Sebeobranný sport 2 – formy konfliktu

Přečteno: 1785

Pokud skutečně chcete pochopit podstatu a dynamiku mezilidského konfliktu, je nutné studovat nikoliv jen biomechaniku pohybu (rvačku), ale také psychologii, antropologii, historii, anatomii, evoluční biologii, endokrinologii, strategii i morální filozofii. A v této velké záplavě informací se potřebujete vyznat pěkně rychle, pokud chcete na ulici přežít.

Proměnné v sebeobraně

A aby to nebylo ještě tak jednoduché, existují i různé úrovně/intenzity vaší obrany:

  • Nesmíte protivníka zranit (například získat klíče od auta od opilého strýčka)
  • Můžete protivníka zranit, ale nesmíte jej zabít (hlavně civilní sebeobrana, případně)
  • Máte plné právo i pověření protivníka zabít (vojáci a ve výjimečných případech i policisté)

Do toho ještě musíte zanést další proměnnou, minimálně čtyři různé způsoby, jak může konflikt vzniknout:

  • Jste zcela překvapeni a zaskočeni. Než si uvědomíte, co se děje, už jste na zemi v embryonální poloze a modlíte se, aby to co nejdříve skončilo.
  • Tušíte, že něco není v pořádku, ale nedokážete identifikovat přesný původ vašeho pocitu (situační povědomí)
  • Víte, že se schyluje k boji a jste na něj připraveni jak po stránce duševní, tak i tělesné (verbální deeskalace konfliktu a/nebo fyzická rvačka).
  • Překvapil/zaskočil jste protivníka tím, že jste zaútočili první.

Jak do toho zapadá například judo, šerm, případně použití střelné zbraně? Pojďme si právě použití střelné zbraně v konfliktu dát do jednoduché tabulky:

A takto bychom si mohli zanalyzovat i svou oblíbenou techniku (například hod o-goshi, kombinace úderů direkt-direkt-hák, případně diagonální sek nožem). Jak vidíte, neexistuje univerzální technika, která by ošetřovala všechny případy. Pokud tedy systém, který studujete, umí jen likvidační techniky, pak je něco špatně. A pokud vám instruktor tvrdí, že tahle technika funguje vždy a všude, pak…ano něco je špatně. Buď je instruktor nedostatečně vzdělaný (nejčastější případ), anebo jde o systém, který je nevhodně použit (například vojenský systém aplikovaný v civilní sféře, nebo bojový sport aplikovaný do sebeobrany, apod.).

Specializace vs. kočkopes

Cílem výše uvedené tabulky je si uvědomit, že trénováním jedné věci nebudeme připraveni na všechny situace (takže trénováním vojenských drilů a technik nebudete připraveni na adekvátní použití síly například v situaci, kdy máte z opilého strýčka dostat klíčky, aby ten večer již neřídil). Proto je nutné fakticky zúžit obsah výuky a uvědomit si, jaké formy konfliktu nás nejčastěji mohou potkat a zbytečně tak neztrácet čas výukou boje například proti rozzuřenému tygrovi, protože pokud nebydlíte blízko zoo, pak je pravděpodobnost setkání s rozzuřeným tygrem, který uteče ze svého výběhu, prakticky nulová (zcela určitě bych neutrácel peníze na pojištění proti takovému typu útoku).

Zajímavé je, že tomuto většina lidí rozumí a chápe. Ale jakmile se dostáváme do oblasti výuky sebeobrany, pak ti samí lidé přestávají racionálně uvažovat a nemají problém se přihlásit na kurz sebeobrany k instruktorovi, který o sobě prohlašuje, že absolvoval kurz záchrany rukojmích, kurz první pomoci v bojových podmínkách, kurz snipera, kurz taktických průniků do budovy, kurz zacházení s výbušninami, atd…. Je to vlastně podobné jako bychom sháněli malíře, který nám vymaluje pokoj a přihlásí se nám člověk, který má kurz krajinomalby, kurz karikaturisty, kurz malování temperami na sklo, apod. Asi si řeknete, že je to sice všechno moc hezké, ale jak to souvisí s vaší potřebou vymalovat dětský pokoj na modro? A proč tedy takto člověk neuvažuje při vyhodnocování kurzu sebeobrany??????

