Sebeobranný sport 19 – závěr

Přečteno: 3715

V předchozích dílech jsme si popsali o čem je násilí, poukázali na hlavní chyby při výcviku a doporučili i postupy, které by měly být v tréninku vždy zohledněné. V tomto závěrečném díle se podíváme na doporučení, které by kvalitní výuka sebeobrany (nikoliv bojového sportu či bojového umění) obsahovat.

Jak by dle Rory Millera mohl vypadat optimální tréninkový program libovolného systému sebeobrany:

Tréninková fáze 1 – Dlouho před napadením

Ještě předtím, než se cokoliv špatného stane, ba dokonce ještě předtím, než začnete mít v nějaké situaci „divný pocit“, je potřeba začít se studiem. Zcela určitě si nastudujte právní předpisy definující použití násilí v rámci sebeobrany. Kolik můžete použít síly, v jaké situaci, a hlavně kdy již musíte přestat (více tuto oblast probereme někdy v budoucnu).

Také si ujasněte svůj morální a etický kodex. Budete schopni a ochotni postřelit/pobodat/zabít/zmrzačit/zkopat člověka? Opravdu? Za jakých okolností? A kdy naopak se budete snažit odejít? Tohle si promyslete skutečně pečlivě. A podotýkám, že nebudete považován za zbabělce, ani nebudete drsňákem, ať již se rozhodnete jakkoliv. V této oblasti je tolik mýtů a předpokladů…se skutečným násilím se však potkalo (a pravděpodobně i potká) mizivé procento z nás.

Nepředpokládejte automaticky, že když je někdo nositel černého pásu, nebo se honosí titulem Instruktor a učí likvidační techniky, že by byl schopen je také použít na ulici. A nejen ve světě bojových umění, ale i jinde naleznete dost pozérů a podvodníků, kteří se vydávají za (ex)Navy Seal/Rangera/Specnaz/….

Raději se sejděte s někým, kdo život již vzít musel ať již v sebeobraně nebo v boji a v klidu s ním vše proberte. Já to udělal a vím, že udělám vše proto, abych život nevzal. Ano, znám techniky, které mohou člověku hodně ublížit, ba dokonce jej i zabít, ale také vím, že nejsem připraven psychicky člověku život vzít (mimochodem, stejně jako drtivá většina z nás, jen si to nechceme přiznat). Ale je to každého volba a žádná z nich není horší či lepší, pokud ovšem znáte cenu svého konání.

Tréninková fáze 2 – Před napadením

Než dojde k samotnému napadení, je nutné si uvědomit, že pokud budete dodržovat určitá pravidla, pak velmi pravděpodobně se ani nebudete muset porvat…a možná nikdy za celý svůj život. Jedním z pravidel je tzv. proaktivní přístup, tedy situační povědomí. Pokud vás tato problematika zajímá více, doporučuji si přečíst cyklus článků nazvaný Quo Vadis sebeobrano. Prevence je klíčem, nikoliv pilování detailů a fines fyzické rvačky, pokud tedy ovšem chcete studovat sebeobranu a nikoliv jen rvačku.

Tréninková fáze 3 – Operant Conditioning

Stále jsme ještě daleko od agresora, tedy ve fázi domácího úkolu. Pokud je trénink správně nastaven, tak se naučíme reagovat na násilný dotek ještě dříve, než se zapojí psychika, stres a adrenalin. Právě princip operantního podmiňování je základ systému FAST a pravděpodobně i dalších kvalitních sebeobranných systémů.

Tréninková fáze 4 – Překonání instinktivních reakcí

V konfliktu jste již ve fázi, kdy přicházíte do kontaktu s agresorem. Právě pro tuto fázi jsou vynikající konfliktní scénáře, kde učíte studenty jak zvládnout nával adrenalinu a stres s tím spojený. Stále to však není boj. Konfliktní scénář slouží jako nástroj/učební metoda, jak studenta seznámit a zvyknout si na úroveň stresu, který plyne z konfliktu s jiným člověkem. Má velmi přesná pravidla a kdo je nezná, svým studentům velmi pravděpodobně uškodí.

Tréninková fáze 5 – Boj

Vše, co jste se naučili, nyní budete aplikovat například v modelových situacích. A pokud nezanedbáte fázi 3 a 4, pak budete solidně připraveni. Nyní to bude o taktice, síle, rychlosti, načasování a přesnosti zásahu pod stresem.

Tréninková fáze 6 – Poté

Výsledkem rvačky mohou být nějaké právní kroky. Nebo mohou být zranění či jiné zdravotní problémy. A zcela určitě budou aktivované i vaše emoce, ať už něco uděláte, anebo naopak neuděláte vůbec nic (a necháte se zmlátit).

Obsahuje váš výcvik všechny výše uvedené fáze? Pokud ne, možná je načase udělat důkladnou revizi systému či instruktora (systém to může mít, ale instruktor to neučí, protože tomu například nerozumí). A je pak hlavním úkolem instruktora, aby tyto fáze do tréninku postupně zapracoval.

