Sebeobranný sport 1 – formy a rozdíly

Přečteno: 2479

Nedávno jsem měl možnost se zúčastnit diskuse, která se točila kolem jednoho konkrétního systému boje. Překvapila mě zcela základní neznalost souvisejících termínů a jakýsi romantizovaný pohled na celou problematiku. Kdo se věnuje studiu některého z forem bojových umění, mi asi dá za pravdu, že tu je navíc i příliš mnoho ega a až zoufale málo faktů.

V tomto cyklu článků se pokusme si ujasnit zcela základní věci a „termity“ a případně následně rozvinout tuto problematiku i hlouběji. Vím, že pro některé z vás bude mnoho věcí známých, ale z vlastní zkušenosti vím, že něco řečené jinými slovy většinou pomůže k lepšímu pochopení, proto prosím mějte tu trpělivost a dočtěte cyklus celý. Předem bych také rád zdůraznil, že to nebude o hanění určitého stylu, ale často spíše o poukazování na zcela nedostatečnou vzdělanost instruktora, který je pak schopen svým studentům tvrdit, že to, co dělají je „sebeobranný sport“. Takový oxymóron (protimluv) jen svědčí o tom, že instruktor se v problematice buď neorientuje, anebo cíleně svým studentům lže, aby měl dostatek platících zákazníků.

Na konci bychom měli mít lepší představu o tom, že existují styly a školy, které jsou například vynikající sportovní aktivitou. Pak jsou tu takové, které naopak rozvíjí ducha prostřednictvím fyzických cvičení, podobně jako jóga, jen s tím rozdílem, že zde cvičí v kimonu/gi/doboku. Nu a pak je to několik (velmi velmi málo) kvalitních škol sebeobrany, které by vás měly připravit na případný reálný střet. Ale začněme hezky od začátku.

Formy bojových umění

V zásadě rozlišujeme tři základní formy:

  • SEBEOBRANA – jde o syrové, brutální a motoricky jednoduché techniky. Většinou se jedná o malý počet, zato univerzálních technik, které má instruktor vyzkoušené v praxi. Neřeší se filozofie, historie, ani se nedrilují techniky na sparring či soutěže. Naopak se řeší právní stránka obrany, průběh a vliv zastresování na tělo i mysl obránce, apod. Pokud se jedná o kvalitní kurz, pak jeho cílem je především naučit studenta sebeobranným situacím předcházet (prevence) a až teprve pak (vy)řešit. Proto v sobě skutečná výuka sebeobrany zahrnuje nejen samotnou výuku fyzických technik (rvačku), ale také výuku situačního povědomí i slovní sebeobrany. Ve skutečné výuce sebeobrany jde především o to, abychom pochopili, co se děje, uvědomili si, že se to skutečně děje a odpovídajícím způsobem na situaci zareagovali dříve, než se to zhorší tak, že bychom byli nuceni se fyzicky porvat. Podkategorií různých systémů sebeobrany jsou následně systémy, které používají pouze vojáci, policisté a civilisté. Každý se od sebe diametrálně liší a navzájem je zaměňovat je často (záměrnou) chybou a opět nedostatečnou odborností instruktora. Pokud tedy některá škola či styl splňují výše uvedené věci, pak se jedná o sebeobranu, nikoliv bojový sport.
  • BOJOVÝ SPORT – jde o snahu zvítězit a získat ocenění formou medailí či jiné (např. finanční) odměny. Neřeší se filozofie, historie, a pokud je trenér soudný, pak ani aplikace do ulice. Řeší se naopak soutěžní pravidla a bodování. Ve sportu je jasný začátek a konec. Oba závodníci vědí, co smí a co je naopak zakázané. Připravují se na zápas vždy dlouho dopředu a i před samotným zápasem mají čas se protáhnout a rozehřát. Vědí, že budou mít proti sobě pouze jednoho soupeře. Vědí také, že je tu rozhodčí, který ukončí zápas, jenž trvá pevně danou dobu. Mezi bojové sporty řadíme například judo, karate, kendo, šerm, zápas, box, thajský box, MMA, brazilské jiu jitsu, taekwondo…. Pokud některá škola či styl splňují výše uvedené věci, pak se jedná o sport, byť bojový.
  • BOJOVÉ UMĚNÍ – jde o snahu uchovat tradiční techniky a principy. Mistr se soustřeďuje na dodržování etiky a filozofie té které školy. Studují se historické techniky i spisy. Klade se důraz na cvičení v tradičním kroji (kimono/gi/dobok). Často se učí i s historickými zbraněmi (meč, halapartna, kopí, apod.) Mezi bojové umění tak řadíme aikido, iaido, taijichuan, wing chun, apod. Pokud některá škola či styl splňují výše uvedené věci, pak se jedná o bojové umění, nikoliv bojový sport či sebeobranu.