Nedávno jsem četl, že žijeme v šesté nejbezpečnější zemi světa, proč by mě měl vyučovat civilní sebeobranu člověk, který je voják či policista (soudě dle absolvovaných kurzů) a jehož specializace je úplně o něčem jiném, než co právě já potřebuji? Záchranu rukojmích nechte na profesionálech a zacházet s výbušninami bych také doporučoval vynechat. Základní první pomoc je dobré umět, ale vyoperovat slepé střevo pomocí zubů a nehtů asi potřebovat nebudete, že? Zvlášť, když záchranka dorazí do cca 15 minut….

Daleko lepší tak je instruktor, který byl například v mládí rváč či vyhazovač a jeho zkušenosti jsou tak civilnímu způsobu života daleko bližší než voják či policista. Jasně, asi to není tak drsňácké, jako když vyučuje bývalý Navy SEAL, či Specnaz, ale pokud se nechcete k těmto jednotkám přihlásit, pak hledejte jinde. Jejich způsob výcviku i řešení konfliktních situací je na hony vzdálené od toho, co potřebujete vy. Anebo to cvičte s jasným vědomím, že jde o vojenský způsob boje a pokud jej použijete v sebeobraně, pravděpodobně budete mít problém svůj zákrok obhájit před soudem.

Nástrahy výuky civilní sebeobrany

Zdá se vám to jasné? Dobře, protože to nyní ještě více zkomplikuji. Policejní odstřelovač potřebuje a trénuje zcela jiné dovednosti (musí se naučit vyrovnat s nudou i nepohodlím při čekání na optimální okamžik k výstřelu), než muži ze zásahové jednotky, kteří jsou vysíláni, aby bleskově vnikli do objektu a osvobodili rukojmí. Ti nepotřebují někde čekat celé hodiny jako sniper, stejně jako sniper se nemusí učit zatýkací techniky. A to je služební výcvik.

Civilní výuka boje je ještě rozmanitější. Jsou styly, systémy a školy, které vás ujišťují, že vás rychle dostanou do kondice, můžete za klub soutěžit a získat medaile, naučí vás se bránit a ještě jako bonus získáte vnitřní osvícení. Vystraší vás nebezpečnou situací ve světě (a přímo tím tak porušují Zákon o regulaci reklamy – § 2, odstavec 3, který jednoznačně zakazuje používat reklamu s motivy strachu), aby vás nalákaly na sebeobranu, ukážou vám vystavené poháry a medaile, případně vám ukážou rádoby duchovní fotografie meditujících studentů před či po tréninku…a než se nadějete, už podepisujete členství. Klasický kočkopes, který pak povede ke zklamání a frustraci.

Vezměme to po pořádku – kardiovaskulární trénink se často používá při získání lepší fyzické kondice a pro zdraví a dobrý pocit člověka je neocenitelný. Nicméně sebeobranné situace jen zřídka trvají déle než dvě minuty. Spirituální osvícení je také docela ošemetné téma v bojových uměních. Pokud se chcete věnovat sebeobraně, pak jediný duchovní aspekt je ten, že v případě úspěšně zvládnuté konfliktní situace „mrtvý muž už nepůjde do kostela“. Filozofický aspekt v sebeobraně tak spočívá v tom, že jde o soubor technik a dovedností, jehož úkolem je zajistit, abyste se večer opět sešli se svou rodinou u večeře a společně probrali krásy života.

Civilní sebeobranné systémy však často učí nevěřitelné kombinace sebeobrany, sparringu, osobnostního rozvoje a kondičního tréninku, jako by se jednalo o velmi podobné věci (jen se vymění kimono/gi za tepláky a triko s logem klubu). A nikomu nepřijde podivné, že cvičit sebeobranu v kimonu/gi je stejná hloupost jako cvičit sebeobranu v kroji. Člověk v kimonu totiž vypadá tak nějak jako fakt drsnej chlap/ženská 😉 Zvláště když má ještě černý pás….

Formy konfliktu dle Rory Millera

Pro názornost, jak je celá záležitost dosti komplikovaná, a je skutečně náročné se v tom vyznat, si pojďme ukázat ještě jedno rozdělení, které používá Rory Miller ve své knize Meditace o násilí.

