Sebeobranný sport 4 – zdroje informací

Při výuce sebeobrany se často dopouštíme mnoha chyb nejen proto, že jsme nedostatečně vzdělaní, ale i proto, že až příliš mnoho předpokládáme, než abychom zažili na vlastní kůži. V případě studia násilí je to vcelku pochopitelné, kdo by chtěl riskovat zranění či dokonce ztrátu života. Jak z toho ven?

Životní zkušenost

Vlastní zkušenost je neocenitelným zdrojem informací, který nám pomáhá odlišit předpoklady od reality. Vnímání násilí je zcela rozdílné u policisty, vojáka, záchranáře, rváče či manažera. Každý z nich bude reagovat jinak a ne vždy nám jejich řešení konfliktu bude prospěšné (viz předchozí díly tohoto cyklu). Také množství vyplavovaných stresových hormonů bude zcela odlišné u zkušeného rváče/bojovníka a úplného začátečníka a i s tím je nutné počítat při výuce. V současné době již žijeme ve vcelku bezpečném prostředí a proto je získání autentických zkušeností z oblasti sebeobrany dosti problematické. Můžete se nechat najmout jako vyhazovač či ostraha při fotbalovém utkání, ale hrozí tam riziko vážného zranění i smrti, pokud situaci nezvládnete. A jestli již máte rodinu, pak toto asi nebude nejbezpečnější cesta, jak získat zkušenost. Nicméně patří k těm nejlepším.

Alternativou je absolvování konfliktních scénářů (modelových situací), ale tady je klíčové umět takový scénář pečlivě připravit, chápat jeho silné a slabé stránky a to mnoho instruktorů neumí. A ne, vulgární projev, či bezduché mlácení útočníka v protiúderovém obleku není konfliktní scénář, ale jakési vesnické mlácení „živého boxovacího pytle“. Tvorba konfliktních scénářů má svá jasná pravidla, která se nenaučíte odezíráním videí z youtube. Musíte vědět nejen „JAK“, ale i „PROČ“ je každý jednotlivý krok a akce do scénáře začleněná. V současné době to podle mých zkušeností má dobře zpracované pouze systém FAST (pokud víte i o dalších, napište mi, rád si rozšířím obzory. Opravdu). Výhody konfliktních scénářů jsou zřejmé – možnost kdykoliv přestat, možnost zopakování situace, která napoprvé nebyla zvládnutá optimálně a vedla by patrně ke zranění, atd. Nevýhodou je, že je to pořád „jen jako“. A i když je tým velmi zkušený a dokáže navodit velmi podobné zastresování mysli u obránce, pořád to je „jen jako“. I přesto všechno si troufnu říci, že v současné době neexistuje lepší metoda, jak připravit studenta na reálný střet (kromě vlastní zkušenosti s reálným střetem). Pokud znáte, opět mi dejte prosím vědět, rád se poučím.

Nesprávné důvody/předpoklady

Většina lidí se neuvědomuje, že sebeobrana to není jen fyzická rvačka. Ba není to ani verbální sebeobrana a není to ani situační povědomí. To všechno jsou jen fáze konfliktu. Mnohem více je to o navyknutí si na působení stresových hormonů, které se při každé konfliktní situaci do krevního řečiště vyplavují. A protože většina instruktorů neví přesně, jak toto trénovat, uchylují se k tomu, co znají dobře – pouze nácviku mechanických pohybů, tedy fyzické rvačky a tak nějak doufají, že psychická odolnost se rozvíjí spolu s tím. To je však omyl. V ringu či na tatami můžete být schopni provádět i v dosti velké rychlosti perfektně dokonalé kombinace technik. Na ulici pak velmi pravděpodobně zatuhnete, případně se u vás projeví i další instinktivní úlekové reakce (strnutí-útěk-boj). Protože zkrátka předehra, forma a intenzita agrese je zcela jiná.

Roubování konfliktních situací na dostupné nástroje

Dalším problémem je fakt, že většina sebeobranných situací, nacvičovaných v tělocvičně, jsou konstruovány na základě toho, jaké máte k dispozici nástroje (údery, kopy, nůž, či pistole) k jejich vyřešení. Jinými slovy instruktor často uvažuje následujícím způsobem: „jak, či v jaké situaci bych mohl využít obloukový kop mawashi geri? Aha, jasně, například v situaci, kdy je útočník cca 1,5 metru daleko a má střeh posazený nízko. Pojďme to nacvičit“. Chybně roubujeme (předpokládané) konfliktní situace na dostupné nástroje.