Když se znovu podíváte na výše uvedené členění, zjistíte, že jsou uvedené záměrně v takovém pořadí, aby odpovídaly Maslowovově pyramidě potřeb, jež popisuje potřeby člověka v závislosti na jeho prioritách. Ten se nejdříve potřebuje bránit, pak se může bavit a porovnávat se s ostatními a časem dojde do stádia, kdy se chce seberealizovat a poznat více sebe sama. Každá forma má něco do sebe, žádná není lepší či horší než ta druhá a jediný problém je, pokud se jednotlivé formy navzájem zaměňují, aby instruktor přitáhnul více (platících) studentů. Znovu opakuji, žádná z výše uvedených forem není horší nebo lepší než ostatní. Je to čistě o tom, co chcete dělat. Sportovec není o nic menší drsňák, než ten, který se věnuje čistě sebeobraně, nebo ten, který studuje systém starých několik stovek let. Pokud si to někdo myslí, pak má „jen“ problém s vlastním egem.

Systémy v pubertě

Je tu řada škol a systémů, které jakoby stále nenašly svou identitu. Takové systémy o sobě nejčastěji prohlašují, že jsou čistě sebeobranným systémem, mají svůj původ v armádním/policejním systému boje, či dokonce sebejistě až arogantně prohlašují, že jsou „nejefektivnějším sebeobranným systémem na světě“. Občas mi podobné systémy připomínají „puberťáky“, kteří stále ještě nevědí, kam se zařadit a tak jen vyřvávají podobná silácka hesla, aby si svoje místo na slunci dostatečně hlasitě vybojovaly. Svou roli v tom hraje i psychologie. Vždyť kdo by nechtěl cvičit systém, který praktikovali řečtí Spartští hrdinové, případně současné armádní/policejní speciální jednotky, nosit jejich logo na triku a aspoň takto mezi ně patřit? Že jim to bude ve skutečném životě k ničemu (jiné cíle, jiné prostředky, taktika…), to už neřeší. Z marketingového pohledu je toto dokonalá kombinace pro tahání peněz z naivních studentů.

Na tréninku se pak tyto školy chybně soustřeďují na rozvoj aerobní kondice či spárování (sport), anebo se snaží pokrýt od všeho kousek, aby (chybně) budily dojem komplexního systému…ve skutečnosti však dosahují opačného účinku – ani jednu formu neučí do hloubky, takže studenti žijí v bláhovém přesvědčení, že s tím, co se naučili, mohou úspěšně soutěžit, ale současně se i ubránit na ulici.

Je také zajímavé, že jde často o systémy, které mají historii maximálně několik desítek let. Systémy staré několik století, či dokonce tisíciletí (četné čínské styly, ale například i japonské jujutsu) takovou potřebu nemají, protože zkrátka „znají svou identitu i roli v rozvoji člověka“.

Násilí a Ježíšek

Podíváme-li na znalosti o násilí, které výše uvedené formy nějakým způsobem ošetřují, pak zde nalezneme jistou paralelu s Ježíškem. Vysvětlím více. Zatímco o způsobu života například jelenů toho (bohužel) moc neřekneme, o Ježíškovi dokážeme zasvěceně hovořit klidně i hodinu. Víme přesně, kde bydlí, co dělá, jak cestuje, jak vypadá, atd. O jelenech drtivá většina z nás ví, že žije v lese, má parohy, které shazuje na podzim (tím si tak jistý už nejsem), pravděpodobně si vzpomeneme i na pohádku o Budulínkovi, ale víc toho z paměti už asi nevydolujeme. A přitom jelen je reálný tvor, kterého můžeme v našich lesích potkat…na rozdíl od Ježíška, jenž je (pokud čte osoba mladší 8 let, prosím přeskočte tuto větu) imaginární.

Podobně je to o násilí. Dokážeme o něm zasvěceně hovořit, zvláště držitelé tmavších pásů v bojových uměních, případně držitelé několika titulů mistra Evropy/světa jsou v tomto velkými experty. Ale v drtivé většině případů nikdo násilí ve své nejsurovější podobě nezažil. Vše je jen z doslechu, případně sledováním videí na youtube. A takoví lidé následně učí sebeobranu či dokonce likvidační techniky, jejichž cílem je zabít útočníka „aby ten parchant již nevstal“.

Syndrom černého pásu

Znám dost držitelů černých pásů, kteří v okamžiku, kdy jej obdrželi, získali jakýsi nadpřirozený pocit, že nyní jsou již osvíceni a na problematiku násilí jsou experty. A i kdyby si to o sobě nemysleli, pak jejich studenti je za takové experty budou automaticky považovat…koneckonců mají černý pás, tak tomu rozumět musí, že? Co na tom, že jde o černý pás v bojovém sportu….jedná se přeci o „bojový“ sport, takže….