  • Sebeobrana – na skutečnou sebeobranu není drtivá většina lidí vnitřně připravena. Dokážou mechanicky předvést všemožné techniky, včetně těch likvidačních, ale pak na ulici často zamrznou, protože se opomíjí, případně je nesprávně vyučována psychická příprava čelit konfliktu na ulici. Sebeobrana je často romantizovaná díky hollywoodským akčním filmům a lidé jsou pak zaskočeni brutalitou, kterou následně zažijí. Nemluvě o tom, že drtivá většina z nich není schopna zabít ani kapra na Štědrovečerní večeři, natož člověka v blízkém kontaktu. Lidé si neuvědomují dvě základní věci – před samotným konfliktem existuje dostatek času se mu vyhnout, a pokud se již dostanou do fyzického kontaktu (rvačky), pak žádná pravidla neexistují.
  • Duel – ritualizovaný souboj, kde jsou jasná pravidla a často i dohodnutá maximální úroveň zranění (do první krve, vzdání se, do usmrcení). Většinou jde o záležitost ega a poměřování si, kdo dál dočůrá, než o skutečnou nutnost se bránit. Ještě před pár lety bylo běžné, že zástupci jedné školy napadli zástupce jiné školy a pak se chlubili, jak jim to nandali (například škola Wing Tsun Leung Ting System tím byla známá). Dnes jsou podobné duely nejčastější u fotbalových fanoušků.
  • Sport – Cílem je souboj za přesně daných podmínek a primárně není ublížit protivníkovi, ale vyhrát. Ego zde hraje také svou roli – potřeba vítězit a být veřejně opěvovaný, chlubit se medailemi a poháry.
  • Boj / válka – hovoříme primárně o vojácích, kde cílem nejsou medaile, ale přežít i na úkor smrti protivníka. Vyžadovaná je maximální poslušnost, protože vojak funguje především v týmu a jejich příprava je tak zcela odlišná od ostatních forem zacházení s násilím.
  • Přepadení – hovoříme primárně o policejních zásahových týmech, jejichž úkolem je prostřednictvím překvapení a opět i týmové práce (za)chránit civilní životy. Jejich primárním cílem není likvidace agresorů, ale záchrana civilistů, a pokud přitom budou muset zlikvidovat útočníka, budiž. Ale znovu opakuji, na rozdíl od vojáků policistům nejde primárně o likvidaci padouchů, ale hlavně o záchranu rukojmích. Policisté nestojí o testování svých dovedností. Chtějí mít co nejdříve dokončenou misi a večer se opět vidět se svou rodinou.
  • Duchovní růst – místo nácviku efektivních fyzických technik se soustředí pouze na duchovní stránku, meditují, studují spisy starých mistrů a tak nějak věří, že dokážou vycítit úder ještě dříve, než jej útočník realizuje. Se sebeobranou a sportem to nemá nic společného. Na pokročilé úrovni se často jedná o zručné manipulátory, které pod záminkou budoucí výuky tajných fyzických i mentálních technik na sebe natahují důvěřivé naivní studenty.
  • Kondiční trénink – primárně je identifikovat různé svalové disbalancí, napravit tělo a dostat do kondice tak, aby mohlo fungovat i pod zátěží. Neřeší se tam aspekty sebeobrany, ani taktiky boje v ringu. Jde čistě o snahu dostat tělo do odpovídající fyzické kondice.

Pokud se tedy bavíme o sebeobraně, je nutné si uvědomit, že se musíme bavit a studovat především metody prevence, nikoliv (vy)řešení konfliktu. Neznámý člověk je až příliš nebezpečný agresor na to, aby obránce riskoval blízký fyzický kontakt. Existuje tolik nepředvídatelných způsobů útoků, že pustit si útočníka blízko k sobě je vysoce nezodpovědné riziko a často osudná hloupost. Proto sebeobranný systém není vhodný pro soutěžení, udržení se v dobré kondici, případně se jakkoliv duchovně realizovat.

A pokud se bavíme o sportu, pak jde o předem jasná pravidla, má jasně určený začátek a konec i způsoby útoku. Skutečným cílem není přežít, ale otestovat své dovednosti. Proto jakýkoliv bojový sport není vhodný pro nácvik sebeobrany.

Pokračování

Předchozí díl

Zdroj:
Rory Miller; Meditation on violence – A Comparison of Martial Arts Training & Real world Experience; YMAA Publication Center; 2008, ISBN-10: 1-59439-118-1

 

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.