Správněji bychom však měli udělat to, že se podíváme na zaznamenaný reálný střet a popřemýšlet, jestli a jak by šel vyřešit pomocí nástrojů, které máme k dispozici? A pokud vyřešit nelze, pak je pravděpodobně systém, jenž studuji, určený pro jiné účely a nikoliv pro sebeobranu. Uveďme si opět příklad: “Útočník mě nejdříve ohrožuje slovně a pak zaútočí nožem. Můžu na takový útok použít obloukový kop mawashi geri? Ve filmu zcela jistě ano, bude to vypadat na kameru velmi efektně, ale na ulici….řekněme, že pokud váš systém vyučuje i rychlé sprinty, pak tyto jsou daleko lepší (ale pozor, tzv. útěkové drily se musí skutečně cíleně vyučovat), anebo ještě lepší je použití střelné zbraně. Jen se proboha nepokoušejme odebrat nůž útočníkovi nějakou fajnovou technikou, kterou jsme se naučili na posledním tréninku. Jednak se dobrovolně přiblížíte k soupeři do tzv. „killing zone“ a jednak se vám velmi pravděpodobně nepovede, protože Murphyho zákon se projevuje přesně v těchto situacích.“

Ale současně je zde i velké „ale“ – neexistuje totiž jasné rozhodovací schéma, které by zcela jednoznačně určovalo, které nástroje jsou vhodné použít v jaké konfliktní situaci. Konflikt je krátce řečeno velmi nepředvídatelný jev, protože je iniciován a prováděn velmi nepředvídatelným tvorem – člověkem. Proto je nutné se při výuce vždy ptát: “Jak vypadá skutečný, nikoliv předpokládaný, útok a co potřebuji k tomu, abych měl šanci jej vyřešit?“ V takovém případě aplikujeme (dostupné) nástroje na reálné konfliktní situace.

Tradice

Velice často zapomínáme na historické prostředí i celkový kontext, kde ten který styl vzniknul. Například v japonském samurajském umění jujutsu techniky často končily tak, že útočník dopadl tváří na zem a samuraj následně mohl ukončit boj tím, že mu do zad zapíchnul meč či nůž. Jeho moderní sportovní varianta – judo, která se z jujutsu vyvinula, ukončuje drtivou většinu technik tak, aby soupeř skončil na zemi čelem k soupeři a mohl i nadále pokračovat v boji, tentokrát na zemi.

Navíc jsme často bombardování manipulačními zprávami, že žijeme ve velmi nebezpečném světě a proto je nutné se umět bránit a…čirou náhodou je tu systém, který vás to naučí. Ano, naše zbraňové systémy jsou daleko efektivnější. Stačí jedno zmáčknutí tlačítka a celá země na opačném konci zeměkoule přestane existovat. Dříve musel například Čingischán procestovat poloviny země, aby ji zničil a kudy projel, tam místní obyvatelé poznali skutečné násilí a brutalitu.

V současnosti mám pocit, že my se prostě musíme strašit vším možným, jako bychom si to tajně přáli. Občas mi lidstvo připomíná rozmazlené puberťáky, kteří zbytečně riskují, eskalují a hledají další nové hrozby, protože si neuvědomují skutečné důsledky svého činu. Proto je nutné studovat fakta, což je například statistika, případně si vyslechnout několik expertních názorů na danou situaci a nespoléhat se pouze na média a sociální sítě. Oboje je postavené na principu šokovat, zaujmout, nikoliv však informovat. Je to sice jiné téma, ale schválně, co skutečně přínosného jste se dozvěděli během posledního týdne/měsíce/roku vašeho času stráveného na Facebooku?

Přemýšlejte o tom a možná zjistíte, že právě vy nepotřebujete chodit třikrát týdně na trénink sebeobrany, protože vám budou stačit základy a ve zbytku ušetřeného času se můžete dále vzdělávat v jiných oborech, které váš život skutečně obohatí. Zcela jistě je dobré znát základní techniky a problematiku vlastní obrany, ale není potřeba tomu věnovat až příliš mnoho času, protože život je až příliš krátký na to, abychom jej strávili ve strachu z něčeho, čím nás straší v médiích. Nevěříte? Najděte si statistiku násilných trestných činů v ČR a schválně nebudu říkat kde, ať zapojíte vlastní hlavu při hledání.

Zábava a odreagování

Máme příliš mnoho instruktorů hobíků, ale i „uvědomělých občanů“, kteří chtějí být připraveni „kdyby něco“. A ono něco je od zombie apokalypsy až po masivní invazi agresivních a všehoschopných imigrantů, kteří nechtějí nic jiného než zabíjet a znásilňovat naše ženy, děti…a rovnou aj křečky, když už budou v tom rauši. Samozřejmě, že situace není černobílá a předchozí věta je další extrém – připravovat se na rizika, která možná nastanou a možná také ne. Připomíná mi to příběh jednoho člověka, který se za druhé světové války doslechl, že bude brzo odvezen do tábora, protože byl žid. Aby zvýšil svou šanci přežití, začal cíleně hladovět, otužovat se a i jinak strádat, aby si jeho tělo navyklo na těžký život v nacistickém táboře….a víte, jak nakonec skončil? Přejelo ho auto na ulici, protože nedával pozor…..

Horší je, když tito „instruktoři“ vyučují svoje „těžce nabyté zkušenosti“ (rozuměj z youtube, akčních filmů, sledováním UFC zápasů, praktikováním bojových sportů/umění, apod.) naivní studenty, kteří se chtějí jen naučit bránit, ale postupně projdou indoktrinací a začnou vidět svět podobně paranoidně jako jejich mistři. Najednou se tak z vlažné potřeby umět základy sebeobrany vyvine těžká paranoidní závislost potřeby se naučit bránit, „protože svět je fakt zlý“. Vyučované techniky se pak blíží filmovým technikám a studenti jsou nadšení, protože u toho mohou vypadat podobně jako jejich oblíbená filmová hvězda. Ale se sebeobranou to bohužel nemá vůbec nic společného….

Pokračování