Sebeobranný sport 14 – typy padouchů

V tomto díle si řekneme pár věcí týkajících se agresorů. Nejdříve musíme rozlišit mezi pohrůžkou násilí a násilím samotným. Pokud k vaší hlavě směřuje pěst, případně k vašemu břichu již směřuje nůž, pak se jedná o násilí. Pokud však někdo vyhrožuje, že vám urazí hlavu, případně, že vás vykuchá, pak se jedná o pohrůžku násilím. Tohle je asi jasné.

Výhružka a dostatek času

Jeden policejní instruktor kdysi řekl: “žádný inteligentní chlap nedostal nakládačku od někoho, kdo mu těsně předtím řekl, že mu nakope pozadí“. Slova byla jasným signálem k tomu, že se schyluje ke rvačce a agresor byl buď dostatečně sebevědomý, či hloupý (anebo obojí), že svůj záměr dopředu oznámil. Reagujte ihned. Utečte. Zavolejte pomoc. Taste svou zbraň. Ale hlavně nefilozofujte, jestli to myslel vážně a nečekejte na další signál, který většinou už budete mít problém včas zpracovat. Reagujte a snižte riziko, že budete zranění, na minimum.

Výhružka a nedostatek času

Taková situace v praxi velmi pravděpodobně nenastane. Pokud není obecně času dostatek k jakékoliv verbální sebeobraně, pak není dostatek času ani k výhružce a agresor většinou rovnou zaútočí. Máte pak v zásadě několik možností, které zrcadlí naše instinktivní reakce – strnutí, útěk a boj.

Je mnoho důvodů z právě hrozícího konfliktu utéct. V případě strnutí se nikterak nebráníte a většinou je to tak intenzivní zahlcení smyslů, že začnete (možná) reagovat až když budete ležet v kaluži (své) krve.

Fyzická rvačka je také velmi riziková. Osobně mám pocit, že toto instruktoři nezdůrazňují svým studentům dostatečně jasně. Žijí v nějakém vybájeném fantasy světě, kde je napadne vždy jen jeden útočník, za světla, nožem, který mu po cestě ještě vypadne z ruky a složí se po první ráně (samozřejmě, že obráncem technicky naprosto dokonale provedené). Ale když hovoříte s lidmi, kteří se na ulici skutečně porvali, většinou vám řeknou, že to nečekali a celkově to bylo úplně jiné, než si představovali. Většinou daleko daleko ošklivější, brutálnější a bolestivější…Nejen, že měli problém zranit agresora, ale sami byli zraněni a někdy i dosti vážně.

Proč tedy riskovat fyzickou rvačku, když tu máme útěk? Samozřejmě jsou situace, kdy utéct není možné (nedostatek únikových tras, rodina s námi, apod.), ale teď si podrobněji rozebereme případy, kdy to jde…a ono to většinou i jde, jen je potřeba věnovat dostatek pozornosti svému okolí a předejít tak nepříjemnému překvapení.

Útěk je i lepší než nějaké úhybné manévry před útoky agresora. Ty fungují jen malou chvíli a pak se i agresor poučí. Rozhodně nedoufejte ve scény a la Jackie Chan. Čím delší vzdálenost, tím větší šance, že vyváznete bez zranění. Tím i větší šance, že se na to agresor vykašle. Utíkejte i v okamžiku, kdy uslyšíte „stůj“, případně „zastav, neublížím ti/jemu/jí“. Vzpomínáte si na primární a sekundární místo? Tak tam přesně to celé směřuje.

Padni, jsi mrtvý

Když začnete utíkat, agresora to většinou překvapí. Ve své hlavě si už rozehrává scénář, kdy a jak na vás zaútočí. Útěk jeho plány maličko hatí. Statistika také jasně ukazuje, že navzdory akčním filmům, se agresor v drtivé většině netrefí, až bude za vámi například střílet. Možná si někteří z vás vzpomenou na dětství, kdy jsme si hráli na policisty a lupiče, případně na indiány a kovboje. Když vás střelili, MUSELI jste si lehnout, jinak jste vypadli ze hry. Jenže tento zvyk nám zůstal i do dospělosti. Zvláště ti, kteří se pak stali skutečnými policisty, pak měli docela problém, jak jsem psal v předchozím díle. Podle Rory Millera si mnoho policistů myslí, že když je střelí, prostě MUSÍ jít k zemi, jakkoliv závažné zranění to je. Toto pravidlo bohužel neuznávají padouši, kteří v některých případech schytají i 20 kulek a přesto dál útočili. Jsou známy případy vojáků, kteří byli ve válce zasaženi až třicetkrát a přesto ještě byli schopni donést své kamarády do helikoptéry. Nedopusťte, aby vás zabila vaše představa umírání a pokračujte dál!

Schovej se

I to je občas možné. Samozřejmě k tomu musí být podmínky, ale hlavně si musíte uvědomit, co dál poté, co se schováte:

Krok číslo jedna je co nejrychleji se zklidnit pomocí dýchání. Tím se vám opět zpřístupní vaše rozumová část mozku a tím i vaše znalosti a zkušenosti. Můžete začít přemýšlet nad dalšími kroky.
Najděte si zbraň. Kámen, klacek, prostě cokoliv, co zvýší účinek vašeho útoku. Předtím jste byli neozbrojení, teď již máte aspoň nějakou výhodu, pokud vás najdou.
Neustále monitorujte okolí a hledejte hrozbu.
Nehrajte si na hrdiny, když je situace pro vás nevýhodná. Jenom blbec půjde s nožem proti pistoli a s prázdnýma rukama proti noži. Váš čas přijde, jen se nesnažte vše urychlit.

Agresoři nejsou normální lidi

Vím, že to zní na první pohled podivně, ale vydržte. Při nácviku nových technik často spoléháme na to, že když to funguje na nás, nebo našeho parťáka, tak to bude fungovat i na hajzlíka na ulici. Ono je to logické – i když to bude velký protivník, pořád má dvě nohy a ruce jako většina z nás. Jenže….jenže takoví lidí mohou být pod vlivem drog či alkoholu a najednou techniky založené na vyvolání bolesti nebudou fungovat. Na rozdíl od našeho parťáka, který není agresivní, když na něm techniku provádíme, trotl na ulici velmi pravděpodobně agresivní bude a to sníží jeho citlivost na bolest, takže opět možná budeme překvapení, že nám něco nefunguje. Na rozdíl od parťáka nebude reagovat „teda to fakt bolí, to je fakt dobrý. To se chci naučit také.“ Vlastně se může stát, že si ani nevšimne, že se mu právě snažíte nasadit nějakou páku, zatímco si vytahuje nůž, anebo vám zasadí hák na čelist.

Slyšel jsem bezpočet příběhů kluků, kteří pracovali například jako vyhazovači či policisté a byli ohromeni a překvapeni, když se snažili zneškodnit nějakého nadrogovaného výtržníka, který se znovu a znovu zvedl po ranách, jež by normálního člověka zcela jistě uspaly….I proto jsem raději příznivcem technik, které fungují na principu „mechanickém vyřazení“, než na principu bolesti. Jedná se například o vykloubení loktů či ramen, zlomení klíčních kostí, či prokopnutí kolen. Toho člověka nezabijete, a přesto už nebude patrně moci (chtít asi ano), útočit.

Rozdělení padouchů dle Rory Millera

Lidé, kteří udělali chybu

Většinou se jedná o lidi, kteří dostali mírný, nicméně nepodmíněný, trest za jízdu pod vlivem alkoholu, daňové úniky, apod. Takových moc ve vězení není. Tito lidé se zpravidla za své činy stydí, protože ví, že se dopustili něčeho špatného. A přesně pro takové lidi je náš vězeňský systém účinný. Vědí, že si odsedí svůj trest a pak jsou již napravení. Filmy vypráví často dojemné příběhy právě o těchto lidech.

Podvodníci

Tento typ lidí jsou nejčastější „hosté“ věznic. Prodejci drog, zloději, prostitutky, násilníci. Mají svou vlastní kulturu i svůj vlastní jazyk. Považují to, co dělají za správné a jsou na své činy pyšní. Takoví se ve vězení nenapraví. Žijí dle přesvědčení „blbý kdo dává, blbější, kdo nebere“ a tak si berou cokoliv a od kohokoliv. Takoví lidé řeknou a udělají cokoliv, aby dosáhli svého. Jejich morální systém a vnímání toho, co je správné a špatné je zcela jiné, než naše. Když už se poperou, pak se rvou kvůli zdrojům (cigarety, drogy,…), či daleko častěji kvůli své reputaci/postavení ve skupině. A často použijí zbraně, aby zvýšili svoje šance na úspěch. Nemají problém použít daleko důraznější fyzickou sílu, než by v podobných případech použil běžný člověk. Ten je pak paralyzován brutalitou takových činů…většinou „kvůli pár korunám“.

Většinou máme o podobných lidech přehnané představy, co se týká jejich schopností a znalostí.

Vzpomínám si, jak jsem jednou řešil hajzlíka, který se na firemní vánoční besídce pokusil znásilnit mou tehdejší přítelkyni. Než jsem druhý den dojel na místo, kde přítelkyně i její „nenechavý“ kolega pracoval, v duchu jsem si představoval, že půjde pravděpodobně asi o velkého svalnatého chlapa. Ani nevím proč, ale automaticky jsem předpokládal (asi pod dojmem různých filmů), že to prostě bude taková „obrovská tupá opice“ a proto jsem se vnitřně připravoval na to, co udělám, abych jej co nejdříve vyřadil z boje. Když jsem jej pak ale uviděl, překvapilo mě, jaké chatrné tělesné konstrukce byl. Skoro jsem se až bál, že když jsem mu „vysvětloval“, že tohle se skutečně nedělá, že se mi rozpadne pod rukama. Poté, co jsem si byl jistý, že jsme si vyjasnili důležité věci a poté, co se mé přítelkyni omluvil za svůj čin, jsem odjel a měl ze všeho hodně hořkou pachuť v ústech, ačkoliv jsem vnitřně cítil, že jsem udělal dobře. Díky tomu jsem si uvědomil, že opravdu nemám rád násilí, ale když je potřeba, nemám problém jej použít, zvláště když se jednalo o výchovu mladého muže, který nechápal jasné „ne“. Proč to píšu? Opět se potvrdilo, že máme reagovat na skutečné a nikoliv předpokládané nebezpečí.

Predátoři

Predátoři vás vnímají pouze jako zdroj a nikoliv jako lidskou bytost. Pokud budou útočit, pak využijí všechny dostupné výhody (čas, místo i způsob), aby minimalizovali riziko vlastního zranění. Škála tohoto typu lidí je od podvodníků až po sériové vrahy. Všichni predátoři se umístí někde na žebříčku sociopatů. Žijí s přesvědčením, že to, co chtějí, je důležitější než to, co máte, či jste. Pro většinu z nich je vězení bezpředmětné. Tady si pouze odpočinou, naučí se nové věci, získají nové kontakty. S nápravou takových lidí ve vězení počítat nemůžeme.

Speciální případy – mentálně nemocní či drogově závislí

Tito lidé mají vlastní světy a hodnoty. Část jejich mozku, která by jim určovala, co je správné a špatné, je vypnutá. Normální lidé většinou dělají věci z nějakého důvodu. To není tento případ. Rory Miller popisuje případ vězně, kteří například dostali nápad, že si vydloubnou vlastní oko, a že to vlastně vůbec nebolí. Než se k němu dostali, už měl jedno oko venku. Tito lidé jsou nebezpeční hlavně kvůli své nepředvídatelnosti. Ať už jsou malí, velcí, staří či mladí, silní nebo naopak vypadají, že se při sebemenším závanu větru zlomí, Rory Miller důrazně doporučuje nesoudit je podle toho, jak vypadají a přistupovat k nim s nejvyšší možnou obezřetností.

Schizofrenik si najednou usmyslí, že jste ďábel a půjde po vás velmi vyděšený, že jej chcete odnést do pekla. Cokoliv uděláte či řeknete, bude vykládáno jako lest, jak jej přilákat, aby šel s vámi. Zatímco bolest, zranění či vyčerpání zastaví normálního člověka, tito lidé budou toto vše ignorovat a přepnou se do módu přežití, to znamená, že získají ještě větší sílu a rychlost, než byste u nich čekali. Někteří z nich s vámi budou bojovat nazí nikoliv proto, abyste neměli šance je chytnout za oděv, ale protože pod vlivem drog jim může být neskutečné horko. Představte si pak nadmíru zuřivého ječícího nahého šílence, který na vás bude útočit nabroušeným zubním kartáčkem, anebo jen holýma rukama. Kterou ze 117 technik obrany byste v takové chvíli použili?

A přesto zde bude fungovat fyziologie a mechanika. Když se zaměříte na klouby, pak určité zatížení na správném místě a ve správný čas tyto klouby vyřadí z provozu a agresora můžete kontrolovat. A o tom je například jujutsu, kde platí, že: „Není uměním zranit či dokonce zabít soupeře. Uměním je zranit soupeře pouze natolik, abychom jej již měli pod kontrolou.“ (Wally Jay – zakladatel školy Small Circle Jiu jitsu). A i když se vám pak podaří takového člověka kontrolovat, i pak hrozí nebezpečí, že člověk zkolabuje díky celkovému vyčerpání, drogovému koktejlu v krvi a panické obavě, že…jste ďábel, který jej konečně chytil a teď jej odnese do pekla. I takové případy jsou zdokumentované.

Racionalizace činu

Zajímavé na tom vše je fakt, že si tito lidé dokážou své jednání racionálně zdůvodnit:

„Musel jsem ho bodnout, protože se na mě zle díval a určitě chtěl zaútočit.“
„Musel jsem při znásilnění použít násilí, protože se bránila.“
„Musel jsem ho bodnout, protože mi nechtěl dát své hodinky.“
„Musel jsem ji zabít, protože už se mnou nechtěla být.“
„Já ve skutečnosti nejsem zlej. Jenom kradu.“
„Já ve skutečnosti nejsem zlej. Jenom mlátím lidi, kteří si to zaslouží.“
„Zbil jsem ho, protože už nefandí našemu klubu.“

Díky výše uvedeným „racionálním“ zdůvodněním pak sami ve svých očích vypadají jako oběti systému, než padouši (více o jejich způsobu myšlení opět v jiném cyklu článků…někdy v budoucnu). Toto zdůvodnění, respektive odůvodnění, agresoři vyhledávají v první fázi, kdy dělají tzv. pohovor s potenciální obětí. Zpravidla začínají nějakou nevinnou otázkou (Nevíte, kolik je hodin? Máte bůra? Máte cigáro?) a přitom sledují reakci. Pokud potenciální oběť odpoví nejistě, ustrašeně, pak již jen stačí „přitlačit na pilu“ a získat, co chce. Pokud odpoví sebejistě (nikoliv arogantně, což by mohlo vyvolat násilnou reakci ze strany agresora), pak se většinou agresor stáhne a hledá jinde.

Kromě získání patřičného odůvodnění, proč musel agresor zaútočit, slouží pohovor i k pokusu o vyvolání tance opičáků. Krátce řečeno agresor „nahazuje různé háčky“ a čeká, jestli se oběť chytne. Háčkem v tomto případě rozumíme důvod, proč pak musel agresor tak, jak jednal. Existují na to vynikající drily, které jsou například v systému FAST a kde se student učí tzv. slovní sebeobraně proti slovní agresi různé intenzity. Více o samotné fázi pohovoru (tzv. interview) až v budoucnu. Například Marc „Animal“ MacYoung to má velmi dobře zpracované a z jeho materiálů budu v budoucnu také čerpat.

Pokračování
Předchozí díl

Zdroj:
Rory Miller; Meditations on violence – A Comparison of Martial Arts Training & Real world Experience; YMAA Publication Center; 2008, ISBN-10: 1-59439-118-1

Jarda Kolcun