Samozřejmě, že je lepší se neporvat. Ale když už se budete muset někde porvat, pak musíte nejdříve mít jistotu, že v sobě dokážete „probudit draka“. To nebude možné, pokud strnete a nebudete schopni se hnout (tedy instinktivní reakce vás přemostí). V tom případě se z účastníka rvačky stává nedobrovolný divák a další chvíle budou naplněné bolestí…vaší bolestí.

Věnujte pozornost také důsledkům svých činů. Jsou lidé, kteří neunesli své činy a skončili v těžkých depresích jako alkoholici, nebo dokonce drogově závislí, aby se zbavili nočních můr, které nyní mají. Rvačka na ulici nevypadá ani trochu jako ve filmu. Nastudujte všech šest fází, ať už jste zkušený rváč, nebo začátečník. Vždycky je co se naučit. To mějte neustále na paměti.
Poté

Musíme rozlišovat mezi násilím a nebezpečím. Zatímco většina z nás nemá problém skočit padákem, bungee jumping, nebo lézt po skalách, drtivá většin z nás má obavy i jen z mírné intenzity násilí. Od mala jsme vychováváni být slušní a zdvořilí a proto nás velice rozhodní i třeba jen hrubé požádání bezdomovce o cigaretu. Svým způsobem nás civilizace změkčila a máme nyní problém zvládnout i takto mírnou intenzitu násilí. A pro drtivou většinu lidí se násilí, skutečné brutální násilí, v jejich životě beztak neobjeví.

A když už se chceme o násilí pochopit a získat zpět „drápy a zuby“, chybně řešíme až poslední fázi sebeobrany – fyzickou rvačku a přitom musíme nejdříve připravit naši mysl a být opět agresivní a hrubý, pokud si to situace vyžádá.

Místo toho žijeme v nějakém fantasy světě, kde věříme, že to, co se naučíme v kimonu či v MMA kraťasech, můžeme automaticky použít i na ulici.

Co mě nezabije, to…

Na druhou stranu musíme mít vždy na paměti toto:

Když díky vám někdo ve rvačce zemře – nakonec to zvládnete. Čas je dobrý lékař.
Pokud vám někdo vážně ublížil na těle i na duši – i to nakonec zvládnete. Stačí se podívat a poptat kolem, kolik lidí prošlo nějakou formou pekla (opakované znásilnění, sexuální obtěžování v dětství, domácí násilí)…a přesto to zvládli.
A pokud jste udělali něco a zvláště NEUDĚLALI něco, díky čemuž někdo jiný byl zraněn či zabit – i to nakonec zvládnete. Jste silnější, než si myslíte. Časem si uvědomíte, že to největší peklo si způsobujete sami ve své hlavě. Je to vaše volba.

Často takoví lidé jsou po podobných situacích ještě silnější a odolnější. Zvládli něco, co by hromadu jiných lidí položilo. Jediný rozdíl je v tom, že se rozhodli akceptovat, co se stalo a jdou dál, protože minulost již změnit nemohou a nechtějí, aby je ovlivňovala i do budoucnosti.

Promluvte si s lidmi, kteří prošli podobným peklem a zvládli to. Vyhledejte odbornou pomoc. A ať již se cítíte jakkoliv, mějte na paměti, že je to normální reakce těla i mysli. Nejste jiní, jen jste si prošli něčím, co většina lidí zná jen z filmů.

Situace jsou takové, jaké jsou. To, co je definuje, je vaše reakce na ně. Pokud budete na každou hloupost reagovat emotivně, časem se zhroutíte. Není to pak otázka „jestli“, ale „kdy“. Anebo si uvědomíte, že většina z toho za to stejně nestojí (častá reakce vojáků, kteří se vrátili ze zahraničních misí). Jsou tu daleko důležitější věci a hlavě lidé (vaše rodina a přátelé). Nechte minulost minulostí. Co se vám stalo v minulosti, nejste vy v současnosti. Máte přátele a lidi, kterým na vás skutečně záleží, ačkoliv to někdy velmi nešikovně dávají najevo. Ale takoví lidé tu jsou a jsou tu pro vás.

Jak Rory Miller říká, velice si váží lidí, kteří dobrovolně riskují život, aby chránili ostatní, protože: „Nesou na svých ramenou obrovské břemeno, aby ostatní mohli i nadále věřit ve svět, kde žijí kouzelní jednorožci.“

Pár slov závěrem pro instruktory

Závěr knihy Meditations on violence, ze které jsem v tomto cyklu čerpal, věnuje Rory Miller instruktorům. Žádá je o reálné zhodnocení svých důvodů, proč vlastně jsou instruktory.

Pokud to děláte proto, že se vám líbí, jak vás všichni oslovují sensei/mistře/trenére/instruktore/šéfe/…, pak se na to raději vykašlete. Učíte lidi věci, které mohou velmi zásadně ovlivnit jejich život. Pokud to zkazíte, pak je to může stát jejich život, případně budou zmrzačeni na těle i na duchu po zbytek jejich života. Ve skutečnosti to děláte jen kvůli reputaci či svému egu a nezodpovědně riskujete životy svých studentů.
Nesnažte se učit něco, v čem nemáte vlastní zkušenost.
Nestavte svoje techniky a postupy na domněnkách a předpokladech.
Nesnažte se napravit lidi, kteří si prošli peklem. Peklo je změnilo a teď jsou takoví, jací jsou. Snaha o změnu musí vycházet od nich, nikoliv od vás.
Uvědomte si tu obrovskou zodpovědnost, kterou máte. Znovu opakuji, neučíte pletení či vaření, ale sebeobranu. Pokud se to nepovede, není možné začít znovu a dělat, že se nic nestalo. Studenti vám bezvýhradně věří a cokoliv jim řeknete, berou jako fakt/absolutní pravdu. Pečlivě zvažujte, co ze svých úst vypustíte, protože to může jednou stát někoho život.
Myslete na to, že násilí člověka změní. Je vaší povinností na to vaše studenty připravit. A ještě lépe je naučit takovým postupům, že s násilím do styku vůbec nepřijdou.
Snažte se svým studentům vysvětlit, že v oblasti násilí a sebeobrany panuje velmi mnoho mýtů a naučte je rozlišovat mezi domněnkou a faktem.

Výsledek => počátek? Ano i ne

Ve středověkém Japonsku, ale i v západním světě byla pouze jediná cesta jak odejít z válečnického způsobu života a přitom zůstat naživu. Odejít do kláštera. I proto se v klášterech nacházelo mnoho vynikajících a moudrých bojovníků, kteří však své zkušenosti získali ještě předtím, než do kláštera vstoupili. I proto je nutné podstoupit celý „životní cyklus“, který spočívá ve studiu syrové rvačky a teprve až pak je možné studovat duchovní cestu (viz Maslowova pyramida potřeb) a psát o tom všem knihy 😉

Stačí se podívat na takové válečníky a bojovníky jako byl generál Sun Tzu, Mijamoto Musaši, Morihei Uešiba, Džigoró Kanó či Tošicugu Takamacu (a zcela jistě bychom našli podobné i v západním světě). Mnoho lidí si v současnosti neuvědomuje, že výše jmenovaní se stali mistry duchovní cesty až teprve poté, co valnou většinu svého života bojovali, válčili a rvali se. A jejich školy bojových umění jsou tak výsledkem, nikoliv počátkem jejich studia boje.

Jinými slovy řečeno je nutné odpovídajícím způsobem dozrát, abychom plně ocenili, co nám mohou školy jako je Aikido, Bujinkan Ninjutsu, Kodokan džudo, Kenjutsu (Nitten Iči rju) a mnohé další nabídnout. Tyto školy jsou “vyšší dívčí” studium a ne všichni si toto uvědomují. Jsou pak zklamaní, že ani po x letech studia neumí například zvládnout konflikt na ulici…to ale ani nebylo a není cílem těchto škol. Schválně si zkuste sehnat materiály k původním školám a idejím jejich zakladatelů, nikoliv jejich x-té generaci či západnímu výkladu, “jak to vlastně mysleli”, protože velmi často nám pointa toho všeho uniká. Vynikající je i promluvit si s lidmi, kteří skutečně v Japonsku/Číně/Koreji/Vietnamu/… studovali. Jsem přesvědčen, že vám potvrdí má slova.

Mnoho vám napoví například útlá knížečka The Art of Peace od Morihei Uešiby, zakladatele bojového umění Aikido. Už jen samotný název dává vědět, že nejde o boj a násilí a agresivitu, ale o zcela něco jiného. Kniha již vyšla i v češtině a je možné si ji objednat zde.

Závěrečné poděkování

Závěrem mi dovolte poděkovat vám za to, že jste věnovali svůj čas a dočetli až sem. Věřím, že jste získali dalších pár dílku do skládačky zvané sebeobrana a začnete se na celou problematiku dívat maličko jinak, v širších souvislostech. Jelikož se sám věnuji tomuto tématu již více jak třicet let, vidím, kolik tu je (zbytečného) ega, nepochopení, nedorozumění, “poměřování si pindíků” místo snahy skutečně pojmout o čem to je a není. Mnoho lidí si z toho udělalo slušné živobytí a někteří se snaží touto cestou zbavit svých vnitřních démonů. Přesto všechno věřím, že tu je dostatek lidí, kteří svému titulu sensei, instruktor, trenér dělají skutečnou čest. A pokud takového člověka potkáte, pak máte prakticky vyhráno, protože vám bude moci ukázat, že cílem studia není naučit se dobře porvat, ale dobře prožít svůj život, aby na konci své Cesty mohl člověk hrdě prohlásit “pomohl jsem změnit několika lidem svůj život k lepšímu, nežil jsem tedy nadarmo….” Přeji vám hodně štěstí ve vašem hledání…

KONEC
Předchozí díl

Zdroj:
Rory Miller; Meditations on violence – A Comparison of Martial Arts Training & Real world Experience; YMAA Publication Center; 2008, ISBN-10: 1-59439-118-1

Jarda Kolcun

Můžete komentovat

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *