy bojovky nedělali. A přitom v ringu či na tatami v tělocvičně jsou ti samí lidé rychlí, přesní a technicky velmi dobří. I to je velký rozdíl od toho, co můžete vidět v akčních filmech, kde prakticky dokážete v každém okamžiku pojmenovat jednotlivou techniku. Ve skutečném životě však možná budete schopni určit, že použil pěsti, ale jestli to byl zvedák, či hák…to už v tom zmatku půjde velmi těžko rozeznat. Čistá technika degraduje pod stresem.

A znovu opakuji, nemusí jít jenom o fyzické techniky sebeobrany. Určitě jste zažili situace, kdy jste byli v tak velkém stresu, že ač za normálních okolností jste velmi výřečným a zábavným člověkem, nyní jste ze sebe byli schopni vydat jen pár nesrozumitelných zvuků (zkouška ve škole, první rande, přijímací pohovor, setkání s celebritou…).

Stres (psychické a fyzické zatížení) se však projevuje i na fyzické úrovni. Od onoho známého zrychlení tepu i dechu, pocení a třesu končetin až po tunelové vidění a slyšení. Komplexní a jemná motorika ve velmi intenzivním stresu mizí a tak je člověk většinou schopen jen tahat nebo tlačit (hrubá motorika). Proto údery a kopy fungují, ale kombinace, hody a páky kde je hodně potřeba různě přehmatávat, točit, měnit směry, apod. fungovat nebudou…u běžně trénovaného člověka. A pokud člověka zatížíte příliš, dříve či později skončí v tzv. fetální poloze.

Aby byl člověk schopen použít i další techniky sebeobrany ve rvačce na ulici, musí být odolný vůči působení stresorů. A to většina z nás není, přiznejme si to. Vytočí nás i daleko menší hlouposti, než je agresivní člověk (píchlá pneumatika, přeplněné metro, bus, který nám ujel před nosem,…). Takový trénink navíc vyžaduje pravidelný a systematický přístup pod dohledem instruktora, který ví, co dělá…a těch tu moc není.

A pokud se intenzita zatížení přiblíží krajní hranici (u každého je jiná), pak nastupují ony tři známé instinktivní reakce: strnutí, útěk a boj. Během nich je důležitá jedna věc – nebudete v tu chvíli cítit bolest, i kdyby vám výbuch utrhnul ruku. Ba dokonce nebudete ani příliš krvácet. To vše se však změní v okamžiku, kdy se ocitnete v bezpečí. Stresové hormony ustoupí a tělo začne dělat revizi celého organismu. Právě v těchto chvílích mnoho lidí umírá, protože se subjektivně cítí v bezpečí. Většinou se v té chvíli cítí skvěle (nával endorfinů), přežili rvačku/střelbu/výbuch a teď už bude všechno v pořádku…..jenže ono nebude, pokud se oni (nebo někdo jiný) pečlivě neprohlédnou a včas neošetří rány, aby nedošlo k vykrvácení, případně jiným zdravotním komplikacím.

Padni, jsi mrtvý

Rory Miller ve své knize „Meditations on violence“ popisuje jedno velmi zajímavé cvičení, které absolvoval se svými kolegy z vězeňské stráže. Účastníkům bylo řečeno, aby prošli parkem a dostavili se k budově soudu, která s parkem sousedila. Toto cvičení se ukázalo jako vynikající příležitost, jak studovat vliv adrenalinu na lidský organismus. Je důležité zmínit, že většina z účastníků byli veteráni z vězeňské ochrany. Většina z nich byli také zkušenými specialisty ve zvládání rvaček i vězeňských vzpour, ale již několik let v práci nezažili skutečně intenzivní stres.

Během procházky měli řešit různé situace – od naléhavé situace, jako například ošetřit muže s infarktem, vyřešit právě probíhající přepadení, pokus o znásilnění či jen se postarat o ztracené dítě.

Organizátoři pečlivě sledovali účastníky a viděli mnoho těch, kteří například nebyli schopni ve stresu vytáhnout zbraň z pouzdra. Jiní stříleli na agresora, který už byl dávno pryč z dohledu. A další popisovali věci, které se nestaly (například mikrofon v ruce jednoho z agresorů).

Ale daleko důležitější bylo, že účastníci padali k zemi, jakmile byli zasaženi i třeba jen do ruky. Policejní instruktoři, kteří celé cvičení pořádali, se nestačili divit. Ve své praxi totiž často zažili případy, kdy měl agresor v sobě několik zásahů a stále pokračoval v útoku. Po skončení celého cvičení si proto vše s odborníky zanalyzovali a zjistili, že tento návyk máme patrně všichni z dětství, kdy jsme si hráli na policisty a lupiče / kovboje a indiány / vojáky. Jakmile jsme dostali zásah, již jsme nesměli pokračovat ve hře, protože „jsme byli mrtví“. A ti, kteří přesto pokračovali, byli obviněni, že nehrají fair play a následně ze hry vyloučeni.

Tento návyk nám bohužel zůstal až do dospělosti a tak když účastníka kurzu zasáhli cvičnými střelami, ten šel ihned k zemi, protože „chtěl hrát dle pravidel fair play“. Až teprve když mu policejní instruktoři pustili záznamy z přestřelek, viděl, že ani lupiči nehrají fair. Jsou zdokumentovány dokonce i případy, kdy v sobě měl rozzuřený útočník více jak dvacet zásahů a přesto dál pokračoval v útoku na (notně překvapeného) policistu. Nehrajte proto na ulici fair a nevěřte všemu, co vidíte ve filmech, kde člověk po zásahu odletí dva metry daleko. Příroda se postarala, abyste zvláště v počátku necítili žádnou bolest a mohli tak déle pokračovat v boji o svůj život. Využijte ten čas navíc…..a přežijte.

Rozdílné koktejly

Obecně platí, že hormonální koktejl dělá z většiny lidí nebezpečnější protivníky. Zvyšuje jejich rychlost i sílu stejně tak jako zvyšuje jejich toleranci k bolesti. Platí však také, že ten samý koktejl dělá z lidí, jež se věnují bojovým uměním/sportům, méně nebezpečné protivníky (na rozdíl od těch, kteří se věnují kvalitní sebeobraně), protože dokážete jasně identifikovat jejich styl boje. Navíc budou reagovat velmi předvídavým způsobem, protože se u nich bude projevovat stresové reakce. Adrenalin totiž snižuje jejich jemnou a komplexní motoriku, na které je většina jejich technik založená.

Netrénovaný člověk vás udeří jakkoliv, jen aby vás udeřil.
Trénovaný borec (bojová umění/sporty) se bude snažit vás “sestřelit” co nejčistěji technicky, a protože bude přirozeně zastresovaný, jeho úder bude často méně účinný. Takoví lidé se navíc dostanou do tzv. zacyklení, kdy nejsou schopni racionálně vnímat, že to, co právě dělají, jim nefunguje a přesto to opakují neustále dokola v bláhovém domnění, že příště to již zafunguje. Nepříliš známým faktem také je, že netrénovaní lidé často bojují pod stresem lépe, než pyšní držitelé černých pásů.
Trénovaný bojovník (komplexní a kvalitní sebeobrana) přistupuje ke konfliktu systematicky. Ví, že nejdříve se konflikt začne nějakým způsobem manifestovat ve svém okolí, než dojde k verbální či dokonce fyzické rvačce. Proto si volí strategii a připravuje se jak mentálně, tak i fyzicky. K boji pak použije naučené techniky, které mu skvěle fungují v tělocvičně….ale je totálně zmatený, pokud se agresor chová jinak, než předpokládal (opět tedy platí, bojujte s reálným, nikoliv předpokládaným útokem) a jeho rozhodovací mechanismus, kdy musí analyzovat, vyhodnotit a vybrat nejvhodnější obranu, mu prodlužuje reakční dobu.

Netrénovaný člověk nic nepředpokládá, protože do poslední chvíle nic netuší. Když se pak ocitne tváří v tvář konfliktu, použije cokoliv, co jej napadne a nedělá si hlavu, že to není technicky dokonale provedené. Nezaskočí ho, když se protivník zachová jinak, protože neví, jak se protivník má zachovat a proto reaguje na aktuální útok. Samozřejmě tím neříkám, že byste odteď neměli vůbec trénovat a tak nějak to nechat plynout. Chci tím spíše říci, že nemůžeme aplikovat na ulici drtivou většinu tzv. systémů výuky “sebeobrany”, protože jsou často založené na tradičních bojových uměních, či bojových sportech a s realitou (již) nemají nic společného. Překvapení, (jiná než optimální) vzdálenost, síla, rychlost, to vše jsou aspekty, které jsou a budou rozdílné od toho, co se nyní většinou nacvičuje v klimatizovaném dojo či v ringu a prezentuje za “reálnou sebeobrannou situaci”.

Adrenalinová křivka u muže a ženy

Obecně řečeno jsou muži rychleji startující, ale na druhou stranu také rychleji vychladnou. Ženy mají naopak pomalejší nástup, ale poté u nich efekt adrenalinu přetrvává daleko delší dobu (asi proto si ženy pamatují tak dobře dávnou historii svých vztahů 😉 Z toho plyne, že muži se dokážou rychleji dostat do módu „zuřivý šílenec“ a žena bude stále ještě schopna racionálně uvažovat, než se změní také v „zuřivou saň“. To je velmi důležitá informace, protože to v praxi znamená, že čím déle se vám podaří vést rozhovor s agresorem, tím větší máte šanci, že konflikt deeskalujete, protože adrenalin z agresora postupně vyprchá.

A naopak, čím rychleji dokážete ukončit možnou hádku se ženou, tím více zabráníte tomu, aby se nezvrhla v něco velmi ošklivého…pro obě strany. Ono je to názorně vidět na hádce dvou partnerů. Zatímco on se na vrcholu hádky raději sebere a jde se projít, aby se za chvíli vrátil již zcela uklidněný, ona mezitím “nabírá tu správnou teplotu”, takže když se vrátí domů s tím, že se přeci nebudou hádat kvůli takové hlouposti, ona mezitím…řekněme, že dospěla po dobu jeho nepřítomnosti ke zcela opačným závěrům a dá mu to velice jasně najevo 😉

Pokračování
Předchozí díl

Zdroj:
Rory Miller; Meditations on violence – A Comparison of Martial Arts Training & Real world Experience; YMAA Publication Center; 2008, ISBN-10: 1-59439-118-1

Jarda Kolcun