Syndrom celebrity

Všimli jste si někdy, jak vypadají celebrity? Fakticky všichni jsou si velmi podobní – perfektně upravení, dělají podobné vylomeniny jen proto, aby byly neustále na prvních stránkách bulváru. S některými školami je to podobné. Je teď v módě kondice? „No jasně, že to také učíme. Nebo chcete sebeobranu? Tak to jste na správném místě, máme tu vynikající instruktory, které vás naučí styl mistra Yody během tří neděl. Že náš styl je spíše sportem? To sice ano, ale my to aplikujeme do sebeobrany a je to fakt účinné“.

Anebo jiná diskuse „Že se tento styl učí speciální vojenské jednotky v Kambodži? No právě proto to bude super účinné i pro vás, když to používají speciální jednotky v džungli, kde jim jde často o život…..Však se stačí podívat, jak je Kambodža nebezpečná, takže to, co ti vojáci umí, prostě fungovat musí, jinak by zemřeli“. Už nikdo neřeší, že u nás ta džungle asi není tak aktuální, natož, že nejsme vojáci a naše cíle jsou velmi rozdílné. Zatímco voják jde dobrovolně do nebezpečné oblasti, civil (pokud to má v hlavě v pořádku) se z nebezpečné oblasti snaží co nejrychleji dostat.

Vyhrát bez boje

Sebeobrana na ulici je často spíše záležitostí odvahy a kuráže, než černého pásu/instruktorského stupně. Vzpomínám si, jak jsem před mnoha lety chtěl začít studovat čínský styl Siu lum kungfu, který tu vyučoval sifu Roman Hladík. Přišel jsem se podívat na jeho trénink, a zatímco jeho studenti cvičili, dal jsem se do řeči s malým capartem, který se tam rozcvičoval. Ptal jsem se ho, jak se mu to líbí a jestli má pocit, že by se s tím dokázal ubránit. Překvapilo mě, s jakou samozřejmostí mi potvrdil, že si je vcelku jistý, že by dokázal „nakopat pozadí“ prakticky komukoliv, pokud by bylo potřeba.

Teď nehodnotím, jestli by to dokázal nebo ne, ale ta odvaha, sebejistota a kuráž mě tak překvapila, že i když jsem byl o nějaký 5-7 let starší a větší než on, přistihnul jsem se, jak jsem si pro sebe říkal, že s ním bych se do křížku dostat nechtěl. Až časem mi došlo, čeho jsem byl vlastně svědkem. Ten mrňavý hajzlík vyhrál souboj ještě dříve, než by došlo k lámání chleba, kdy bych mu patrně upravil jeho názor na neporazitelnost. Sebeobrana je tedy především o víře v sebe sama a své dovednosti. Samozřejmě k tomu musím mít odpovídající trénink. Sebedůvěra bez patřičných znalostí a dovedností je jen nafouknutá bublina. A to je přesně to, co se v mnoha školách děje. Potetovaní, osvalení a často i holohlaví drsňáci, kteří si hrají na sebeobranu, ale v očích vidíte, že ve skutečnosti jsou jen ovcemi.

Tři slepí mudrcové

Pokud se zeptáte expertů, o čem vlastně sebeobrana je, buď vám budou opakovat podobné řeči, viz výše, anebo vám popíšou vlastní zkušenosti, ale stále to bude jen zlomek celkového pohledu. V této souvislosti mě napadá příběh o třech slepých mudrcích, kteří měli popsat, jak vypadá slon. Jeden chytil slona za chobot a řekl, že slon vypadá jako dlouhá hadice. Druhý chytil slona za ocas a řekl, že slon připomíná chlupatý provaz. Třetí chytil slona za nohu a řekl, že slon připomíná pevný kůl.

Zeptáte-li se uličního rváče, o čem je násilí, dostanete jiný názor (byť pravdivý), než když se zeptáte policisty, osobního strážce, vyhazovače, či bachaře ve vězení. Stejně tak jako když se zeptáte vojáka, který za války sloužil na ponorce, létal v letadle či byl u dělostřelectva. Každý vidí část slona, a ačkoliv budou mít všichni pravdu, nikdo z nich neuvidí slona celého.

Vězte tedy, že i kdybyste shlédli a přečetli všechny filmy a knihy o násilí a boji, včetně UFC zápasů, budete o něm vědět asi tolik, jako když se podíváte na kreslenou pohádku Bambi a budete se domnívat, že teď již víte vše o životě jelenů/srnců.

 

Pokračování

Zdroj:
Rory Miller; Meditation on violence – A Comparison of Martial Arts Training & Real world Experience; YMAA Publication Center; 2008, ISBN-10: 1-59439-118-1

 

Můžete komentovat

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *